Díky několika letům šetření měli manželé dostatek úspor na to, aby na stejném místě koupili vlastní dům, a tak vznikl nový domov Archer Home, který poskytoval péči seniorům a invalidům. Zájemci o ubytování mohli platit 7 až 25 dolarů týdně, případně 1 000 dolarů za to, že o ně bude postaráno až do konce života, ale rodiny hospitalizovaných seniorů si brzy všimly něčeho podezřelého…
Amy Archer-Gilligan obyvatele domu pro seniory nutila, aby na ní přepsali své úspory a majetek, což odůvodňovala tím, že pravidelně navštěvuje kostel a přispívá katolické církvi. V tom brutální vražedkyně nelhala a okolí ji opravdu považovalo za pilíř místní komunity. Možná i proto trvalo tolik let, než její nekalou hru někdo odhalil.
V roce 1909 však procesy v domě seniorů začaly připadat podezřelé rodině jednoho z rezidentů, která Amy zažalovala o 5 000 dolarů, neboť se prý o seniory nestarala a držela je v nehygienických podmínkách. Podezřelé rodině přišlo i to, že kdykoliv si někdo na ubytování a služby stěžoval, „najednou“ se u něj vyskytla psychická choroba a musel být převezen do psychiatrické léčebny.
Během jednoho roku pak na Archer Home bylo podáno hned několik žalob a Amy musela vymyslet způsob, jak domov uživit.
Oba Amyini muži zemřeli záhadnou smrtí. Vražedkyně musela obhájit pojistku i zfalšovanou závěť
Psal se rok 1910 a James Archer zčistajasna zemřel. Pitevní zpráva sice uvádí, že zřejmě zemřel přirozenou smrtí, neboť trpěl Brightovou chorobou, ale podezřelé je, že jen pár dní před smrtí na něj Amy Archer uzavřela pojistku. Na manželově smrti vydělala velké množství peněz, a i nadále si tak mohla dovolit provozovat domov pro seniory a invalidy.
O tři roky později se Amy navíc provdala za movitého vdovce Michaela W. Gilliagana, který měl již čtyři odrostlé syny a zajímal se nejen o Amy, ale také o investice do Archer Home. Ve 20. století domy pro seniory téměř neexistovaly, tradicí bylo, že se o nemocné příbuzné starala rodina a taková instituce se jevila jako skvělý způsob, jak vydělat peníze. Slovo dalo slovo a Amy se za Michaela provdala.
Manželství však nevydrželo dlouho a jen tři měsíce po svatbě Michael zemřel. V pitevní zprávě stojí, že příčinou byl akutní žlučový záchvat, ale opravdu se jednalo o náhodu? Během pár měsíců dlouhého manželství měl Michael údajně sepsat závěť, v níž veškeré své majetky odkázal Amy, avšak tento dokument byl později označen jako padělek. Písmo v závěti bylo až příliš podobné rukopisu Amy a brutální vražedkyně nakonec nedostala ani korunu.
Modus operandi aneb velké množství záhadných úmrtí v domě pro seniory
Ani to však Amy v provozování domu Archer Home nezastavilo a vražedkyně akorát musela najít další způsoby, jak vydělat peníze. Zrůdná žena se rozhodla zabíjet seniory z pečovatelského domu. Na své oběti uzavírala životní pojistky, nutila je, aby ji zahrnuli do závěti a falšovala i další právní dokumenty. Když pak měla formality hotové, nebohým seniorům dala do jídla arsen nebo strychnin a jejich smrt následně svedla na stáří či jiné nemoci.
Amy neměla svědomí a v mnoha případech seniory vyslala do drogerie, aby si jed sami koupili, což odůvodňovala tím, že ho potřebuje na krysy. Jakmile pak rezidenti zemřeli, nechala jejich těla urychleně vynést z domova s výmluvou, že nechce vyděsit ostatní obyvatele a co nejdříve je nechala pohřbít, aby zametla veškeré stopy.
Vraždící pečovatelka měla své činy promyšlené a po každém úmrtí zaslala rodině zesnulého květiny, kondolenci a mnohdy i sama zaplatila pohřební službu. Snažila se hrát na city a vycházelo jí to, minimálně do té doby, než se zbavila všech starších seniorů a začala vraždit i ty mladší, zdravější. Právě to spustilo vyšetřování, které vedlo k jejímu odhalení a zatčení.
Továrna na vraždy: v domě seniorů během pár let zemřelo 60 osob
Mezi lety 1907 a 1917 v domově Archer Home zemřelo až 60 seniorů, přičemž od roku 1907 do roku 1910 jich zemřelo „pouze“ 12, což přišlo podezřelé rodině Franklina R. Andrewse. Rezident byl sice staršího věku, ale byl zdravý, fit a pravidelně komunikoval se svojí rodinou. To se však změnilo ráno 29. května 1914, kdy se Andrews věnoval svému oblíbenému zahradničení, ale během necelých 24 hodin se jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že večer už Amy informovala jeho rodinu o dědečkově úmrtí. Oficiální příčinou smrti měl být žaludeční vřed, ale pozůstalým se na tom něco nezdálo…
Andrewsova rodina začala pátrat, zpětně pročítala dopisy od dědečka a všimla si, že se o jedné věci zmiňoval až příliš často. Amy na něj tlačila, aby na ni přepsal své majetky. Rodina proto shromáždila zprávy o vícero úmrtích v domově a ukázalo se, že většina seniorů zemřela jen krátce poté, co na Archer-Gilligan přepsala své jmění. Nellie Pierce, sestra Franklina, se proto ihned obrátila na místního okresního prokurátora, který však obvinění ignoroval.
Nellie se ale nehodlala vzdát a s případem kontaktovala deník The Hartford Courant. „Továrna na vraždy“, stálo v článku, který byl zveřejněn 9. května 1916 a policii po nátlaku rodiny zesnulého, ale také nátlaku veřejnosti nezbývalo než spustit vyšetřování. To trvalo téměř rok a bohužel nepřineslo uspokojivé závěry.
Brutální vražedkyni byla přiznána jedna jediná vražda
Vyšetřovatelé exhumovali tělo Amyina druhého manžela, tělesnou schránku Andrewse a dalších třech strávníků a nestačili se divit. Všech pět osob zemřelo na otravu arsenem nebo strychninem. To ostatně dosvědčili i místní obchodníci, podle kterých Amy kupovala až neuvěřitelně velké množství těchto jedů, avšak vždy s výmluvou, že se domov potýká s rychle rostoucí kolonií krys.
Detektivům to jako důkaz stačilo a běsnící pečovatelku okamžitě zatkli a usvědčili. Amy Archer-Gilligan byla původně shledána vinnou z pěti zabití, ale protože si movitá vdova najala nejlepšího právníka z okolí, soud nakonec snížil počet obětí na jednu jedinou – Franklina R. Andrewse. Všem ale bylo jasné, co je obviněná zač a porota ji odsoudila k trestu smrti.
I proti tomuto rozsudku se však brutální pečovatelka odvolala a v roce 1919 byl její proces obnoven. Tentokrát se Amy odvolávala na to, že je nepříčetná, trpí psychickými chorobami a do výpovědi zahrnula i svoji dceru, která vypověděla, že její matka je závislá na morfiu a často neví, co dělá. Porota i přes to Amy uznala vinnou z vraždy, avšak trest smrti snížila na doživotní vězení.
V roce 1924 byla Amy Archer-Gilligan opravdu prohlášena za nepříčetnou a byla převezena do Connecticutské nemocnice pro duševně nemocné v Middletownu, kde žila až do své smrti 23. dubna 1962.
