Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S bývalým jehovistou Lukášem o životě mezi svědky Jehovovými.
V České republice je podle oficiálních statistik lehce přes 15 tisíc svědků Jehovových. Jedním z nich byl před pár lety i Lukáš Klůc. V rozhovoru pro Refresher popsal, jaký pohled na svět svědkové Jehovovi mají, proč se považují za nadřazené a jak náročné je se z jejich světa vymanit.
Co je hlavní myšlenkou? V co Jehovisté věří?
Ty jo, já už jsem mezi nimi dlouho nebyl, to už si nepamatuji! (smích) Ne, jejich hlavní myšlenkou je určitě najít smysl života. Od toho se odvíjí všechno a zároveň na ni lákají lidi – že jim dají smysl života, který jim nikdo jiný nedá.
A co Armageddon?
Armageddon chápou jako definitivní konec světa tak, jak jej známe. A začátek nového. Spousta lidí – hlavně ti, kteří nejsou mezi svědky, přestane existovat. Spolu s bytostmi bude zničen i satan. Zůstanou jen „vyvolení“ – ti, které zvolí Bůh. Tito „vyvolení“ již nebudou umírat, budou žít věčně v dokonalých podmínkách. Jako Adam a Eva v ráji.
Myslím, že se jedná o nebezpečnou skupinu, protože si hraje s psychikou člověka a hojně využívá manipulaci
Kdy očekávají další konec světa?
Podle posledních informací jej očekávají již každým dnem. Věří, že žijeme v době, která se nazývá „Poslední dny“ – nicméně tyto poslední dny již trvají několik dekád. Na svých stránkách mají videa z USA, kde ke svědkům promlouvají vedoucí činitelé a z jednoho teď vypadlo, že žijí v poslední části posledních dnů, zřejmě před posledním dnem posledních dnů. Oni už mají, dá se říci, sbaleno. Nevěří, že se svět dá do pořádku – ještě v souvislosti s pandemií a probíhající válkou na Ukrajině.
Zdroj: se svolením Lukáše Klůce
Promítla se nějak válka na Ukrajině do života jehovistů?
Samozřejmě, mezi uprchlíky jsou i jehovisté. Míří do cizích zemí, kde hledají především své bratry a sestry. Do války se ale určitě nezapojují, válčit nesmí.
Cítí jehovisté nenávist k nevěřícím?
Myslím, že se nejedná o nenávist, spíše o nadřazenost. Pokud by ostatní nenáviděli, tak by je nechtěli zachránit tím, že by za nimi chodili a přesvědčovali je ke vstupu. Ale o nadřazenost se určitě jedná. Když chodí – jak tomu říkají „do služby“ dům od domu a rozdávat Strážnou věž, nechodí tam s tím, že chtějí lidi vyslechnout. Nebudou je poslouchat, je to jednostranná záležitost. Lidé, kteří nejsou svědky, jim nemají co říct, ale měli by je poslouchat.
Je to náboženská společnost, společenství, sekta?
V každé zemi mají jiný status, u nás je to normálně uznaná náboženská organizace. Ale například ve Velké Británii či v USA se jedná o charitativní organizaci. V některých zemích pobírají příspěvky od státu, ale třeba Norsko a Irsko chtějí tyto dotace kvůli četným problémům stopnout.
Tudíž právně se v Česku jedná o náboženskou organizaci, já si ale myslím, že přítomny jsou i sektářské prvky. Myslím, že se jedná o nebezpečnou skupinu, protože si hraje s psychikou člověka a hojně využívá manipulaci. Určitě to tedy za mě není „normální“ skupina jako například Svaz zahrádkářů. (smích)
Jak se manipulace projevuje?
Už malé děti, které vyrůstají mezi svědky díky rodičům, jsou vytrženy z reality, od okolního světa. Nemohou si proto vytvořit svůj vlastní realistický pohled na život. Pokud dítě dodržuje to, co mu rodiče skrz organizaci nařizují, tak si nevyhledává přátele mezi „normálními“ dětmi, ale pouze dětmi svědků Jehovových. Musíme si uvědomit, že oni mají úplně jiný pohled na život, na svět. Proto je pro ně i těžké se zařadit do společnosti poté, co se rozhodnou odejít.
Mohou si proto říct, že je to to jediné, co znají a zůstat mezi svědky je ta nejjednodušší cesta. V tomto vidím podstatu psychické manipulace – lidé jsou nuceni tam být, i když třeba nechtějí. Dítě, které se narodí svědkům Jehovovým, nemá šanci zažít normální, zdravou rodinu. Pokud celá rodina organizaci neopustí.
Nejvíce mi vadí psychické vydírání. V momentě, kdy chce člověk tuto organizaci opustit, tak riskuje, že přijde o nejbližší rodinu – že se s ním přestane bavit. Svědkové mají totiž příkaz, že s tím, kdo odejde od svědků a je pokřtěný, by měly být zpřetrhány veškeré vazby. Jediná výjimka je v rodině, pokud žijí pod jednou střechou. I když o rodinu nepřijde, vztahy jsou tak narušené, že se nemůže jednat o zdravé vztahy. Jsou nerovnoměrné, svědkové ho neustále litují a snaží se ho zachránit, protože konec světa se blíží.
Zdroj: se svolením Lukáše Klůce
Vy jste byl mezi svědky od 2 let, protože do organizace vstoupila vaše matka. Jaké k tomu měla důvody?
Když mi byly dva roky, moje maminka začala studovat a nechala se pokřtít v mých třech, čtyřech letech. Prakticky jsem tam tedy byl odmalička.
Byla v docela těžké situaci, po rozvodu a měla finanční potíže. Nezažívala jednoduché období a trochu naděje ji dali právě svědci Jehovovi. Slíbili jí život bez utrpení a problémů. Možná jí poskytli také určitý smysl života, který postrádala.
Důvodů pro vstup je nicméně spoustu. Nejčastěji se jedná o rodiče. Až 60, 70 % svědků totiž toto přesvědčení dědí po rodičích – po jejich „masírce“. Nebo se jedná o těžké životní situace, například po smrti někoho blízkého. Svědci takovým lidem totiž slíbí, že se opět setkají s těmi, kteří zemřeli – nesetkají se ale až v nebi, ale tady, na Zemi, v těchto podmínkách.
Častým důvodem bývá také to, že se člověk zamiluje do svědka či svědkyně a konvertuje. To jsou takové tři nejčastější důvody. Ke svědkům se ale lze dostat přes kamarády, ve škole, v práci – ne všichni svědci totiž striktně dodržují vyhýbání se styku s cizími lidmi.
Mé 28. narozeniny byly mé první
Lze tedy říci, že jehovisté cílí na „zlomené“ lidi?
Oni si myslí, že necílí, že mluví se všemi bez rozdílu. Jsou všude a snaží se hovořit s co největším počtem obyvatel – mají v tom dokonce systém. Mají rozdělené jednotlivé části měst, které má vždy konkrétní svědek na starosti a má za úkol je pravidelně – nejlépe několikrát do roka, obejít.
Vyloženě nevyhledávají „slabší kusy“. Nicméně tím, že si vedou záznamy o lidech, se kterými hovoří, se může stát, že si na konkrétního jedince „počkají“ a odchytí ho ve chvílích, kdy má například deprese, někdo mu zemře a podobně. Snaží se mu v těžkých chvílích „věnovat“.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
jaké to je vstoupit ke svědkům Jehovovým
jak obvykle tráví čas mladí jehovisté
jaké to je poprvé oslavit narozeniny a Vánoce v 28 letech
Nyní to vnímám primárně jako chybu. (smích) Ale ten den, kdy jsem vstoupil, byl pro mě naprosto obyčejným. Vlastně se nic extra nestalo. Akorát mě pokřtili v bazénu. Přitom svědkové to chápou jako nejšťastnější a nejdůležitější den v životě.
Je to tedy tak, že může vstoupit kdokoli a kdykoli?
Aby byl člověk připuštěn ke křtu, musí splnit podmínky. Musí být zvěstovatelem, což znamená, že předkládá zprávu o vykonané službě. Poté, co starší usoudí, že by se již mohl stát svědkem, položí mu několik desítek otázek. Pokud je dotyčný zodpoví správně, může být pokřtěný.
Těsně před křtem – před všemi lidmi na sjezdu, pak musí odpovědět na dvě poslední otázky – zda slibuje věrnost organizaci, a Bohu. Musí samozřejmě odpovědět ano, nicméně v tom hluku odpovědi stejně nikdo neslyší. Je to spíš taková fraška.
Měla by podle vás pro vstup existovat věková hranice? Aby do organizace nevstupovaly například dvanáctileté děti
Stejně jako funguje věková hranice na koupi cigaret či alkoholu, měla by platit i na vstup k jehovistům. Bohužel to však nefunguje a já s tím nic neudělám. Myslím ale, že dvanáctileté dítě nemůže být schopno učinit tak velké rozhodnutí – nedokáže předvídat, jak velké to může mít do budoucna následky.
Jak jste trávil volný čas mezi svědky?
Své zájmy, například fotbal, jsem musel velmi omezovat. Spoustu času jsem totiž věnoval shromážděním, která tehdy byla ještě třikrát do týdne – například od pěti do sedmi. To znamená tři odpoledne, kdy víte, že si nemůžete nic naplánovat. Přes to absolutně nejel vlak. Neexistovala možnost jiného trávení času.
Ve zbytku dní jsem samozřejmě chodil do služby, kdy to každý měsíc bylo jiné. Někdy jsem měl aktivnější měsíc a ve službě jsem strávil i třeba padesát hodin, což jsou další zhruba dvě, tři odpoledne týdně. Velký podíl mého času tudíž spolkla organizace. Nechodil jsem do hospod, na akce, nikam.
Na základce ano, na střední spíš už ne. Na základní škole mě děti nechápaly – proč jsem v některých věcech jiný. Posměch i odstrkování jsem tedy zažil. Nechtěly se se mnou nějak více bavit, ale já s nimi také ne. Raději jsem trávil čas s kamarády ze sboru.
Zároveň přicházely různé zkoušky – jak tomu říkají jehovisté. Nemohl jsem například zpívat koledy, protože svědci nesmí slavit Vánoce. Což byl jen další důvod k tomu, aby se mi spolužáci smáli. Účastnit jsem se samozřejmě nemohl ani narozenin.
Kdy jste oslavil „první“ narozeniny?
Před dvěma lety! Mé 28. narozeniny byly mé první. (smích)
Bylo to divné?
Určitě. Zatím jsem si nezvykl. Dort, dárky – je to pěkné, ale zvláštní. To samé Vánoce, letos to byl třetí rok, co jsme měli stromeček. Trávil jsem je s lidmi, kteří také odešli od svědků a teprve s Vánoci „začínají“. Tudíž je to hrozně těžké, protože nikdo vlastně nevíme, jak na to. Snažíme se to ale naučit.
Něco jiného by asi bylo, kdybych byl s lidmi, kteří Vánoce běžně slaví. Ale je to krásné, užívám si to – hlavně díky synovi, který má 3 roky a moc se mu to líbí. Chceme, aby byl normální a naše minulost ho nijak neovlivňovala. Děláme to kvůli němu.
Zdroj: se svolením Lukáše Klůce
Takže všechny svátky, všechny narozeniny pro vás byly jen obyčejnými dny? Nebylo vám to líto?
Čas od času asi ano. Myslel jsem si třeba: ‚Dneska je mi dvacet, ale nikdo o tom vlastně neví. Hlavně ale, že to vím já.‘ Ale byl jsem nastavený tak, že jsem ničeho nelitoval. Všichni tam jsou nastavení jinak – berou to tak, že pokud mají dnes umřít, tak prostě umřou. Člověk přemýšlí odlišně. Něco jiného ale je, když jde o vás, a když jde o vaše dítě a vidíte, že bojuje s depresemi, že je smutné.
Já osobně jsem to ale nijak zvlášť neprožíval. Těžší to mají děti, jejichž rodiče konvertují až později – dítě má osm, deset let a najednou všechno skončí, už nemůže slavit Vánoce, dostávat dárky, sfoukávat svíčky.
Je naopak něco, na co rád vzpomínáte?
To je těžká otázka, vzhledem k tomu, že nyní vidím řadu věcí v jiném světle. Nicméně v organizaci jsem měl spoustu přátel, se kterými jsem strávil i fajn chvíle. A samozřejmě jsem se zde potkal s manželkou, se kterou vychováváme syna. To je to nejcennější, co jsem díky svědkům získal.
Organizace mě také díky učení o kázání naučila nebát se komunikovat s cizími lidmi, což se určitě hodí – i když to nyní používám spíše proti svědkům. (smích)
Lidé si nejčastěji jehovisty vybaví tak, že stojí na veřejném místě s letáčky a snaží se nalákat kolemjdoucí, případně chodí dům od domu – to jste dělal také?
Samozřejmě, to musí dělat každý. Chodil jsem odmalička s maminkou, ještě jsem ani neuměl mluvit. Není to ale nijak pevně časově dané, člověk to dělá tehdy, když má čas. Někdo chodí každý den, někdo jednou za týden.
Hlavní službou, jak tomu říkají, je chození dům od domu. Nicméně během covidu to stopli a pravděpodobně tento systém ještě neobnovili. Píšou ale třeba dopisy, mně už za tu dobu přišly tři. Oni totiž musí službu vykazovat, každý měsíc odevzdávají „odsloužené hodiny“. Napsání dopisu ručně samozřejmě trvá déle než na počítači, což si mohou „vykázat“. Napíšete deset dopisů a můžete si vykázat půl dne služby. I takovým způsobem se dá v dnešní době mrhat časem. A ještě zadarmo.
Co vám psali?
Ty dopisy jsou v podstatě vždy stejné nehledě na to, kdo je píše. Začnou „navnazením“ čtenáře na aktuální dění – pandemie a teď už i válka na Ukrajině. Chtějí v něm tak probudit skepsi. Druhá část dopisu je o tom, že jen oni nám mohou odpovědět na to, proč se tohle všechno děje. ‚Pokud chcete, tak nás kontaktujte.‘
Jak se jehovista naučí přesvědčovat lidi?
Tak já si hlavně myslím, že se to spousta z nich vůbec nenaučí. Celkově jde vidět, že jim to příliš nefunguje na to, kolik tráví času ve službě. Zájem je dle mého nulový – zejména při chození dům od domu je úspěšnost velmi, velmi nízká. Spíš je pro lidi otravná. Nicméně svědci to dělají zadarmo a ve svém volném čase, tudíž organizaci to vyhovuje.
Jak mají mluvit s lidmi se ale učí na shromážděních – svědci si například připravují různé scénky, ovšem ty bývají často ustřelené a mimo realitu. Aby scénka mohla mít nějaké rozuzlení, musí dojít k ‚přesvědčení‘, což se moc často nestává – že by obyčejní lidé bez jakýchkoli vazeb na jehovisty měli zájem o vstup do organizace. Samozřejmě se to stát může, ale opravdu velmi výjimečně. A svědci se nadřou, než takového člověka najdou.
Společenství tedy slábne?
U nás určitě. Nových členů nepřibývá již několik let. O vzrůstu se dalo hovořit před a krátce po revoluci. Nyní se ocitají spíše v mínusových číslech a myslím, že už to tak zůstane. Už tu nemají koho oslovit, jsou profláknutí.
I v samotných sborech roste věkový průměr a spíše jsou složeny ze starší generace. Mladí lidé už dnes do organizace nevstupují, vzhledem k informacím o jehovistech všude na internetu. Není to jako tehdy, když jsem byl mladý já a internet nebyl ještě tolik dostupný.
Pokud byste byl stále svědkem, mohl byste vypadat tak, jak vypadáte nyní?
Nikdo by mi to vyloženě nezakázal. Nicméně takové vousy bych nemohl mít, pokud bych chtěl být nějakým způsobem aktivní, mít slovo, funkci. Což muži chtějí mít a pokud jej nemají, jsou považování za slabé, nepříkladné.
Jehovisté jsou totiž šovinistická organizace, která mužům „garantuje“ určitou úctu, tudíž, když vás jako správného muže „neberou“, je to ponižující.
Zdroj: se svolením Lukáše Klůce
Jaké postavení mají tedy mezi svědky ženy? Mají stejná práva?
Rozhodně nemají. Nemají vůbec žádné slovo. Podívejte se například na organizační strukturu, nenajdete v ní žádnou ženu. V USA sídlí vedoucí sbor, který tvoří osm starších mužů, a ti mají dalších x desítek poradců. Mezi nimi nenajdete žádnou ženu.
Žena nemá žádné slovo ani v právních výborech, kde se řeší různé prohřešky a případná vyloučení. Do toho, co se děje ve sborech, tudíž ženy absolutně nevidí – manželé to totiž se svými manželkami nemohou ani probírat. Na všech přednáškách, videích, vždy budou pouze muži. Žena nesmí promlouvat k veřejnosti.
Například v případě, že byla nějaká dívka sexuálně zneužita, to ještě donedávna musela řešit pouze se staršími – muži. Dost často se proto stávalo, že to ta dívka raději vůbec neřešila. A pachatel tak zůstal bez potrestání.
Proč jste se rozhodl odejít? Bylo to ze dne na den?
Byl to postupný proces. Oficiálně vystoupit ze dne na den sice jde – napíšete dopis a právní výbor vás během několika minut vyloučí, nicméně dostat se k tomu rozhodnutí trvá. Mně to trvalo roky.
Začal jsem si všímat, co se děje v rodinách jehovistů, které vůbec nebyly tak šťastné, jak všichni říkali. Začal jsem vnímat stejně lidi v organizaci a ty venku. Hlavně sám sebe jsem přestal vnímat jako toho, kdo zná „onu“ pravdu. Začalo mi vadit, že o sobě přemýšlím jako o vyvoleném.
Spočítal jsem si, že svědků je na světě jedna tisícina, tak by přece šlo o obrovskou nespravedlnost, kdyby pouze jeden z tisíce měl možnost poznat pravdu nebo smysl života. Proč by to Bůh dovolil? Došel jsem k tomu, že tohle nemůže být má cesta ani Bůh, kterého hledám.
Mluvil jste o svých pochybnostech s někým, nebo jste je držel v sobě?
Za začátku jsem to držel nebo jsem o tom mluvil s manželkou, nicméně s ní to nejprve úplně nešlo právě kvůli zmanipulování. Mluvil jsem proto s lidmi, kteří poslouchali, a kteří na tom byli podobně jako já.
V pochybnostech jsem následně zacházel dál a dál a zažíval jsem jen další zkušenosti, které byly proti zdravému rozumu. Šlo o problémy, které běžně lidé mimo organizaci nezažívají. Proč tam tedy ještě být? Proč se takovým problémům dobrovolně vystavovat? řekl jsem si.
Nevím, zda na můj „popud“ odešel někdo další. Nicméně tím, že tvořím videa na YouTube, která sleduje spoustu lidí, obdržel jsem zprávy od lidí, kteří mi děkovali za to, že jsem jim pomohl se rozhodnout.
O co jste kvůli organizaci přišel?
Přišel jsem o spoustu lidí, které jsem měl rád. Zároveň mi došlo, že už se to asi nikdy nezmění, protože někteří z nich jsou starší a pravděpodobně mezi svědky dožijí.
Kvůli organizaci jsem také přišel o velké množství času, který jsem promrhal na činnostech, které pro mě nyní nemají absolutně žádný smysl. Zároveň jsem přišel o přirozený vývoj lidského života – člověk se narodí, roste a ví, že jednou zemře. Všichni to ví, jen svědci si myslí, že nezemřou. Bylo docela náročné si v dospělosti uvědomit, že i já zemřu. Těžko se to vstřebává.
Pokud by měl někdo doma stromeček, je to považováno za odpadlictví a může být vyloučen. Nemůže se žádným způsobem podílet na uctívání jiných bohů – tedy ani chodit do kostela.
To musí být hrozně těžké, když člověk ze dne na den přijde o všechno a o všechny. Je možné, že odchod právě kvůli tomu odkládají? Potřebují pak například psychologickou pomoc?
Určitě je to jeden z důvodů, proč lidé odchod z organizace odkládají. Znám svědky, kteří budou jen ticho, budou mlčet a ztrácet dál svůj čas jen proto, aby neztratili lidi okolo sebe.
Po odchodu někteří pomoc psychologů potřebují. Dokonce se mi již nějací psychologové ozvali, aby mi za videa na YouTube poděkovali. Díky nim dokážou alespoň trochu pochopit, co se odehrává v hlavách lidí, kteří opouští jehovisty. Je to absolutní zmatek. Zároveň čím déle tam jste, tím je náročnější začít žít znova, od nuly. A to nejen co se týče mezilidských vztahů, ale třeba i práce – pokud byla nějakým způsobem závislá na organizaci nebo většinová klientela byla hlavně mezi svědky. A hlavně – nauka je tak hluboce zakořeněná v člověku, že ani odchod ještě neznamená, že přestal věřit.
Já jsem se těšil na to, až se svědky nebudu mít nic společného. Byl jsem připravený, což se ale o spoustě lidí, kteří odejdou, říct nedá. Může to být nečekané nebo to může postupovat rychleji, než by chtěli.
Mně osobně pomohlo, že jsem v tom nebyl sám – během následujícího roku odešla manželka, mamka, sestra a další blízcí lidé. Měl jsem s kým dál sdílet život. Hůře jsou na tom například mladí lidé, kteří přijdou o celou rodinu. Je jim pětadvacet a najednou nemají ani mámu, ani tátu, ani sourozence. Buď oni také odejdou, nebo vy se vrátíte.
Jak probíhá odchod?
Buď je člověk vyloučený, nebo společenství opustí sám tím, že napíše dopis. Pokud starší zjistí nějaký prohřešek, probíhá „vyšetřování“ a následně je daný jehovista předvolán k výslechu. V této době jsou důvody pro vyloučení nejčastěji dva: odpadlictví – jakýkoli nesouhlas s organizačními postupy, a nevěra, mimomanželský vztah. S čímž bojují hlavně mladí lidé, kteří se zamilují a chtějí být se svým partnerem, partnerkou.
Já jsem byl vyloučen za odpadlictví, jelikož jsem veřejně vystupoval proti organizaci. Nicméně jsem to dělal vlastně naschvál – aby mě vyloučili.
Takže je zakázáno randit?
Randit mohou, ale v rámci „slušných mezí“.
Může si jehovista vzít koho chce?
Vztahy by měly vznikat ideálně mezi samotnými jehovisty. Nicméně zas tolik jich není a zároveň platí, že ti nejatraktivnější jsou rychle „rozebraní“ a ten zbytek pak hledá partnery dlouho. Tudíž hledají i mimo organizaci. Nicméně svědkům to zas tolik nevadí, berou to tak, že alespoň mají dalšího člověka, na kterého mohou mít vliv. Ale funguje to i naopak.
Stejnopohlavní páry jsou tedy úplně tabu…
To neexistuje, za to je vyloučení.
V mainstreamu je asi nejznámější zákaz krevní transfúze. Jaké jsou další zákazy, kterými se musí jehovisté řídit?
Myslím, že pokud nyní jehovista přijme krevní transfúzi, už jej nepošlou před právní výbor. Už ho rovnou označí za někoho, kdo se dobrovolně rozhodl organizaci opustit.
Jak již bylo zmíněno, nemohou slavit žádné svátky, narozeniny. Pokud by měl někdo doma stromeček, je to považováno za odpadlictví a může být vyloučen. Nemůže se žádným způsobem podílet na uctívání jiných bohů – tedy ani chodit do kostela. Jehovista instalatér nemůže jít opravit záchod do kostela.
Nemohou kouřit cigarety ani užívat žádné jiné tabákové výrobky. Starší se musí zabývat také „sexuální nemravností“, pornografií, zbytečným kontaktem s vyloučenou osobou, opilstvím, nenasytností, lhaním, pomluvou či hazardním hraním.
Musí svědci finančně přispívat komunitě?
Ano, je stanoven pevný příspěvek „na hlavu“ – ovšem neřeší se, kdo vydělává, a kdo ne, jelikož jsou do přispívání zahrnuty i děti. Na povinných příspěvcích si ale jehovisté nikdy nezakládali, což si myslím, že vedlo k tomu, že lidé přispívali mnohem raději.
Peníze pak míří na platy těch „nejoddanějších“ členů v betelech v různých zemích, cestujících dozorců, starších, a na tiskoviny. Dá se tedy říci, že 90 % jehovistů platí 10 % „vyvolených“.
Co byste poradil těm, kteří chtějí od svědků odejít?
Aby tak učinili co nejrychleji. Každý den bez vlivu organizace stojí za to. A přeju jim, aby neodcházeli sami.
Na YouTube máte kanál Byl jsem svědek Jehovův – co vás vedlo k jeho založení?Potřeba osvěty, předání informací. V tom procesu, kdy jsem se „probouzel“, jsem pátral po informacích, ale bylo jich málo. Navíc spousta z nich se ani nedala ověřit, protože byly ze strachu anonymní. Chtěl jsem tedy udělat změnu a rovnou nasadit svou tvář. Strávil jsem několik set hodin na ulici tím, že jsem lidem říkal nepravdy, cítím to tedy nyní tak, že to musím napravit a říkat pravdu.
Setkal jste se již s kritikou ze strany Jehovistů, kterým se vaše vystupování na YT nelíbí?
Myslím, že spoustu jehovistů v Česku mě již zná a nemyslí si o mně nic dobrého. A nemusí vyloženě koukat na má videa, rovnou to berou jako něco špatného – že mě navádí satan.
Co dnes děláte? Dokázal jste se naprosto oprostit od té části života mezi svědky?
Jezdím autobusem, starám se o rodinu a vytvářím studio, kde budu nahrávat hlavně rozhovory. Trávím volný čas sportem a užívám si život, který jsem si do teď neužíval.
Stoprocentně oprostit jsem se nedokázal, to se ani nikomu nepodaří. Bohužel těch 28 let se do člověka zaryje a jizvy zůstanou. Beru to ale jako formu posilnění, zkušenost. Stále mám spoustu času určité věci napravit či doběhnout.
