Olga Hepnarová, poslední popravená žena na území Československa úmyslně zavraždila osm lidí.
Pokud se člověk zaměří na snímky z Čech a Slovenska, které vznikly v posledních letech a osud naší kinematografie mu není lhostejný, musí ho silně píchnout u srdce. Úroveň většiny (čest výjimkám) našich filmových počinů šla rapidně dolu a v některých případech jsem měl pocit, že už není kam klesnout. Z toho důvodu na mne zapůsobil trailer na filmovou novinku Já, Olga Hepnarová, jako blesk z čistého nebe. Už z ukázek bylo patrné, že se tvůrci nebránili nevšedním způsobům a malým experimentům. Navíc už samotné téma je silně kontroverzní a od začátku mne velmi zajímalo, do jaké míry tvůrci odhalili tvář známé vražedkyně a jak moc si troufli obhájit důvody jejího činu.
Snímek se natáčel jak v Česku, tak v Polsku. Režie se ujali Tomáš Weinreb a Petr Kazda, kteří zároveň zpracovali i scénář. Příběh filmu nás zavede do okovů komunistického režimu a provede nás životem Olgy Hepnarové, kterou si zahrála Michalina Olszańska (Jack Strong). Jako diváci nahlížíme na její traumatický život již od jejího raného dětství a společně s ní prožíváme všechny překážky, které ji do jejího podivínského života naservíruje osud. Sledujeme její pobyty v jednotlivých ústavech a na ubytovnách, její postupnou ztrátu jakéhokoli sociálního cítění a uzavírání se do sebe, až po konečnou explozi nenávisti vůči společnosti, jíž vrcholí celý snímek. Připomínám, že se jedná o zpracování skutečného životního příběhu české masové vražedkyně, která byla v roce 1975 popravena, jako poslední člověk na území Československa.
Už z opisu příběhové složky a z faktu, že se jedná o životopisný snímek je zřetelné, že velká část úspěchu ležela na bedrech hlavní představitelky, Michaliny Olszańské. A přestože se jednalo o velmi náročnou roli, musím polské herečce sklonit poklonu, neboť její herecké zosobnění Olgy Hepnarová působilo velmi věrně, přičemž navíc dokázalo v divákovi způsobit konstantní koktejl pocitů, v němž se mísilo znechucení s lítostí. Co se týče ostatních postav, není si na co stěžovat a přestože ne všichni hrají tak dobře, jako hlavní aktérka, i zde není co kritizovat. Dále musím pochválit kameru a střih, neboť něco takového v našich končinách není příliš vídané. Hovořím o dlouhých, statických záběrech, na kterých se prakticky nic neděje. Těch se ve filmu objevilo jen několik, avšak samotná absence pohybu na plátně kina a jednolitý obraz jsou prvky, které přispívají k rozrušení diváka, což je samozřejmě velmi dobrý tah filmařů. Stejně tak jako fakt, že je snímek zahalen jen do černých a bílých barev, což v posledku ještě více umocňuje nervózní atmosféru.
Abych nehovořil jen o pozitivních stránkách, něco málo snímku vytnout mohu. Časté střídání scén a přeskakování delších časových úseků působí poněkud zmatečně a divákovi chvilku trvá než si v hlavě srovná, kde se Olga právě nachází a jaká doba uplynula od minulé scény. Zmatečnost mohla být záměrem režisérů, avšak jistě ne do takové míry, který mírně podráží zážitek z filmu. Dále bych upozornil na přemíru sexuálních scén, kterých je ve filmu opravdu hodně, a to i přesto, že nejsou tak zásadní pro děj a mírně odklánějí divákovu pozornost směrem, který určitě filmaři neplánovali. Ocenit však musím kostýmy, dobové účesy a vybrané lokality, které diváka přesvědčivě vrátily do dob minulých.
Pokud mám zhodnotit pocit z filmu, jako z celku, musím přiznat, že jsem nadšený. Ať už jde o mrazivě přesvědčivý výkon hlavní představitelky, vhodné doprovázení děje čtením dopisů neslavné vražedkyně nebo velmi originální práci kameramana. Své plusy těží snímek především díky zpracování velmi citlivého tématu, které se mu zdařilo na jedničku. Co je však nejdůležitější, je poselství snímku, z kterého jsem měl největší strach, avšak nakonec jsem byl více než spokojený. Filmaři se nesnaží Olgu Hepnarovou nikterak obhajovat ani diskreditovat a výsledný názor nechávají na divákovi, který si o životním příběhu ženy, která zavraždila osm lidí, může udělat vlastní obrázek. Snímek tedy mohu více než doporučit, avšak s varováním, že rozhodně není pro slabší povahy a z kina budete odcházet zachmuřeni s mírnou depresí v zádech. Jelikož se mi zfilmovaný příběh Olgy Hepnarové zaryl pod kůži a rozjiskřil ve mne plamínek naděje nad osudem československé kinematografie, udělím 8,5/10
