Kryptoměny a NFT jsou pro digitálního umělce revoluční, říká 3D umělec Filip Hodas. Nejdražší kus prodal za 2,4 milionu korun

Vypadá to, že vaše přezdívka lidem nevadí. Nebojím se říct, že jste světoznámým 3D ilustrátorem, který má větší věhlas v zahraničí než doma. Kdy jste si to uvědomil?

Přijde mi, že mimo 3D komunitu, která je relativně malá, se v klasickém slova smyslu o věhlasu mluvit nedá. Troufám si říct, že v rámci komunity je moje tvorba relativně známá. V době sociálních sítí je to ale víceméně zakonzervované do bublin, které se vytváří kolem jednotlivých účtů nebo témat.

Jinak co se týče sledujících, nejvíc jich mám podle seznamu z Ameriky, pak překvapivě v Brazílii, Británie, Francie a Rusko. Česká republika v nejspíš ani nefiguruje. Každopádně tím, že je to tak rozptýlené, se „věhlas” nedá aplikovat na konkrétní zemi. Od určité chvíle navíc přichází situace, kdy followeři nereprezentují osoby, nýbrž pouze „čísla" na internetu, z čehož je těžké věhlas vyvozovat. 

Takže vás skutečnost, že jste mezi dvaceti nejsledovanějšími Čechy na Instagramu, nijak neovlivňuje? Jako celebrita se v Česku neobjevujete, reklamní posty nesdílíte, máte z toho vůbec nějaký profit?

Vůbec žádný. 

Takže se jedná o portfolio.

Dejme tomu. Od roku 2015 jsem tam měl jeden post pro Samsung, který jsem nedávno smazal, přestože to byla vcelku povedená kampaň. Oproti ostatním to bylo ale hodně komerční. Pak tam je kampaň pro adidas, v níž mi řekli, že si mám dělat, co chci, jen ať tam dám jejich botu a vypadá to cool.

Pojďme se tedy věnovat tomu, co děláte. Jste 3D ilustrátor, animujete, fotíte… Co ještě dalšího děláte?

Asi bych to měl nějak učesat, nebo někoho najmout, protože toho dělám hodně. (smích) Jádro toho, co dělám, je třidéčko. Postupně se k tomu přidaly i investice do nemovitostí, začal jsem se zajímat o finance... Můj den je různorodý.

Tak povězte, jak váš den vypadá.

Poslední tři týdny jsou krušné, jelikož jsem byl na dovolené a všechno se muselo smrsknout. Třeba dnes jsem měl telefonát s partnery, s nimiž rozjíždíme jeden projekt, pak jsem řešil věci ohledně rekonstrukce investičního bytu, potom jsem dělal nějaké úpravy ve 3D.

A ještě se musím učit na autoškolu, jelikož jsem se ve třiceti rozhodl, že si udělám řidičák a mám testy. Do toho již nějaký půlrok řešíme stěhování, jelikož jsme s přítelkyní koupili nový byt a potřebujeme rekonstruovat a k tomu mám pracovat na obálce knihy. Je to široký záběr.

Vytvářím dětský svět realistickým pohledem dospělého člověka, který je plný skepse, jenž ale nevznikl hned, nýbrž budováním postupem času. A líbí se mi, že to u lidí vyvolává různé pocity. Proto k těm obrázkům nedávám sáhodlouhé popisky.

Rovnou se zeptám ke 3D, co ke tvorbě reálně potřebujete?

Ještě donedávna jsem si myslel, že potřebuju větší počítač a studio, ale minulý rok jsem si koupil nový laptop a zjistil, že se, co se grafických karet týče, doba hodně posunula. Na renderování 3D animací to ještě není, ale jinak můžu akorát s myší a laptopem pracovat prakticky odkudkoliv. To je super, jelikož jsem v posledních sedmi letech byl vázaný na to být doma a vždycky byl strašný stres naplánovat dovolenou, během níž jsem stejně pracoval přes vzdálený přístup. 

Jak dlouho může taková věc trvat vyrobit? Vím, že se čas liší od náročnosti, ale dejme tomu, že se ptám na vaši poslední práci.

U 3D je to specifické v tom, že pokud se člověk v oboru nepohybuje, tak zjistí, že některé věci jsou opravdu lehké, vypadají dobře a dají se udělat rychle, a další, které zas složitě nevypadají, tak jsou časově náročné. Hodně záleží na tom, jaké techniky, nástroje a další věci chci ve scéně mít.

Řekl bych, že dřív to bylo třeba 40 až 80 hodin na jeden obrázek. Ale v posledních dvou letech jsem se hodně snažil, i skrze to skenování v Praze, trochu zefektivnit workflow. Přehoupl jsem se do stádia, ve kterém nemusím vyrábět všechno sám, ale můžu stáhnout nějaký model, trochu jej upravit a funguje to, což mi snížilo dobu produkce.

Takže, když se hodně poštěstí, je to 15 až 20 hodin. Jinak tak 20 až 40 hodin. Jestli si například vzpomínáte na mou lebkovou sérii, jednu z těch lebek bych dnes dokázal vytvořit i za den. S úplně první jsem se ale sochal týden a půl.

Druhá věc, kterou lidi zajímá, je vaše inspirace. Zmínil jste vaše cesty po světě. Je tohle vaší klíčovou inspirací?

Snažím se inspirovat v co nejširším spektru věcí. Cestování je super, akorát je u něj těžké, že vás neinspiruje v konceptu, ale spíše jen v prostředí. Koncept hledám jinak. Sepisuju si všechny nápady, které mám a k tomu si vždy udělám mood-board z Pinterestu, Behance apod. Také mě překvapivě inspirovaly staré obrazy, které mají třeba doma naše tety. Inspirace může přijít i z jiných médií jako socha, architektura nebo fotka.

Jinak řečeno, skládám dohromady vizuální elementy, které mě baví, a pak si z toho něco vytvořím. Občas taky něco přijde z prostředí samotného digital artu. Má inspirace přichází z různorodého prostředí, což se podle mého názoru otisklo v poslední době i na Instagramu. Vždycky jsem se snažil tomu něco přidat a přemýšlet, jak by se nové dovednosti, které mohou umělci otevřít nové dveře, do toho daly zapracovat, .

Kde se ty nové věci učíte?

Na internetu. Na začátku je to totiž z osmdesáti procent koukání na tutoriály a dvacet procent práce. Postupem času se to mění a poslední dva roky se spíš dívám na tutoriály, když zapomenu, kde najdu nějakou funkci v nástrojích, než že bych hledal, co jak udělat. Většina lidí z branže, co znám, se tak učila. 

Co vás vlastně fascinuje na spojení post-apo prostředí a pop kultury?

Mám rád brutalismus. A jednou jsem na Pinterestu narazil na pár brutalistických věcí. Bylo to v období, kdy jsem se snažil naučit realističtěji texturovat a říkal jsem si, že bych to zvládl, tak jsem vyráběl betonové struktury. Tím, že mě to bavilo, a že jsem předtím dělal surrealistické neexistující nesmyslné betonové věci, které se vznášely, tak se do toho hodilo vložit věc, která bude mít substanci a ne náhodný klikyhák.

Myslím, že prvním nápadem bylo obří domino, které se stane takovým „surrealistickým vtípečkem“. Po pár věcech se mi začal v hlavě tvořit koncept toho, že můžu ilustrovat nějaký příběh či vzpomínku. Můžu dát příklad s Game Boyem. Vzpomněl jsem si na něj ve spojení s mými malými synovci z Británie, kteří si dokáží hrát s propiskou a udělat z ní raketu. Proto jsem vytvořil z konzole zarostlou betonovou továrnu. Postupem času jsem si pomocí podobných asociací udělal zajímavý styl.

Vytvářím dětský svět realistickým pohledem dospělého člověka, který je plný skepse, jenž ale nevznikl hned, nýbrž budováním postupem času. A líbí se mi, že to u lidí vyvolává různé pocity. Proto k těm obrázkům nedávám sáhodlouhé popisky s tím, co by tam měli vidět, jelikož si to žije vlastním životem.

Která z vašich artových sérií je vaše nejoblíbenější?

Nějakou mám, ale je to většinou ovlivněno tím, jak dlouho jsem ji dělal, a jak moc mě začala štvát. (smích) Nejspíš to ale bude středověká série, přestože obecně moc neboduje. Trvala asi nejdéle ze všech, přestože to jsou jen tři obrázky, ale mám ji rád, jelikož mám pocit, že jsem během její tvorby strašně technicky vyrostl a naučil se věci, kterým jsem se dříve strašně bránil – k tomu bych rád dodal, že tři čtvrtiny výroby u 3D je opruz, protože se jedná o mechanické věci, které se dokola opakují. 

Byl jsem ale na sebe hrdý, že jsem to do sebe nalil a dodělal to, přestože to bylo hodně bolestivé. Navíc, co se 3D týče, je to podle mého má nejlépe technicky zvládnutá věc. Pokud se bavíme ale v sentimentální rovině, tak to bude Pop Culture Dystopia.

Bavili jsme se o reklamních zakázkách. V posledním rozhovoru jste mluvil o spolupráci s Coca-Colou a Adobe. Jak vidím, portfolio se rozšířilo o Samsung, adidas a taky IKEA licencovala vaše obrazy a prodávala je. Viděl jste je v obchodech?

Ano, všechno, co jste zmiňoval. Co se týká IKEA, tak firma, která pro ně dělá art buying, dělala rešerše a líbily se jim mé starší landscapové mysteriózní severské věci, které do skandinávského konceptu obchodu docela sedí. V obchodě jsem je viděl jednou. Mělo se to prodávat celosvětově, což jsem si nakonec neověřil, ale v Čechách se to prodávalo určitě. 

Nicméně se nedá říct, že by prodávání dvacetidolarového printu v IKEA byl můj cíl, ale přišlo mi to fajn, jelikož se to mohlo dostat do domácností lidí, kteří se o 3D třeba vůbec nezajímají. Do teď se mi stává, že mi píšou známí, že byli u kámoše doma na pivu a že mu tam visím. 

Mně osobně (..) NFT poskytlo možnost prodávat svá díla v digitální formě a ne jako výtisk. Digitální umělec do té doby neměl takovou možnost jako klasický malíř, od kterého mohl sběratel kupovat originál.

Vaše poslední série je možná trochu neobvyklá v tom smyslu, že reagujete opravdu palčivý problém doby. Ve své grafice přetváříte světové památky na místa k bydlení, jelikož v budoucnosti bude nové bydlení prostě drahé. Můžeme se těšit na vícero umění, které bude reagovat na aktuální dění? Mám pocit, že jste to doposud nedělal.

Nedělal jsem to, jelikož jsem měl pocit, že když to umění reaguje na aktuální dění, tak se z ní jednodušeji stane politická satira, která má poměrně krátkou životnost. Jsou lidi, kteří dělají série vázané na politické události, což má chvilkovou relevanci, ale v dnešní době si ty věci nikdo nepamatuje už za dva měsíce. 

Co se týká poslední série, tu jsem chtěl udělat již dávno. Každopádně vzhledem k tomu, že jsem byl během pandemie hodně zavřený doma, jsem si uvědomil, že člověk prakticky nebude muset chodit mimo domov. Tak jsem si položil otázku, jak dlouho to bude trvat, kdy člověku bude stačit místnost na dva krát dva metry s počítačem a internetem a bude mu úplně jedno, kde ta místnost bude. Zamíchal jsem tam ještě trochu satiry a reality realitního trhu.

Mám v plánu dělat více takových sérií, ale budu se chtít u nich zaměřovat na kontext, se kterým se nějak sžívám a který hlavně nebude mít jepičí život.

V poslední době se hodně řeší kryptoměny a také zpeněžení digitálních umění. Jak jsem viděl na vašem Twitteru, také jste naskočil na tento trend. Někdo říká, že se jedná o podvodné vydělávání, jiný zase, že je to zajímavý způsob výdělku. Jaký je váš názor?

Osobně si myslím, že je tam hromada problémů, i problémy s podvody, ale ty jsou všude. Mluví se o tom, že ten trh není regulovaný. Jenže pak máte společnost Theranos s miliardami dolarů v investicích, která byla totálně vymyšlený podvod dohlížený regulačními agenturami, jenž lidi připravil o hromadu peněz.

Spousta lidí využívá tento narativ s kryptoměnami. A ano, pro dost lidí, kteří nemají zkušenost, je velice jednoduché se nechat oblbnout. Technologický žargon a spousta vrstev pochybných projektů mohou mást, nicméně si stojím za tím, že je ve světě kryptoměn hromada projektů, které mají dlouhodobou hodnotu. 

Mně osobně i spoustě kamarádů, kteří dělali malby či jinou výtvarnou digitální činnost, to poskytlo možnost prodávat svá díla v digitální formě a ne jako výtisk. Digitální umělec do té doby neměl takovou možnost jako klasický malíř, od kterého mohl sběratel kupovat originál. Za výtisk lidi nechtějí platit, sekundární trh je pro to neexistující a tohle bylo pro nás úplně revoluční. Poprvé v historii mají digitální umělci možnost vytvořit svůj originál.

Už jste také stihl prodat několik vašich 3D ilustrací ve formě NFT. Které to byly? A samozřejmě se nemůžu nezeptat, na kolik si vaše NFT ceníte?

Z hlavy úplně neřeknu, ale byla tam celá lebková série, z Pop Culture Dystopia tam také některé byly. Ceny jsou různé. Nejvyšší z nich byla kolem 2,4 milionu korun a ty ostatní jsou spektrum. 

Záleží na aktuální hodnotě kryptoměn, a co je další věc, která v normálním světě neexistuje, je fakt, že tvůrce může dostávat resale royalty. Když prodám obrázek, tak jej sběratel koupil proto, aby jej mohl prodat dál. No a já si teď můžu nastavit deseti až patnácti procentní tantiému, kterou dostanu, když se tak stane. 

Jak naceňujete svá NFT?

Je tam více faktorů. Pořád je to pro mě docela zvláštní, jelikož jsem z advertisingu zvyklý, že se to naceňuje podle složitosti a toho, jak dlouho to bude trvat. Pak tam samozřejmě hraje roli licence, velikost značky nebo jak velký mají marketingový budget. U NFT to perfektně kopíruje to, co se děje v reálném art světě.

Jde třeba o popularitu, kterou umělec má. Není to ale tak moc velký faktor, jako spíš to, jestli jeho tvorba má kulturní relevanci, která se zrovna aukčním síním nebo velkým sběratelům zalíbí. Takže je v tom ještě hodně komunikace, prezentace obrazů ve smyslu předání niterné myšlenky a podobně, v čemž ale zas tak dobrý nejsem.

NFT se potom často prodávají formou aukcí. Cenu si musí umělec tak trochu pěstovat a zvyšovat sám. Se sběratelem jsou tam v takové symbióze, jelikož se umělec snaží předat hodnotu starším sběratelům tím, že bude dělat nové série, jež skončí na výstavách, v magazínech, čímž nepřímo zhodnotí jejich kolekci.

Takže chápu to správně, že je pro umělce, jako jste vy, poměrně jednoduché dílo prodat.

Bylo, teď už ne. V roce 2020 proběhla první větší vlna, kdy se do prostoru dostávali profesionální umělci. Do té doby to byli často fandové technologie, kteří experimentovali s vizuálním artem a bylo to pro ně „hřiště“. Tehdy bylo jednodušší mít úspěch. Pokud měl člověk za sebou rozumný following nebo úspěchy, tak to poměrně lehce šlo.

Dnes je tam více světoznámých umělců, například i Damien Hirst tam dělal kolekci. Takže to, že má někdo 200 tisíc followerů na Instagramu nebo měl obrázek na Times Square, už neznamená nic moc. Osobně bych byl ale rád, kdyby kolem toho opadl až nesmyslný hype, kvalitních týmů a umělců tam bylo víc a laťka se pozvedla.

Na vašem Instagramu se od listopadu nic neobjevilo. Co plánujete ukázat světu jako další věc?

Mám rozdělaných několik věcí, pár posledních projektů jsem na Instagramu vůbec nepostnul, ale chystám se to udělat. Jenže já nejsem člověk, který by dokázal na Instagram postovat několik obrázků za sebou a udržel tam momentum, aby to nějak fungovalo, takže jsem se do toho moc nehrnul.

Mám byznys profil, takže mám podstatně přísnější algoritmus. Když tam někoho označím, okamžitě to bere jako reklamu, i když to na devadesát devět procent reklama není, a pak to vidí pět procent mých followerů. Z toho důvodu mám radši Twitter, kde mám teda mnohem méně sledujících, ale když tam dám post, tak ten organický dosah je úplně jiný.

Lidé vás tedy mají radši follownout na Twitteru...

Je to tak. Je tam možnost vícero obsahu, přidat k artu nějaké tipy, tutorial, dát tam screenshoty a mít to víc interaktivní. Instagram se zvrhnul hlavně v postování obrázků a klikání na lajky většího bez kontaktu.

Máte radu pro čtenáře, kteří by se také chtěli stát digitálním umělcem na volné noze?

Určitě bych si nastudoval co nejvíc věcí na internetu. Tutoriály jsou prakticky na všechno. Doporučil bych sledovat Behance, Pinterest a hledat, co se vám v různých stylech líbí a zkusit z toho vykrystalizovat něco, co tvůrce baví. 

Pak bych určitě doporučil sociální sítě. Přestože jsem teď strávil deset minut nadáváním na Instagram, tak si pořád myslím, že je to nejlepší způsob, jak se dostat lidem na oči. Ta síť je dobrá v tom, že když se dílo nahraje ven, donutí to člověka přestat na tom artu dělat dál. Stávalo se mi, že jsem s výsledkem nikdy nebyl spokojený, a pak to nikdy nevyšlo. Cestou postu se to utne.

Poslední věc, pokud chcete pracovat v advertisingu, je zkusit si nastudovat něco o licencích, naceňování a podobně. Vím, že jsem si první tři roky myslel, jak super mám zakázky, a pak jsem zjistil, že skvělé nebyly. (smích) Je dobré se ptát i zkušenějších lidí, jelikož ne vždy tušíte, kolik si říct za světovou kampaň pro Samsung. Umělci prakticky vždycky odpoví a je to dost přínosné.