Sonda do legendárního období Divokého západu.
Divokým západem se původně označovalo úrodné území na západ od řeky Mississippi, která již od 30. let 19. století tvořila přírodní hranici bílých osadníků. Nejpočetnější skupinu obyvatelstva této ikonické éry tvořili zbídačení farmáři žijící ze dne na den, z ruky do úst.
Kolonizování severní Ameriky bylo totiž především záležitostí přibývajících hladových krků a úrodné zemědělské půdy.
Každým rokem posouvaly desetitisíce farmářů hranici osídlení dál a dál na západ, přičemž využívali několik osvědčených tras – Oregonskou stezku, která vedla na severozápad, a trasu Santa Fé končící na jihozápadě.
Osídlení nové půdy významně urychlil zákon o tzv. domovech podepsaný Abrahamem Lincolnem v roce 1868. Ten poskytoval každému zájemci štědrých 160 akrů půdy za poplatek 10 dolarů s podmínkou, že bude tuto půdu pět let obdělávat.
Za nízkou cenu bylo navíc možné přikoupit další pozemky, jejichž cena byla oproti poměrně přelidněné Evropě směšné levná.
Západ proto nekolonizovali pouze Američané, ale i miliony nových přistěhovalců ze starého kontinentu. Na úrodných amerických pláních se tak potkávali Američané, Němci, Irové, Švédové, Norové, ale i lidé z našich končin, o kterých je zmínka zejména v období občanské války.
Vybaveni pouze starými vozy, nejnutnějšími zásobami, základním nářadím a několika kusy dobytka zakládali osadníci osamocené malé farmy na periferiích.
Trvalo celkem dlouho, než byla odhalena úrodnost stepní půdy, která byla považována původně za zcela zbytečnou i pro základní obiloviny. Tvrdá práce na nekonečných pláních se však nakonec osvědčila a Spojené státy se začaly profilovat jako nová světová obilnice.
Na rozdíl od zalesněných oblastí bylo v prériích velkou vzácností dřevo, a tak si osadníci z travnatých drnů stavěly provizorní domy – bez podlahy, s tenkou střechou a pouze s jednou místností přežívali v tvrdých podmínkách a ve značné izolaci, kde byl nejbližší soused vzdálen i desítky kilometrů .
Situaci jim neusnadňovali ani noví osadníci a jejich bezedná chamtivost, se kterou museli bojovat o každý akr půdy.
Děti stepních farmářů pochopitelně nemohly navštěvovat školy a o jejich vzdělání pečovaly matky – ženy v domácnosti. Základem přežití v rozlehlých prériích byla mnohočetná rodina, která přikládala ruku ke společnému dílu na statcích.
Podle historiků umožnila domácí výchova a tvrdé venkovské prostředí podpořit v dětech samostatnost a lásku k přírodě. Jiní poukazují na osamělost, incestní vztahy a náročnou fyzickou práci už od útlého věku.
Cokoliv, co si nedokázali vypěstovat či sami vyrobit, museli kolonisté uvážlivě nakoupit za přemrštěné ceny v městečkách, do kterých se dostali jednou za pár měsíců. Očividné vykořisťování a dvojité ceny byly mnohokrát spouštěčem lokálních konfliktů.
Kromě každodenních starostí, nemocí či zimních bouří museli první osadníci čelit i smrtelnému nebezpečí ze stany indiánů.
Strach z původních obyvatel Ameriky byl oprávněn i přesto, že se většina indiánů spíše než o boj zajímala o výměnný obchod. Zejména alkohol a tabák, který otupoval a lámal ducha předkolumbovské kultury.
Stále mohutnější proud nezvaných hostů je však postupně vytlačoval z tradičních území, což především mezi mladými příslušníky kmenů vyvolávalo hněv a touhu po pomstě.
Ochranu hraničního území mezi původními a novými obyvateli USA měla zajišťovat americká armáda, která byla po občanské válce znovu uvedena do původního, skromnějšího stavu. Zájemců o službu vlasti byl dostatek, ale nejeden z nich byl realitou života na hranici nemile překvapen.
Namísto putování nedotčenou divočinou, zabíjení indiánů či konání hrdinských skutků trávili vojáci téměř celou svou službu v izolovaných pevnostech, kde se jejich největšími protivníky stala nuda, rutinní dril, špatné zásobování a vši.
Občas tyto podmínky narušila skutečná akce, například doprovod karavany osadníků přes indiánská území či odvetné akce proti původním obyvatelům kontinentu.
Ve většině soubojích neměli indiáni proti profesionální armádě šanci, což však neměnilo nic na tom, že byli obávanými protivníky. Největší nebezpečí hrozilo malým skupinám vojáků, kteří se snadno mohli dostat do pasti, následného obklíčení a přijít o skalp.
Během éry divokého západu vedla vláda Spojených států více než 40 ozbrojených konfliktů s indiánskými kmeny. Krvavé konflikty si vyžádaly život přibližně 20 000 kolonistů a 30 000 indiánů. Je však třeba upozornit, že jde o zkreslená čísla z tamních zdrojů a počet obětí byl na obou stranách nepopiratelně vyšší.
Historik Russell Thornton odhaduje, že od roku 1800 do roku 1890 klesla populace původních obyvatel Ameriky ze 600 000 na 250 000. Masovou depopulaci způsobily zejména nemoci a ozbrojené konflikty, ať už proti přistěhovalcům nebo mezi znepřátelenými kmeny.
Tehdejší vláda se dívala na domorodé obyvatele jako na barbary, kteří nemají touhu po technologickém pokroku, nepodporují inteligenci skrz univerzity či nezastávají stejné morální hodnoty jako západ.
Smutný osud indiánů zpečetila takzvaná politika odstraňování, kdy se původní obyvatelé dostali na rozcestí – buď se stát plnohodnotným občanem USA a obdržet půdu, nebo odejít do jasně vymezené rezervace.
Násilný exodus a asimilace měly za následek další tisíce obětí a prořídnutí již tak zbídačené populace indiánů. Hlavním heslem mezi přistěhovalci se stalo: „Mrtvý indián, dobrý indián.
Méně známou součástí divokého západu v našich končinách zůstávají černošští vojáci – kvůli jejich tmavým a kudrnatým vlasům indiány přezdívaní i jako Buffalo Soldiers. Sloužili v americké armádě ve velkém počtu poprvé během krvavého občanského konfliktu.
Když bratrovražedná válka Severu proti Jihu skončila, zřídila vláda pro službu na západě 6. černošský pluk, který měl dohlížet na nově vzniklé hranice.
Během služby se černošští vojáci běžně setkávali s rasismem, ale i přesto si v armádě vydobyli respekt a stali se neopomenutelnou součástí divokého západu, což potvrzuje i úryvek z dopisu od jednoho z bělošských vojáků: „Muži, kteří nosí stejnou uniformu, jedí stejné jídlo , dostávají stejný plat a bojují pro stejnou vlast, nemohou připustit, aby mezi ně vstoupila barva pokožky.“
Symbolem amerického Západu jsou bezpochyby kovbojové a jejich ikonický životní styl. Aktivní přitom byli pouze 20 let – od konce občanské války do půlky 80. let 19. století. I přesto, že jsou ve filmových a knižních westernech všudypřítomní, nebylo jich ve skutečnosti tak mnoho.
Jejich celkový počet se odhaduje nanejvýš na 40 000, přičemž jednu třetinu z nich tvořili Mexičané, černoši či dokonce potomci indiánů. Málokdo zřejmě tuší, že klasičtí američtí kovbojové nebyli první svého druhu. Předcházeli jim vaqueros ze španělských kolonií v Kalifornii.
Vaqueros se kovbojům podobali jak svým řemeslem, tak i profesionálními pasteveckými triky. Španělský byl i původ zvířete, kolem kterého se celá práce kovbojů točila - dlouhorožci.
Tento odolný druh dobytka se po jihozápadě USA rozšířil díky španělským misionářům, kteří ho primárně nechovali kvůli masu, ale kůži a tuku z důvodu výroby kožených produktů, svíček či mýdla.
Pro Američany a jejich nenasytná velkoměsta se ale dlouhorožci stali především hlavním zdrojem masa.
Za tvrdou práci spojenou s naháněním dobytka po kilometrech stepí získávali kovbojové měsíční mzdu 30 až 40 dolarů, což nebylo v těch dobách mnoho. Průměrná doba vykonávání tohoto povolání byla kvůli tvrdé psychické a fyzické zátěži přibližně sedm let.
Konec největšího období jejich slávy přinesl vynález ostnatého drátu, který rozparceloval volné pláně a stále se rozšiřující síť železnic, která byla pro přepravu dobytka výhodnější.
Ani samotní dlouhorožci již dlouho nepatřili k běžnému jídelníčku a byli nahrazeni jinými druhy dobytka – odolnějšími, s lepším masem a finančně výnosnějšími.
Americký Západ nebyl pouze světem osamocených farem a rančů, ale i vesniček a rozsáhlých měst.
Ta vznikala všude tam, kde bylo objeveno zlato, či na místech, která propagovali obchodní agenti. Klíčovou roli sehrála železnice, která byla v 19. století skutečnou dopravní tepnou USA.
Osady vznikaly už při její výstavbě. Vždy, když byl další úsek kolejnic hotov, přesunul se tým dělníků, inženýrů, kuchařů a obchodníků o kus dál a ponechali mladé městečko svému osudu.
Občas byla trasa železnice vedena jinou cestou, než zakladatelé města předpokládali, což mnohdy znamenalo jeho konec.
V některých případech, kdy nebyla vzdálenost příliš velká, byla města doslova přemístěna. To se stalo například v roce 1878 s Garland City.
Jeho obyvatelé rozebrali své domy včetně chodníků a postavili je znovu o 50 kilometrů dál jako město Alamosa u železniční dráhy Denver a Rio Grande.
Zakládání města tak bylo kvůli populačnímu růstu chaotickou činností – především v prvních dnech, kdy mohlo během jediného týdne doslova z ničeho vyrůst i sto domů. Nejrychlejší růst v historii divokého západu zaznamenalo městečko Guthrie v dnešní Oklahomě.
Když zrušili indiánské teritorium a bylo přesně stanoveno, kdy ho mohou lidé začít osídlovat, během prvních 24 hodin vyrostlo na holé planině město s 10 000 obyvateli.
Obvykle byl však růst a rozšiřování měst mírnější a méně divoký. Státní úředník nejprve vyznačil na zvoleném území ulice a parcely, přičemž okamžitě zahájil prodej, který však nemusel být vždy úspěšný.
Případní kupci se totiž nejvíce obávali případné pomsty a krvavé odvetné akce ze strany původního obyvatelstva, kterým stát tyto pozemky vytrhl z rukou železem a krví.
V prvních dnech byla města tvořena především vozy a stany, které postupně nahrazovaly dřevěné domy.
Pokud městečko ukázalo svou životaschopnost, začali se k zemědělcům, chovatelům dobytka a horníkům přidávat nejprve majitelé veřejných domů, potom řezníci, pekaři, krejčí, obchodníci či lékaři.
Pokud se něčím divoký západ nikdy neproslavil, bylo to úrovní tamní kultury a dodržování zákonů. Především v oblasti Kansasu panovala řada drobných nepřátelství a lokálních válek jak mezi jednotlivými farmáři, tak i celými městečky.
V Guthrie například volili prvního starostu tak, že si voliči stoupli do řady jednoho nebo druhého kandidáta a byli následně počítání. Někteří osadníci ale podváděli a chodili do fronty opakovaně, což vyvolalo hromadnou rvačku a zmařilo volby. Ty nakonec vyhrál kandidát, jehož řada nepodváděla.
Tato různorodost demokratických přístupů například zajistila v teritoriu Wyoming již v roce 1869 volební právo ženám.
Neodmyslitelnou součástí právního aparátu byli šerifové a jejich nekonečný boj s epidemií hazardu, prostituce, vražd a loupeží. Na rozdíl od světa zfilmovaných westernů musel být šerif volen místními občany, přičemž již v minulosti musel strážce zákona prokázat dokonalé ovládnutí střeleckého umění, ale také schopnost rozvahy a předcházení násilí.
Například legendární pistolník „Divoký Bill“ Hickok byl funkce šerifa zbavený poté, co omylem zastřelil svého pomocníka.
Obecně se rozlišovaly dva druhy trestných činností – neprofesionální (pouliční rvačky, zločiny v opilosti, prodej alkoholu indiánům, nelegální kácení stromů) a profesionální (pistolnické duely, loupežná přepadení či padělání bankovek). Soud přitom většinou znal dva druhy trestů – pobyt za mřížemi, nebo smyčku.
Kromě práva pronikala do zapadlých končin divokého západu také kultura. Ve velkém se četly noviny, jak místní, tak z dalekého východního pobřeží.
Velké oblibě se těšila kočovná divadla. Ta překvapivě nehrála jen jednoduchý improvizačních humor, ale i kompilované Shakespearovy hry.
Pokud by bylo možné říci, kdo se nejvíc zasloužil o stvoření legendy divokého západu, byl by to bezpochyby William Frederick Cody, známý také jako Buffalo Bill. V jeho kočovné společnosti vystupovali kovbojové, skuteční indiáni a bývalí šerifové.
Putoval přes 30 let po USA i po Evropě s představením jako Přepadení dostavníku či Custerův poslední boj. Pro svou show získal Cody na několik měsíců i slavného vůdce Siouxů Sedícího býka. Za mzdu 50 dolarů týdně se starý indián prošel před diváky a podepisoval autogramy.
Období divokého západu po sobě samozřejmě nezanechalo pouze tuto parodii a zromantizované vzpomínky. V roce 1893 vystoupil historik Frederick Jackson Turner s domněnkou, že právě existence hranice či zápas s přírodou a indiány měly zásadní vliv na vytvoření zvláštního amerického charakteru.
Ačkoli mnoho historiků dnes tuto Turnerovu tezi odmítá, nic to nemění na faktu, že období pohraničí, jeho dobývání a kolonizace zůstává fascinujícím tématem i pro nás v Evropě.
