Znásilnění Violy v Bratislavě je špička ledovce sexuálního násilí. Ženy sexuální útoky často nehlásí

Stigmatizuje je nejen celá společnost, ale i blízká rodina, která se cítí potupena. Například v Kongu žena přijde o svou rodinu a zůstane sama, popřípadě pohřbí svého manžela, kterého i s částí jejích dětí vojáci zavraždili. Míra krutosti je tak velká, že není jednoduché ji pochopit.

Tady na misi jsem mluvila s několika oběťmi sexuálního násilí a všechny mi potvrdily, že jim to v podstatě zničilo život. Každý den se musí přemlouvat, aby to nevzdávaly, aby se měly rády a aby chtěly přežít i další den. Toto jednoznačně potvrzuje, že oběti znásilnění se cítí být vinné, špinavé a vyčítají si to, myslí si, že jsou přímo zodpovědné, že špatně reagovaly. Přestože možná šly jen pro vodu, aby mohly uvařit sourozencům či dětem jídlo.

S čím zápasí oběti fyzicky a psychicky?

Je pro ně důležité dostat pomoc včas, ať už se léčit z onemocnění, která mohou při útoku dostat, nebo i absolvovat chirurgické ošetření. Vagína a jejich orgány jsou extrémně poškozené a je důležité, abychom je ošetřili včas. Často vyžadují komplexní operace.

U psychiky je důležité načasování. Mnoho obětí nemůže přijít za našimi lékaři do 72 hodin od útoku, například proto, že jsou ve válečné zóně, nebo nevědí, kam jít či jak se k nám dostat. Ale je velmi důležité je nejen zašít či operovat, ale věnovat se také duševnímu zdraví a důležité prevenci přenosu viru HIV.

Violin tragický příběh je však mementem toho, že se takový nepředstavitelný sexuální útok může stát i v naší společnosti.

Setkali jste se s případem, kde si žena řekla „Dost!“ a zaútočila na muže?

Nemyslím si, že můžeme generalizovat a říci, že žena je pod dlouhodobým tlakem, může to být i muž. Pokud je někdo pod dlouhodobou agresí, určitě může reagovat útočně či v rámci sebeobrany. Ale v případech, se kterými se setkávám já, bohužel, ženy a děti neměly šanci se nějakým způsobem bránit. Jsou to spíše výjimečné situace. Toto se spíše dá aplikovat při partnerském násilí, kde v nějakém momentě může muž nebo žena protestovat a bránit se.

Kdy se obvykle ženy rozhodnou prolomit mlčení a požádají o pomoc?

To závisí samozřejmě na kontextu země a situace, způsobu, jakým byly zneužívány. Můžeme jednoznačně říci, že pro žádnou ženu nebo dítě, nebo i muže, není jednoduché přijít a říct, že je zneužíván a požádat o pomoc. Je také rozdíl mezi akutním případem a případem, kde se to děje v stabilnějším prostředí.

Pokud porovnáváme prostředí střední Evropy a Slovenska, je velmi obtížné pro ženy a dívky dostat podporu a pomoc od autorit, když mluví o násilí. V případě manželských vztahů je to téměř nemožné. Myslím, že u nás na Slovensku je sexuální násilí stále podceňováno, navzdory dlouholeté osvětě ho často i orgány, které by měly jednat, neřeší. Víme o případech, kde týrané ženy, dokonce matky dětí, zemřely rukou jejich partnerů – tyranů. Dokonce se tak stalo i poté, co nahlásily týrání partnerem na policii.

Jakou roli v tom hrají děti? Bývají i ty motivací, proč žena z takového vztahu chce odejít?

V stabilních oblastech, například na Slovensku, mám zkušenost s dětmi, které byly zneužívány. Mnoho rodinných příslušníků to popřelo, bylo jim to nepříjemné, styděli se a nechtěli tomu ani uvěřit. Ale většina společnosti, když dojde k zneužívání jejich dětí či rodinných příslušníků, začne jednat. I v zemích, kde se pohybuji, lidé umírají proto, že se postaví proti zneužívání dětí. Bohužel, děti představují většinu našich pacientů v Kongu a Jižním Súdánu.

MAGNA v projekte pro vysídlené jezídy v Iráku, na fotce oběť sexuálního násilí Islámského státu.

Kolik let měla nejmladší oběť, které jste pomáhali?

Nejmladší oběť, se kterou jsem se osobně setkala, měla čtyři roky. V našich projektech máme pacienty i ve věku do jednoho roku.

Jakou ochranu poskytujete ženám, které se ozvou?

Poskytujeme v první řadě medicínskou a psychosociální pomoc. To znamená, že je ošetřujeme, dostanou i psychologickou pomoc a potom jim dlouhodobě pomáháme doma. Pracujeme i v těch komunitách, učíme ženy, co je sexuální násilí, co by si neměly nechat udělat a kam přijít pro pomoc, když se jim to stane.

Strach není řešení.

Ženy se často bojí chodit domů samy, po násilné smrti Violy minulý týden přibývají příspěvky na sociálních sítích, kde ženy popisují, že chodí s klíči mezi prsty nebo raději jdou delší, ale lépe osvětlenou trasou. Co si o tom myslíte?

S velkým politováním sleduji dění na Slovensku. Violin příběh není ojedinělým, je možná velmi výrazný tou brutalitou a společnost velmi vyrušil. Je smutné, že mnoho brutálních případů se do médií nikdy nedostane. Když mluvíme o Slovensku, velká většina násilí není vůbec známá. Podceňujeme to.

Je případ Violy jakýsi vrchol ledovce, nebo je to spíše ojedinělé?

Stále nejsou známy podrobnosti o tomto případu, ale mluvíme o extrému. Violin tragický příběh je však mementem toho, že se takový nepředstavitelný sexuální útok může stát i v naší společnosti. Bohužel, toto není ojedinělý případ znásilnění. Musíme to samozřejmě odmítnout, odsoudit, najít pachatele a hlavně před tím nezavírat oči. Tyto věci se ženám opravdu dějí a musíme o nich mluvit. Měli bychom něco dělat a pomoci lidem, kteří toto zažívají. Už tím, že o tom budeme hovořit a uvědomíme si, že to není něco výjimečného a ojedinělého, pomůžeme obětem.

A co říkáte na statistiky, které jsou o případech znásilnění na Slovensku?

Čísla na Slovensku jsou absolutně nereálná. Na každý nahlášený případ jsou desítky, o kterých nevíme. Ženy, které zažily násilí, to buď nenahlásily policii, nebo je přesvědčili o tom, že k sexuálnímu násilí nedošlo a byla to jejich chyba. Je to prý jejich věc, neboť byly nevhodně oblečené nebo si nedejbože daly pohár vína.

Není možné, že na Slovensku v roce 2018 bylo podle policejních statistik 99 znásilnění, zatímco v České republice, která má asi dvakrát tolik obyvatel, to bývá ročně v průměru 5 až 6krát více. I to naznačuje, že znásilněné ženy případ buď nenahlásí, nebo dopadnou tak, jak jsem řekla.

Denisa v Kambodži v nemocnici pro podvyživené děti.

Měly by se podle vás ženy bát?

Násilníci, teroristé, ti, kteří unášejí ženy a vraždí děti a jejich matky chtějí, abychom se bály. Pointa není bát se. Pointou je mít podporu autorit, zejména policie. Měly bychom mít normální systém, díky kterému se nebudeme muset bát. Abychom se nebály procházet se v noci a jít domů, na autobus či na tramvaj.

V zemích, kde MAGNA pracuje, ženy nemohou řešit to, zda se mají bát. My si můžeme dovolit řešit to a máme na to i páky, abychom řešily to, zda nás někdo ochraňuje. My všichni bychom měli zůstat v pozoru a snažit se v největší možné míře rizikům předcházet. Strach není řešení.

Je na Slovensku problém s domácím násilím?

Ano. Máme vážný problém. Každá čtvrtá žena na Slovensku je nějakým způsobem postižena násilím. A to nemáme všechna dostupná data, protože ne všechny ženy se ozvou. Domácí násilí může znamenat cokoliv. Některé věci u nás považujeme dokonce za normální: někdo ženu svírá, třese s ní, bouchne s ní o stěnu, vyhrožuje jí, křičí na ni každý den nebo ji nějakým způsobem bije. Můžeme hovořit také o popáleninách, nuceném sexu, psychickém vydírání, zajištění financí a podobně. O těchto případech mluvíme velmi málo, protože naše společnost není ještě připravena řešit to.

Policie ne vždy přistupuje k těmto formám násilí správně. Mám zkušenost, že mnohé ženy, které byly sexuálně obtěžovány nebo znásilněny a nahlásily to, byly označeny za vinné z tohoto násilí. Z obětí někdo udělal viníky, protože byly například na party a nebyly oblečené od hlavy po paty v overalu. To je absolutně mimo.

Jak jsme na tom s informovaností? Vědí ženy, že mohou požádat o pomoc a kde?

Jsme na tom dost bídně. Edukační kampaně jsou velmi vágní a Slovensko nedostatečně investuje do informací, ať už mluvíme o sexuálním násilí nebo byť o sexuálních onemocněních. Částečným následkem je pak zvýšení znásilnění a brutálních činů či zvýšený počet případů nakažení onemocněními.

Ženy nejčastěji jdou na policii, tam se pak setkají s problémy, o kterých jsem mluvila. Zatím nemáme na Slovensku místa, kde by oběti sexuálního násilí dostaly komplexní zdravotní a psychologickou pomoc, forenzní odběry a právní pomoc jako je tomu i v našich projektech MAGNA.

Jako mladé ženě mi jedna věc nejde do hlavy. Proč je stigmatizovaná oběť, a ne viník? Nedává mi smysl stydět se za to, že mi ublížili.

U nás na Slovensku hrají velkou roli společenské stereotypy. Vždyť si jen vzpomeňme na „vtip“, že když žena řekne „ne“, myslí vlastně „ano“. Často navíc hledáme namísto pachatele důvody v nějakém chování oběti. A i na základě toho se mohou oběti znásilnění, sexuálního násilí či týrání cítit vinné, stydět se. Pokud jim to ještě někdo, ať už z rodiny nebo na policii, byť naznačí, tak mají oběti tendenci stáhnout se a zatajit svůj příběh.

V Kongu například znásilněné a zneužité ženy vyhánějí z komunit, protože prý přinášejí neštěstí. A toto vše pak působí na oběť. Ale právě s tímto vnímáním musíme bojovat. Pachatel je pachatel a oběť je oběť.

Z obětí někdo udělal viníky, protože byly například na party a nebyly oblečené od hlavy po paty v overalu. To je absolutně mimo.

Naše mladé čtenářky může děsit představa, že se vdají a až o pár let později je začne mlátit či znásilňovat manžel. Kdoví, zda jim vůbec uvěří. Jak tomu předcházet, na co si máme dávat pozor?

Já si myslím, že podstatné je mít jasno v tom, že násilí do žádného vztahu nepatří. Už při prvních náznacích by měla žena, ale i muž, z takového vztahu odejít. Násilí má tendenci se zhoršovat, proto jsou momenty, kdy musí oběť hledat odbornou pomoc a vypořádat se s případným násilím i prostřednictvím policie. Samozřejmě, že si všichni uvědomujeme, jak je to pro oběť těžké.

Problém podle mě začíná již při prvním náznaku jakéhokoliv násilí. Tyran totiž často oběť vydírá, aby násilí neohlásila, vyhrožuje, v nejhorších případech může napadnout děti. Obětem, převážně ženám, se z takového začarovaného kruhu těžko vystupuje, neboť jejich hranice vnímání násilí jsou již posunuté.

Bez pomoci zvenčí, ať už od rodiny, přátel, lékařů, kteří by si toho měli všimnout, je opravdu náročné takový vztah ukončit. Všichni bychom si měli všímat, jestli někdo nezměnil chování, je uzavřený, má nevysvětlené zranění a podobně.