Z Hodonína až na kraj světa.
V minulosti byla cesta kolem světa dobrodružstvím, které mohli vykonat jen majetní nebo nesmírně odvážní lidé.
Dnes je situace mnohem jednodušší. Vyrazit do nejzazších koutů naší planety už není nemožné ani nedostupné.
Nicméně, jen málokdo dokáže zahodit svůj život za hlavu, učinit krok do neznáma a pustit se do odysey napříč kontinenty.
Nám se podařilo zkontaktovat Matěje Balgu, rodáka z Hodonína, který jednoho dne nasedl na kolo a vyrazil na cestu, která trvala několik let a vedla přes Asii, Ameriku i Afriku.
Zdolal horské průsmyky, pouště, aljašskou divočinu a splul Amazonku. Na cestě zažil spoustu dobrodružství, s kterými se nám svěřil v rozsáhlém rozhovoru.
Ahoj Matěji, mohl by ses na začátek v krátkosti představit našim čtenářům?
Narodil jsem se v roce 90 v Hodoníně a od té doby věčně hledám nějaké dobrodružství, romantiku světa, vlastně možná snad jen jednu jedinou perfektní noc... Ale nic takového samozřejmě asi není, tak pořád bloudím. Vidím se jako nomád, jako cyklista, vodák, příležitostný konstruktér přehnaně dlouhých souvětí, aspirující filosof a alkoholový entusiasta. Po absolvování hodonínského gymnázia jsem vystudoval Kybernetiku a robotiku na Elektrotechnické fakultě ČVUT, což mě většinou živí. Když jsem v ČR, žiju v Praze, ale když je to moc dlouho, začne mě to vždycky táhnout na východ.
Ve tvém rozhodnutí vydat se na cestu hrála roli nešťastná láska a nemoc. Co se stalo a proč ses to rozhodl řešit tak, žes vyrazil objevovat svět?
V únoru 2014 jsem onemocněl Crohnovou chorobou, nevyléčitelným chronickým střevním zánětem, který mě ze začátku stál dvacet kilo živé váhy během tří týdnů. Se slečnou, o které jsem byl skálopevně přesvědčený, že si ji jednoho dne vezmu, jsme tuhle životní změnu úplně nezvládli a po půl roce klopýtání už toho na ni bylo moc a odjela na studijní pobyt do Koreje „dát si pauzu“. Všichni ale víme, jak to s těma „pauzama“ chodí, takže když jsem pak v zastavárně uviděl bezva kolo za pouhé čtyři tisíce, koupil jsem ho a rozhodl se, že udělám velké (hloupé) romantické gesto a pojedu tam za ní. Že když to vypadalo, že kvůli té nemoci už nezvládnu vyjít ani z domu, kvůli ní jsem pořád schopný objet půl světa, abych jí dal pusu. A zbytek je historie.
Před svou tříletou poutí jsi ujel 6 tisíc kilometrů na cestě kolem Černého moře. Co stojí za tvou touhou vyrazit do světa a proč volíš jako dopravní prostředek zrovna kolo?
Přestalo se mi líbit stopování, protože jakkoliv se zaklínáš svobodou, jsi stejně pořád na někom závislý. Kolo je sice pomalejší, ale zato absolutně svobodný způsob cestování. Je pořád řádově rychlejší než chodit pěšky, takže se na něm v rozumném čase dá někam dojet, ale zas dostatečně pomalé na to, aby sis tu cestu fakt prožil a nepozoroval ji jen „z jedoucího vlaku“, ať už metaforicky nebo doslova. Navíc téměř každý na světě někdy na kole jel, takže si dokáže přesně představit, jaké to je – obzvlášť když přijedeš do chudé země, jsi jeden z nich, nejsi jen „bohatý Evropan, který nemá co dělat a vozí se po světě“. I když v porovnání s rozvojovým světem je to stejně pořád pravda.
Studoval jsi počítačové vidění a předtím kybernetiku a robotiku. Odtud ses ale nechal vyloučit. Nepociťoval jsi výčitky svědomí, že jsi zanechal slibné kariéry a místo toho jsi zvolil život světoběžníka?
Ze začátku mě to chvilku mrzelo, obzvlášť po San Franciscu, když jsem byl na dně a ostatní mezitím promovali, ale bylo mi víceméně jasné, že už by po tom všem bylo těžké další rok jen tak sedět v posluchárně. Ale rozhodně se nedá říct, že bych se na to vykašlal, vždyť se tím celý život živím.
Jak ses na cestu připravoval a co všechno sis s sebou sbalil? S kolika penězi v kapse jsi vyjížděl?
Od rozhodnutí, že pojedu, až po odjezd uběhly ani ne tři týdny, takže jsem se moc nenachystal. Prostě jsem jen potřeboval jet. Vybavení jsem taky neměl nic moc, protože jsem musel balancovat mezi tím, kolik za něj utratím a kolik si toho nechám na cestu. Nakonec jsem měl první den 140 eur a 51 dolarů. Druhý měsíc mi na účet z brigády přišlo 8000 Kč, třetí ještě dalších 5000 Kč. A pak už jsem na to byl sám.
Tvá cesta měla končit v Jižní Koreji, kam ses vydal přes Itálii. To je trochu z ruky. Proč jsi to vzal takto oklikou?
Když jsem se v létě snažil z té zpropadené choroby vyléčit patnáctidenním půstem jen o vodě, nějaký šestý, sedmý den jsem začal tak trochu halucinovat a zdálo se mi o salátu caprese a o boloňských špagetách. Nějakou třetí noc těchhle snů jsem si nad tím prokousaným a poslintaným polštářem uvědomil, že je to znamení, začal se učit italsky a představovat si, jak pojedu na jih Itálie a u stolku prostřeného červenobílým kostkovaným ubrusem budu na břehu moře večeřet plody moře a zapíjet to výborným červeným vínem, budu tam bonvivánsky sedět v rozhalené sněhobílé košili a bude mi tak skvěle, že rozhodně nebudu moct být nemocný. Fakt jsem tak nějak věděl, že mě Itálie vyléčí. To že tam pojedu, jsem věděl ještě předtím, než do toho přišla Korea.
