Atentát na 35. prezidenta Spojených států je dodnes obestřen tajemstvím.
22. listopad 1963, 12:30. Na ulici okolo parku Delay Plaza je nezvykle rušno. Každý Američan se rád zblízka podívá na jednoho z nejoblíbenějších prezidentů v historii USA.
John Fitzgerald Kennedy přijíždí i se svou manželkou Jacqueline. Prezidentská limuzína s odklopenou střechou jede pomalu okolo davu lidí. Všichni upírají zrak na nejdůležitějšího člověka v USA. On jim s úsměvem mává.
Z příjemného setkání se však stane brutální noční můra. Zazní několik výstřelů, pak křik, pak ticho. Prezident USA je mrtvý. Američané se o události následně dovídají z tisku.
„Prezident John Fitzgerald Kennedy, 35. prezident Spojených států, byl zastřelen při jízdě autem v centru Dallasu dnes odpoledne. Zemřel v ambulanci Parkland Memorial Hospital 32 minut po útoku. Bylo mu 46 let. Jde o třetího amerického prezidenta, který byl zavražděn od Abrahama Lincolna a McKinleyho v roce 1901.“
John alias Jack
John Fitzgerald Kennedy, nazýván též jako Jack, se narodil jako druhé z devíti dětí do bohaté podnikatelské rodiny. S rodiči měl zvláštní vztah. Zatímco mu jeho otec Joseph, velký podporovatel Roosevelta, vštěpoval do hlavy základní hodnoty byznysu, mimořádnou soutěživost a touhu být „nejlepší“, jeho matka Rose nikdy nepřekypovala přílišnou láskou ke svým ratolestem.
Johnovi aka Jackovi byla, co se týče vzdělání, věnována ta nejlepší péče. Když pak po absolvování střední školy odešel na Harvardovu univerzitu studovat státní a mezinárodní vztahy, hodně cestoval. Už tady se projevovaly jeho politické ambice a otec, v letech 1934 až 1937 jmenován jako americký velvyslanec, mu ukázal Evropu v rozměrech politických.
Na základě těchto zkušeností, po příchodu druhé světové války, napsal v roce 1940 svou vysokoškolskou práci Proč Anglie spala, která zkoumala pozvolné hromadění německé moci.
Otci se práce líbila, a protože se mu zalíbila myšlenka zlepšení pověsti jeho syna, poradil mu, aby diplomku vydal ve spolupráci se zkušenými redaktory jako knihu. Prvotina se stává mimořádně úspěšnou, v USA i Británii se jí prodalo na 80 tisíc kusů a jde o první úspěch mladého Kennedyho.
Peníze z britských prodejů posloužily v Plymouthu, kde pomohly po bombardování německého letectva při druhé světové válce, za americké výdělky si pak John dopřál naleštěný kabriolet značky Buick.
I přestože trpí endokrinní poruchou, po bombardování Pearl Harboru nastupuje roku 1941 do námořnictva USA, kde slouží jako velitel hlídkového člunu v Pacifiku. Po druhé světové válce se naplno začínají projevovat jeho politické ambice.
Vstupuje do kongresu v pouhých 29 letech. Umírněné, seriózní politiky šokuje svým neotřelým, volným stylem přístupu k politice, daleko více však jeho mladistvá dravost přitahuje pozornost v pozitivním smyslu.
Sympaťák málem prohrávající
Svou kandidaturu na prezidenta oznamuje druhý lednový den roku 1960. Do prezidentského křesla se pouští se sloganem „Čas na velkolepost“. Duel Nixon versus Kennedy sleduje na svých obrazovkách 70 milionů Američanů.
Debata je zásadní nejen pro tehdejší politický svět, ale formuje naprosto novou podobu prezidentských kampaní. Kennedy si oproti Nixonovi pečlivě vybírá sako, aby vypadal na černobílé obrazovce co nejvýrazněji, mluvil na kameru, tedy přímo k voličům. Volby nakonec vyhrává, ale mimořádně těsně, jen o zhruba 120 tisíc hlasů z celkových 70 milionů.
Že jeho výhru někteří Američané nebudou přijímat jednoduše, mu bylo jasné. Šlo o demokrata, ve svých 43 letech o nejmladšího prezidenta, a ještě ke všemu římského katolíka. Aura, kterou brzy po příchodu do Bílého domu vytvořil se svou manželkou a dvěma dětmi, byla ale magická.
Do Oválné pracovny přinesl mladistvý idealismus a prezidentský post ukázal ve světle, v jakém si to do té doby nedovolil žádný jiný politik před ním. Nebral se vážně, byl vtipný a představoval obrovskou naději v nekonečné studené válce a napětím mezi západem a východem.
„Neptejte se, co může vaše země udělat pro vás, ptejte se, co můžete vy udělat pro vaši zemi,“ řekl ve svém proslovu během zahájení svého mandátu.
Krize nastala až ve chvíli, když schválil operaci v dubnu 1961, při které se kubánští exulanti pod vedením CIA pokusili svrhnout tamní režim. Invaze v zátoce Sviní celou situaci naopak vyhrotila, skoncovat s režimem a Fidelem Castrem se nepodařilo a vztahy byly mimořádně pošlapány. Kubánská armáda si s invazí poradila. Šlo o největší debakl CIA.
Ještě téhož roku v dubnu se mu podařilo odstartovat vesmírný program, ve kterém Američané úspěšně vyslali člověka na Měsíc.
„Jsem přesvědčen, že si tento národ může stanovit za cíl vyslat člověka na povrch Měsíce a dopravit jej bezpečně zpět na Zemi dříve, než uplyne toto desetiletí,“ řekl tehdy v Kongresu. Za osm let se to Neilu Armstrongovi a Edwinu Eugene Aldrinovi skutečně povedlo.
„Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru. O tom dnes sním!“ Když tento špičkový rétorický výkon Martina Luthera Kinga Jr. vysílaly 28. srpna 1963 živě televizní stanice po celém USA, Kennedy se přidal k jeho podporovatelům. Šlo o velkého zastánce lidských práv.
Právě společenská rovnocennost byla jedním z často otevíraných témat jeho úřadu a byla to také jedna z věcí, kterou se mu nikdy nepovedlo dostatečně prosadit.
V osudový pátek přistává i se svou ženou v Dallasu. Bude to další zastávka po San Antoniu, Austinu a Fort Worthu. Spolu s Jacqueline a viceprezidentem Lyndonem Johnsonem usedá do limuzíny s otevřenou střechou a vydává se do centra Dallasu. Kolona projíždí okolo davu svých příznivců i s celou prezidentskou kolonou, dalšími automobily i lidmi, kteří ho mají chránit.
Rozhodla chvilka. Jedna chvilka, která z pohledu nezasvěceného diváka vytvořila mraky pochybností a hlavně chaosu. Z pohledu zabijáka, který měl na Johna F. Kennedyho políčeno, šlo o mimořádně přesnou a připravovanou operaci.
