Zakladatelka projektu To po tom: Oběti nejčastěji popisují deprese, úzkosti a někteří i posttraumatickou stresovou poruchu

Chodí ti hodně příběhů. Proč se většina lidí rozhodne tento čin nenahlásit?

Zastřešujícím důvodem nízkého počtu nahlášených případů je už zmíněná bagatelizace sexuálního násilí, kvůli které může obětem trvat i roky, než si uvědomí, že to, co prožily, nebylo v pořádku. S tím souvisí i malá informovanost o tom, co sexuální násilí vlastně je. Panuje představa, že sexuální násilí vždy doprovází nějaká forma fyzického násilí, ale méně lidí ví, že mu může předcházet i psychický nátlak, výhrůžky apod.

Důležitým faktorem je i to, že navzdory různým mýtům je v 80 % případů pachatelem někdo, kdo je oběti blízký. Tato skutečnost vyplývá i ze samotného projektu, v němž jen minimum příběhů popisuje napadení cizím mužem. Nahlásit pak např. svého kolegu, manžela, partnera, kamaráda nebo člena rodiny, vyžaduje mnoho odvahy. Dalším důvodem, proč většina znásilnění zůstane neoznámena, je i častý názor, že oběť je za něj do jisté míry spoluzodpovědná. To je mýtus, kterému bohužel stále věří mnoho lidí, včetně samotných obětí.

Jsou obětí sexuálního napadení také muži? Viděla jsem na tvém profilu spíše příběhy žen.

Ano, obětí se může stát kdokoliv bez rozdílu pohlaví, to stejné platí i u pachatelů. Mužských obětí je ale méně než ženských, a i v jejich případech je většinou pachatelem muž. Mohou se setkávat s posměchem, že měli sex s mužem, nebo že se nedokázali ubránit ženě a nejsou tedy ‚dostatečně mužní‘. Bývá pro ně pak mnohem těžší se svěřit, vyhledat pomoc a svou zkušenost oznámit policii.

Pracuješ i s nějakými organizacemi, které pomáhají obětem? Nebo pouze poskytuješ terapii sdílením?

Přímo s nimi nespolupracuji, ale každého, kdo se se svým příběhem svěří, odkazuji na seznam organizací, na které se může v případě potřeby obrátit. Momentálně tedy projekt poskytuje jen terapii sdílením.

Lidé nejčastěji popisují deprese, úzkosti a někteří i posttraumatickou stresovou poruchu. Vnímají se jako pokažení a za svou zkušenost se stydí nebo se neprávem obviňují.

Jaké pocity lidé nejvíce prožívají ‚po tom‘?

V projektu nejčastěji lidé popisují deprese, úzkosti a někteří i posttraumatickou stresovou poruchu. Vnímají se jako pokažení a za svou zkušenost se stydí nebo se neprávem obviňují. Mívají strach z lidí, fyzické blízkosti a sexu (nebo ho naopak vyhledávají, aby získali pocit kontroly, který předtím neměli). Každý ale na trauma reaguje jinak a oběť ani její okolí by nemělo hodnotit, zda jsou její reakce přehnané nebo naopak nedostatečné.

Jaké máš s touto stránkou plány do budoucna?

Primární snahou To po tom zůstává sdílení příběhů, pomalu ale zapojuji i informativní příspěvky, které mají za úkol problematiku sexuálního násilí dovysvětlit. Mým aktuálním cílem je sestavení stabilního týmu a odstartování webu. Pokud to bude možné, v budoucnu bych pak ráda realizovala větší osvětové kampaně.