Sonda do legendárního období Divokého západu.
Divokým západem se původně označovalo úrodné území na západ od řeky Mississippi, která již od 30. let 19. století tvořila přírodní hranici bílých osadníků. Nejpočetnější skupinu obyvatelstva této ikonické éry tvořili zbídačení farmáři žijící ze dne na den, z ruky do úst.
Kolonizování severní Ameriky bylo totiž především záležitostí přibývajících hladových krků a úrodné zemědělské půdy.
Každým rokem posouvaly desetitisíce farmářů hranici osídlení dál a dál na západ, přičemž využívali několik osvědčených tras – Oregonskou stezku, která vedla na severozápad, a trasu Santa Fé končící na jihozápadě.
Osídlení nové půdy významně urychlil zákon o tzv. domovech podepsaný Abrahamem Lincolnem v roce 1868. Ten poskytoval každému zájemci štědrých 160 akrů půdy za poplatek 10 dolarů s podmínkou, že bude tuto půdu pět let obdělávat.
Za nízkou cenu bylo navíc možné přikoupit další pozemky, jejichž cena byla oproti poměrně přelidněné Evropě směšné levná.
Západ proto nekolonizovali pouze Američané, ale i miliony nových přistěhovalců ze starého kontinentu. Na úrodných amerických pláních se tak potkávali Američané, Němci, Irové, Švédové, Norové, ale i lidé z našich končin, o kterých je zmínka zejména v období občanské války.
Vybaveni pouze starými vozy, nejnutnějšími zásobami, základním nářadím a několika kusy dobytka zakládali osadníci osamocené malé farmy na periferiích.
Trvalo celkem dlouho, než byla odhalena úrodnost stepní půdy, která byla považována původně za zcela zbytečnou i pro základní obiloviny. Tvrdá práce na nekonečných pláních se však nakonec osvědčila a Spojené státy se začaly profilovat jako nová světová obilnice.
Na rozdíl od zalesněných oblastí bylo v prériích velkou vzácností dřevo, a tak si osadníci z travnatých drnů stavěly provizorní domy – bez podlahy, s tenkou střechou a pouze s jednou místností přežívali v tvrdých podmínkách a ve značné izolaci, kde byl nejbližší soused vzdálen i desítky kilometrů .
Situaci jim neusnadňovali ani noví osadníci a jejich bezedná chamtivost, se kterou museli bojovat o každý akr půdy.
Děti stepních farmářů pochopitelně nemohly navštěvovat školy a o jejich vzdělání pečovaly matky – ženy v domácnosti. Základem přežití v rozlehlých prériích byla mnohočetná rodina, která přikládala ruku ke společnému dílu na statcích.
Podle historiků umožnila domácí výchova a tvrdé venkovské prostředí podpořit v dětech samostatnost a lásku k přírodě. Jiní poukazují na osamělost, incestní vztahy a náročnou fyzickou práci už od útlého věku.
Cokoliv, co si nedokázali vypěstovat či sami vyrobit, museli kolonisté uvážlivě nakoupit za přemrštěné ceny v městečkách, do kterých se dostali jednou za pár měsíců. Očividné vykořisťování a dvojité ceny byly mnohokrát spouštěčem lokálních konfliktů.
Kromě každodenních starostí, nemocí či zimních bouří museli první osadníci čelit i smrtelnému nebezpečí ze stany indiánů.
Strach z původních obyvatel Ameriky byl oprávněn i přesto, že se většina indiánů spíše než o boj zajímala o výměnný obchod. Zejména alkohol a tabák, který otupoval a lámal ducha předkolumbovské kultury.
Stále mohutnější proud nezvaných hostů je však postupně vytlačoval z tradičních území, což především mezi mladými příslušníky kmenů vyvolávalo hněv a touhu po pomstě.
Ochranu hraničního území mezi původními a novými obyvateli USA měla zajišťovat americká armáda, která byla po občanské válce znovu uvedena do původního, skromnějšího stavu. Zájemců o službu vlasti byl dostatek, ale nejeden z nich byl realitou života na hranici nemile překvapen.
Namísto putování nedotčenou divočinou, zabíjení indiánů či konání hrdinských skutků trávili vojáci téměř celou svou službu v izolovaných pevnostech, kde se jejich největšími protivníky stala nuda, rutinní dril, špatné zásobování a vši.
Občas tyto podmínky narušila skutečná akce, například doprovod karavany osadníků přes indiánská území či odvetné akce proti původním obyvatelům kontinentu.
Ve většině soubojích neměli indiáni proti profesionální armádě šanci, což však neměnilo nic na tom, že byli obávanými protivníky. Největší nebezpečí hrozilo malým skupinám vojáků, kteří se snadno mohli dostat do pasti, následného obklíčení a přijít o skalp.
Během éry divokého západu vedla vláda Spojených států více než 40 ozbrojených konfliktů s indiánskými kmeny. Krvavé konflikty si vyžádaly život přibližně 20 000 kolonistů a 30 000 indiánů. Je však třeba upozornit, že jde o zkreslená čísla z tamních zdrojů a počet obětí byl na obou stranách nepopiratelně vyšší.
Historik Russell Thornton odhaduje, že od roku 1800 do roku 1890 klesla populace původních obyvatel Ameriky ze 600 000 na 250 000. Masovou depopulaci způsobily zejména nemoci a ozbrojené konflikty, ať už proti přistěhovalcům nebo mezi znepřátelenými kmeny.
Tehdejší vláda se dívala na domorodé obyvatele jako na barbary, kteří nemají touhu po technologickém pokroku, nepodporují inteligenci skrz univerzity či nezastávají stejné morální hodnoty jako západ.
Smutný osud indiánů zpečetila takzvaná politika odstraňování, kdy se původní obyvatelé dostali na rozcestí – buď se stát plnohodnotným občanem USA a obdržet půdu, nebo odejít do jasně vymezené rezervace.
Násilný exodus a asimilace měly za následek další tisíce obětí a prořídnutí již tak zbídačené populace indiánů. Hlavním heslem mezi přistěhovalci se stalo: „Mrtvý indián, dobrý indián.
Méně známou součástí divokého západu v našich končinách zůstávají černošští vojáci – kvůli jejich tmavým a kudrnatým vlasům indiány přezdívaní i jako Buffalo Soldiers. Sloužili v americké armádě ve velkém počtu poprvé během krvavého občanského konfliktu.
