Je jen málo lidí, kteří by se se jménem Čestmír Strakatý nikdy nesetkali. Jeho rozhovory se známými nebo důležitými osobnostmi v Prostoru X se těší veliké popularitě a na pohled sebevědomý moderátor za ně získal cenu Podcast roku v kategorii zpravodajství. Nedávno se Čestmír objevil také v podcastu Českého rozhlasu Hrana, kde promluvil o svém vztahu k tělu, který není vždy jen pozitivní.
S Čestmírem jsme se sešli v jeho studiu v pražských Holešovicích a popovídali jsme si o tom, jak těžká pro něj role moderátora je, jak se negativnímu postoji k vlastnímu tělu brání, co představují jeho rozsáhlá tetování a řeč přišla i na BoJacka Horsemana.
Pojmenoval jste si někdy, v čem u vás spočívá úloha vás jako novináře?
Myslím, že je důležité si nejdřív definovat, co vlastně znamená slovo novinář, protože pro mě to slovo představuje spíš investigativního žurnalistu, který důsledně pracuje na nějakém tématu a přináší určitou přidanou hodnotu společnosti tím, že odkrývá skutečné problémy, dlouhodobě se jim věnuje a pomáhá je pojmenovat.
Já se jako tento typ novináře úplně necítím. Dělám jen základní gatekeeping a témata si vybírám sám, a i když se věnuji těm, která jsou sociálně důležitá, sám asi takový novinář nejsem.
Co se týče role novináře obecně, je pro mě těžké říct, v čem tkví. Doba je vyhrocená a posunutá do emoční roviny. Někdo si myslí, že novinář by měl na základě vědeckého poznání důsledně selektovat témata a někdo je za to, že novinář by měl jen předávat informace a zpracovat je co nejmíň. Na práci médií existuje více pohledů a já myslím, že všechny mají do jisté míry pravdu. Můj pohled je asi jiný, než mají někteří mí kolegové, ale asi je důležité, aby tu práci dělal co nejpravdivěji směrem k sobě a ke svému přesvědčení.
Je pro mě důležité udržovat se v nějakém kontextu, mým úkolem je ho dodat a nepřesvědčovat nikoho o ničem.
Jaké je vaše přesvědčení?To jsem si naběhl (smích). Nevím. V minulosti jsem v rozhovorech mluvil o tom, že hovořit by se mělo skoro se všemi, aby měl každý možnost si témata zpracovat. Tím ale nemyslím, že by se měly šířit lži a v debatách by měl vyhrávat ten, kdo mluví nejvíc nahlas.
Když to vztáhnu na Covid a očkování, je snadné nechat se strhnout na jednu nebo druhou stranu. Na všechno se dají najít argumenty a já mám pocit, že se hodně lidí nechává strhnout svým názorem na to, jak oni sami chtějí žít. Oba názorové proudy přitom asi mají ty nejlepší úmysly – buď si chtějí zachovat svobodu a nechtějí, aby apatie okolo viru zničila demokratickou společnost, nebo chtějí zabránit tomu, aby umírali lidé. Oběma proudům osobně rozumím.
Setkáváte se pak často s kritikou z jedné, nebo druhé strany?To se mi stává velmi často. Lidé se mě ptají, proč některé respondenty vůbec zvu a dávám jim prostor nebo proč skáču lidem do řeči. Pro mě pak vzniká otázka, jestli se tedy víc přidat na jednu nebo druhou stranu, ale pak bych musel být opravdu důsledný ve svých postojích, protože bych se logicky stal pro určitý názorový proud odpadlíkem.
Svou práci se snažím dělat poctivě a nedávám prostor naprostým bláznům, ale nechci abych byl jednostranný, protože pak se přeci i ta druhá linie stane nedůvěryhodnou. Ideální mód toho, jak konkrétně v této oblasti fungovat jsem nenašel.
Je tedy nějaký klíč, podle kterého si hosty vybíráte? Jste sám sobě dramaturgem i editorem, není těžké udržet se na uzdě?Není to tak těžké, jak to může vypadat. Snažím se držet se názoru, že je potřeba udržovat linii, která nebude neobjektivní. K tomu je ale potřeba dodat, že co je nebezpečné, je doopravdy nebezpečné. Je pro mě důležité udržovat se v nějakém kontextu, mým úkolem je ho dodat a nepřesvědčovat nikoho o ničem.
Jak se třeba zpětně stavíte k rozhovoru se Soňou Pekovou, který posléze přinesl velkou vlnu kritiku vaším směrem?
Soňa Peková je případ, který je také složitější, než se může zdát. Já jsem rozhovor s ní nevedl ve svém pořadu, ale v rámci pořadu hvězdy Reflexu, který byl v rukou jiného dramaturga. Zároveň Peková v době, kdy jsem s ní rozhovor dělal, nebyla zdaleka tak kontroverzní, jako je dnes a velká část lidí, kteří ji teď kritizují, ji tehdy chválila. Díky tomu také dostala do pořadu Hvězdy Reflexu pozvánku.
Mně osobně přišlo, že dává pandemii zajímavý kontext, ale pak došlo k tomu, že se její předpovědi nevyplnily, my jsme se dostali do lockdownu a situace byla jiná než v době, kdy rozhovor vyšel. Roli tam hrálo také to, že rozhovor probíhal před diváky, z nichž velká část jejím názorům fandila. I dnes si ale myslím, že její myšlenky tehdy byly konfrontovány, ale rozhovor, který jsme vedli se často k lidem dostal jen formou útržků. Když se nad tím zamyslím, možná že Soňa Peková je na hranici lidí, s nimiž se mluvit nemá a teď bych ji asi nepozval, ale jak říkám, loni v srpnu byla ta situace jiná, poznání bylo jiné, a to se nechci vymlouvat.
Jen chci říct, že i to je potřeba vnímat stejně jako je důležité si uvědomit, že k některým vědcům, kteří fandí opatřením a povinnému očkování, velká část společnosti bezmezně věří, i když se také několikrát spletli. Znovu se dostávám k tomu, že to není tak, že by jedna strana měla pořád pravdu a druhá by byla furt mimo. Je spíš špatně k problémům přistupovat tak, že jsou černé nebo bílé.
Mimo extrémy, jako je anorexie, existuje i široká šedá zóna, kde to není v pořádku a kde je potřeba uvědomit si problém a nějak s ním pracovat, i když to možná nikdy nebude úplně ono.
Přesuňme se teď od společnosti blíž k vám. Minimálně v mé bublině udělal rozruch podcast Hrana, ve kterém jste mluvil o svém přístupu k tělu a o problémech, které se svým tělem máte. Jak těžké pro vás bylo se otevřít a mluvit o těchto věcech?Nebylo to pro mě těžké. Podcast začal jedním rozhovorem s Lukášem Houdkem, u kterého jsem nevěděl, jaký s ním má Lukáš další záměr. Ten rozhovor začal tím, že se budeme teoreticky bavit o věcech, které mám v hlavě, a já jsem postupně dostal potřebu mluvit o vztahu ke svému tělu mluvit konkrétně.
Teď už nemám problém o něm vůbec mluvit i kvůli reakcím, které jsem od lidí k tomu podcastu dostal. To pro mě bylo vlastně poměrně překvapivé, vidět, kolik lidí podobné věci trápí.
Zároveň ale je potřeba říct, že teď jsem, co se vztahu ke svému tělu týče, relativně v pohodě. Pohybuje se mi to v určité sinusoidě a teď jsem v období, kdy jsem na tom lépe a dokážu o problémech mluvit veřejně.
Co vám pomáhá v tom udržet si nadhled a řekněme zdravější vztah sám k sobě?Podle mě hodně záleží na tom, jak si člověk negativní postoje kompenzuje. Já si uvědomuji, že mám skvělou ženu a moc hezký vztah, který mi v této oblasti skvěle pomáhá. Navíc se zdráhám toho, že bych sám sebe nějak diagnostikoval a že bych se řadil do stejné skupiny jako lidé, které trápí konkrétní poruchy příjmu potravy.
Je pro mě důležité si uvědomit, že tady mimo extrémy, jako je anorexie, existuje i široká šedá zóna, kde to není v pořádku a kde je potřeba uvědomit si problém a nějak s ním pracovat, i když to možná nikdy nebude úplně ono.
Ale nemám žádný lék, který bych mohl s ostatními sdílet. Já si v určitou chvíli uvědomil, že ne všechno je se mnou v pořádku a mluvil o tom s pár lidmi.
Latentní sexismus nebo rasismus je určitě někde v každém z nás a naším úkolem jako lidí je si tyto ismy uvědomovat a pracovat s nimi.
Nedávno jsem četl článek, že za negativní vztah k tělu u mužů, mohou převážně muži a makulinní komunita. Máte s tím nějakou zkušenost?Je to dobrá myšlenka a možná, že je pravdivá. Moje zkušenost, která mohla formovat i můj vztah k tělu, vycházela jak od mužů, tak i od žen. Osobně jsem nebyl v žádném špatném kolektivu mužů, kteří by ten vztah nějakým způsobem formovali. A jestli ano, tak to nebylo tím, že bych byl v toxickém prostředí mužů mezi muži, ale určuje to spíš to, že se muži chovají jako idioti i vůči ženám.
Jak máte vlastně definovanou svou roli jako muže?Ty jo, to je bez přípravy těžká otázka. Myslím si, že jsme ve chvíli, kdy potřebujeme kolíkovat území muže, ženy, popřípadě jiného genderu, ale já roli muže vnímám stejně jako roli ženy. Nemyslím si, že bych muži měl mít nějakou odlišnou roli než žena. A moje role je možná právě toto vnímat a přistupovat ke všem stejně, což je pro mě osobně naprosto přirozená věc.
Věřím, že je dobré se proti tomuto rozlišování bránit u sebe i ve společnosti, protože latentní sexismus nebo rasismus je určitě někde v každém z nás a naším úkolem jako lidí je si tyto ismy uvědomovat a pracovat s nimi.
Vztah k tělu hraje velkou roli v sebevědomí člověka. K tomu patří i tetování, kterých máte mnoho a která podle některých studií představují způsob, jak sebevědomí zvýšit. Jakou úlohu hrají pro vás?Já jsem o tom asi nikdy nepřemýšlel. Nechal jsem se tetovat, ne pro to, abych si zvýšil sebevědomí. Teorie je taková, že se člověk chce přidat k nějakému trendu, nebo se naopak odlišit, ale nemohu říct, že bych to měl tak nebo onak. Začínal jsem tímhle černým pruhem a nemyslím si, že by mi to nějak zvýšilo sebevědomí a proč by taky mělo?
Spíš jsem to chtěl rozšiřovat, protože se mi líbilo, jak to vypadá a měl jsem pocit, že si určité rozšíření zaslouží. Je to trošku droga (smích). Nedokážu ale říct, že bych si někdy vědomě myslel, že mi tetování nějak prospívá. Určitě mám větší sebevědomí, než jsem měl před devíti lety, kdy jsem byl na tetování poprvé. Od té doby se ale stala spousta věcí, která tomu mohla pomoci stejně jako právě tetování a ve srovnání s tou dobou jsem teď úplně jiný člověk. V tuhle chvíli jsem rád, že je mám, líbí se mi a jsem s nimi srovnaný.
Vypráví vaše tetování nějaký příběh?To bych asi neřekl. Třeba tohle konkrétní tetování (ukazuje černý obrazec na bicepsu) mám spojené s tím, že jsem při něm omdlel, protože jsem tou dobou moc nejedl a nespal. Byl jsem unavený a nenajedený a Musa, který to tetoval, se se svou prací moc nesere. Navíc tohle je oblast, která bolí, což koukám víte taky. Ale jinak svoje tetování s ničím příliš nespojuji. Spíš to šlo samovolně a teď je to pro mě přirozené, i když nevím, jestli mi to třeba v práci pomáhá.
Setkal jste se někdy s momentem, kdy vás tetování v práci vyloženě omezilo?To asi ne. Ale některým lidem to mění pohled na mou osobu, protože jsou lidi, kteří potetované lidi vnímají jako méně seriózní. Myslím, že na mě reagoval Václav Klaus, ale byl v pohodě a chodí ke mně dál.
K vaší image patří i černá košile. Ta vznikla také přirozeně nebo jste ji už na počátku využíval k tvorbě toho, jak vás lidé budou vnímat?To bylo tak, že jsem si ji na sebe prostě vzal, vyhrnul jsem si rukávy a od té doby jí mám. Žádný kalkul v tom nebyl. Možná jsem chtěl vytvořit nějaký kontrast k Pavlu Štruncovi, kterému jsem v jeho pořadu dělal dramaturga a který nosil bílou košili. Pak se to prostě také stalo přirozenou součástí.
Moje poslední a věřím, že nejtěžší otázka zní: Jakou epizodu BoJacka Horsemana máte nejraději?Vy mi dáváte. Všechny! Já mám rád epizody, ve kterých se mohu poznat a které jsou katarzní. Ten seriál vnímám spíš jako celek a je potřeba se na to podívat od začátku do konce. A je to nejlepší seriál.
