Pět tisíc kilometrů pěšky přes Spojené státy. Pavel Sabela zvládl Continental Divide Trail (Rozhovor)

Jak bys jednou větou popsal CDT?
Náročná trasa s velkým množstvím zvěře, divočiny a samoty.

Na začátku se to zdá jako děsná prdel a dobrodružství, ale ono to zas až taková prdel není. Dobrodružství to nicméně je.

Je pravda, že jsi jeden z prvních Čechů, který ji celou prošel?

Jsem pátý Čech, který ji prošel. První byl Petr Kosek s manželkou, třetí Radek Heczko z Českého Těšína a čtvrtý Jakub Čech, který je mimo jiné skvělý zvukař a dostal Anděla za filmový zvuk. Takže jsem v top pětce, je to dobrý.

Doprovázel tě někdo i během cesty po CDT?
Vyrazil jsem společně s Lucií Štaudovou, ale po měsíci jsme se rozloučili a ona pokračovala se skupinou, se kterou jsme v podstatě vystartovali. Já jsem se osamostatnil, jelikož jsem měl pocit, že musím jít sám.

Ta skupina měla také za cíl projít celou CDT?
Jasně, samozřejmě. Nakonec z té skupiny, která měla 6-7 členů, to dokončili tři lidé.

To se nezdá jako velký počet.
Je to normální. Nejspíš se to nezdá, ale jako půl roku šlapat... Na začátku se to zdá jako děsná prdel a dobrodružství, ale ono to zas až taková prdel není. Dobrodružství to nicméně je.

Kdy jsi přišel s nápadem si ji projít?

Ten nápad přišel potom, co jsem se vrátil z PCT, někdy na podzim 2017. Mám nějaký čas, nějaké finanční možnosti, takže jsem nešel do práce a vyjel jsem si do jihovýchodní Asie. Když jsem se vracel, tak jsem si pustil western Hostiles (česky Nepřátelé, pozn.). Já jsem o CDT samozřejmě věděl, nicméně ten film se odehrává na území té stezky a přesvědčil mě, že si to chci projít.

Je to nepopsatelný pocit štěstí, lásky. Ono to zní dost sluníčkářsky, ale je to tak. Nedovedu to jinak popsat. Prostě svoboda.

Jak probíhá příprava na takový náročný pochod?
Sranda je, že jsem se vůbec nepřipravoval. Absolutně nijak. Z minulé cesty jsem totiž věděl, že jakákoliv příprava je z mého hlediska úplně zbytečná. Můžu ti říct, že jsem se připravoval jen tak, že jsem trávil věčnost v restauracích, pil pivo a jedl nezdravá jídla. Abych hodně přibral na váze.

Jsem jiný hiker než ostatní. Někteří, co se připravují fyzicky, tak na tu cestu například nemají moc času. Já jsem chtěl využít veškerý čas mého víza. Věděl jsem, že když mám vízum na šest měsíců a za pět cestu dokončím, tak si track víc užiju a nemusím spěchat.

Tady ty zákony fungují, řídí se jimi, takže mají trvalou hodnotu. Oni nepřemýšlí nad tím, jak ten zákon ochcat. Ale víš jak, my jsme Češi, my abychom nemuseli nosit brýle, tak si vymyslíme kontaktní čočky.

Jasně, ale přeci jen, nepotřebuješ třeba získat dopředu nějaké povolení k průchodu například národním parkem?

Hele, všechno je to naprosto easy, protože v Americe je spousta lidí, kteří nemají tucha. Od Rangerů získáš povolení na CDT jednoduše. Na PCT je to jinačí, tam si musíš permit na průchod všemi národními parky vyloženě vybojovat.

Letos byl vůbec na CDT rekordní počet hikerů, což bylo 300, ale PCT chodí až 5000 lidí. Na CDT  je potřeba jen pár povolení. Hlavně v East Glacier National Parku u kanadských hranic, ale to získáš na každé tamní rangerské stanici. 

Přijdeš na stanici, řekneš, že jsi CDT hiker a oni ti sami navrhnou kempy. Nemůžeš totiž spát na celém území East Glacieru, tam jsou kempy předem dané. Národní park je přísně střežen, takže když nemáš povolení a spíš někde mimo trail, tak máš velký problém.

Co se může stát?

Pokuta.

A jak velká?
To záleží. Pohybuje se to v řádech tisíců korun. Může se to ale vyšplhat i k dost vysokým částkám. Neřeknu přesně kolik, ale vzpomínám si, že jsem se velmi divil, jak jsou ty pokuty vysoké. Například v Yosemite National Parku to může dosáhnout až k 6000 dolarů.

To si potom opravdu člověk rozmyslí kempovat tam, kde by neměl.

Hele, Čech si to rozmyslí, Američan nad tím vůbec neuvažuje. Tady ty zákony fungují, řídí se jimi, takže mají trvalou hodnotu. Oni nepřemýšlí nad tím, jak ten zákon ochcat. Ale víš jak, my jsme Češi, my abychom nemuseli nosit brýle, tak si vymyslíme kontaktní čočky. Vždycky hledáme nějakou tu skulinku.

Mohl bys nám alespoň v kostce shrnout průběh cesty? 

No, vzhledem k tomu, že byl letošní rok dost vydatný na sníh, hlavně v Coloradu, ke kterému jsem se blížil začátkem května, přišla velká sněhová bouře a metry sněhu, tak jsme si dali echo s ostatními hikery, a když jsem dorazil k hranicím, tak jsem věděl, že to přeskočím. Neměl jsem ani žádné sněhové vybavení. Lepší, než se ve sněhu trápit.

Přeskočil jsem do Wyomingu, kde je obrovské území, kterému se říká basin, což je v podstatě poušť. Z města Rawlins jsem pokračoval na sever, a potom zase zpátky stopem do Rawlins, kde jsem prošel jižní část pouště. Stopem jsem se následně dostal do státu Montana, kde jsem hikoval asi týden. 

S kamarádem Moonshinem z Bulharska, což je Triple Crown owner (prošel všechny tři královské stezky v USA, pozn.), jsme se stopem dostali do Kanady, a pak na jih, kde jsme  tu cestu dokončili. Každopádně, on musel jít rychleji, chtěl skončit v půlce srpna. Já jsem si to užíval. Cestoval jsem flip-flop způsobem. Když jsi flip-flopper, tak přeskakuješ. Cílem bylo to projít, nezáleželo na tom, jakým způsobem.

Sníh je trápení a já jsem si chtěl tu cestu užít.

Co sis s sebou nesl v batohu?
Moje základní výbava neobsahovala žádné zimní vybavení. Měl jsem akorát třísezónní péřový spacák, stan, karimatku, hůlky, všechno ultralehké. Ultralehké titanové vaření. Tričko s krátkým rukávem, tričko s dlouhým, mikina, péřová bunda, jedny kalhoty, dvoje trenky, troje ponožky, z toho jedny na spaní. Power banku, čelovku a kameru. To je všechno. Vlastně ne, klobouček! A bandanu a rukavice. Protože když je sníh, tak je ráno velice chladno. 

Sněhu ses tedy vyhýbal?

No jasně. Když jsem stopoval, tak jsem se snažil vyhýbat sněhu. Což bylo velice těžké, sníh tál v Coloradu až v polovičce července. Někde jsem viděl sníh i v srpnu, ale na trailu už nebyl. Já jsem si se sněhem užil v Sierře (Sierra Nevada, pozn.) v roce 2017. Sníh je trápení a já jsem si chtěl tu cestu užít. 

Navíc v Sierře Nevadě je úplně jiný typ sněhu než v Coloradu. Když na než v Nevadě zasvítí, tak to přes noc zmrzne, je to jak kostka ledu. Přes den to pomalu taje, takže sníh je pak jako kaše. Kdežto v Coloradu je ten sníh v podstatě prašan až do června. V červenci má na sobě krustu, kterou se jednoduše proboříš.

Zmiňoval jsi, že jsi měl s sebou ultralehké vybavení. Kolik ten batoh tedy vážil?
Ta váha je bez jídla, vody a hygienických potřeb. Bez těchto věcí byla základní váha 5400 gramů. Já se teď hodně zajímám o ultralehkou výrobu, sleduju to po celém světě. A až se vrátím, tak na dvou až třídenní výlet do Beskyd budu používat výbavu, která nedosáhne dvou kil nebo kila a půl. Hodně jsem do toho investoval, vybavení je drahé. Ale zase se to vyplatí, protože o to víc si užiješ tu přírodu. 

Já si pamatuju, když jsem vyrážel na Slovensko a do Rumunska, tak ten batoh měl 25 až 27 kilo. To hikuješ tím způsobem, že se opíráš o hůlky a čumíš do země. Ultralight má svůj velký význam. Někteří lidi vyráží takhle těžcí i na PCT a to je trápení. Ten rozdíl mezi tím, kdy jdeš s batohem, co váží 25 kilo, 17 kilometrů, a jsi šťastný jak blecha, že jsi to ušel, a lidmi s ultralightem, kteří ujdou 45 až 50 kilometrů a jsou přibližně stejně unavení, je obrovský. S lehkou výbavou si víc užívají, sednou si. Tady se hodně kouří marihuana, takže si při tom i

zahulí. Já s tím nemám problém, taky to kouřím. Nestydím se za to.

Doporučeno

V Panamě jsem narazil na mrtvýho Kubánce, nemám problém vysypat čistej koks do hajzlu. Vítek je nejlepší český travel bloger 9. dubna 2019 v 18:17

Tam je to legální, že?

Jasně. Colorado byl první stát v USA, který legalizoval prodej marihuany. A držení taktéž. Pak Kalifornie, Washington a Oregon. Jsou to hippies státy. Tady v Coloradu přijdeš do Dispensery, do takové „lékárny”, a tam ti to prodají. Jinak jo, kouřím často, dost mi to pomáhá při hikování.

Kolik jsi urazil denně kilometrů?

Zde to bylo trošku jiné než na PCT. CDT je náročnější v tom, že jsou vodní zdroje od sebe vzdálenější. Takže já jsem musel na začátku, ač nerad, dávat kolem 30 až 35 kilometrů denně. Během měsíce, dvou se dostaneš do formy. Mladším klukům to trvá kratší dobu, moje tělo si na to muselo zvyknout. Postupem času jsem dával 50 kilometrů denně s tím, že si děláš přestávky. Mlaďoši pak dávají samozřejmě i 60 kilometrů.

Výhoda je ve slunečním svitu, čili když je světlo, tak se hikuje od šesti, sedmi ráno do devíti večer. A to těžkým terénem. Když jsem byl na hranicích Montany a Idaha, kde je pohoří Anaconda-Pintler Wilderness, tak jsme dali za tři dny 150 kilometrů. Já jsem byl sice sedřený jak kůň, ale ušel jsem to spolu s jednou holčinou v tempu. Moje chlapské ego mi tehdy samozřejmě nedovolilo zpomalit. Ke konci už bylo méně světla a chtěl jsem si více užívat trail. Čili spát do rozbřesku, udělat si kávičku. Takže takových 40 kilometrů denně.

Věřím tomu, že ta cesta může být krásná, přesto ta krajina může někdy zevšednět. Krátil sis nějak čas během chůze? Pouštěl sis třeba hudbu?
Monotónní to je hlavně v částech, kde je nezajímavá krajina. Hustý les nebo když se dostaneš do výšek apod. Nicméně, mám svůj výběr muziky, a jelikož jsem hrál dlouho v rockových kapelách, tak mám přirozeně rád rock and roll. 

Potom poslouchám mluvené slovo jako například Dostojevského nebo Oscara Wilda. Teď jsem například poslouchal Jak je důležité míti filipa nebo Ideální manžel. Takovou klasiku, která tě nedostává do velkých smutků. Potom jsem měl ještě nějaké detektivky, nějaké podcasty, dokumenty. Ke konci trailu jsem se snažil už nic moc neposlouchat. Záleží na tom, jakou máš náladu.

Tady to značení opravdu není jak v Česku nebo na Slovensku, které je opravdu špičkové. Tady je to prostě divočina.

Jak sis doplňoval zásoby? Jídlo, pití, elektřinu?

Je to strašně jednoduché. Na startu samozřejmě víš, jakou musíš mít zásobu do dalšího stanoviště, které je vzdáleno čtyři dny cesty. Nakoupíš si dehydrované jídlo. Já si například na snídani nakoupím ovesné vločky s příchutí, přes den jím různé energetické nebo ovesné tyčinky. Na CDT jsem začal jíst k obědu tortilly, salát, tuňáka, salámy, sýry. Mezi jídly je občas dobré si koupit zeleninu, mrkev v sáčcích nebo ovoce. Večer dávám tzv. Hiker Bomb – čínskou polévku smíchanou se sušenými bramborami. To mám rád, dodá ti to nějakou energii a najíš se dosyta. Nakonec ti ale z toho jídla stejně hrábne, takže máš potom různé chutě. Nejdelší zásobování jsem provedl na šest dnů, během kterých jsem dal  266 kilometrů. Čili pokud počítám dobře, tak to bylo 49 kilometrů každý den. 

Tu vodu, jak jsem říkal, ti ukazuje aplikace. Ale například v Mexiku je to těžké, protože tam bereš vodu pouze z cow ponds, z nádrží pro krávy. Musíš ji filtrovat. Je tam málo vodních zdrojů. To až potom ve vysokých horách je vody spousta. Když jsi hodně nahoře, tak ani vodu nefiltruješ, když jsi ve středních polohách, kolem 2500–3000 metrů, tak občas tu vodu filtrovat musíš. To sám poznáš jestli jo nebo ne. Jelikož jsou tady po té cestě všude krávy, tak je normální, když máš kolem studánky nasráno. Ve státě Idaho například připadají na jednoho člověka tři krávy.

Co se týká elektroniky, tak používám powerbanku 10 000 mAh s rychlonabíječkou, kterou takhle v zásobovacím místě nabiju za tři hodiny. Potom mám mobil, který mi vydrží nabitý až pět dnů, pokud ho moc nevyužívám. Pokud využívám navigaci, vydrží mi nabitý tři dny. 

Doporučeno

Matěj splul Amazonku, téměř umrzl v tureckých horách, stal se bezdomovcem v San Franciscu a dojel na kole do Číny (Rozhovor) 6. září 2018 v 16:22

A jak sis vařil?
Používal jsem titanový hrníček, který i s pokličkou vážil dohromady 103 gramů. Takový standard. Když se totiž zajímáš o ultralehké vybavení, tak počítáš každý gram. Titanová lžička – váha osm, devět gramů. A titanový vařič. To se vždycky zasměju, protože když jsem začínal s turistikou, tak jsem měl vařič, který vážil asi půl kila (smích). Dneska mám titanový vařič, který váží 26 gramů. To je všechno. 

Co tři týdny jsem pak koupil na zásobovacím místě plynovou bombu. Vzhledem k tomu, že CDT není tak frekventované, tak jsem používal dvou set gramovou plynovou kartuš. Na PCT jsem používal sto gramovou kartuš, která ti vydrží pět až sedm dnů na takové ty snídaně, večeře, nějaké to kafíčko přes den. Záleží na tom, jestli používáš windshield, větrný kryt, který jsem si udělal z plechovky od piva.

Lidi jsou zlí, dovedou škodit víc než zvířata.

Už jsi nakousl orientaci během cesty, používal jsi pouze GPS? Ztratil ses někdy?
To je pěkné slovo, ztratit! Nejsem ten typ, který by používal papírové mapy, mám GPS. Víc se spoléhám na elektroniku, která je dneska na dobré úrovni. Pro navigaci se používají aplikace Guthook nebo Hikerbot. Což jsou dvě základní aplikace, ve kterých se uvádí, kde jsou vodní zdroje a kde zásobovací místa. Ukazuje ti to, jak jsi daleko od trailu, když se ztratíš.

Horší je, když se ti něco stane s telefonem. Osobně bych v takové situaci zůstal na trailu a radši počkal na někoho, kdo by během dne přišel, a připojil se. Tady to značení opravdu není jak v Česku nebo na Slovensku, které je opravdu špičkové. Tady je to prostě divočina.

Ano, prý je tam 30 % stezky neznačeno, tudíž kdyby ses opravdu ztratil na místě, kde není žádná značka, tak jsi ztracený na dost dlouhou dobu.

Mně se stalo, když jsme se spolu s Moonshinem dostali do East National Parku, který jsme spolu zdolali, tak jsem mu po čtyřech dnech řekl: „Sorry, já potřebuju den oddych.” On řekl: „Ok, jdu dál, protože nemám čas.” Mně se to potom rozleželo a řekl jsem si, že ho zkusím dohnat. Nepodařilo se mi to. A to jsem sešel z trailu, jelikož jsem díky Hikerbotu našel další trail, na kterém jsem se potom tři dny snažil Moonshina dohnat. Tři dny mimo trail a nic. 

Kdyby ses na tu značenou trasu podíval, tak bys zjistil, že vypadá jako zrcadlově otočené B nebo trojka. Čili on kopíroval trojku, kdežto já jsem šel přímo a snažil jsem se ho dohnat u toho konečného bodu. Byly to jedny z nejlepších dnů na trailu, jelikož jsem nikoho nepotkal. Jenom jeleny, slyšel jsem výt vlky, objevil jsem se na grizzlyho území, takže jsem co dvě minuty dělal hluk. A i přestože jsem byl totálně posraný, že to jdu, tak to byly nejlepší dny. 

Nicméně si myslím, že to byl dost velký nerozum. Hlavně rangeři doporučují, abys od hranic s Kanadou po Wyoming měl u sebe bear spray na ochranu před medvědem. Mě bylo líto 40 nebo 50 dolarů. Řekl jsem si, že to radši prožeru. Taky jsem byl za to dvakrát nebo třikrát pokárán kolemjdoucími, že ho nemám. A zpětně se na to dívám stejně. 

Na druhou stranu, grizzly je medvěd a používá mozek, takže se nepouští do zbytečných akcí. Když se nedostaneš mezi samici a mláďata, grizzly tě jen zaregistruje a zmizí. Jsou tady ale velké problémy s cyklisty a běžci, protože ti toho medvěda vylekají. Takže se může stát, že prostě vběhneš přímo do jeho tlap. Nestihneš ani napsat závěť.

Takže jistá smrt.
Smrt v tom horším případě. Hiker má ale většinou přehled, cyklista nebo běžec má akorát rychlost. To zvíře nesmíš vylekat. Musíš se podle toho chovat.

Doporučeno

Tomáš dojel v tuk-tuku z Thajska na Moravu. Utíkal před slonem, viděl Himálaj a v Indii odmítl nabídku k sňatku 27. srpna 2018 v 17:06

Naše představa je taková, že divá zvěř útočí a zabíjí. Takhle to není. My jsme první v potravinovém řetězci a oni to mají dobře zakódované v mozku.

Viděl jsi grizzlyho tváří v tvář?
Potkal jsem ho, dokonce mám i jednoho natočeného. První setkání s grizzlym bylo docela zvláštní. To bylo v East Glacier National Park, kde je nádherný hotel a medvěd byl od toho hotelu asi na 500 metrů. Normálně si přecházel přes údolí, jako by se nechumelilo. A tam, kde přecházel cestu, zastavovala auta a lidi řvali: „Hele, bacha, tam jde medvěd.” 

Potom jsem viděl grizzlyho ve Wyomingu za Yellowstonským národním parkem před městečkem Dubois. Tam jsem natočil mladého medvěda grizzly na procházce. Je to silný zážitek, vidět to zvíře v přirozeném prostředí. Byl jsem od něj 150–200 metrů a točil jsem ho potichoučku, abych ho nevyrušil. Když jsem se přiblížil, tak okamžitě zbystřil a začal se dívat mým směrem. Já jsem na něj začal okamžitě křičet. On se pak sebral a zdrhl.

A neměl jsi strach?
Víš co, my, lidi, jsme dost blbí. Takže jsem strach neměl. (smích)

No, ale přece jsi říkal, že jsi u sebe žádný sprej proti medvědům neměl. Tudíž by ses neměl čím bránit, kdyby na tebe zaútočil.
Naše představa je taková, že divá zvěř útočí a zabíjí. Takhle to není. My jsme první v potravinovém řetězci a oni to mají dobře zakódované v mozku. Když ty to zvíře nevylekáš nebo na něj nezaútočíš, neublíží ti. Stačí dodržovat základní pokyny rangerů a všechno je ok. Já mám daleko větší strach z lidí. Lidi jsou zlí, dovedou škodit víc než zvířata. 

Problém byl až potom, co jsem se dostal do Colorada, kde jsem viděl losa. Los je druhé nejagresivnější zvíře hned po hrochovi. Tam jsem měl daleko větší respekt než před medvědem grizzlym. Los je totiž schopný tě napadnout i zezadu.

A jak to dopadlo s tím losem?

Nestalo se nic, přestože jsem k němu byl nejblíž na čtyři metry. Zariskoval jsem, ale jelikož to bylo v takovém místě, kde jsem se mu nechtěl vyhnout, tak jsem čekal, mluvil jsem na něj a to poznáš, když to zajiskří.

Říkám, že jsem sice jako Maresjev. Když se pro něco rozhodnu, tak jdu do konce. A i kdyby mi medvěd, nedej bože, sežral nohy, tak se doškrábu rukama.

Takže dá se říct, že tohle byl ten moment, kdy jsi měl největší strach?
Ano. Z toho losa jsem měl daleko větší strach než z grizzlyho.

Byla potom nějaká část cesty, kdy sis řekl, že to vzdáš a pojedeš domů?

Těch momentů bylo hodně. Hlavně, když nahoře v Montaně pršelo skoro obden. To tě sráží na kolena, jsi psychicky na dně. Déšť je jedna z nejvíc nepříjemných věcí na trailu. Promoknou ti boty, kalhoty, všechno. Hlavně ti nesmí promoknout spacák. Já mám péřový, takže ten jsem si velmi dobře hlídal. Ale jak říkám, není to dobrý. 

Teď na konci, když jsem byl v pohoří San Juan v jižním Coloradu, do toho byla ještě zima. Natočil jsem jedno video, ve kterém je to dost na hovno, a tam přímo říkám, že jsem sice jako Maresjev (Alexej Petrovič Maresjev byl sovětský pilot, který se nevzdal pilotování ani poté, co mu amputovali obě nohy, pozn.), když se pro něco rozhodnu, tak jdu do konce. A i kdyby mi medvěd, nedej bože, sežral nohy, tak se doškrábu rukama. Ale že mě to už nebaví, že je to nuda a že se mi nechce dál. Druhý den však vysvitne slunko a všechno je jinak. Jsi šťastný, usmíváš se. Hodně záleží na počasí. Mně ovlivňovalo psychiku nejvíc.

Stopnul jsem indiánskou medicimanku. Šamanku, která kouřila cannabis oil. Vzala mě do rezervace a ukázala mi věci, které normální člověk nevidí. 

Který moment cesty byl pro tebe nejvíc emotivní?
Na konci trailu jsem byl strašně šťastný, že jsem skončil v Coloradu, a dostávám se do nižších nadmořských výšek – do dvou tisíc metrů. No a v Novém Mexiku bylo prostě léto. Takže jsem přešel z chladného prostředí do léta, za což jsem byl vděčný. 

Pak si pamatuju v Idahu, to bylo něco nádherného! Holé kopce, ty na nich jsi, a připadá ti to jako v kresleném filmu. Jak máš takové to autíčko, které jede z kopečka do kopečka, tak já jsem takhle hikoval. Podíváš se vedle sebe, a takových 300–400 metrů od tebe je stádo padesáti jelenů. To je docela zásah na komoru. 

A potom v úterý, co se mi stalo. To byl jeden z nejsilnějších zážitků. Přišel jsem do Grants, což je město v Novém Mexiku protínající Route 66, kde jsem stopnul indiánskou medicimanku. Šamanku, která kouřila cannabis oil. Vzala mě do rezervace a ukázala mi věci, které normální člověk nevidí. Takže jsem viděl Sky City (Acoma Pueblo, pozn.), což je nádherné místo v poušti jako vystřižené z nějakého westernu. To bylo tak silné. Opravdu něco neskutečného.

Potkal jsi po cestě nějaké další krajany? Kromě těch, se kterými jsi startoval.

Vystartoval jsem s Lucií Štaudovou z Brna, která potom opustila trail přibližně v polovině cesty. Jednak proto, že ji nebavil, jednak kvůli zdravotním problémům. Potom jsem ještě potkal Karla “Klíňáka” Klinovského, což je asi šedesátiletý voják z povolání. Ten taky trail nedokončil. Z časových důvodů, protože měl na začátku zdravotní problémy, které ho odstavily na měsíc. Takže já jsem letos jediný Čech, který to dokončil.

Poté jsem potkal Čechy jenom v Coloradu, kteří tam pracovali. To byla prdel. Lezl jsem na jednu z největších hor v Coloradu, která má 4000 metrů. Naproti šla skupinka lidí, a když procházeli kolem, tak jsem je pozdravil. Oni pozdravili zpátky, a já jsem slyšel ten akcent. Řekl jsem si: „To jsou naši, to jsou Slovani.” Takže jsem se zeptal: „Where are you from?” A on říká: „Czech republic.” A já na to: „To mi poser záda, ty vole.” Začali jsme se bavit a zjistili jsme, že oni jsou z Českého Těšína a z Třince, což je hned vedle Frýdku-Místku. 

Byl to fajn pocit. Oni mě potom pozvali k sobě domů, tak jsem tam na druhý den přišel. Normálně me hostili, bylo strašně fajn. Bydleli ve městě Winter Park a pracovali pro Čechy, kteří emigrovali v 80. letech z ekonomických důvodů.

Pak jsem ještě potkal Slováky. Manžele. On byl z Martina, ona z Košic. Ona tam měla dokonce rodiče. Po škole si rozjeli byznys, takže už mají zelené karty. Když chceš ve Spojených státech rozjet nějaký byznys, tak ti ta vláda jde vstříc a umožní ti získat kartu a pak i občanství. 

A přímo v jejich restauraci jsem se potkal s chlapem z Brna. Sympaťák, který tam má barák jako chatu, a pak ještě myslím v Thajsku. Což byla prdel, protože jak jsme si strašně rozuměli, tak potom naskočil na politiku a řekl mi, že fandí mladému Klausovi. Tím pro mě okamžitě skončil. Tenhleten neonacionalista mě fakt nezajímá.

Nechci se pouštět po návratu do nějaké práce. Já chci jít do Beskyd! Na pár dnů chci do hor!

Chtěl jsem se zeptat ještě na Pacifickou hřebenovkou. Kde tě šest měsíců doprovázel Miloslav Daníšek. Jak jste na sebe přišli?
Hiker brother! Mimochodem první Slovák, který prošel PCT. My s Majlem děláme přednášky a až se vrátím, tak máme další sérii hlavně na Slovensku. Každopádně, my rádi na přednáškách zdůrazňujeme to, že jsme se neznali, a že jsme se seznámili na inzerát. Což vzbuzuje úsměv na tvářích. 

O CDT nějaká přednáška bude?

Určitě, ale potřebuju čas, abych si to zapracoval do prezentace. Ono to zabere dost času a já se nechci pouštět po návratu do práce. Já chci jít do Beskyd! Na pár dnů chci do hor! (smích) Ne, myslím, že bych to měl mít do Vánoc zpracované, takže pak budou přednášky. 

To máme CDT a Pacifickou. Jsou to dvě ze tří takzvaných Triple Crown stezek. Takže ti chybí ještě jedna.
Apalačská stezka, AT, taky se jí říká Alcoholic Trail. Jestli se na ni vydám? Nikdy nevíš. Asi by mě potěšilo, kdybych si ji prošel. Možná by mi narostlo trošku víc ego. Myslím si však, že je spousta jiných krásných trailů. Jako Ameriku zbožňuju. Po tom CDT? To je bomba. Těchto pět států, to je divoký západ, který já mám rád. Indiáni, kovbojové, grizzly bear. 

Líbí se mi třeba ještě Arizona Trail, což je v poušti. Já miluju chození v poušti, je to strašně zajímavé, má to něco do sebe. Je tu Hayduke Trail, Florida Trail, Pacific Northwest Trail. Trailů je v Americe dost. V Evropě jsou také zajímavé stezky, v Izraeli je jedna fantastická. Takže netuším.

Zrovna nedávno mi zemřela kamarádka, takže si myslím, že být zdravý a šťastný je to nejdůležitější na světě.

Dobře. A teď z jiného soudku. Ty se teď živíš tím, že chodíš po horách, a potom o svých zážitcích přednášíš?

Ne, tím se nedá uživit. Respektive, já bych potřeboval větší reklamu, abych se tím mohl živit. Zatím nemám takovou potřebu, protože jsem měl v životě štěstí a mám vystaráno prakticky do konce života.

Jaké jsou tvoje další cíle? Kromě cestování?
To je jednoduché. Půjdeš na trail a budeš mít dva cíle: být zdravý a šťastný. Je to strašně easy. Nějakým způsobem si redukuji své představy o životě, a myslím si, že tyto dvě základní věci jsou důležité. Zrovna nedávno mi zemřela kamarádka, takže si myslím, že být zdravý a šťastný je to nejdůležitější na světě. Pokud jsi single teda. Pokud máš rodinu, tak je samozřejmě nejdůležitější štěstí a zdraví tvých dětí.

Doporučeno

Kryštof se rozhodl, že procestuje celý svět. V jeho videích najdeš rady, jak cestovat za málo peněz (Rozhovor) 15. října 2018 v 11:48

A co na tvoje dobrodružství říká tvoje rodina?

No nic, no. Co by mohli. Jsi magor. (smích) Jako, já mám už jenom máti a bráchu. Máti se vždycky jenom pokřižuje, protože ví, že se mnou nikdy nic neudělá, už jsem moc starý na převýchovu. Takže jenom řeknu, že jedu pryč, a kdy se přibližně vrátím.

Poslední otázku uvedu slovy Forresta Gumpa, který ve filmu říkal, že se mu prostě chtělo běhat, tak běžel. Proč ty vlastně takhle chodíš? Je to kvůli tomu štěstí?
Jo. A taky tě to dobře srovná, tenhle trail. To je jak když jsi říkal o tom Forrestu Gumpovi, tam je taková scéna, kdy je malý, a dají mu dráty na ty hnáty. On se po pár letech vrátí a doktor mu říká: „To jsme tě pěkně srovnali.” Takže tě to hezky srovná. Ono to jako někdy bolí, ale ta bolest je součástí toho štěstí.