Nikdo by neměl do práce chodit se strachem. Expertka Čmolíková Cozlová vysvětluje, jak se bránit proti sexuálnímu obtěžování

V českém prostředí také stále není podle expertky populární názor, že spokojený zaměstnanec je dobrý zaměstnanec: „Zaměstnanci jsou chápáni jakou pouhé lidské zdroje, které lze v případě potřeby nahradit. Péče o jednotlivce není v centru zájmu, což následně napomáhá i rozvoji potenciálních negativních jevů na pracovišti, včetně sexuálního obtěžování.“

Jak se bránit?

Jak vysvětlila Čmolíková Cozlová, bylo by skvělé, kdyby existoval univerzální návod na to, jak se bránit sexuálnímu obtěžování na pracovišti. Nicméně každý člověk vnímá pomyslné „překročení hranice“ jinak a jinde.

„Prvním krokem je se proti sexuálnímu obtěžování vymezit – vnitřně si říct, že to, co se mi děje, opravdu není v pořádku, už je to za hranou. To za mě bohužel nikdo neudělá, já budu muset nalézt sílu,“ vysvětlila Čmolíková Cozlová. 

Podle expertky to zároveň není tak, že by bylo neustále všechno „v pohodě“, a pak najednou nastal nějaký zlom. Je to postupné. V sexuálním obtěžování se slévají roviny neverbálna, verbálna, překračování hranic.

„Ženy si pak řeknou, že když si šestkrát nechaly sáhnout na zadek nebo se poslat pro kafe, že teď už se proti tomu přeci nemůžou vymezit. Jedná se o efekt „nebudu za krávu“, který je často spojený s „vždyť si děláme všichni jenom srandu“. V takovou chvíli je hrozně těžké mít sílu na to být za tu „krávu“ a říct: ‚hele, fakt už stop‘. Nikdo jiný tu hranici za nás ale nevytyčí,“ dodala odbornice.

Přičemž „ne“ má podle ní mnoho podob. Místo „ne“ lze například říci: „tohle nedělejte“; „tohle je mi nepříjemné“; „byla bych ráda, kdybychom nastavili hranice jinak“ a tak podobně.

„Všichni si myslíme, že říct ne je hrozně jednoduché, ale úplně to tak není. Je vhodné si svou cestu, své hranice vymezit ještě před tím, než k něčemu dojde. Preventivně. Lépe uvažujeme ve chvílích, kdy se cítíme v bezpečí než ve stresových situacích,“ vysvětlila.

Vidím tě a jsem tu pro tebe

Oběti by se přitom proti sexuálnímu obtěžování bránily lépe, kdyby se lidé vzájemně podporovali a byli si nápomocni ve složitých situacích. Často ale naopak podle Čmolíkové Cozlové dochází spíše k „bystander“ efektu – tedy efektu přihlížejícího.

„My vidíme, že se něco děje, ale raději se schováme, abychom do toho nezasahovali, ať si to každý vyřeší sám. Bylo by skvělé, kdyby se nám podařilo přenastavit tuto společenskou reguli a říct: ‚nebylo to už moc?‘ a ‚nepotřebuješ pomoct?‘. Je hrozně důležité nabídnout pomoc, protože v momentě, kdy nalézneme sílu ještě v někom dalším, o to lépe pak bojujeme i sami za sebe,“ uvedla.

„Ale když říkám nabídnout, tak opravdu nabídnout. Ve formě: „viděla jsem, nelíbilo se mi to, mám za to, že to bylo za hranicí. Možná se však mýlím, chceš, abych ti s tím pomohla?“ Je možné, že nás oběť nejprve odmítne, mnohdy to zkrátka trvá. Oběť si potřebuje uvědomit onu překročenou hranici. Nabídka pomoci by tak neměla být časově uzavřená,“ dodala Čmolíková Cozlová.

Je nutné dát oběti najevo, že není sám nebo sama, a že nemusí nikomu nic vysvětlovat. Ujistit ji, že problém je vždy a pouze v aktérovi. Uvědoměním si, že se jedná o systematický problém, destigmatizujeme oběť. Není to ona, která sexuální obtěžování zavinila, a není to individuální problém.

Jak mám zareagovat?

Je nicméně normální, že jako prvotní emoci pocítíme vystrašení, uvedla expertka: „Když se nám někdo svěří, že byl sexuálně obtěžován, většinou ztuhneme a nevíme, co na to říct. Nejsme na to připraveni. Jedná se o krizové situace, se kterými bychom se měli naučit pracovat ještě před tím, než nastanou.“

Podle ní je nicméně vhodné se vymezit už v tu danou chvíli, kdy jsme svědky páchaného bezpráví. Neměli bychom to nechávat na „potom“. Dát jasně najevo, že daný skutek vidíme a nesouhlasíme s ním.

Sexuální obtěžování na pracovišti bychom následně měli řešit s vedením, případně personálním oddělením. Čmolíková Cozlová nicméně vysvětluje, že v českém zaměstnaneckém prostředí je stále standardem, že pozice personalistů a personalistek znamená papírování, ne péči o zaměstnance.

„Pokud ale pracujeme v „osvícenější“ a větší společnosti, je vyšší šance, že personální oddělení bude fungovat tak, jak má. Tam bych i pak směřovala svou žádost o pomoc v případě sexuálního obtěžování. Výjimečně pak existují i ombudsmani a ombudsmanky, což se začíná objevovat i na vysokých školách,“ uvedla odbornice.

Řešení: neexistuje jednotný postup

Oběť sexuálního obtěžování ale nemůže podle expertky očekávat, že úplně prvním krokem ze strany vedení bude vyhazov pachatele.

„Primárně by měly být prošetřeny vztahy, jelikož pro každého šéfa, šéfku, manažera, manažerku, je to signál, že na pracovišti to nefunguje tak, jak by mělo. Řešit by se měly obě strany – samozřejmě zvlášť. U prošetření by to ale nemělo skončit. Už jenom to, že se u nás takový jev objevil, by mělo znamenat, že tomu chceme v budoucnu předejít,“ uvedla Čmolíková Cozlová.

Řešení by mělo být podle ní individualizované, neexistuje totiž jednotný postup, který lze aplikovat kdykoli. To by se mělo týkat také následné kontroly – pachatel dostane výtku, přičemž jeho vedoucí bude plně seznámen s tím, proč ono pokárání dostal. Následně by se mělo sledovat, jestli v sexuálním obtěžování nepokračuje.

„Druhá úroveň je ovšem systémová. Měli bychom si jako firma říct, že se to sice dělo mezi dvěma lidmi, to ale neznamená, že se to nedotýká celého týmu. Osvícený vedoucí by měl o takovém problému hovořit se všemi svými zaměstnanci. Otevřít diskusi o hranicích, jak je nepřekračovat, případně jak se vymezit proti jejich překračování,“ dodala.

Já jsem tady vedoucí!

Situace je ještě problematičtější, dopouští-li se sexuálního obtěžování vedoucí pracovník či pracovnice. Mocenská nadřazenost je v takovém případě ještě znatelnější, což může oběť paralyzovat. „To je i ten samotný problém sexuálního obtěžování. Oběť tuší, že je v podřízeném postavení, a že je na působení na pracovišti závislá – ať už kvůli stáži, studiu či výdělku,“ uvedla Čmolíková Cozlová.

„V případě, že se sexuálního obtěžování dopouští náš vedoucí, měli bychom hledat ještě někoho, kdo je hierarchicky nad ním nebo ní, „výš“, případně „vedle“. V případě stáží je možné se také obrátit na školitele, vedoucího stáže, tedy zkusit požádat o intervenci někoho z „venku“. Možné je využít i naší právnickou poradenskou linku, případně další linky důvěry. Takhle to sice dává smysl, v praxi to ale člověka velmi vysiluje,“ popsala

Bezplatná právní poradna Gender Studies

Oběť sexuálního obtěžování tak často pracovní poměr raději ukončí. Jak přiznává i Čmolíková Cozlová, řešení problému je psychicky i časově náročné a výsledek v našich podmínkách nejistý. Sexuální obtěžování přitom nejsou připraveni řešit ani personalistky a personalisti.

„Nasekají tak dalších x chyb – pachatele například konfrontují s obětí, což by se nikdy nemělo dít. To všechno na oběti dopadá, a ty pak hledají tu nejsnazší cestu ven,“ uvedla.

„Není to ovšem nic, co bychom měli odsuzovat. Oběť může dojít k tomu, že hodnota toho, co reálným řešením získá, je tak malá, že si raději zachová psychické zdraví a odejde. Na druhou stranu, nejedná se o systémové řešení, společnost se tím neposune,“ dodala Čmolíková Cozlová vzápětí.

Prevence „problému, který neexistuje“

Podle Čmolíkové Cozlové hraje klíčovou roli v problematice sexuálního obtěžování prevence, nicméně, jak sama říká, „je hrozně těžké dělat prevenci k problému, kterému vlastně společnost nepřikládá žádnou váhu“.

Doporučeno

Bez trestu se snaží, aby pachatelé sexuálního i domácího násilí dostali adekvátní trest. Jejich iniciativu můžeš podpořit i ty 9. února 2022 v 19:38

„Pokud se s tím někdo osobně nesetká, asi si řekne: ‚no jo, to řeší ty bláznivé feministky‘. Nicméně prevence je velmi důležitá – v nejlepším případě tento problém nikdy řešit nebudeme, v tom horším budeme, ale už budeme připravení a připravené. Je fajn o tom mluvit, ale nejlepší si je vyzkoušet, jak bychom v krizových situacích reagovali. Pak často dochází k takzvaným „aha efektům“, kdy nám retrospektivou dojde, že řada věcí, se kterými jsme se setkali, vlastně nebyla v pohodě,“ dodala.

#NotMe = já ne, já nejsem oběť

I to byl jeden z důvodů k založení mezinárodního projektu #NotMe, jehož cílem je rozšířit povědomí o sexuálním a sexualizovaném obtěžování mezi mladými dospělými na pracovištích. Zejména pak mezi těmi v „podřízeném postavení“, například dobrovolníky či stážisty.

„Chceme, aby se o existenci tohoto problému vědělo, ale také, aby se mladí lidé uměli bránit. Nechceme jen vzdělávat a školit zaměstnance, ale zaměřit se i na zaměstnavatele. Protože právě oni jsou zodpovědní za vytváření pozitivní a férové atmosféry na pracovišti a prevenování negativních jevů,“ řekla Čmolíková Cozlová.

 Projekt je podpořený z programu Erasmus+. Jedná se o mezinárodní spolupráci pěti partnerských zemí – Česka, Rumunska, Německa, Itálie a Litvy. Odborníci se společně podílí na školení a prevenčních guidech pro zaměstnavatele. Jedním z výstupů by pak měl být „tool sexuálního obtěžování“ – online dotazník, který by oběti pomohl odhalit, zda situace, do které se dostala, byla v pořádku, či ne.

Tento nástroj na „měření sexuálního obtěžování“ by měl podle Čmolíkové Cozlové potenciální oběť nasměrovat na případná řešení, na koho se obrátit, jak se vzniklou situací naložit. „Ve chvíli, kdy se zeptáme, zda někdo zažil sexuální obtěžování, mnoho lidí řekne, že ne. Ve chvíli, kdy se zmíní i konkrétní projevy – jestli na mě někdo houknul, jestli měl sexuální narážky a tak dále, pozitivní návratnost najednou exponenciálně narůstá,“ dodala.

Nástroj je zatím v přípravné fázi, odborníci jej musí vhodně nastavit pro konkrétní kulturní prostředí jednotlivých zemí – což je, podle Čmolíkové Cozlové, trochu nevýhoda mezinárodní spolupráce.

Šedé zóny akademického prostředí

S expertkou jsme během rozhovoru také řešily, zda existuje paralela mezi sexuálním obtěžováním a násilím na pracovišti a na akademické půdě.

„Je to velmi podobné, opět se zde setkáváme s nadřazeností, se zodpovědností, která vyplývá z dané mocenské pozice. Závislé postavení je na školách velmi silné, protože ovlivňuje prakticky celou další budoucnost studenta nebo studentky – zda udělá zkoušku, zda bude pokračovat v akademickém růstu. Učitelé by si proto měli být vědomi zodpovědnosti, kterou vůči svým studentům mají, a pokud si toho vědomi nejsou, měla by jim to dát najevo daná instituce,“ vysvětlila Čmolíková Cozlová.

„Jsem ráda, že se začínají hýbat ledy. Nejprve debatu o zneužívání moci, sexuálním obtěžování a degradaci studentů a studentek otevřely umělecké vysoké školy. Otevřely Pandořinu skříňku, ale zároveň otevřely oči spoustě pedagogům a pedagožkám, kteří nejsou uzavření vůči přenastavení systému. Jasně, že se to mělo dít už před deseti, dvaceti lety. To všichni víme. Pozdě, ale přece,“ dodala.

Doporučeno

Filozofická fakulta stáhla z výuky profesora, který měl obtěžovat studentky. Ten vinu popírá 25. února 2022 v 10:15

Univerzity přitom podle expertky nesou další rovinu. V zaměstnaneckém vztahu je celkem jasné, kdo je nadřízený, a kdo podřízený. V univerzitním prostředí je ale spousta hierarchií – student, starší student, doktorand, odborný asistent, vědeckovýzkumné pozice… Tím se rozevírají nůžky potenciálního znevýhodňování, sexuálního obtěžování ještě o to více.

Čmolíková Cozlová zároveň ocenila nově vznikající pozice ombudsmanů a ombudsmanek na českých vysokých školách. Vnímá, že se fakulty snaží svým studentům a studentkám naslouchat a pomáhat jim. „Nedokážu si představit, že holka ve druháku půjde rovnou za děkanem s tím, že jí pan docent „dal najevo“. Funkce ombudsmana může být vhodným prostředníkem, facilitátorem,“ uvedla.

„Ale nestačí to, není to konec veškerých snah. Školy by měly samy přijít s vytyčením hranic – co jsou „no go zóny“, o čem jsou ochotny vyjednávat. Aby došlo k ukotvení pravidel, která by bylo nutné dodržovat. Pak může nastat i větší systémová změna,“ vysvětlila odbornice.

Problematika vztahů na akademické půdě

Čmolíková Cozlová se vyjádřila také k problematice romantických a partnerských vztahů mezi studenty a pedagogy.

„Všichni se zaštiťujeme tím, že jsou to přeci dospělí lidé, že těm studentům a studentkám je přeci 18. Ono jim sice 18 let již bylo, ten mocenský nepoměr je ale přítomný i nadále. Nejen vůči studentovi či studentce, která je s daným pedagogem ve vztahu, ale i vůči ostatním studentům,“ řekla.

Uvedla zároveň, že v českém akademickém prostředí se tato problematika řeší až ve chvíli, kdy se „bezproblémový“ vztah přetaví do toho problémového.

„Budou hledat oporu u vedení, které doteď dělalo, že o vztahu neví. V tu chvíli se ukazuje, jak je systém bezzubý. Bylo by proto vhodné ke vztahové problematice přistupovat otevřeně a explicitně nastavit, zda chceme na univerzitě podporovat vztahy. Pokud ano – jak? A jak zajistíme férové zacházení i těm studentům, kteří nejsou v partnerském vztahu se svým pedagogem? Jak zařídíme, že student nebude mít protekci? Co nastane, když se ti dva rozejdou? Bude to mít dopad na kariéru studenta i pedagoga?“ řekla Čmolíkova Cozlová s tím, že pokud tuto problematiku daná škola dosud neřešila, bude pro ni velkým překvapením, jak „z toho vybruslit“ a najít vhodnou etickou hranici.

„Stále platí ono: ‚dokud se nám nic neděje, tak nic dělat nebudeme‘. Zbavujeme se tak ale i nástrojů na efektivní řešení,“ uzavřela expertka.