Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
„Dětský domov mě naučil, jak správně žit život, na jakou cestu se vydat. Nikdy jsem ani nepřemýšlel, že bych ve skutečném životě nemohl uspět,“ řekl v rozhovoru pro Refresher devatenáctiletý Milan.
Přechod do dospělosti se v „běžných“ rodinách vyznačuje prostým „vyletěním z hnízda“. V dětském domově v pražských Dolních Počernicích se ale jedná o postupný proces, který je rozdělený do čtyř částí – rodinné skupiny, předcvičné bydlení, cvičné bydlení a nakonec startovací bydlení. Refresher navštívil Milana Demetera, který aktuálně využívá možností startovacího bytu.
Stát dětem z „děcáků“ pomáhá víc než dostatečně, míní Milan
Milanovi bude brzy dvacet. Vyučil se v oboru kuchař-číšník a po škole získal práci jako pomocná síla v kuchyni. Díky tomu, že školu úspěšně dokončil, měl nárok na startovací byt.
A dětský domov v Dolních Počernicích mu jej také poskytl. Bydlí zde s přítelkyní Lucií a společným psem, působí šťastně a spokojeně. Milan podle svých slov ani na chvilku nepochyboval, že by přechod do dospělosti nezvládl. Podle statistik se přitom až 70 % dětí z dětských domovů po odchodu dostává na „šikmou plochu“.
„Pokud kluk nebo holka z dětského doma nesežene práci, která ho baví, nebo která mu alespoň něco vynáší, tak odchod nemusí zvládnout. Myslím ale, že stát pomáhá naprosto dostatečně. Nebýt dětských domovů, vyrůstáme na ulici. Vychovatelé nás naučili, jak správně žít život, na jakou cestu se vydat,“ popsal Milan.
„Nejdřív jsem byl na cvičném bytě – dokonce dvakrát, jednou mi to nevyšlo. O prázdninách jsme tam totiž několikrát s partou popíjeli. Nemuselo se vstávat do školy a v tu chvíli mi to připadalo jako dobrý nápad. Vrátil jsem se proto asi na půl roku na rodinku. Uvědomil jsem si díky tomu, že když člověk udělá chybu, musí opět přijít nějaké nastavení správného směru. Jinak bychom se nezlepšovali,“ míní Milan.
Zdroj: Archiv Milana Demetera.
Na cvičném bytě byli ve čtyřech, což podle Milana nebylo úplně ideální – hlavně kvůli soukromí. „Chodil jsem pořád za strejdou Dominikem a ptal se na volné byty s tím, že mi stačí fakt cokoli. Pak jsem ale naštěstí dodělal školu a o velkých prázdninách jsem se přestěhoval sem. Všechno jsme si zařídili sami, celé odchodné, které bylo kolem 20 tisíc, jsme vložili do vybavení,“ řekl.
„Vyloženě zkontrolovat mě sem nikdo nechodí. Občas zavolá strejda Dominik, že se přijde podívat, jak bydlím. Přijde, dáme si kávu, pokecáme,“ dodal.
Do „normálního“ života se Milan podle svých slov adaptoval i díky přítelkyni a mazlíčkovi. „Být tu sám, tak bych asi raději chodil z práce do další práce,“uvedl. Právě na samotu si děti z dětských domovů zvykají obtížněji, neznají totiž nic jiného než život v komunitě.
Pokud by Milan musel vyřešit nějaký závažnější problém, tak si jej buď vyřeší sám, nebo požádá o radu tetu v dětském domově. V kontaktu se svou rodinnou skupinkou je totiž stále.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak probíhá život v rodinných skupinách.
Jak si mladí lidé v DD „zkouší“ samostatnost.
Jaký je rozdíl mezi předcvičným, cvičným a startovacím bydlením.
S jakými problémy se mladí lidé po odchodu z DD střetávají.
V budoucnu by rád dál rozvíjel své gastronomické schopnosti. Rád by si také pořídil dům na vesnici blízko většího města a občas si vyhradil víkend jen na děti z dětského domova. „Vzít si třeba šest dětí, vařit, povídat si, jaká mají trápení, s čím by potřebovaly pomoci,“ popsal svá přání Milan, který se ke startovacímu bytu musel „probydlet“.
Jak to v jednotlivých fázích funguje? Ptali jsme se Jany Řezbové, která v dětském domově v Dolních Počernicích pracuje již třináctým rokem – z toho 12 let jako vychovatelka na rodinné skupině, od září jako vedoucí pedagogů.
Život na „rodinkách“
„Standardní rodinná skupina má čtyři kmenové vychovatele, kteří se střídavě starají o šest až osm dětí podle velikosti bytu. Služba vychovateli začíná v momentě, kdy se dítě vrací ze školy – nejpozdější nástup máme v půl jedné. Děti postupně přichází ze škol, jídelen, družin a začíná takové to klasické: jak bylo ve škole, chvíli si odpočiň, ukaž mi tašku, ukaž mi žákovskou, úkoly. Pak se jde třeba ven na hřiště,“ popsala Jana Řezbová, které všechny děti na zámku v Dolních Počernicích, kde je dětský domov umístěn, říkají „teto“.
Dětský domov v Dolních Počernicích. Zdroj: REFRESHER/ Adéla Ježková
„Rodinky“ se nachází přímo v zámku, mají kapacitu většinou osm dětí. Další jsou ale také v běžných panelákových bytech o dispozici 4+1, tam je dětí šest.
Rodinná skupina si musí sama nakoupit, uvařit, vyžehlit, uklidit, tedy celkově se postarat o sebe a domácnost. „Snažíme se, aby to co nejvíce fungovalo „jako doma“. Cílem je, aby děti byly v co největší míře „u všeho“ a měly co nejnormálnější život,“ dodala.
Nakoupit, uvařit, vyprat: postarat se o sebe
Děti starší šestnácti let si začnou zkoušet svou samostatnost. Pokud vše klape, chodí do školy, nemají problémy, mohou požádat o zařazení do předcvičného bydlení. Musí mít ovšem za sebou minimálně první pololetí, aby adaptaci na střední škole měly ještě s „full servisem“ od vychovatele. Pokud je žadatelů více, vedení dětského domova organizuje výběrové řízení, kde se mimo jiné zohledňuje, jaké dítě je nejblíže odchodu. Chtějí totiž, aby si všichni klienti mohli tuto možnost vyzkoušet.
„Následuje schůzka, kde žadateli vysvětlíme, co všechno tento typ bydlení obnáší – že nesmí „zazdívat“ školu, musí si najít brigádu. Zároveň ze cvičné výplaty bude platit nájem a stravu a všechny výdaje si zaznamenávat – učí se tak schraňovat, třídit a číslovat účty, účtenky. Naučí se tak hospodařit s penězi, vidí, za co utrácí, kam jim tečou peníze. Mluvíme s nimi také o zdravém životním stylu, aby nefungovali jen na energetických nápojích a kafi,“ uvedla Řezbová s tím, že alespoň jedno teplé jídlo mají děti zajištěné v jídelně.
„Někdy se děti skamarádí a dohodnou se, že jeden den uvaří ten, druhý zase onen. Občas ale musíme zasáhnout, když se někdo vyčůraně stravuje na úkor a finance někoho jiného,“ popsala vedoucí se smíchem. Vyúčtování zprvu probíhá po týdnu, aby se děti nezadlužovaly, postupně dostávají cvičnou výplatu na celý měsíc.
Dětský domov v Dolních Počernicích. Zdroj: REFRESHER/ Adéla Ježková
Do předcivčného bydlení jsou děti nejdříve přijímány na měsíc – na zkoušku. Když není nějaký velký průšvih – ve smyslu zneužívání návykových látek, záškoláctví, dochází k prodloužení zkušebního období na tři měsíce. V tomto období jim ještě rodinka drží místo – kdyby se něco nepovedlo, aby se mohly vrátit.
„Máme nastavené pravidlo „čtyřikrát a dost“. Jedná se ale o vážná pochybení, nevracíme děti na rodinku za binec v koupelně. Děti se ovšem nevrací na svou „domácí“ skupinu, ale jsou umístěny tam, kde je kapacita. Což se nám osvědčilo, protože dětem se tam o to méně chce, jelikož je čeká něco nového. Více se tak snaží si své místo v předcvičném bydlení udržet,“ vysvětlila Řezbová.
Nejtěžší je pro nás dětem předat vědomí, že za svůj život jsem zodpovědný jen já sám. Že svoboda není jen v té nekonečné cochcárně, ale také v zodpovědnosti.
Upevňování pozitivních návyků a zvykání si na samotu
V předcvičném bydlení mají děti k dispozici doprovázejícího pedagoga. Ten ovšem neslouží 24/7 jako vychovatelé na „rodinkách“. Mají tu tedy větší míru svobody, která pro ně, jak popsala Řezbová, pořád není dostatečná: „Děti očekávají, že budou chodit pařit, nikdo nebude kontrolovat, zda jsou doma. My ale po nich požadujeme přes týden konec vycházek v 8 večer, aby měly prostor na učení, úklid, a hlavně také společnou komunikaci. Do 8 hodin si organizují svůj čas sami.“
Brigádu nemusí mít hned při nástupu do předcvičného bydlení, ale musí si ji alespoň aktivně hledat. Covidová situace ovšem zaměstnatelnost dětí z dětského domova ztížila a spousta z nich o práci přišla, což vychovatelům „hází vidle“ do potřebného vytváření pozitivních návyků.
„Děti pak chápou, že brigáda vlastně neznamená jen povinnost, ale i peníze navíc, které mají jen pro sebe. Kdežto teď to berou tak, že je to zbytečné – my je do něčeho nutíme, ale zaměstnavatelé je stejně nebudou chtít přijmout. Zároveň v nich nechceme vytvářet ještě větší odpor, zažívají opakovaný neúspěch, což je pro všechny mladé potíž – a pro ty naše ještě víc, jelikož jejich sebepojetí a náhled na život složitější,“ vysvětlila Řezbová.
Pro děti, které vyrostly v dětském domově, zároveň často bývá samota velkým tématem. Od malička vyrůstají ve skupině šesti, osmi dětí a nejednou jsou sami. A co teď? Co s tím?„To je jedna z věcí, se kterou je učíme postupně si poradit. V předcvičném bydlení se stále jedná o komunitu, i když každé dítě má svůj program, takže i zde se setkají s nutností organizace času. Poskládat jej tak, aby se jim tam vešla brigáda, škola, nákup, vaření, kamarádi, koníček. Samozřejmě vždy se mohou obrátit na doprovázejícího pedagoga – mohou se přijít svěřit, nechat si poradit,“ dodala.
Deprivované děti se po odchodu ochrany mnohdy nedočkají
V předcvičném bydlení mohou být klienti tři měsíce až rok. „Může se stát, že dospívající během roku neudělá dostatečný pokrok – není natolik samostatný, aby mohl postoupit do cvičného bydlení. Podle možností mu buď prodloužíme pobyt v předcvičném bydlení, nebo se vrací na rodinnou skupinu. Každopádně dostane individuální plán, aby věděl, na čem s podporou vychovatelů dál pracovat,“ řekla Řezbová. Není to podle ní ovšem vždy tak, že by se málo snažili – jsou klienti, pro které je příliš náročné zvládnout požadavky, které na ně klade samostatnost.
„I tito lidé nicméně vyrostou a ústavní péči opustí, snažíme se jim proto do budoucna zařídit chráněné bydlení. Stává se ale, že jejich hendikep nespadá do „cílové skupiny“, pro které je chráněné bydlení určeno, přestože v běžné společnosti nejsou schopni obstát. To je asi největší úskalí a největší naše bolest. Mohou být traumatizovaní nebo deprivovaní z dětství, mít těžké deprese, ale zase nejsou například schizofrenici a na pomoc tak nedosáhnou. Domlouváme proto alespoň domy na půli cesty,“ uvedla. Ty je ale nutné podle ní řešit s předstihem a ani zde nemohou klienti zůstat napořád.
Opět se těmto dětem akorát posouvá čas Damoklového meče, který nad nimi visí. I tato problematika může být podle Řezbové důvodem, proč někteří odchod do dospělého života nezvládnou a skončí na ulici.
Inteligentní děti s psychickými problémy to často berou jako selhání – chtěly by se postavit na vlastní nohy, ale nedaří se jim to. Berou to tak, že selhaly. Nechtějí bydlet dočasně v domě na půl cesty nebo ubytovnách. Proto někdy nastává rezignace a bezdomovectví. Jde to ruku v ruce.
Předcvičné, cvičné, startovací
Když děti uspějí v předcvičném bydlení, tak po domluvě podají žádost o bydlení cvičné. „Čtyři takové byty máme přímo zde v areálu, kde děti se cvičným bydlením začínají nebo zde bydlí ti, kterým se hodí větší podpora. Míra podpory se postupně snižuje a víc chceme, aby si o ni klienti sami říkali. Spolupráce probíhá formou konzultací jednou, dvakrát týdně – mohou se sejít doma, v kavárně nebo třeba jít společně na bowling,“ vysvětlila Řezbová.
Pokud klienti dokončí školu, mohou si po cvičném bydlení požádat o startovací byt. Tyto byty dětskému domovu poskytuje zřizovatel – Magistrát hlavního města Prahy. Aktuálně jich DD má k dispozici pět. Mladí lidé zde žijí samostatně, dětskému domovu hradí pouze nájem. Už je nechodí kontrolovat žádný vychovatel, vzájemně se navštěvovat ovšem mohou, pokud o to klient stojí. Podpora a pomoc probíhá na základě jeho žádosti.
Zdroj: REFRESHER / Eliška Kubů
V těchto bytech mladí dospělí bydlí sami nebo ve dvou – nejčastěji žádají o to, aby mohli bydlet s partnerem nebo partnerkou. Což dětský domov umožňuje ve chvíli, kdy místo nepotřebujeme pro nikoho dalšího. Startovací bydlení je na rok, většinou jej však lze prodloužit na dva, přičemž díky sníženému nájmu mají možnost si našetřit na další životní cestu.
Pak míří do podnájmů, případně mají jako děti z dětského domova možnost požádat si o sociální bydlení. Ovšem zařazení do pořadníku je pro ně náročné a zdlouhavé.
„Musela jsem pochopit, že je to jen moje potřeba jí měnit život.“
Od května 2017 do února letošního roku odešlo z dětského domova v Dolních Počernicích celkem 97 dětí. Z toho do dospělého života jich odešlo 27, a 12 z nich prošlo startovacím bytem.
„Vím o jedné holčině, která je aktuálně bez domova a jedné, která potřebuje využívat časté pomoci psychiatrických léčeben a ubytoven. Většina ale funguje naprosto normálně. A příjemně mě překvapili i ti, o které jsem se bála. Několik kluků potkávám také v KFC – našli si to v prváku jako brigádu a nyní tam pracují jako manažeři. Což je pěkný kus práce, nejen, že v zaměstnání vydrželi, ale dokonce v něm postupují,“ popsala Řezbová.
„Jedna naše klientka využila různé formy podpory jak léčebné, sociální, tak terapeutické. Využívala pomoc několika doprovázejících organizací před i po odchodu. Prošla domy na půl cesty i azylovým ubytováním. Po mnoha peripetiích je aktuálně bez domova. Mluvily jsme spolu a říkala: ‚Víš, teto, oni mě sice minule ti bezdomovci zmlátili – vůbec nevím proč. Mně se ale vlastně ulevilo. Já jsem se tohohle celý život bála, a teď vím, že to není tak strašné. Mně už se nic horšího stát nemůže.‘ Nabízela jsem jí doprovod k lékaři, že se opět pokusíme domluvit bydlení v domě na půl cesty. Ale ona nechtěla. Došlo mi, že mně to přijde hrozivé, já jsem ta, která to chce řešit, ona ne. Musela jsem pochopit, že je to jen moje potřeba a ne její. Nemůžu jí měnit život,“ dodala.
Problémy po odchodu z DD
Po odchodu z dětského domova se mladí lidé střetávají podle Řezbové s velkou deziluzí, že se svět netočí jen kolem nich. Přijdou na to, že není žádná cvičná výplata, že to, co si nevydělají, tak nemají.
„Mají svůj standard, který jim dětský domov poskytl, a který si jistě chtějí udržet. Představují si, že nebudou muset jít do spolubydlení, do malé garsonky. Chtějí ideálně větší byt v Praze, ale 15 tisíc je na ně moc peněz. Je to o tom střetu s realitou, zjištění, že mé nároky se nesetkávají s mou výplatou,“ uvedla.
Zdroj: REFRESHER / Eliška Kubů
Výhodu ovšem podle ní mají ti, kteří si již během dospívání v DD najdou stabilní vztah – partnera se zázemím, rodinou. Klienti se pak podle jejích zkušeností lépe adaptují do reálného života. Mají přirozené zdroje opory a rady.
„Přičemž partneři jsou i efektivním „prvkem“ motivace – kluk si kvůli návštěvě své dívky uklidí na bytě jinak, než by to dělal kvůli nějaké kontrole,“ vtipně podotkla Řezbová.
Mám tě ráda, ale jen do dubna 2021
Klienti dětských domovů se po odchodu obrací s problémy stále spíše na své „tety“, nikoli na doprovázející organizace: „Je to proto, že s dětmi nenavazují vztahy dříve. Na jednu stranu je to známka toho, že dětské domovy fungují – jinak by to znamenalo, že se nepovedlo navázat vztah. Stejně jako my jdeme doma za mámou, tátou, děti v dětském domově žádají pomoc od tet, ke kterým měly nejblíže. Nejde po nich přece chtít, aby už za tetami nechodili. Pokud bychom se věnovali jen dětem, které máme aktuálně na starost, tak jim zpochybníme, že je doopravdy máme rádi.“
„Jako bychom tím říkali: ‚Mám tě rád Pepíčku, ale jen do 17. dubna 2021, pak už je ti 26. Sorry.' To nejde,“ dodala. Ze strany státu tak nejvíce podle ní chybí komunikace a včasná a kvalitní příprava.
A jak lze děti v dětském domově podpořit? Sponzorovat mohou organizace i jednotlivci. Přispívají například na tábory v zahraničí, terapie, sebezkušenostní výjezdy, materiály na výtvarnou dílnu, na vzdělání. Podpořit dospívající je možné i nabídkou brigádního místa, kde by mohli získat pracovní zkušenosti.
Pomáhají také hostitelé, kteří si z nějakého důvodu nemohou vzít dítě do pěstounské péče, ale vezmou jej třeba na dovolenou, výlet. Což je samozřejmě podmíněné šetřením a schválení OSPOD. Největší podpora je však podle Řezbové pěstounství.
„Přáli bychom dětem, aby mohly vyrůstat doma nebo u dobrých pěstounů. Ale když to nejde, snažíme se, aby se u nás cítily co nejvíc jako doma,“ uzavřela Řezbová.
O dalších formách pomoci informuje dětský domov v Dolních Počernicích na svých webových stránkách.
