Znásilnění Violy v Bratislavě je špička ledovce sexuálního násilí. Ženy sexuální útoky často nehlásí

Denisa Augustínová pracuje ve slovenské humanitární organizaci MAGNA, která se věnuje pomoci v zemích, kde ji lidé nejvíce potřebují. Pracují v nestabilních končinách, kde se lidem dostává jen málo pomoci, například v Demokratické republice Kongo (KDR), v Jižním Súdánu či v Sýrii.

V minulosti lidé z organizace zasahovali při tsunami v jihovýchodní Asii, pomáhali v Keni, ve Vietnamu, Myanmaru, Indii, Nepálu či na Filipínách po zemětřesení na Haiti. Poskytují zdravotnické a psychosociální služby dětem a matkám a pomáhají během léčby podvýživy, při prevenci a léčbě chorob jako je HIV/AIDS nebo malárie. Kromě toho se věnují i obětem sexuálního násilí, pomáhají jim posbírat se po takové zkušenosti a zároveň řeší i zdravotní komplikace, které s tím souvisí.

Denisa v organizaci pracuje již téměř dvacet let. Za to období se věnovala různým problémům, například sexuálně zneužívaným a týraným dětem a ženám. Jelikož jsme si 25. listopadu připomněli Mezinárodní den boje proti násilí na ženách a zároveň je toto téma důsledkem brutální vraždy mladé učitelky Violy velmi živé, přizvali jsme si Denisu na rozhovor. Promluvili jsme si s ní o násilí nejen doma, ale i ve světě. Zajímalo nás, jak se oběti násilí zotaví po traumatických zážitcích a zda je momentální strach na místě.

V době rozhovoru se nacházíte někde mezi Rwandou a Kongem, co tam děláte?

Byla jsem mezi různými misemi a zúčastnila jsem se na odborné konferenci, kde jsem se věnovala právě obětem sexuálního násilí nebo tedy násilí v konfliktu. Měli jsme i takzvané pracovní skupiny, které se věnovaly psychosociální pomoci a mentálnímu zdraví obětí konfliktů. Převážnou většinu tvořily ženy, které byly i sexuálně zneužity. V Kongu, kde má MAGNA svou největší misi, jsem s kolegy navštívila naše nemocnice, kde se věnujeme právě ženám, reprodukčnímu zdraví, obětem sexuálního násilí, ale léčíme i těžce podvyživené děti na pokraji smrti.

25. listopadu je den boje proti násilí na ženách. O čem je vlastně tento mezinárodní den?

Připomínáme si miliony žen, které zažily násilí a musí se každé ráno vzbudit a žít dál. Snaží se neobviňovat se z toho, že se jim to stalo. Snaží se žít pro své rodiny a své děti. Není to jednoduché, protože komunity všude na světě právě tyto ženy stigmatizují. Dokonce odpor či odsouzení pociťují i ​​od rodiny, partnerů a nejbližších. Mnohdy je vyženou z komunity, musí žít samy s tím, že vlastní rodiny jim nevěří. To vše se jim děje, přestože jsou oběťmi. Fyzické rány na těle se hojí poměrně rychle, horší je to s psychikou. Čas léčby je u každého individuální a pocit studu, deprese a jiné zdravotní komplikace mohou přetrvávat dlouho.

Denisa v projektu mobilní kliniky MAGNA v Nikarague.

Čemu nevěří?

Nevěří, že to, že se staly oběťmi sexuálního násilí, nebyla jejich chyba. Útočník překročí hranici osobnosti, vstoupí do výlučně soukromé zóny, ublíží, poníží, znehodnotí. Jsou to případy, kdy jsou dívky a ženy osamělé a chtějí se zabít právě proto, že se jim toto stalo. . Stydí se za svou bezmocnost jednat nebo jinak reagovat.

Většina obětí, kterým jsme se věnovali i na konferenci tady v Rwandě, mají podobné zkušenosti: stigmatizace, osamělost. Ženy, které přežily toto hrozné násilí, se nenáviděly a chtěly ukončit svůj život.

Doporučeno

Znásilnili ji, ale od policie dostala pokutu za lež. Pachatel znásilnil dalších 27 žen a až pak uvěřili, že nelhala 4. října 2019 v 15:06

O tomto tématu není hodně slyšet, ačkoli je velmi důležité. Proč to tak je?

Na Slovensku, ale i ve světě se lidé tohoto tématu straní, je jim nepříjemné. Souvisí totiž s něčím, co s většinou společnosti otřásá, mnohým je to odporné. Nechtějí se o tom bavit, nechtějí o tom slyšet a už vůbec ne, pokud náhodou zmíníme, že oběťmi sexuálního násilí jsou velmi mladé ženy a děti.

Můžeme si na úvod definovat, co je násilí a co je sexuální násilí?

Násilí může mít různé formy, ale sexuální násilí je jednoznačně označené jako takové násilí, při němž jeden z partnerů nutí k penetraci či k sexuálnímu styku v jakékoliv formě toho druhého partnera.

Denisa v nemocnici: oddělení se sexuálně zneužívanými pacientkami, DR Kongo MAGNA.

Jaké formy může mít násilí?

Mluvíme o sexuálním násilí v partnerském vztahu, o týrání, psychologickém zneužívání, znásilňování v manželství, o obtěžování, nuceném sexuálním aktu, ale také o vykořisťování a obchodování s lidmi, až po mrzačení ženských pohlavních orgánů, jehož oběťmi se stávají miliony žen hlavně v Africe .

Patří sem i nucené sňatky dětí a dívek do 18 let. Až téměř 750 milionů žen a dívek se vdaly před osmnáctkou a až 200 milionů dívek jsou oběťmi mrzačení orgánů (ženské obřízky).

Každá druhá zabitá žena ve světě v roce 2017 se stala obětí partnera nebo rodinného příslušníka. Pro srovnání, u mužů to byl každý dvacátý. Až 71 % všech obětí obchodování s lidmi jsou ženy a dívky, přičemž 3 ze 4 jsou předmětem sexuálního vykořisťování. Velké množství těchto případů přitom ani nejsou nahlášeny, nevíme o nich, takže to číslo je možná větší.

Tento rok se zaměřujeme hlavně na znásilnění. Proč se téměř výhradně hovoří jen o ženách?

V podstatě jsem velmi ráda, že se letos zaměřujeme na znásilnění a konečně o něm mluvíme velmi jasně a přesně. Musím říci, že slovo znásilnění se v posledních letech vytratilo z odborného slovníku a používaly se různá jiná „jemnější“ pojmenování. Možná právě proto, co jsem už zmínila, že toto téma je společnosti nepříjemné. Tento rok má připomínat ženy, muže, děti i staré lidi, kteří byli oběťmi znásilnění. Nemluví se výlučně o ženách, ale naprostou většinu obětí tvoří ženy.

Ve svém blogu jste psali, že znásilňování je běžné při konfliktech. Jak moc je to běžné?

Sexuální násilí se stalo součástí jakéhokoliv ozbrojeného vojenského konfliktu už před mnoha lety. V minulosti jsme o tom mluvili pouze jako o collateral damage, tedy vedlejším „škodách“. Ale od 90. let můžeme komplexně popisovat tento problém, například při konfliktu v Bosně bylo znásilněno 20 až 50 tisíc obětí, ve Rwandě v roce 1994 je potvrzených 250 až 500 000 znásilněných žen. V Demokratické republice Kongo (KDR), kde pracujeme již deset let, bylo podle výzkumu z roku 2011 znásilněných téměř 1,8 milionu žen. Kongu bohužel patří světové prvenství.

Každá čtvrtá žena na Slovensku je nějakým způsobem postižena násilím.

Jak k tomu dochází?

Výpovědi našich pacientek se vždy velmi podobají. Vojáci obklíčí oblast, ve které žijí, a muže nejdříve povraždí. Ženy a dívky jsou znásilněny a mnohé, které přežijí, jsou prodány do sexuálního otroctví. Součástí většiny našich programů je i pomoci obětem sexuálního a genderového násilí. V minulém roce jsme léčili minimálně tři tisíce přeživších, ale desetitisíce lidí prošly našimi psychologickými a vzdělávacími programy.

Syrská hranice v Libanonu, Denisa na klinice MAGNA s pacientkami ze syrské Rakky. 

Proč k tomu dochází? Je to vědomá strategie, nebo nějaké „přirozené“ chování v krizi?

To je velmi těžká otázka. Až do těch 90. let se to opravdu vůbec nereflektovalo. Neřešili jsme tolikrát sexuální násilí jako součást konfliktů.

Ve většině vojenských konfliktů je to strategie, pokud mluvíme o Sýrii a jistých skupinách, které v některých částech konfliktu operovaly, šlo o absolutně promyšlenou strategii. Nejprve se vojáci snažili eliminovat mužskou část obyvatelstva a potom znásilnili ženy a děti. Děti zavraždili a jediná část celého společenství, která přežila, byly ženy. V Iráku příslušníci Islámského státu používali ženy, zejména jezídky, jako sexuální otrokyně. O něčem podobném mluvíme i u válečných oblastí v Africe, jako je Kongo, Jižní Súdán, Středoafrická republika a podobně. Není to jen nějaké chování v krizi, je to spíše strategie.

V našem kontextu Evropy, více než polovinu obětí znásilnil jejich současný partner nebo se je pokusil znásilnit, nebo je nutil do nějaké sexuální činnosti a nebylo v jejich silách takovou účast odmítnout. Takže je třeba říci, že velké procento znásilněných žen zná toho, kdo je znásilnil.

O jaké formě znásilnění mluvíme?

Může jít o kruté znásilnění, znásilnění předměty, zbraněmi či střepy a jinými ostrými věcmi. Velmi těžko se o tom mluví. Oběti mají velmi velká poranění. V případě, že nevykrvácejí, dochází k vážnému poškození pohlavních orgánů a často už nemohou mít děti.

Jaký mají život dívky a ženy, které přežijí násilí?