RECENZE: Horizon: Forbidden West (PS5)

Recenzovaná verze: PS5

Horizon: Forbidden West je jedna z nejočekávanějších her roku. První díl nadchl hráče i recenzenty, ale stále se dal v mnohém vylepšit. Studio Guerilla Games mělo 5 let, aby na tom zapracovalo a vytvořilo nezapomenutelné sci-fi. Podařilo se mu to?

Fascinující sci-fi příběh

Hrdinkou druhé části je znovu Aloy, červenovlasá mladá žena se schopností ovládat stroje pohybující se po naší planetě. V první části jsme zjistili, proč na Zemi pobíhají velcí roboti ve tvaru dinosaurů a proč vyhynula předchozí generace lidstva.

Příběh druhé části s názvem Forbidden West už není tak překvapivý, protože základní dějový zvrat už známe, přesto tě příběhově zaujme natolik, že budeš hltat každý rozhovor mezi postavami.

Děj hry nás držel v napětí až do konce, pak se bohužel změnil na snad nejotravnější klišé ve sci-fi žánru. Pevně ​​věříme, že tvůrci nás příště ještě nějak překvapí. Tento nepříliš povedený zvrat je však součástí hry jen na několik minut v samém závěru, takže nám zážitek z příběhu nezkazil.

Aloy ještě před touto hrozbou musí zastavit nové nepřátele včetně Regally, rebelské bojovnice z klanu Tenakth, který osídluje daleký západ. Ve hře Forbidden West se vydáme právě tam.

Regalla dokáže ovládat stroje, což otřese celou zemí. Jako by nestačilo, že Aloy musí zachránit planetu, která pomalu umírá, a jen ona a Sylens (hlavní postava z prvního dílu) vědí, jak jí pomoci.

Nejkrásnější open-world, jaký jsme kdy viděli

Co tě při hraní zarazí jako první, je nádherný otevřený svět (open-world), jaký jsme ještě ve videohře neviděli. Forbidden West je propracovaný do nejmenších detailů. Postapokalyptická atmosféra USA obrostlé zelení tě mnohdy nechá hledět na obrazovku s otevřenými ústy.

Na své cestě za záchranou Země uvidíš rozpadlé budovy, zničené mosty, města, silnice, ale také zrezivělá auta či spící roboty včetně několika obrovských nečinných strojů. Západ je rozdělený do více prostředí, takže strávíš spoustu času v džungli, poušti, na moři, horách, v dolinách, na kopcích či v lesích. Země ve hře nás nikdy neomrzela a vždy jsme v ní našli něco nového a neokoukaného.

Prostředí má úžasnou barevnou škálu, detailní textury předmětů a skvělou atmosféru. I navzdory mrzuté postapokalyptické situaci na Zemi dokázali tvůrci hry vytvořit svět, který naplno žije všude, kam se hráč podívá.

Za zmínku stojí zejména osídlení lidí, které vytváří dojem atypických struktur s nádhernými ozdobami. Mluvíme obzvlášť o Plainsongu, domově klanu Utaru, který oslavuje plody země a miluje přírodu. Herní mapu můžeš odhalovat pěšky či na zádech strojů. Když se naučíš jejich programy, dokážeš je ovládnout a využívat v boji či k přepravě.

Ničení robotických dinosaurů je stále extrémně zábavné

Stroje jsou téměř na každém kroku, ale dokážeš se jim jednoduše vyhnout. Pokud si však chceš vylepšit zbraně a brnění, musíš je ničit a brát si z nich součástky. Základní hratelnostní složka tedy zůstává identická s první částí. Některé součástky ze strojů získáš jen tak, že je oddělíš od jejich těl před tím, než je zničíš, a jiné zase tak, že musí zůstat neporušené i po zabití stroje. Musíš se tedy trefovat do různých částí jejich těla.

Oddělování zbraní či částí robotických těl je velmi zábavné a nedokázali jsme mu odolat, i když jsme už měli všechny potřebné součástky. Někdy to však působí chaoticky, když je na obrazovce příliš mnoho informací v pohybu, a chvíli trvá, než se v nich zorientuješ.

Hře by se velmi hodilo, kdyby poskytovala možnost urychleného sběru surovin a součástek na zemi, pokaždé se sklánět k zemi je otravné. Podobných vylepšení by se hodilo víc, například nelze najednou vyrobit munici do všech zbraní a hráč to musí opakovat manuálně po několika kusech.

Nové vražedné stroje

Tvůrci ze studia Guerilla Games vytvořili pro pokračování spoustu nových strojů. Jejich lov a rozebírání součástek vytvářejí zcela novou výzvu. Trochu tě možná naštve Slitherhang, který připomíná hada kobru.

Je v neustálém pohybu, takže je téměř nemožné trefit přesně do té části jeho těla, kde se nachází potřebná součástka. Jedná se však o skvělý typ nového nepřítele, jakých ve hře najdeš víc. Vývojáři se při jejich designování opravdu vyřádili a v tomto ohledu vůbec nezklamali.

Hru jsme hráli na náročnosti velmi těžká, což nám ze začátku dělalo problémy a v boji s roboty jsme umírali docela často. Když si však vylepšíš brnění a najdeš lepší zbraně, obtížnost se výrazně sníží. S každým splněným úkolem, zničeným strojem a nalezeným pokladem dostáváš zkušenosti, za které následně „leveluješ“ postavu. Kromě zvýšeného zdraví dostáváš i body dovedností, které můžeš utratit v propracovaném stromu schopností.

Je na tobě, jestli si nejprve vylepšíš sílu útoků, spoustu pastí, které můžeš nastavit, nebo se zaměříš spíše na efektivnější ovládání strojů. Jednotlivých schopností a vylepšení je více než 100 a ani po 80 hodinách ve hře jsme je všechny neodemkli. Po zmiňovaných 80 hodinách hraní nám statistiky prozradily, že jsme prošli asi 70 % hry. Zbývá nám ještě spousta vedlejších úkolů a sbíratelných předmětů a stále jsme nedokončili ani Arénu.

Kromě velké spousty úkolů nabízí Horizon: Forbidden West také možnost bojovat v aréně v různých simulacích boje. Za vítězství získáš lepší nástroje, zbraně a další bonusové předměty.

Většinu času ve hře strávíš plněním různých úkolů. Základní příběhová část je přibližně stejná jako v první části (20 – 30 hodin), ale vedlejší obsah se enormně nafoukl. Jedná se o dvousečnou zbraň. Hru si sice užiješ déle, ale tvůrci proto museli vytvořit několik dějových linií pro zadavatele úkolů. Bohužel, moc se jim to nepodařilo.

Nával fádních fetch-questů

Většinu vedlejších úkolů můžeme označit jako takzvané fetch-questy. Jsou to úkoly, kterých zadavatelé po tobě chtějí, abys někam šel, něco odtud vzal a donesl to zpět. Jedná se o nejčastější a nejméně zajímavý typ úkolů v žánru otevřených her a RPG, ve kterých drtivé většině chybí emoce. Úkoly těchto postav jen uměle nafukují čas strávený ve hře bez adekvátní přidané hodnoty.

Jejich existence není kromě získání nových předmětů a bodů zkušeností ničím opodstatněná. Nejhorší jsou ty, které v rámci příběhu nedávají smysl. Aloy má 4 měsíce na záchranu planety, přesto si najde čas cestovat přes celý západ, aby mezi sourozenci přenášela rodinné dědictví, čímž mohl zadavatel úkolu pověřit kohokoli jiného.

Z vedlejších úkolů si vzpomínáme výhradně na ty, které se týkaly hlavních postav. Výjimkou potvrzující pravidlo bylo hledání ztraceného chlapce, které skončilo adrenalinovým soubojem s gigantickými roboty. Zbytek byl opravdu nezajímavý a po několika desítkách hodin jsme doprovodné dialogy úkolů už začínali i přeskakovat. Chyběl jim náboj něčeho vzrušujícího a hlubší motiv. Vedlejší úkoly jsou v porovnání s hlavní dějovou linií jako ze zcela jiné a mnohem slabší hry.

Hra nabízí spoustu zábavných aktivit jako závody na strojích, odhalování tajemství a vraků minulého světa či taktickou minihru Úder. Je to asi nejlepší minihra od dob kartového Gwentu ze třetího Zaklínače.

Problematické propojení hlavního příběhu se zbytkem světa

Tvůrcům se zároveň nepodařilo ani dostatečně dobře přemostit vedlejší úkoly s těmi hlavními. Zatímco hlavní dějová linie se točí kolem několika postav, až 90 % vedlejších úkolů akorát odvede pozornost od tvého cíle. Chyběl nám pocit, že plněním vedlejších úkolů pomáháme naplnit náš hlavní cíl. Vadilo nám i to, že hlavní postavy mimo základní dějovou linii téměř vůbec neexistují.

Celou hru stráví na tvé základně, kde si s nimi sice můžeš popovídat, ale nic víc s nimi nezmůžeš. Zúčastní se několika misí a zbývajících 80 hodin hraní o nich ani neslyšíš. Velmi by pomohlo, kdyby i oni měli nějaké úkoly, s nimiž bychom jim mohli ve světě pomáhat.

Aloy s nimi proto ani nemá dostatečně hluboký vztah, a tak je ti vlastně jedno, co se s nimi stane. Pomohlo by například, kdyby si ostatní s Aloy povídali přes vysílačky, zatímco ve světě plní nějaké jiné úkoly. Všechny tyto postavy však jakoby mimo hlavní dějovou linii neexistovaly.

S tím se pojí i fakt, že hra a vztahy mezi postavami nejsou vůbec emotivní, a to ani v momentech, kdy by hráč nějaké emoce cítit měl. Nepříjemné to je například v některých vedlejších misích, kdy Aloy někomu oznámí, že mu zemřela žena.

Daná postava truchlí 3 sekundy a následně ti podává do ruky tvou odměnu v podobě nového luku. Je to praktické z toho hlediska, že tvůrci nezdržují hráče po dokončení questu, ale ničí to jakoukoli šanci na prezentaci a vytvoření uvěřitelných a emotivních situací.

Z hlediska vyprávění příběhu a zpracování postav tedy jde jen o lehký nadprůměr. Zklamáním je také hlavní postava Aloy. Je sice sympatická, ale už nás nebaví, že jejím jediným charakterovým rysem je snaha zachránit svět a pomoci každému člověku, kterého potká.

Nemá moc hluboké vztahy s ostatními postavami, nemá absolutně žádné koníčky, neprojevuje mnoho emocí a ani její motivace není dostatečně hluboká. Aloy jednoduše kráčí vpřed na cestě za záchranou světa bez jakéhokoli vnitřního konfliktu a nic ji v tom nezastaví. A to je tak trochu nuda.

Trochu to alespoň vynahrazují skvělé nové postavy jako Kotallo či Hekkaro. Škoda, že s nimi netráví víc času. Abychom to uzavřeli, hra, která má přibližně 100 hodin, se hlavním postavám věnuje jen v několika misích a hodinách, což kazí dojem z celkové struktury.

Perfektní design prostorových hádanek

Naštěstí všechny nedostatky vynahrazuje hratelnost. Málokterá hra nás dokáže bavit i po 80 hodinách. Horizon však ve druhé části nabízí řadu výzev a zábavných činností. Obrovskou pochvalu si tvůrci hry zaslouží za vytvoření unikátních prostorových hádanek, které musí hráč překonat, aby se dostal k jistým předmětům.

Hra tě nevodí za ručičku a neukazuje ti, co máš přesně udělat. Díky tomu je to náročné, ale po vyřešení máš skvělý pocit. V pokračování najdeš i takzvané cauldrony, tedy kotle, ve kterých se vyrábějí stroje a ve kterých dokážeš získat ovladače potřebné k jejich zkrocení. Jejich design je tentokrát ještě nápaditější, když u nich hráč musí opravdu přemýšlet, jak v nich pokročit. Jedná se o další element, který je oproti jedničce zpracovaný o třídu lépe.

Stejně jsou na tom i takzvané tallnecky, obrovské stroje, které slouží ke zmapování prostředí. V hrách od Ubisoftu musíš například zpravidla vyčistit základnu, vylézt na věž a ta ti odhalí část mapy. Jedná se o extrémně stereotypní herní mechaniku, kterou se téměř nikdo nepokouší vylepšit. Forbidden West však ukazuje, že to lze udělat velmi unikátně. Tallnecky zdoláš pokaždé jen přes hratelnostní výzvu – ať už jde o logické smýšlení, nebo o přesně načasované pohyby.

Hádanky navíc naplno využívají potenciál herních mechanik, které se ve Forbidden West rozrostly o přitahovací lano či energetický štít určený k plachtění ve vzduchu. V jedničce jsi velké kopce a budovy musel slézt, tady jednoduše vyskočíš, plachtíš a sleduješ nádherné okolí. Součástí hádanek je lezení po skalách a budovách. Bohužel, nelze vylézt na cokoli.

Tlačítkem R3 (pravý, kulatý analog na ovladači) oskenuješ okolí a zobrazíš truhly či stroje v okolí, ale i vše, na co můžeš vylézt. Někdy je to limitující, protože místo zdolání překážky ji musíš obejít. Lezení je však celkově oproti jedničce vylepšené. V první části stačilo jen držet páčku nahoře a Aloy sama vyšplhala až na vrchol.

Návyková hratelnost a souboje tě připraví o spánek

Nejdůležitější součástí hratelnosti je soubojový systém. Ten je oproti jedničce vylepšený v téměř každém ohledu. Zamrzelo to, že jedna ze zbraní s názvem tripcaster nedovoluje umisťovat tolik pastí jako v první části. Ve dvojce můžeš umístit jen čtyři (oproti 15 v jedničce), což limituje tvé možnosti v taktice před začátkem souboje.

To je ovšem jediná věc, která je oproti jedničce horší. Součástí velké kritiky jedničky byly souboje s lidmi a roboty nablízko. Nebyly vůbec zábavné a údery nablízko byly dost omezené v animacích a stylech boje. Dvojka rozšířila bojový arzenál Aloy o mnohé údery a komba.

Avšak pořád budeš před souboji tělo na tělo či stealthem preferovat souboje na dálku, a tedy útočení s lukem a jinými zbraněmi. Plížení se, tedy stealth, a zabíjení nepřátel potichu není moc zábavné.

Pokud chceš vyčistit celý tábor nepřátel, zabere ti to příliš času, a tak je raději zasypeš bombami a dáš jim lukem a šípy několik headshotů – zásahů do hlavy. Tento postup je mnohem zábavnější, akčnější a více se hodí k DNA samotné hry.

To zjistíš, jakmile vystřelíš první šípy. Ničení strojů a lidí se zbraněmi na dálku funguje bezvadně. Aloy skáče, plazí se po zemi, dokáže zpomalit čas a nasazovat headshoty jednomu nepříteli za druhým. Relativně rychle se dostaneš k celé plejádě zbraní a vybereš si i své favority (některé zbraně mají i odlišné verze nábojů a útoků), ale trochu zamrzí, že kolečko s výběrem zbraní dovoluje vybavit se najednou jen šesti z nich.

Pokud si chceš vyzkoušet jiné, musíš si je manuálně změnit v menu, což je otravné. Později se přistihneš, že na to zapomínáš, a tak některé zbraně téměř vůbec nevyužiješ, ačkoli každá z nich má praktické využití. Je to ovšem jen malá chyba či nedostatek designu. Kolečko zbraní mohlo být větší a tvůrci nám mohli dát možnost mít v něm až 8 zbraní.

Druhou důležitou složkou výbavy je brnění. Z toho jsme však zklamaní. Ve hře jich na výběr není až tak moc. My jsme měli asi smůlu, neboť jsme našli parádní brnění už po 10 a následných 60 jsme nedokázali najít nic, co by ho překonalo a zároveň by poskytlo vizuální změnu postavy.

Osedláš konečně létající stroje?

Tvůrci hry dlouho odmítali říct, jestli bude možné osedlat létající stroje, ale v posledních dvou týdnech to už stejně vícekrát přímo či nepřímo ukázali v trailerech.

Ke konci příběhu tak budeš moci proletět nad celou mapou a dostat se i na místa, kam jsi do té doby nemohl jít. Velmi povedený je také způsob, jakým se na létající stroj dostaneš, když ho přivoláš k sobě.

Samotné létání funguje velmi intuitivně a poskytuje nezapomenutelné momenty. Spojení tak krásného světa s pohledem shora ve výsledku umocňuje dojem, že hezčí otevřený svět v žádné jiné hře fakt nenajdeš.

Další velkou novinkou je potápění. Aloy v jedničce dokázala plavat jen nad vodou, ale ve dvojce už můžeš prozkoumat hlubiny jezer či zatopených budov. Pod vodou se nacházejí i někteří nepřátelé, ale ani jednou jsme nezažili nějaké napínavé scény, jaké například prezentovala i tato ukázka. Strojům se totiž ve vodě snadno vyhneš. Bohužel nemůžeš proti nim nijak bojovat.

Okouzlující vizuál

Co nás naopak nezklamalo, je vizuál hry. Vývojáři ze studia Guerilla nás okouzlili už v jedničce na konzoli PS4, ale s dvojkou na PS5 dokazují zázraky. Na PS5 si užiješ nesmírně kvalitní textury, detailní zaoblení předmětů, bohatou vegetaci, kvalitní modely postav a jejich tváří a nádherné, živé barvy.

Výtvarné oddělení si na této hře neuvěřitelně vyhrálo a díky procesní síle PS5 a talentu vývojářů dali dohromady „grafiku“, která tě nepřestane ohromovat ani po několika desítkách hodin. Hra nabízí dva režimy. První, zaměřený na výkon, ti umožní hrát v 60 snímcích za vteřinu (60 fps), ovšem za cenu nižšího rozlišení (předpokládáme, že jde o 1 440 p).

Obrázek výše je z módu zaměřeného na výkon, obrázek níže na rozlišení

Mód zaměřený na rozlišení hru zobrazí v nádherném a nesmírně detailním 4K rozlišení, nicméně omezí ji na 30 snímků za sekundu (30 fps). A i když je graficky vyspělejší mód opravdu krásný, v současnosti nám už nic nestojí za to, abychom z toho důvodu obětovali 60 fps, díky kterým jsou pocity z hraní lepší a pohyby mnohem plynulejší.

Mezi těmito módy však můžeš přepínat několika kliknutími přes menu, přičemž změny nastanou okamžitě a bez jakéhokoli načítání, což je malý technologický zázrak. Co se týče nastavení, tvůrci dali dohromady desítky voleb, kterými si upravíš hru, ať už se týkají ovládání (k dispozici je i Gyro míření), náročnosti, nebo celkového audiovizuálu.

Překvapivě špatné animace mimiky obličeje

Forbidden West využívá řadu animací z předchozího dílu, což vůbec nevadí. Ovšem podobně špatné jako v jedničce jsou animace tváří postav a jejich mimika i ve dvojce.

Aloy se během dialogů stále hýbe nepřirozeně a dívá se na všechny světové strany, jen ne do tváře postavy, se kterou si povídá. Často si všimneš, že hledí asi metr vedle ní a tváří se přitom, jako by se jí dívala do očí.

S každým dalším dialogem nás to vyrušovalo víc a víc. Netýká se to jen postavy Aloy. Všechny postavy mají velmi divnou mimiku, ať už je to úsměv, zvednutí obočí, emotivní projevy ve tváři, nebo pohyby svalstva na tváři.

Občas to vypadalo, jako by se v polovině projevu postavy animace resetovaly, takže nečekaně „spadlo“ obočí postav i lícní svaly. Nechápeme, co se tady stalo. Tvůrci měli 5 let na to, aby mimiku vylepšili. A jelikož dialogů je mnoho, z celkového hlediska je to výrazné minus.

Animaci srážejí na kolena jen pohyby obličeje a vlasů (ty se někdy hýbou zcela nepřirozeně a v dialozích divně nadskakují). Ve všech ostatních případech jsou na vysoké úrovni, ať už je řeč o soubojích, pohybech postavy, nebo o interakci s předměty ve světě. Kvalita a plynulost animací je na špičkové úrovni.

Bugy, chyby a glitche? Neměj strach

Playstation a Guerilla Games si zaslouží velkou pochvalu a poděkování za to, že recenzentům poslaly kódy téměř 3 týdny před skončením embarga, takže jsme měli dostatek času, abychom hru celou prošli. Negativem je, že jsme ji hráli ještě před takzvaným Day One patchem, který opravoval různé technické chyby hry.

Jedna z nejnepříjemnějších chyb způsobila, že jsme hru museli víckrát vypnout bez uložení. Když jsme sbírali suroviny ze země, Aloy se zasekla v animaci a nedalo se s ní nic dělat. Je škoda, že se hra nedá ukládat jinak než při příchodu k ohništi. Ohniště fungují také jako body rychlého cestování po mapě.

Mírně rušivě působí i náhlé změny času dne. Z jasného dne jsme se někdy během dvou vteřin ocitli uprostřed zamračené noci a naopak. Stávalo se to i po cutscénách. Hra spustila příběhové video odehrávající se přes den, a když skončilo, najednou byla noc.

Ovládání postavy je někdy nedokonalé. Pokud chceš například chytit nějaký předmět, musíš stát přesně v pozici vedle něj, a pokud se pohneš o centimetr, namísto interakce s ním na něj zaútočíš (tlačítko interakce a útoku občas plní obě funkce).

Nutnost být blízko cíle nám kazila i zmiňovaný stealth. Pokud chceš nepřítele zlikvidovat potichu, musí být blízko tebe. Jenže když se skrýváš v trávě a on je vzdálený nějaké dva metry, musíš k němu rychle přiskočit, jinak spustí poplach. Po přiskočení a stisku tlačítka na tiché zabití ho však Aloy místo toho nahlas probodne, takže celý stealth je v háji.

3D zvuk a možnosti ovladače Dualsense

Menším zklamáním je 3D zvuk, který se nám zdál nepříliš dobře zpracovaný. Neuměli jsme díky němu určit polohu nepřátel a útoků tak jako například ve hře Returnal či Demon's Souls. Hra využívá také vlastností ovladače Dualsense na PS5. Cítíš sice kotouly, lezení po skalách, natahování tětivy na luku a podobně, ale měli jsme dojem, že ve hře Returnal jej zpracovali mnohem lépe.

Nejlepší hra roku?

Horizon: Forbidden West je jednoznačný kandidát na hru roku. I když nás trochu zklamaly nevýrazné vedlejší úkoly a slabé emoce vyplývající z příběhu, každou noc jsme jen velmi neochotně hru vypínali a druhý den jsme se už nemohli dočkat, jak ji zapneme znovu.

Může za to nádherný vizuál, unikátně působící prostředí hry a kvalitní grafické zpracování, ale především hratelnost. Ta je velmi návyková, zábavná a vždy nabídne něco svěžího a nového, díky čemuž se ani na vteřinu nebudeš nudit.

Hře lze v podstatě vyčítat pouze otřesné animace a špatně navržené vedlejší mise, které vůbec nejsou zajímavě zapracovány do struktury hlavního příběhu, který by mohl být delší. Animace se možná zlepšily v posledním patchi, ale teď už nemáme šanci porovnat jejich kvalitu s naším 80 hodinovým postupem a zkušenostmi.

Čekali jsme, že po 5 letech vývoje autoři odstraní všechny nedostatky, které recenzenti a hráči kritizovali už při první části. Vývojáři to dokázali jen zčásti, a proto nemůžeme jít s hodnocením výše než 9 z 10, což je stále vynikající hodnocení.

Vzhledem k našim vysokým nárokům na videohry to ovšem znamená, že Horizon: Forbidden West má již nyní jisté místo v žebříčku 10 nejlepších her letošního roku. Má Playstation další exkluzivitu, pro kterou se vyplatí kupovat konzoli PS5? Jednoznačně.