Vycestovali jsme do hlubin uzavřené zóny, abychom navštívili místní obyvatelku.
Valentína Barysevna Kucharenko má dnes 80 let a už dlouhá léta žije v nechvalně známém městečku Černobyl. 10 let je vdova a svůj domov našla v malém domku ukrytém za bujnou zelení. Díky zájezdu slovenské cestovky se nám podařilo přijet k ní až přímo do domu a položit jí několik otázek.
- Co Valentína dělala během a po havárii v elektrárně;
- jak se podílela na zmírňování škod;
- proč dnes mnoho rodin z postižené oblasti žije odděleně;
- jak řeší zdravotní péči či nákupy;
- zda měla výrazné zdravotní problémy kvůli radiaci;
- co se ještě změnilo od roku 1986.
Ženeme se autobusem po vylidněných ulicích Černobylu, kde sem tam kráčí nějaká osoba. Jsou však udržované, protože zde žijí ještě stovky lidí, kteří stále pracují. Ale nejsou to jen babičky, ale i vojáci, strážníci či zaměstnanci elektrárny. Po chvíli zahneme do boční uličky a vystupujeme před domem schovaným za keři a stromy.
Ulice se táhne do dálky, ale je vidět většinou jen skromné a obrostlé domky. Je tu velký klid, jednou zaštěká pes a celou dobu nás provází zpěv ptáků. Co je však horší, je extrémní teplo. Na teploměru je 33 °C a po oblacích ani stopy. Pod stromy se to však dá vydržet. Vstupujeme raději přímo do obydlí, kde poslední roky tráví svůj čas Valentína.
Nabízí nám vodku, ale odmítáme a raději si připijeme čistou vodou. Pozdravit nás stihne ještě i její malý pes. Usedáme a pustíme se do rozpravy. Během debaty mícháme ruštinu s ukrajinštinou a rozumíme si.
Jak vypadal Váš osudný den, kdy došlo k nechvalně známé havárii?
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jak se podílela na zmírňování škod;
- proč dnes mnoho rodin z postižené oblasti žije odděleně;
- jak řeší zdravotní péči či nákupy;
- zda měla výrazné zdravotní problémy kvůli radiaci;
- jak se žije nedaleko hustého lesa;
- co se ještě změnilo od roku 1986.
