S ukrajinskou herečkou o tom, jak prožívala první dny ruské invaze a jaká byla cesta do Česka.
Anna Matijčenko je herečka, která 9. března 2022 uprchla spolu se svou maminkou z válkou zmítané Ukrajiny. Umělecky se sice může realizovat i v Praze, konkrétně díky Divadlu Na Prádle, v mysli je ovšem stále doma na Ukrajině. Jak prožívala první dny ruské invaze? Kdy dospěla k rozhodnutí, že svou zemi opustí a jak cesta do bezpečí probíhala?
Jaké jsou Vaše pocity, když si vybavíte invazi na Ukrajinu?
Hrůza a šok. Nechápu, jak je v 21. století možné, že nás Rusko napadlo. Chtěli jsme žít svobodně a rozvíjet se a místo toho přišla válka. Mám zlomené srdce. Od začátku invaze jsem ani jednu noc nespala klidně. Pro mě už neexistují data. Nevím, kolikátého je. Od doby, co začala válka, počítám dny úplně jinak. První den války, druhý den války a tak dále.
24. února začala nová epocha v celé Evropě i ve světě, která se jmenuje epocha Ukrajiny. Modrá a žlutá barva, které jsou na naší vlajce, jsou teď nad Evropou a chrání ji od moskevského teroru. Naše ukrajinské nebe je teď černé od moskevského satanského dvojhlavého orla. Bombarduje kulturní památky, školy, nemocnice. Nejhorší je to, že umírají děti a obyčejní lidé. V centru Evropy probíhá genocida. Musíme říct, že Rusko je teroristický stát a Putin je válečný zločinec.
Souhlasíte s tím, že Ukrajina nyní bojuje za celou Evropu?Ano. Ukrajina teď se zbraní v ruce bojuje za evropské hodnoty. A má právo být součástí evropských národů. Mnoho států přijalo miliony žen a dětí a ty jsou velvyslanci Ukrajiny v evropských státech. Integrují se tu. A my evropským státům i jejich občanům děkujeme za to, jak jsou pozorní a solidární a taky děkujeme za kruté sankce proti Rusku.
Jsou podle Vás současné sankce proti Rusku dostatečné?
Myslím si, že nejsou. Nestačí k tomu, aby porazily Vladimira Putina. Jen dočasné embargo na obchodování s Ruskem nestačí a neukončí válku. Můžeme zvítězit jen společnými silami. Je potřeba nad Ukrajinou vytvořit bezletovou zónu a russiasmus (kombinace slov Russia a nacismus/fašismus, pozn. red) postavit na stejnou úroveň jako fašismus a nacismus a zakázat. Říkejte svým vládám, že NATO musí zavřít nebe nad Ukrajinou. Křičím a volám: Uzavřete nebe nad Ukrajinou.
Mysleli si obyvatelé Ukrajiny, že Rusko invazi uskuteční?
Všichni to svým způsobem očekávali, protože věděli o ruských vojácích, kteří se na ukrajinských hranicích objevili. Lidé se prostě cítili divně. Přemýšleli o tom i kvůli tomu, že situace je vyhrocená už od roku 2014. Už tehdy jsem na sociálních sítích psala, že Rusko není bratr, není přítel, ale okupant.
Jak jste prožívala dny před invazí?
Den 22. 2. 2022 hodně lidí vnímalo jako speciální a magické datum, proto jsem poprosila herecké kolegy, aby si něco přáli. Odpověděli, že chtějí, aby na světě nebyli dva Putinové. Ve středu 23. února jsem ještě pořádala webinář pro děti z herecké školy. Hned od začátku invaze jsem byla přesvědčená o tom, že na Ukrajině chci zůstat, protože je to moje země.
Jaká byla na Ukrajině atmosféra po zahájení ruské invaze?
První dny války se nesly především ve znamení hesla ukrajinského vojáka, který bránil Hadí ostrov. Citát „ruská válečná lodi, jdi do p**ele“ byl pak k vidění všude. Na plakátech, billboardech, lidé ho sdíleli na sociálních sítích. Den po invazi jsem začala pracovat jako dobrovolnice, koordinovala jsem dobrovolnické aktivity. Myslela jsem, že na Ukrajině zůstanu až do konce. Než zvítězíme.
A kdy jste se tedy rozhodla, že Ukrajinu opustíte?
5. března jsem se nejprve rozhodla odjet z Poltavy do Lvova, kde bych se cítila více v bezpečí, protože je to na západě. Starosta Poltavy navíc patří mezi separatisty a Putina podporuje.
Zůstali na Ukrajině někteří Vaši příbuzní a kamarádi?
Otec a dva strýcové s rodinami zůstali v Poltavě. Na Ukrajině zůstala i spousta kamarádů. Jsem s nimi pořád v kontaktu. Já nezažila ani procento toho, co teď zažívají lidé, kteří na Ukrajině zůstali. Odjela jsem vlastně z klidného města.
Cestovala s Vámi i maminka. Jak loučení s Ukrajinou prožívala ona?
Maminka vůbec nechtěla odjet. Říkala, že neopustí svůj domov. Prosila mě, ať zůstaneme doma. Vlastně skoro všichni nám říkali, ať zůstaneme. Jen táta mi radil, ať jdu a dělám to, co jsem dělala dosud jinde. Ať žiju. Ukrajině se mi daří pomáhat i odtud. Pomáhám lidem zkoordinovat jejich útěk do zahraničí, do Německa, Rumunska, nebo sem do Prahy.
Jak jste maminku nakonec přemluvila, aby jela s vámi?
Přemlouvala jsem ji dva dny. Nakonec jsem jí řekla, že já pojedu určitě a záleží na ní, jestli pojede se mnou. Že je to její volba a její rozhodnutí a zodpovídá sama za sebe. Ale prosila jsem ji, že jsem její dcera a nechci ji tu nechat.
Mohla byste popsat začátek vaší cesty z Ukrajiny?
Tato cesta byla tou morálně nejtěžší v mém životě. Z Poltavy jsme s maminkou a naší kočkou vyrazily nejdříve evakuačním vlakem do Lvova (vzdálenost mezi těmito městy je více než osm set kilometrů, pozn. red.). Vlak měl původně odjet ve tři hodiny odpoledne, ale nakonec jsme do Lvova vyrazili až o půlnoci.
Proč?
Na nádraží byly tisíce lidí. Každý chtěl do vlaku nastoupit, ale nešlo to. Bylo to děsivé. Stála jsem na nádraží a křičela, že tam budu stát tak dlouho, než se do vlaku dostanu. Nakonec jsem sice musela sedět na zemi, ale byla to ta nejlepší cesta, jakou jsem zažila. Protože jsem jela do bezpečí. Do Lvova jsme dorazili druhý den v sedm večer.
Blížil se přechod přes hranice. Netušila jsem, co bude. Věděla jsem jen, že tady na mě nikdo nečeká, nikdo mě tady nepotká, že jedu do neznáma.
Jak jste trávila čas ve Lvově?
K tomu se váže pro mě velmi důležitý příběh.
Povídejte.
Prvních devět dní války jsem hledala svou kamarádku, choreografku z Charkova. Snažila jsem se ji kontaktovat na sociálních sítích. Obvykle tam bývá denně. Našli ji dobrovolníci. Celých devět dnů byla na chalupě blízko Charkova. Bez elektřiny, plynu a vody. Viděla vojáky, tanky a měla strach. Později jsem zjistila, že když já jsem opouštěla Poltavu, ona paralelně se mnou opouštěla Charkov. A sešly jsme se ve Lvově. Stihla jsem ji obejmout před tím, než jsme se zase rozdělily.
Jak probíhala cesta ze Lvova?
Sešla jsem se tam s kamarádem, hereckým kolegou a zároveň studentem. Na vlastní náklady vozí ženy a děti z Ukrajiny na hranice. Sedmého března nás s maminkou a kočkou odvezl autem k místu, odkud jsme se pak vydaly přes Slovensko do Česka. Jeli jsme v noci, vůbec jsem nevěděla kam. To pro mě byly asi nejhorší chvíle. Blížil se přechod přes hranice. Netušila jsem, co bude. Věděla jsem jen, že tady na mě nikdo nečeká, nikdo mě tady nepotká, že jedu do neznáma. (V tento moment se Anna rozpláče.)
Osmého března už jsme byly na cestě ze Slovenska do Prahy. Na slovenském nádraží k nám přišel nějaký muž a dal mi bílou květinu. Ten den se slavil Mezinárodní den žen, ale Ukrajinky včetně mě většinou tento svátek slavit nechtějí, protože ho Sovětský svaz pošpinil. Ten muž mi ale řekl, že by byl rád, abych ji měla. Řekl, že jsem krásná ukrajinská žena a v mé zemi probíhá válka. Ještě toho dne jsme dorazily v pořádku do Prahy.
Pamatujete si nějaký silný moment z vašich prvních dnů v Praze?
Den po mém příjezdu, 9. března, měl výročí narození slavný ukrajinský spisovatel Taras Ševčenko. Navštívila jsem jeho sochu a četla u ní jeho básně. Přišli ke mně další lidé z Ukrajiny a rozplakali se. Objevil se nějaký chlapec a k soše položil květiny. Zeptala jsem se ho, jestli je z Ukrajiny. Odpověděl, že ne, že je z Moldavska. Dotkla jsem se ukrajinské vlajky, kterou měl připnutou na bundě, a oba jsme se rozplakali.
Na Ukrajině jste se živila jako herečka?
Ano. Dlouho jsem žila ve Lvově, kde jsem hrála v Národním divadle. Pak jsem se přestěhovala do Poltavy, ale tam žádné národní divadlo není. Je tam jen akademické divadlo, což je o úroveň níž. A mě jako profesionální herečku tam nechtěli. Kdybych se chtěla vrátit na Ukrajinu, tak můžu jen do Lvova.
Co plánujete v Česku dělat?
To, že jsem tady, beru jako takovou misi, během které mohu nějak Ukrajině pomoci. Vnímám to tak, že jsem v určitém smyslu velvyslankyní. Spolu s tím tady zakládám divadlo a ráda bych Česku přiblížila ukrajinskou kulturu a divadlo.
Takže chcete zůstat tady v Praze?
Přesně tak. Díky Divadlu Na Prádle můžu organizovat ukrajinské divadlo. Taky tady můžu chodit na filmové castingy. Jednoho jsem se už účastnila, na film s tematikou druhé světové války. Protože umím jen ukrajinsky, napsali mi dvě věty v angličtině, které jsem se kvůli castingu musela naučit zpaměti.
Na sociálních sítích jste velmi aktivní, sdílíte videa proti válce. Je pro vás jako pro umělkyni důležité se k tématu vyjadřovat?
Ano, samozřejmě.
Abyste tomu rozuměla, u nás v Česku bývá občas problematické, když se umělci k politice vyjadřují. Bývají kritizováni za to, že se vyjadřují nejen k české politice, ale třeba i k současné situaci na Ukrajině.
A oni se snad bojí? Myslím si, že kultura a politika spolu souvisí. Kultura nemusí být politická, ale musí reflektovat to, co se ve společnosti děje. Jsem herečka a můj hlas je dostatečně silný. Chci proto lidem ukazovat, co se na Ukrajině děje.
Upřímně říkám, že kdybych měla možnost, tak se Putina zbavím sama, i kdybych musela jít do vězení. Ale myslím si, že kdybych to udělala teď, dostala bych spíš medaili.
Celý svět předpovídá, jak válka skončí. Někdo věří v příměří, někdo ne. Jak vy si myslíte, že vše dopadne?
Stoprocentně věřím ve vítězství Ukrajiny. Vidím naši vlajku na Kremlu. Chci, aby se z mauzolea vzal Lenin a místo něj tam položili Putina. Upřímně říkám, že kdybych měla možnost, tak se Putina zbavím sama, i kdybych musela jít do vězení. Ale myslím si, že kdybych to udělala teď, dostala bych spíš medaili. Ale ani bych ji za to nepotřebovala.
Ukrajince všichni oslavují za jejich vytrvalost a statečnost. Čeho si na své zemi vážíte nejvíce Vy?
Pospolitosti, víry ve vítězství a v náš národ. A zkrátka toho, že všichni mají odvahu. Muži, ženy i děti. Mají koule, jak se říká.
Chtěla byste něco vzkázat České republice?
Chtěla bych lidem moc poděkovat. Děkuji také všem z Divadla Na Prádle za to, že mi otevřeli uměleckou náruč a dali možnost umělecké seberealizace. Dali mi možnost pokračovat v tom, co jsem dělala na Ukrajině.
