Co vedlo mladou dívku před 47 lety najet do davu lidí?
„Toto je můj rozsudek: Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím.“ Takto před 47 lety vysvětlila svůj čin mladá, teprve 22letá dívka, která na pražském Strossmayerově náměstí kolem půl druhé odpoledne najela vypůjčeným nákladním vozem do davu lidí čekajících na tramvaj.
Úmyslně. Všechno si naplánovala. Jejímu útoku podlehlo 8 lidí. Tragický příběh mladé ženy ukazuje, kam až může zajít lidské zoufalství z pocitu nepochopení mezi ostatními a také nesprávně řešená psychická zátěž. Je to temný, nešťastný příběh plný bolesti.
„Já nenávidím lidi“
I když se dětství Olgy může jevit jako bezproblémové – byla totiž dcerou bankovního úředníka a zubařky – neměla ho příliš jednoduché. Rodiče ji podle vlastních slov trestali, byli na ni přísní. Vadila jim dceřina tvrdohlavost. Chladně však působili i navenek.
„Ta paní doktorka nikdy nejevila známky nějaké lítosti, nebo překvapení, nebo snad nějaké zloby vůči ní, jakožto vůči své dceři. Neustále měla jeden a tentýž pohled. Cítil jsem v té rodině určitý chlad,“ vzpomínal na setkání s matkou Olgy vyšetřovatel Václav Froněk pro pořad České televize.
O svém dětství ve spisu promluvila i sama dívka: „Všichni tehdy dospělí členové naší rodiny se ke mně chovali tak, jako kdyby mne někde sebrali jako nalezené dítě. I moje starší sestra se ke mně stavěla negativně, spíš tedy nepřátelsky. Už tehdy započalo to, co pak pokračovalo natolik, že zmrzačili mou duši.“
V pubertě se dívčiny problém ještě prohloubily. Měla pocit, že jí nikdo nerozumí. Pochopení se jí nedostalo ani ve škole. V pouhých třinácti se proto poprvé pokusila o sebevraždu. Pozřela asi 10 tablet Meprobamatu, léku užívaném ke snížení úzkosti. Nezemřela, ale upadla do bezvědomí. Našla ji její sestra.
Pod dohled si Olgu přebrala psycholožka do léčebny v Opařanech – ale ani tady si k nemocnici a jejím zaměstnancům nenašla cestu, domnívala se totiž, že lékaři vyzrazují matce to, co jim povídá.
Podle webu pantharei.estranky.cz, který se celý příběhem do hloubky zabývá, by právě toto mohlo být důvodem, proč nedošlo k včasnému rozpoznání duševní poruchy. Tak či tak to Olze rozhodně nijak neprospělo – naopak se stále více uzavírala do svého bludného kruhu nedůvěry.
Když se dostala z léčebny zpátky domů do Prahy, napsala dopis. Adresovala ho jednomu z pracovníků nemocnice. Jeho přepis přinesl Roman Cílek v knize Olga Hepnarová – zabíjela, protože neuměla žít. Stojí v něm mimo jiné toto:
„Chovám se k lidem přezíravě, snad je to uráží, ale já jimi nepohrdám, ne... Já nenávidím lidi... Víte, zajímalo by mě, jaký asi bude můj vztah k nim později. Chtěla bych, aby pro mne lidi nebyli, aby mi byla lhostejná jejich slova, jejich úsměvy, jejich pohledy, jejich řeči. To bych si přála. Samotě dávám přednost před jejich společností, cítím nevyslovitelný odpor k většímu houfu lidí. Jsou vždycky ochotni někoho odsoudit. Zmrzačili mou duši. A proto je nenávidím.“
Z dopisu je i pro nezainteresovaného vidět, že se Olga uzavírala do sebe, nechodila do školy, s nikým se moc nebavila – její nenávist k vnějšímu světu sžírala jakékoli pozitivní vyhlídky na lepší zítřky. I přesto všechno se jí podaří dokončit základní školu a vyučit se knihařkou.
Něco udělat
Své výčitky vůči okolí chtěla přetavit v činy. Chtěla něco udělat. Něco, co by na její postoje upoutalo pozornost. První alarmující událost se stala, když se rozhodla zapálit dům rodičů jejího otce, a to zrovna ve chvíli, kdy tam přespávala i její sestra. Jen zázrakem se jim podařilo dům uhasit. Olgu nikdo z činu nepodezíral, udělala to tajně.
I přes podivný vztah s rodinou se ji matka snažila různě podporovat. Protože mladá dívka měla řidičák a milovala automobily (ty jediné ji dokázaly zlepšit náladu), koupila jí starý wartburg a chatu v Olešku nedaleko Prahy. Tuto malou letní chatu Olga přijala jako svůj stálý domov – jedině tady měla klid od všech lidí a konečně soukromí.
O Olze Hepnarové v roce 2016 vzniklo i celovečerní drama režisérů Tomáše Weinreba a Petra Kazdy.
„Dost často mi byla v Olešku zima, protože ta chata přece jen nebyla, jak mi mnozí předpovídali, zařízena na trvalý pobyt, a také jsem měla potíže s dojížděním do práce, ujel mi třeba vlak nebo autobus, což zapříčinilo další nepříjemnosti, kterých bylo i jinak od počátku až do konce víc než dost,“ vypověděla o tomto období Hepnarová.
Sama sebe nezývala citovým mrzákem a asexuálkou – i když se jí podařilo seznamovat se s muži a ženami – a s nimi pak i spát – nikdy se jí nepodařilo udržet si s někým dlouhodobější vztah. Přesto všechno měla přítele Miroslava, se kterým prožila dva roky života. Snažil se ji chápat a pomáhat – i když to nebylo jednoduché.
Její psychické obtíže vyřešit nedokáže a snaží se ji přemluvit k návštěvě psychiatra. Jenže ani lékaři nedokáže vylíčit své trápení. Prý si má vzít dovolenou, je unavená – zaznívá rada odborníka. Jenže to už je stejně jedno. Mladá dívka padá na dno svých sil. Nepochopená, leč odhodlaná se mstít.
Acta non verba: činy, ne slova
Promyslela svůj velký plán pomsty: konečně dostojí svým představám, konečně se ze slov stanou činy. Zamíří do půjčovny nákladních automobilů v pražské Hostivaři. Díky jejímu bezchybnému jezdeckému umu se jí podaří přesvědčit tamního pracovníka, že i přes svůj mladistvý věk vůz uřídí.
Zkušební jízdu zdolává, přesto jí muž klade na srdce, že je náklaďák po generální opravě, tak ať je na něj opatrná. Nemá jezdit víc jak šedesát kilometrů v hodině. Olga zaplatí půjčovné, nasedne do vozu a těžký automobil Praga RN se před mužem naposled rozdrnčí. Dívka mizí okolo desáté hodiny dopolední kdesi v dáli.
Olga míří do Hostivic. V městečku kousek za Prahou si naposled pečlivě promýšlí svou pomstu světu. Má tři varianty svého plánu:
- Chce zasáhnout co nejvíce lidí na jednou
- Chce do nich najet automobilem
- Chce je v ideálním případě rovnou zabít;
- Vybírá si ze tří míst: Koněvovu ulici na Žižkově, dnešní holešovické Výstaviště a ulici u Strossmayerova náměstí
Přemýšlí ještě nad Václavským náměstím, kde se koncentruje nejvíce lidí. Tento nápad, ale nakonec zavrhuje. „O něco dříve mne napadlo i to, že bych mohla zvolit také Václavské náměstí, ale to jsem zavrhla kvůli tomu, že tam bych s náklaďákem vzbudila pozornost ještě dříve, než bych cokoli udělala,“ přemítala.
Nakonec se však rozhoduje, že svůj čin naplní u Strossmayerova náměstí. V jednu odpoledne vyráží do centra. Cestou se zastavuje na dnešní Patočkově ulici, kde do schránek v budově redakcí Svobodného slova a Mladé fronty zanechává dopisy s podobným zněním. V nich popisuje svůj záměr a viní v nich tehdejší společnost, která to prý dopustila.
Najela do davu
Když k náměstí na pražské Letné přijíždí, situace není tak ideální, jak si přeje. „Ve stanici stála tramvaj, lidé byli již rozptýleni a neměla jsem zaručen úspěch,“ popsala Hepnarová. Potřebuje ještě počkat, proto odjíždí na Klárov a přes Chotkovy sady se vrací zpátky na Strossmayerák. Ulice Obránců míru v Praze 7, kterou projíždí, je nakloněna z kopce. I proto se jí daří dostatečně rychle rozjet.
Těžko předvídat, na co asi Hepnarová myslela vteřiny před nárazem. To, co však vyplývá z policejního vyšetřování je, že necelých 32 metrů před zastávkou začala najíždět svým vypůjčeným vozem na chodník, přičemž po 14 metrech byla na prostoru celou šíří vozidla. Ve 13:45 začne tělem vozidla rozrážet dav asi dvaceti lidí, kteří tu čekají na tramvaj. Tři lidé umírají přímo na místě, zraněných je však příliš mnoho a proto dalších pět lidí na následky zranění umírá později.
S náklaďákem neujede, ale zastaví u domu č. 9 a čeká za volantem. Vypíná motor. Slyší jen úpění lidí. Po několika chvílích za ní přichází šokovaný příslušník veřejné bezpečnosti a ptá se, co se stalo.
„Neusnula jsem a brzdy jsou v pořádku. Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala,“ odpovídá Olga Hepnarová chladně.
Policisté ji na to konto odvedou do cely.
Na okolnosti činu vzpomněla pro Českou televizi svědkyně Anděla Sklenářová, která pražskou Letnou v době tragédie procházela. „Ještě dneska, když vidím nějaké veliké auto, tak se mi to tady úplně sevře. Je to hrozné,“ řekla.
„Stočila jsem řízení na chodník, kde jsem řízení vyrovnala, jela jsem po chodníku a přejížděla lidi. Směr jízdy vozidla po tomto chodníku a podél zdi jsem udržovala až do konce, kdy jsem už všechny lidi, kteří se tam nacházeli, přejela, přede mnou bylo volno a narazila jsem do staničního sloupku. Poté se automobil zastavil. To bylo všechno.“
Co se jí před činem honilo hlavou?
Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou. Zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné.
A protože společnost je tak velký suverén, že není schopna sama sebe obsloužit, bývá souzena soukromě, někdy je potrestána, někdy jen šokována. Toto je můj rozsudek: Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo.
Vážení, prosím, abyste tento dopis přijali jako dokument. Byl napsán na obranu proti případnému znevážení a zesměšnění mého činu; také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy.
–ukázka z veřejného dopisu Olgy Hepnarové
Zpráva z Rudého práva, středa 11. 7. 1973
Vyšetřování, soud, smrt
„Proč jste to udělala?“ ptají se všichni dokola. Odpověď znají, i když pro ně stále není srozumitelná. Jde o politický protest proti tehdejšímu režimu? Vraždu na objednávku? Mstu? Dívka se svým osudem nijak netají. Všechno vylíčí a zbytek vyšetřovatelům vykreslí výpovědi jejích známých.
Olga Hepnarová podle verdiktu vyšetřovatelů netrpí žádnou duševní poruchou (byť má určité rysy poruchy osobnosti), čin si dobře promyslela, je inteligentní a chápe následky svých činů. Je za svůj čin plně zodpovědná. Jediný možný verdikt soudu je tak odsouzení k trestu smrti.
K vykonání trestu smrti dochází 12. března 1975. Jedná se o poslední popravenou ženu v ČSSR. Těsně před smrtí si v malé místnosti naposled vyslechla svůj trest. Během svých posledních minut života se psychicky zhroutila. Válela se po podlaze a křičela, ať ji nechají. Žadonila, že trest nechce. Až teprve tehdy – jako by si skutečně uvědomila, co ji čeká – projevila své emoce.
Jenže to už bylo pozdě. Olze svázali ruce a nohy, její krk vložili do oprátky. Tehdy se uklidnila. Jeden ze dvou mužů, kteří byli s vražedkyní v místnosti, vydal píšťalkou pokyn a jeho kolega posunul páku, která otevřela poklop pod jejíma nohama. Po chvíli zemřela na udušení. Definitivně tak skončila temná kapitola v československé historii kriminalistiky, která u nás nemá obdoby.
