„Jsou to dva roky, ale já mám pocit, že uběhl tak týden,“ říká Jozef Kuciak, bratr zavražděného novináře Jána Kuciaka (Rozhovor)

Strašně moc. Byl to starší bratr, odmalička jsme byli spolu v jednom pokoji. Nejde si zvyknout na to, že už tady není.

Dokážeš si představit, že ten pocit bolesti po čase přejde? 
Já jsem začal své city potlačovat, i v ostatních vztazích. Asi kvůli tomu žalu. A přestože jsou to dva roky, mám stále pocit, že uběhl tak týden. Bolest je stále stejná, možná i proto, že se tolik kolem toho děje – jako kdybychom to prožívali stále znovu a znovu.

Vnímáš to, že lidé mají zájem o Jánovu práci? Že čtou články, které napsal, kauzy, které odhalil.
Určitě ano. I takoví lidé, co se před tím vůbec nezajímali o investigativu, spíše je zajímaly sportovní výsledky nebo bazar, tak se nyní určitě více zajímají o různé kauzy. I lidé z našeho okolí.

Tys četl Jankovy články?
Většinu z nich jsem přečetl, i když jsem jim často nerozuměl. Janko nás se sestrou tak nenápadně nutil je číst. Věděl, že já jsem byl odmalička zatížen na gramatiku, neměl jsem rád, když někdo udělal hrubku. Takže mi ze začátku posílal své články, že jestli tam nemá nějakou gramatickou chybu. A já jsem věděl, že ji tam nebude mít, až potom později mi došlo, že jen chtěl, abych je četl. I sestře je takto posílal s otázkou, zda to není příliš komplikované, zda tomu rozumí. 

Takže jsi byl v obraze, co tvůj bratr dělal. Zajímalo tě to?
Některé kauzy ano, některé ne. Byl jsem v tomto pesimista, že ačkoliv se o různých kauzách hodně píše, i tak se nikdy nic nedořeší a časem se na to zapomene.

Tys byl o rok mladší oproti Jankovi, jaký jste měli vztah – byli jste spíše „parťáci“, nebo jste se prali jako dva kluci?
Spíše parťáci. On byl starší, ten klidnější, rozumnější a já jsem byl ten „rypák“, že jsem ho vždy popíchl, polechtal, něco mu udělal, sebral. Byli jsme bratři, kamarádi, úplně všechno. I jsme spolu sportovali.

Jaké sporty jste dělali ve Štiavniku?
Nejvíce fotbal, hokejbal, i tenis jsme chodili hrávat na takové betonové hřiště – asi jediní dva ze Štiavniku. Na kopci u nás jsme chodili i na lyže. Vše jsme chtěli vyzkoušet.

Janko se pak odstěhoval na výšku do Nitry a tys zůstal doma v Štiavniku?
Ano, my jsme tedy tři sourozenci a všichni jsme chtěli jít na vysokou školu. Věděli jsme, že někdo musí zůstat u rodičů na vesnici a pomoci jim, neboť by nezvládli starat se o dům. Tak jsme měli takovou debatu a nějak to padlo na mě. Janko s Majkou šli do Nitry a já jsem zůstal.

A byli jste i poté nadále v kontaktu? Ačkoli už nebydlel doma?
Ano, non-stop. Měli jsme doslova nekonečnou konverzaci na messengeru, často jsme si volali, já jsem pravidelně jezdil do Nitry a pak vlastně i do Mače. Téměř každý víkend, když si koupili ten dům.

Pomáhal jsi mu v přestavbách na domě?
Ano. My jsme i doma všechny manuální práce dělali spolu – kachličky, omítky a podobně. Pak, když Janko už pracoval, tak jsem chodil na brigády pomáhat se stavbami, tak jsme to v té Mači využili. Snažili jsme se co nejvíce pomoci.

Chtěl být Jano vždy novinářem?
Já si myslím, že ani ne, postupně se to v něm formovalo. On měl strašně rád literaturu a logické předměty jako matematiku. Chodil na různé soutěže jako Klokan, ty vyhrával. I na vysokou školu šel nejdříve na informatiku na STU, tam byl jen nějaké dva měsíce a nechal to být. Rok na to nastoupil na žurnalistiku. Já si myslím, že žurnalistika, tedy zejména investigativní, u něj spojovala tu logiku, matematiku a literaturu a nějaké psaní.

Jaký byl člověk? Spíše extrovertní, nebo tichý?
Spíše takový introvertní, vždy ochotný nás poslechnout. Já měl povahu, že když jsem něco potřeboval, neváhal jsem se ho zeptat. A on mi nikdy neodmítl pomoc, vždy nám radil, co máme dělat. Teď zpětně si to možná i trochu vyčítám, že jsme na něj vždy věšeli své problémy. A on nikdy neřekl, že nemá čas nebo, že toho má hodně, to se nestalo ani jednou.

Jak si vzpomínáš na Maťu, Jankovu snoubenku?
Já jsem dlouho nevěřil, že si Janko najde přítelkyni. Nikdy předtím jsem ho s žádnou dívkou neviděl, on byl v tomto takový zvláštní a já ho kolikrát i popichoval, že kdy si nějakou najde. A najednou zavolal, že k nám přijede i Maťa, tak jsem byl úplně jako opařený! Ale strašně jsem mu to přál. Byla velmi milá, dobře jsme spolu vycházeli, ať už, když jsme se setkali v Nitře nebo v Mači. Takové dobré děvče.

Viděl jsi někdy na Jánovi strach? Zejména poté, co dostal první výhrůžky.
Já ne. Když se ty výhrůžky objevily, tak spíše my jako rodina jsme se velmi báli. Když jsem mu volal nebo psal, tak právě naopak – vždy mě uklidňoval, že nic se nemusí stát. Ale jestli nám to říkal jen proto, abychom se nebáli, a on měl ve skutečnosti strach, to nevím. Ale nikdo z nás si určitě nedokázal ani představit, že by to mohlo zajít až tam, kam to zašlo. 

Věděl jsi o případech zmizelých novinářů, jako je Palo Rýpal nebo Miroslav Pejko?
Předtím jsem to jen zachytil, ale nevěděl jsem o tom žádné detaily. Po vraždě ano, už byl i bratr Miroslava Pejka u nás, i s paní Rýpalovou jsme se setkali několikrát v Žilině. Je mi jich líto, ale nevím, jak bychom jim pomohli.

Věříš, že se tyto případy někdy vyřeší?
Doufám, že jo. Už jen za ty rodiny věřím, že se to vyřeší.

Doporučeno

„Dal bych si obyčejnou colu,“ „volič je ho*no,“ věty z Gorily, které zlidověly, již mají zvukovou podobu. Bude někdo pykat? 16. října 2019 v 16:19

Upřímně mi to vnitřně pomáhá, jsem rád a budeme dělat vše proto, aby obžalovaní dostali spravedlivý trest. Ale té ztrátě to asi nepomůže. Myslel jsem, že to bude jiné, takové zadostiučinění, ale nějak to uvnitř zůstává stejné.

Už jsi to naznačil, ale jak vypadaly první týdny, kdy jste se o vraždě dozvěděli?
Začnu asi tím večerem, kdy jsme se to dozvěděli. Já jsem byl na výletě v Terchové a mamina mi volala, že Janko se jí neozývá, zda nebyl náhodou na internetu. Podíval jsem se přes mobil, ale nebyl. Mezitím už i Zlatka (matka Martiny Kušnírové, pozn. red.) volala, sestra volala, nikomu se neozýval. Tak jsme zpanikařili a jeli jsme rovnou do Velké Mače. A tam pamatuji už jen to, že jsme přijeli na policejní stanici a pak mám už jen takové útržky, že jsme se přemístili na dům. Ale opravdu, když mi někdo říká, že jsme se setkali v ten den nebo tři dny potom, tak si to nepamatuji. Ta psychika se na několik dní zcela vyblokovala, nepamatuji si strašně věcí z prvního týdne.

Co se dělo potom? Začal ten velký kolotoč změn ve společnosti, série protestů po Slovensku. Těch jsi se účastnil i s rodiči?
Ano. Pokud se to dalo, tak jsme tam byli. Někdy jsme se také rozdělili, někdo šel na jedno náměstí, někdo na druhé. Přestože jsme tehdy chodili do práce. Ne vždy bylo možné přijít, chtěli jsme ale být s těmi lidmi. Neboť nebýt jejich, toho veřejného tlaku, tak by to nebylo dosud vyšetřené. Skončilo by to jako všechny ty kauzy předtím.

Jak se lidé k vám chovají po vraždě? Myslím i rodina, sousedé. Chovají se vám jinak?
Ze začátku se mi i zdálo, že ano. Určitě nám celé okolí pomáhalo. Dokonce se mi jednou stalo, že rodiče byli asi na nějaké vzpomínce a já jsem musel zůstat doma, protože byla zima a řezal jsem dřevo. A najednou soused, se kterým jsme se předtím jen tak zdravili, že „dobrý–dobrý“, řezal to dřevo motorovou pilou vedle mě. Takže ti lidé byli neskuteční, pomáhali nám.

Myslíš, že Slovensko je bezpečnější od doby, kdy se vražda stala?
Myslím, že ano. Neboť mnoho z těch, co se do té doby báli promluvit o něčem, co věděli, tak nyní už mohou. Změnilo se to společenské prostředí a někteří už i mluví.

Věřil jsi na začátku, že se vyšetřování dostane do tohoto bodu, kde je teď? Že bude probíhat soudní proces s obžalovanými a ještě s takovými jmény jako Kočner a podobně.
V prvních chvílích, kdy jsme přišli do Mače a zjistili, co všechno se stalo, celá rodina křičela „Kočner, Kočner“. Nevím, jestli to bylo těmi výhrůžkami nebo, že to obě maminy vnitřně cítily. Tehdy jsem ale nevěřil, že se to dostane až k soudu. Doufal jsem, i rodičům jsem stále říkal, že ano, ale to jsem se asi jen tak uklidňoval. 

A jsi rád, že je to v této fázi teď? 
Upřímně mi to vnitřně pomáhá, jsem rád a budeme dělat vše proto, aby obžalovaní dostali spravedlivý trest. Ale té ztrátě to asi nepomůže. Myslel jsem, že to bude jiné, takové zadostiučinění, ale nějak to uvnitř zůstává stejné.

Doporučeno

Marihuana mi spustila záchvaty úzkostí. Stavy se nelepšily a já začal zneužívat prášky, říká 19letý Marek (Rozhovor) 19. února 2020 v 16:15

Jak jste přijímali jednotlivé informace, které se postupně odhalovaly? Že nejdříve zatkli skupinu kolem Zsuzsové, pak, že je za tím Kočner. Co byly pro vás zlomové okamžiky ve vyšetřování?
My jsme spoustu věcí už tušili předtím, něco jsme to věděli od právních zástupců, kteří nás informovali předem. Ale vždy jak vyšla nová verze, tak jsme o tom v rodině hodně diskutovali, i se Zlatou a její rodinou. Vždy tam byla nějaká pochybnost a dokázali jsme se o tom celé noci bavit, kdo si co myslí, co nesedí a co sedí.

Ještě to pořád děláte?
Ano a myslím si, že to tak bude už navždy. Neboť ta pochybnost v hlavě stále je.

Jak jste vnímali to, když se Marček přiznal, že to udělal, že on byl střelec?
(povzdech) Nevím, jak bych to řekl mile... Nevím, jestli to udělal proto, že si zpytuje svědomí, to si nemyslím. Spíše věděl, že se z toho už nedostane kvůli zajištěným důkazům. Čili to už bylo takové, že když už se neubráním, tak se alespoň přiznám. 

Ty jsi byl u soudu i osobně. Jaké to bylo, dívat se těm lidem do očí?
Byl jsem dva dny a bylo to hrozné. Ze začátku jsem se díval do země, bál jsem se na ně podívat, protože jsem nevěděl, co to se mnou udělá. Když jsme byli ještě malí sourozenci a já jsem věděl, že se něco bratrovi nebo sestře děje, tak jsem cítil uvnitř hrozný hněv. A najednou vidět všechny ty objednatele, vykonavatele, obžalované. Měl jsem, co dělat, abych to ustál. Pak jsem se ale odvážil se na ně podívat, když jsme tam už 40 hodin seděli, naše pohledy se občas setkaly.

Byl to alespoň malý pocit zadostiučinění, vidět je tam spoutané? 
Nejsem nějaký pomstychtivý. Mně spíše pohled na ně vadil, než aby mě to těšilo.

A cítíš vůči nim hněv?
Cítím, ale takový zvláštní, nevím, jak bych to vysvětlil. Neboť je jasné, že si to zaslouží a občas se i usměju, když vidím, že jsou svázáni. Ale bratrovi to už nepomůže.

Z vyšetřování vyplulo na povrch strašně moc špíny, téměř kvůli tomu padla vláda, vyměnil se premiér, bylo zjištěno propojení mafie na soudnictví a podobně. Věříš, že na Slovensku se něco změní, že společnost se posunula po tomto strašném činu někam dál? Že budeme lepší?
Snažím se věřit, že ano. I když jsi teď zmínila, že mnoho věcí vyplulo, hodně se zjistilo. Ale málo z těchto zjištění reálně skončilo nějakým ukončeným trestním stíháním. Že by byl někdo obviněn, obžalován, že by ta podezření měla nějaký konec. Možná až potom, když dostane trest nějaká závadová osoba, která tam byla zmíněna, tak se bude dát mluvit o tom, že jsme se posunuli dál.

Vaši rodinu zastupuje Daniel Lipšic. Objevily se informace, že i on si psal se Zsuzsovou. Jaký je tvůj pohled na to? Věříš mu?
Věděli jsme o tom, takže jsem se snažil udělat si nějaký obraz. Byly kompromitující materiály, takže tím, že je vypustili, si myslím, že ho chtěli sundat. Na své kamarády by to přece nevypouštěli ven, ty si drželi, aby je měli čím vydírat. Také si myslím, že ten profil s jeho jménem, nebyl jeho reálný profil. Té komunikaci nevěřím.

Mluvili jste se o tom s ním?
Ne, necítil jsem potřebu se o tom bavit. Když se nám na začátku pan Lipšic nabídl jako první, přemýšleli jsme, zda ano nebo ne. Ale upřímně, nevím, co bychom bez něj dělali. Vzpomněl jsem si také na situaci, když jsme byli ještě s Jankem a Maťou v Mači na domečku a tehdy vyšla na povrch informace, že pan Lipšic srazil chodce. On se zachoval tak, jak se zachoval, vzdal se poslaneckého mandátu a Maťka tehdy plakala, protože jí to bylo líto, co se stalo, že dokázal takto morálně zareagovat. Tak jsem si řekl, že když oni ho měli rádi, nemáme proč váhat.

Doporučeno

S dospělými modelkami jsme udělaly nahé fotomontáže. Predátoři je chtěli poslat a pak vyhrožovali zveřejněním, říká Tereza Těžká 20. února 2020 v 15:15

Co mezirodinné vztahy, jste si bližší? Možná i s rodinou paní Kušnírové.
My jsme si byli velmi blízcí i předtím, často jsme se navštěvovali. Možná ta širší rodina je nám nyní ještě bližší. Nepamatuji si asi ani den od vraždy, kdy by u nás někdo nebyl. Se Zlatou se také navštěvujeme, já se sestrou jsme šli dětem matčina bratra Lukáše za kmotry. Takže jsme rodina už i na papíře.

Chystáš se s rodiči dnes na protest v Bratislavě?
Ano, ale asi nebudeme řečnit. Dopoledne máme ještě jednu vzpomínku přímo ve Velké Mači u domku, to bude takové menší rodinné. Snad se stihneme včas přesunout.

Jsou ještě nějaké další vzpomínkové akce, na které se chystáte?
V pátek tedy bude vzpomínka na SNP, potom na Náměstí svobody. V sobotu cestujeme na východ, tam bude mše svatá za matku, přespíme u Zlati a zpět domů.

Myslíš, že celá tato společenská situace kolem vraždy Jána a Martiny ovlivňuje nadcházející parlamentní volby?
To si netroufám odhadnout, ale byl bych rád, kdyby ano – v tom dobrém slova smyslu. Kdyby si lidé uvědomili, že to, co se tu dělo, bylo daleko za hranicí něčeho normálního a únosného.

Půjdeš volit?
Určitě ano, každý by měl jít.