Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Slovenský psychiatr a psychoterapeut léčí ve Švýcarsku některé pacienty psychedeliky. Usiluje o to, aby kolem nich bylo méně stigmatu.
MDMA, LSD nebo ketamin. Psychedelika jsou kontroverzním tématem, které rozděluje společnost. Zatímco někteří se přiklánějí k tomu, že by se neměly stát součástí psychoterapie, jiní tvrdí, že by se v terapeutické praxi mohly využívat. Samozřejmě, regulovaně.
U nás je použití psychedelik v terapii zcela zakázáno. Ve Švýcarsku však lze získat pro použití psychedelik speciální povolení, které může terapeut využít, pokud je to podle něj zapotřebí.
Ján Kohút je slovenský psychiatr a psychoterapeut, který působí ve švýcarském Basileji. Pacienty léčí takzvanou psycholytickou terapií, během které jim čtyři až pětkrát do roka podá psychedelika. Pracuje s LSD, ketaminem či MDMA.
„Vše je o tom, jaký vztah má pacient s terapeutem, a také o prostředí, které pro něj terapeut vytvoří,“ vysvětluje doktor Kohút.
Zdroj: Ján Kohút, se souhlasem
Ján Kohút je také spoluzakladatelem Slovenské psychedelické společnosti, ve které se snaží o to, aby psychedelika nebyla stigmatem. Jako psychiatr působil krátkou dobu i na Slovensku.
V rozhovoru jsou uvedeny odborné názory respondenta. Redakce Refresheru nemá v úmyslu jakýmkoli způsobem propagovat užívání drog.
Jak přesně probíhá psychoterapie s použitím psychedelik?
Nejprve zkoušíme pacienta léčit konvenčními metodami, tedy psychoterapií a dostupnými psychofarmaky. Když to nefunguje (nebo funguje jen málo) a vidíme, že se stále „točí v kruhu“ nebo je tam hlubší problém, zkoušíme to uchopit v hlubokém hypnotickém stavu.
Tehdy se pacientovi oslabí racionální myšlení ve prospěch emočního prožívání. To, co zažije během sezení s užitím substance, může využít později na sezeních bez substance. Je důležité, aby uchopil věci, které zažije během stavu s psychedeliky, a zakomponuje je pak do své psychoterapie. Dělám hlubinnou terapii, kde dáváme pacientům menší a častější dávky a mezi to mají psychoterapii.
Jak často podáváte pacientovi dávku psychedelik?
Čtyři až pětkrát do roka. Ketamin i častěji, závisí to na pacientovi. Dávky se liší, u LSD jim podávám od 75 do 250 mikrogramů. Pokud bych jim podal už nad 250 mikrogramů LSD, šlo by o psychedelickou terapii.
To se zřejmě liší i podle toho, co který pacient snese.
Ano, tyto hranice jsou relativní. Lidé někdy mají transcendentní zážitky už při 150 mikrogramech, někteří naopak při 500 mikrogramech ani nevědí, že si něco dali. Závisí to na strukturě osobnosti, metabolických predispozicích.
Přidej se do klubu REFRESHER+
Co se dozvíš po odemknutí?
Co se děje na terapii s pomocí psychedelik.
Co se stane, pokud má pacient „špatný trip“.
Zda by mělo být podle něj legalizováno LSD.
Jaké má zkušenosti s psychedeliky a zda si i on dává dávky během terapie.
Při depresi podávám ketamin nebo LSD. V budoucnu budeme mít k dispozici také psilocybin. Během prvního sezení 100 mikrogramů, během druhého sezení 200. Mezi sezeními musí být alespoň dalších pět sezení bez substance.
Kromě toho používám i ketamin, který lze v první fázi léčby podávat i dvakrát za týden. Momentálně mám jednu pacientku, které jdeme podat MDMA.
Účinek psychedelika, například LSD, trvá i 12 hodin. Jste v takovém případě celou dobu u pacienta?
Ano, u LSD je to deset až dvanáct hodin. Kolega mě přijde v závěru vystřídat. U ketaminu je to například jen hodina a půl až dvě hodiny.
Pacient musí během tohoto stavu zůstat na terapii nebo může jít domů?
Ne, celou dobu musí být ve studijním prostoru nebo v naší praxi. Maximálně se s ním jdeme projít, když mu po pár hodinách klesnou účinky. Když vyhládne, objednáváme mu jídlo. Když je ponořený do svého procesu, někdy mluví, jindy ne. Může něco malovat, dělat si poznámky.
Co když dostane „špatný trip“, tedy paranoidní či depresivní stav?
Dnes takový stav nazýváme spíše náročný, ne špatný. I ten je na něco dobrý, odhalí totiž témata, která jsou pro pacienta palčivá. Tehdy pomáhám pacientovi tento stav prodýchat pomocí dechových cvičení, sednout si, cítit paty na zemi. Někdy mu pomůže osvěžit se studenou vodou, případně mu mohu dát antipsychotikum, které ho uklidní.
Takové něco se stává často? Není to zcela vzácné. Stane se to přibližně jednomu z 20 pacientů. Jedné mé pacientce se například stalo, že měla panický záchvat po užití ketaminu. Předýchali jsme to, nemuseli jsme používat žádné léky.
Po účincích psychedelik přichází proces střízlivění. To může být docela náročné.
Máme-li pocit, že pacient je příliš dezorientovaný nebo by mohl mít tíživé depresivní myšlenky a sklony k sebevraždě, necháváme ho strávit noc v našem zařízení pod naším dohledem.
Zároveň je vždy dohodnuto, že ho někdo z rodiny či známých přijde vyzvednout a stráví s ním noc. Druhý den se setkáváme a bavíme o tom, jaká pro něj byla tato zkušenost, jaké měl sny po užití.
Zdroj: Ján Kohút
Říkáte, že LSD léčíte depresi. Na co jiného ještě zabírají psychedelika?
V zásadě zabírají na všechno, čemu pomůže i psychoterapie. Ať už jde o úzkostné stavy či obsesivní poruchy. Psychedelika jsou velmi vhodná i k léčbě komplexní posttraumatické stresové poruchy. Zejména LSD, MDMA nebo psilocybin.
Jak přesně se projevovalo, když terapie pomocí psychedelik u pacientů zabrala?
Měl jsem například pacienta, který měl pocit, že nežije, jen přežívá. Další pacientka se zase cítila tak, jako by měla tělo z olova. Říkali, že během zážitku s psychedeliky se jakoby znovu nadechli, cítili vitalitu. Znovu viděli jas slunce, syté barvy kolem. Znovu pocítili důvěru v sebe a v život. Projevilo se to i na tělesné úrovni, když začali volněji dýchat, měli hřejivý pocit, otevřela se jim bránice, prohloubil se jim hlas, který zněl sebejistěji.
S psychedeliky se pracuje i na párových terapiích. Je to i váš případ?
Párové terapie pomocí psychedelik nedělám. Dalo by se to jen ilegálně. Ale do budoucna bychom chtěli dělat skupinovou terapii, která už je ve Švýcarsku povolena.
Někteří psychoterapeuti si dávají dávku psychedelika s pacienty, aby byli na stejné vlně. Děláte to i vy?
Není to součástí mé praxe. Člověk by měl být schopen reagovat, pokud jeho pacient obdrží během požití psychedelika panický záchvat nebo infarkt. Pokud bych si dal plnou dávku, moje schopnost reagovat by byla okleštěná.
Umím si však představit užít mikrodávku. Často to však při terapii není potřeba, protože pustím hudbu, ztišíme se a mám u pacienta čas meditovat. Umím se tak naladit na jeho stav.
Zdroj: Ján Kohút, se souhlasem
Mají terapeuti většinou vlastní zkušenosti s psychedeliky?
Měli by mít. Lépe se tak umí vcítit do pacienta. Zažijí si tak vlastní proces sebepoznávání hlubších psychických struktur.
Snažíme se to zdůrazňovat, terapeut umí totiž díky tomu lépe určit limity terapie. Není pak v domnění, že psychedelikum je všelék, který pacientovi podáte a jeho potíže jsou hned pryč.
Jaký máte k psychedelikům vztah?
Mám před nimi čím dál větší respekt. Mohou zmírnit utrpení a zlepšit kvalitu života jedince. Na druhé straně mohou terapeuta ovlivňovat, pokud nemá morální kompas. Může se narcisticky povyšovat, považovat se za někoho, kdo dělá „speciální terapii speciální látkou“. Mohou ho až korumpovat.
A vaše osobní zkušenosti?
Špatné i dobré. Ale díkybohu zejména ty dobré. V pubertě jsem psychedelika zpracoval spíše paranoidně, až nepříjemně. Pak jsem měl štěstí zažít je v bezpečných prostředích.
V terapeutickém kontextu jsem měl super zážitky s ketaminem a ayahuaskou. Je však důležité zdůraznit, že je třeba být dobře připravený – i v roli terapeuta, který je podá, i v roli pacienta, který je dostane.
Co se může stát, když někdo s psychedeliky zachází neodborně?
Je to opravdu na tenkém ledě. Může to dopadnout dobře, má-li člověk štěstí na to, že má pevnou strukturu své osobnosti, má kolem sebe příjemné prostředí a lidi, kteří ho umí podpořit. Ale pokud si dají lidé příliš velké dávky MDMA například na párty, může dojít k přehřátí organismu v kombinaci s dehydratací. Lidé mohou dostat epileptický záchvat, dokonce zemřít. Ve velmi výjimečných případech může užívání psychedelik spustit i schizofrenii.
Při užití psychedelik je také vyloučeno řízení. Člověk má tehdy totiž sníženou reakci na ohrožení a zároveň se může přecenit. Myslí si, že překračuje potok, když překračuje řeku.
Zdroj: Unsplash/Petr Sidorov/volně k užití
Odborná obec nepovažuje psychedelika za návyková. Nemůže se však pacient stát závislý na takové formě terapie a vyhledávat ji jen kvůli dávkám psychoaktivních látek?
Něco podobného jsem zažil u pacientů s ketaminem. Stále debatujeme o otázce, co je vlastně mnoho dávek a co už je málo. Terapie pomocí psychedelik navozuje změněné stavy vědomí, které jsou náročné. Není to pro pacienty jen jednoduchý stav.
Proč se věnujete terapii v zahraničí a ne na Slovensku?
Jeden z hlavních důvodů je, že ve Švýcarsku můžu dělat terapii pomocí psychedelik.
Na Slovensku by to nebylo tak brzy možné. Ve Švýcarsku se dá taková terapie provádět s lidmi, kteří ji nejvíce potřebují – například jsou zatížení špatnou sociální situací, jsou v invalidním důchodu nebo mají rozbité rodinné struktury.
Na Slovensku mají lidé spíše odmítavý přístup k psychedelikům, považují je za nebezpečné drogy.
Ano, na Slovensku jsou k psychedelikům více odmítaví. No nemám jim to až tak za špatné. Slovensko nemá dlouhou tradici racionálně diskutovat o odborných, kontroverzních tématech. A slovenská psychiatrie je zaneprázdněna jinými tématy. Je personálně poddimenzovaná, neadekvátně hodnocená, má nehumánní prostory.
V 60. letech u nás probíhal intenzivní výzkum efektů psychedelik, poté se zastavil. Bylo to údajně zejména z politických důvodů. Ano, dnes nemáme stejnou situaci. Psychedelika nebudou rozbíjet sociální struktury, tak jak tomu bylo v USA. I studie jsou dnes koncipovány profesionálněji.
Studie nebyly zastaveny z odborných důvodů – i když se samozřejmě i tehdy ukazovaly různá rizika jejich využití. Nebylo to však pro jejich nežádoucí účinky, v takovém případě by nemohli podávat morfium.
Dnes se spíše obávám, že se opět povolí používání LSD v terapii a psychiatři a psychiatričky budou mít příliš velké ego a příliš málo pokory, aby se na to dobře připravili a vyselektovali pacienty. Bojím se, že nebudou opatrní a důslední.
Moje poslední otázka je, zda byste byl za legalizaci LSD. Ne – byl bych pro racionální regulaci. Úplně ho legalizovat a nechat ho žít volným životem je nebezpečné. Byla by to i škoda, neboť lidé by zneužívali něco tak cenného hlava-nehlava.
V 60. letech probíhalo několik výzkumů týkajících se LSD. Jedním z nich bylo například testování LSD na britských vojácích. Na každého mělo jiný účinek. Jeden z vojáků během vojenské akce vyšplhal na strom, aby nakrmil ptáky.
