„Dětský domov mě naučil, jak správně žit život, na jakou cestu se vydat. Nikdy jsem ani nepřemýšlel, že bych ve skutečném životě nemohl uspět,“ řekl v rozhovoru pro Refresher devatenáctiletý Milan.
Přechod do dospělosti se v „běžných“ rodinách vyznačuje prostým „vyletěním z hnízda“. V dětském domově v pražských Dolních Počernicích se ale jedná o postupný proces, který je rozdělený do čtyř částí – rodinné skupiny, předcvičné bydlení, cvičné bydlení a nakonec startovací bydlení. Refresher navštívil Milana Demetera, který aktuálně využívá možností startovacího bytu.
Stát dětem z „děcáků“ pomáhá víc než dostatečně, míní Milan
Milanovi bude brzy dvacet. Vyučil se v oboru kuchař-číšník a po škole získal práci jako pomocná síla v kuchyni. Díky tomu, že školu úspěšně dokončil, měl nárok na startovací byt.
A dětský domov v Dolních Počernicích mu jej také poskytl. Bydlí zde s přítelkyní Lucií a společným psem, působí šťastně a spokojeně. Milan podle svých slov ani na chvilku nepochyboval, že by přechod do dospělosti nezvládl. Podle statistik se přitom až 70 % dětí z dětských domovů po odchodu dostává na „šikmou plochu“.
„Pokud kluk nebo holka z dětského doma nesežene práci, která ho baví, nebo která mu alespoň něco vynáší, tak odchod nemusí zvládnout. Myslím ale, že stát pomáhá naprosto dostatečně. Nebýt dětských domovů, vyrůstáme na ulici. Vychovatelé nás naučili, jak správně žít život, na jakou cestu se vydat,“ popsal Milan.
„Nejdřív jsem byl na cvičném bytě – dokonce dvakrát, jednou mi to nevyšlo. O prázdninách jsme tam totiž několikrát s partou popíjeli. Nemuselo se vstávat do školy a v tu chvíli mi to připadalo jako dobrý nápad. Vrátil jsem se proto asi na půl roku na rodinku. Uvědomil jsem si díky tomu, že když člověk udělá chybu, musí opět přijít nějaké nastavení správného směru. Jinak bychom se nezlepšovali,“ míní Milan.
Na cvičném bytě byli ve čtyřech, což podle Milana nebylo úplně ideální – hlavně kvůli soukromí. „Chodil jsem pořád za strejdou Dominikem a ptal se na volné byty s tím, že mi stačí fakt cokoli. Pak jsem ale naštěstí dodělal školu a o velkých prázdninách jsem se přestěhoval sem. Všechno jsme si zařídili sami, celé odchodné, které bylo kolem 20 tisíc, jsme vložili do vybavení,“ řekl.
„Vyloženě zkontrolovat mě sem nikdo nechodí. Občas zavolá strejda Dominik, že se přijde podívat, jak bydlím. Přijde, dáme si kávu, pokecáme,“ dodal.
Do „normálního“ života se Milan podle svých slov adaptoval i díky přítelkyni a mazlíčkovi. „Být tu sám, tak bych asi raději chodil z práce do další práce,“ uvedl. Právě na samotu si děti z dětských domovů zvykají obtížněji, neznají totiž nic jiného než život v komunitě.
Pokud by Milan musel vyřešit nějaký závažnější problém, tak si jej buď vyřeší sám, nebo požádá o radu tetu v dětském domově. V kontaktu se svou rodinnou skupinkou je totiž stále.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jak probíhá život v rodinných skupinách.
- Jak si mladí lidé v DD „zkouší“ samostatnost.
- Jaký je rozdíl mezi předcvičným, cvičným a startovacím bydlením.
- S jakými problémy se mladí lidé po odchodu z DD střetávají.
- Jakým způsobem lze děti v DD podpořit.
