Halloween: Příběh o ztělesněném zlu, které před více než čtyřiceti lety změnilo hororový žánr k nepoznání

Můžeš ho pobodat, vystřílet do něj celý zásobník, upálit ho. Vstane z popela. Silnější a zuřivější. Je nesmrtelný. Nikdo neví, jestli je přízrak, duch nebo jakýsi nadčlověk. Ale jen málo z těch, kteří se s ním setkali, zůstalo naživu. Michael Myers bloudící s řeznickým nožem v děsivé masce po ulicích Haddonfieldu v americkém New Jersey je narušený psychopat, zabiják, chladnokrevné, nemilosrdné, kruté a sadistické monstrum. Monstrum, na které nás však už přes čtyřicet let stále baví se dívat na velkém plátně.

Režisér John Carpenter natočil v roce 1978 film, po kterém oslavy Halloweenu už nikdy nebyly jako dřív, ulice už nikdy nebyly tak bezpečné a spánek už nikdy tak klidný. Zasel do nás všech neklid a obavy, že i pro nás si jednou Michael přijde, i když jen ve snu. Podle National Public Radio na to Carpenterovi stačilo jen neuvěřitelných 300 000 dolarů. Přesně takový byl rozpočet tohoto legendárního hororu. Nakonec vydělal přes 70 milionů. Film natočil za 22 dní, jak uvádí Vulture. Pod maskou padoucha se skrýval herec Nick Castle a jeho úhlavní nepřítelkou byla herečka Jamie Lee Curtis.

 
Příběh malého chlapce, který v roce 1963 jako šestiletý ve svém pokoji pobodá svou sestru a později, v roce 1978, uteče ze sanatoria, aby se vrátil domů a znovu tam přinesl bolest a nenávist, se stal kultovním, populárním a vyhledávaným. Spousta dalších tvůrců se pokusila — ať už v přímo navazujících snímcích nebo ve volných pokračováních Carpenterova filmu — k smrti vyděsit diváky, vyvolat v nich hrůzu a úzkost.

Mocný žánr

Nabízí se proto otázka, proč nás sledování podobných hororových sérií tak baví, když v nás vyvolávají negativní pocity. Proč je tak náruživě vyhledáváme a opětovně se k nim vracíme s vědomím, že nás asi nebude čekat zrovna příjemný zážitek? Horor jakoby v nás otevíral jakousi Pandořinu skříňku. Útočí na naši odvrácenou, možná námi samými stále nepoznanou stránku, kterou však chceme poznat, přinejmenším ji alespoň na malou chvíli (většinou na standardních 90 filmových minut) otevřít, ale hned znovu zavřít.

Zavřít proto, že ne vždy se nám může líbit to, co na té druhé straně objevíme. Horor útočí na naše podvědomí a může se do něj dostat hlouběji, než by se zdálo. Určitě se ti alespoň jednou v životě stalo, že jsi po dokoukání nějakého hororu měl strach byť jen přejít z obývacího pokoje do koupelny nebo ses bál, že na tebe z rohu vyběhne nějaký duch, příšera či právě Michael. Případně jsi měl po dokoukání nějakého strašidelného filmu noční můry.

I když část diváckého spektra horory dodnes označuje za podřadné, méněcenné nebo zbytečné či násilí provokující, zvrácené, vulgární a dekadentní, jde o vskutku mocný žánr. Bude to nejspíš proto, že se v nás snaží (a často se mu to velmi dobře daří) vyvolat jednu z těch nejsilnějších emocí, ne–li tu nejsilnější ze všech — strach.

Radost, že to nejsme my

Paradoxem však je, že můžeme pocítit i určitý druh radosti a potěšení. Nejde ovšem o škodolibost nebo výsměch tomu, že se nějaké postavě stalo něco špatného, ​​ale o jakési člověku přirozené vydechnutí po dokoukání, že se něco podobného nestalo nám. Radost z toho, že my jsme ti před plátnem či obrazovkou, ne ti ve filmu, které Michael Myers rozsekal na kusy, zlomil jim vazy nebo je uškrtil holýma rukama.

Jak píše Ondřej Herec v knize Strach a hrůza. Podoby hororového žánru (2011), horory jakoby fascinovaly zejména dítě v nás, protože právě děti tak milují surové příběhy o bitvách, zabíjení, o nestvůrách a rády se nechávají strašit či rády straší jiné. Požitek ze sledování hororu tak může být podle něj úzce spjat s nostalgií, možná často i nevědomou. Koneckonců i ty si možná vzpomeneš na to, jak jsi poprvé viděl nějaký horor a cítil to vzrušení, že sleduješ něco zakázaného a nepřístupného, ​​že děláš něco, co bys neměl.

Počátky slasheru a vliv

Halloween má cenné místo v dějinách filmu mimo jiné i proto, že patří mezi první díla, která otevřela dveře novému žánru či podžánru hororu, takzvanému slasheru. Jak píše Wickham Clayton v knize Style and Form in the Hollywood Slasher (2015), poznávacím znakem tohoto typu filmů byl vrah, který pronásleduje a postupně vraždí skupinu lidí, obvykle pomocí nástrojů s čepelí, jako jsou nůž nebo sekera (což skvěle sedí na Myerse).

Jak píše Troy Howarth v knize So Deadly, So Perverse: 50 Years of Italian Giallo Films (2015), ve slasherech je cítit inspiraci zejména z italských giallo filmů (nejslavnějším režisérem této větve je Dario Argento), které však více dbaly na detektivní zápletku a vrah byl před divákem povětšinou utajený. Přece jen ale Američané přistupovali k hororům odjakživa jinak než Evropané, a tak si vytvořili vlastní pravidla a žánrová schémata.