Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Design veřejného prostoru nezmění společenské nastavení. Víc lamp v temných uličkách neodstraní problém rape culture, řekla v rozhovoru pro Refresher urbanistka Milota Sidorová.
Města byla tradičně navrhovaná především pro nejskloňovanější skupinu obyvatel – zdravé, bílé, cis, heterosexuální muže. Podle Miloty Sidorové, urbanistky, feministky a, jak sama říká – autorky „ve službě spravedlivého města“, toto nastavení jednoduše vychází z tradice, kdo města navrhoval.
„Teprve před sto lety byl ženám umožněn přístup na akademickou půdu technických oborů. Zároveň, pokud chceme něco postavit, nestačí stavbu pouze nakreslit, ale také schválit. Potřebujeme legislativu, politický souhlas na úrovni města – potažmo státu, stavební zákon, finance – všechno to byly mužské domény. Tato skupina měla většinou kvalitní vzdělání, byla movitá, bílá a měla jasnou orientaci – a pokud neměla, tak se o tom nemluvilo,“ uvedla Sidorová.
Často se nyní hovoří o „městě, které by mělo být pro lidi“ nebo „humanocentrickém městě“ – což podle urbanistky vypovídá o tom, že plánování dosud nefungovalo dobře. Jako problematické označila například suburbie, jinými slovy předměstí či periferie měst.
Zelené vdovy ve zlatých klíckách
„Z analýz dopravy víme, že muži jezdí autem více než ženy. To vzniklo i étosem suburbií, kdy ženy zůstávaly doma a muži dojížděli autem do práce. Všechno to v podstatě vytvářeli muži pro muže. Oni o tom ani možná nevěděli, neznali jiný model. Dnes na to ale doplácíme – jak společensky, kdy jsou ženy izolovány, tak environmentálně,“ dodala.
Zdroj: Unsplash/ Avi Waxman
„Boom“ pak podle Sidorové nastal prostřednictvím amerického poválečného urbanismu, kdy byl zřízen program pro veterány, kteří se měli „detraumatizovat“ na klidných a zelených předměstích. Třicet minut až hodinu dojížděli do práce a jejich manželky zůstávaly v krásných domech, kde ovšem neměly jiné vyžití než práci v domácnosti. Zde se také vyvinul „syndrom zelených vdov“, které byly izolované, zaostávaly ve vzdělání, často také měly deprese a uchylovaly se například i k sebevraždám.
Zelené vdovy jsou velmi dobře zabezpečené ženy v domácnosti. Jejich označení vzniklo podle zeleně, která obklopuje satelitní městečka, ve kterých žijí. Označení vdova pak symbolizuje to, že žijí většinu času samy bez manžela, který je velmi pracovně vytížen.
„Dnes to developeři prodávají jako „snové bydlení 15 minut od města“ – ale když se do těch předměstí podíváte, často tam není ani chodník. Bez auta tam nemůžete vůbec fungovat. I tak se to ovšem velmi rychle prodá,“ uvedla s tím, že rozvoj je stále veden spíše do velkých měst.
„Lidé pak přemýšlí nad návratem zpět do města, protože dvě hodiny v zácpě jim za to nestojí. Ve městě pak ale všechna ta auta parkují u vás, před vaším domem, na chodníku, všude,“ dodala. Podle Sidorové by tak bylo lepší znovu se vrátit k polycentrickým městům, která tu byla v minulosti. Taková města se snaží vyhnout přílišnému soustředění na jedno centrum. Lidé tedy žijí ve svém sousedství, kde mají k dispozici vše potřebné a za každou jednou činností se nemusí několik hodin přesouvat.
Centrum vs. periferie
„Čím je člověk bohatší, tím blíže k centru města bydlí. Nebo naopak bydlí na periferii ve velkém domě, ale má několik aut a možnost do centra dojíždět,“ vysvětlila Sidorová s tím, že lidé s nižšími příjmy jsou vytlačováni na okraje měst, kde často dostatečně nefungují spoje do zaměstnaní. Někde končí metro, někde autobus, ale to neznamená, že konkrétně tam končí i bytová výstavba.
„Pokud někde na periferii dojde ke zrušení autobusové linky, výrazně to ovlivní schopnost dostat se do práce nízkopříjmovým skupinám, které tvoří často ženy. Většina takových linek je zároveň koordinována podle běžného pracovního dne – ten ale pro ženu, která chodí například uklízet kancelář nebo odváží děti do školy, k lékaři, začíná mnohem dříve. Musí tak mnohdy stávat ve 4 ráno, aby na místě byla v šest a zaměstnanci přišli v 7:30 do uklizených prostor nebo byla před školou či v čekárně. Plánování tudíž nepočítá ani s časem,“ dodala.
Sidorová proto zmínila například město Bergamo v Itálii, které zřídilo „kancelář pro čas“ či ženský koncil, který už 15 let prodebatovává všechno, co se děje ve městě – optikou žen.
Nerovnosti (nejen) v časových možnostech přitom zvýraznila i pandemie. „Představme si, že jste ve středověku, neexistuje stát a všechno si musíme zabezpečit sami – pouze my, naše sítě, potažmo rodina. To jste úplně v kapitalistickém státě, všechno je na vás. Podpora od státu přišla pozdě – pokud vůbec,“ uzavřela urbanistka.
Urbanistka Milota Sidorová. Zdroj: Foto: Petra Rjabininová, se souhlasem Miloty Sidorové
Design veřejného prostoru nevymaže rape culture, upozorňuje
V souvislosti s genderovým aspektem ve veřejném prostoru se také často hovoří o riziku sexuálního násilí, kterému jsou vystavěny častěji ženy než muži. Jen design veřejného prostoru ovšem podle Sidorové nikdy nezmění společenské nastavení.
„Osvětlení, lavičky, MHD, kupé pro ženy – nic z toho neodstraní problém rape culture. Pokud se k sexuálnímu násilí bude stále přistupovat tak, že „měla minisukni, tak si o to koledovala“, nic se nepohne. Potřebujeme osvětu, podporu od politiků a političek, sociálních služeb, reformu policie… Rape culture přitom ubližuje i mužům, od dětství nám připomínají, že se mužů máme bát, že na nás budou útočit v temné ulici, ať máme v ruce raději připravené klíče. To se neodstraní jen tak,“ uvedla.
Nebezpečí v „nočním městě“ se podle Sidorové ve větší míře shlukuje do okolí klubů, které ženám nabízejí vstup zdarma či kolem strip clubů: „Je to dané kulturou toho daného podniku, která profituje z toxického sexuálního chování. Je to produkt, který prodávají.“
Na druhé straně, nejohroženější skupinou jsou mladé ženy do 18 let, které se chovají jinak než například ženy pětadvacetileté či čtyřicetileté. V takovém případě k problémům nejčastěji dochází poté, co ve 2 ráno odejdou z klubu a čekají na autobus. Je ale nutné si podle Sidorové uvědomit, že agresivního chování se mnohdy dopouští i opilé ženy.
Přestože se muži bezpochyby cítí ve veřejném prostoru bezpečněji než ženy, i oni mají své „strachy“. „Jak řekla kanadská urbánní geografka Leslie Kern – ženy se bojí znásilnění, muži okradení – sorry, ale znásilnění je horší. Zároveň, a nejen nyní je to v souvislosti s uprchlickou vlnou aktuální, je situace výrazně horší pro muže jiných etnik. Jedná se o systémový rasismus, který může na muže velmi nepříjemně dopadat,“ dodala.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
S Milotou Sidorovou jsme také probírali:
jak vypadají férově sdílená města,
proč gender nelze jednoduše „vyřešit“,
kde je průsečík mezi urbanismem a feminismem,
do jaké míry o veřejném prostoru rozhodují ti, kteří v něm tráví nejvíce času,
Kvůli nerovnostem, které neinkluzivní město odráží či přímo podporuje, se Milota Sidorová začala zabývat konceptem férově sdíleného města. Podle kolektivu Women Public Space Prague (WPS Prague), jehož je Sidorová členkou, musí územní plánování při tvorbě férového města vzít v potaz, že každá skupina obyvatel má jiné potřeby. Nelze podle něj upřednostňovat pouze zdravé a ekonomické osoby, jako tomu bylo doposud.
„K férovým městům jsem se k tomu prostřednictvím studia „genderového mainstreamingu“, což je hrozné slovo, ale v podstatě to znamená, že neexistuje jeden univerzální člověk, jedna velikost, která by seděla všem. Jsme si vědomi, že muži a ženy se liší ve svých životních cestách a snažíme se je vyvažovat, aby se nerovnosti narovnávaly. Díváme se genderovou optikou na svět,“ vysvětlila Sidorová.
Podle MPO strategie genderového mainstreamingu zahrnuje integrování genderového hlediska do běžných a každodenních záležitostí na všech úrovních rozhodování a ve všech oblastech politiky. To znamená, že návrhy by měly být posouzeny dle daných možností, situací a potřeb žen a mužů na pozadí celkového cíle – dosažení genderové rovnosti.
Přiznala ale, že férový urbanismus je pro ni taktická zkratka, jelikož feminismus a gender mají v českém a slovenském prostředí stále negativní konotace.
„Přitom dostupné bydlení, „města pro pěší“, nájemné bydlení, zranitelné skupiny – to vše jsou produkty feminismu. Všichni ale raději volí jiná slova, která by zachovávala podstatu, ale explicitně nezmiňovala feminismus,“ uvedla.
„Rozhodla jsem se, že začnu s férovostí, a až to vysvětlím na těchto technických aspektech, řeknu, že je to příklad genderově citlivého plánování. U nás to lépe začíná „od boku“. Vždyť jako feministka se ještě nedávno neoznačovala ani naše prezidentka – rozvedená žena s dvěma dětmi a partnerem, kterému lidově říkáme 'prvý frajer',“ dodala s tím, že nyní ale slovenská prezidentka Zuzana Čaputová pomáhá geniálně etablovat rodovou rovnost a je samotným zosobněním feministických témat.
Bratislava v roce 1996. Zdroj: Foto TASR – Magda Borodáčová
„Jak uvedla vídeňská urbanistka Eva Kail, gender mainstreaming bylo velké téma v 90. letech, pro rakouské politiky a političky to slovo ale zastaralo. Řekli si, že ohledně genderu je vše už v pořádku, a nyní budou podporovat například ekologii. Gender ale nelze „vyřešit“ – neustále se transformuje, každá generace má své vlastní výzvy, nerovnosti. Slovíčka gender nebo feminismus už nikoho nezajímala, začala proto používat „férově sdílené město“, což jsem odkoukala,“ řekla Sidorová.
Intersekcionalita jako průsečík urbanismu a feminismu
Jako průsečík feminismu a urbanismu vidí Sidorová v intersekcionalitě: „V Bratislavě jsme ověřili intersekcionalitu na datech – muži, ženy; mladí, staří; ekonomický příjem; ohrožení chudobou; ohrožení klimatickou změnou. Tato data jsme rozprostřeli do čtverců na mapě, z čehož nám vyšlo, že ve východní části města se nachází nejmladší sídliště s nejchudšími lidmi, nejmladšími rodinami, nejvyšším počtem dětí a zároveň je velmi ohroženo klimatickými změnami – přívalovými srážkami a teplem. Když jsme všechna tato intersekcionální data spojili, došlo nám, že to je vlastně takový bratislavský Bronx. Podobný intersekcionální přístup by se jistě dal aplikovat i na Prahu.“
Co tedy činí město intersekcionálním a inkluzivním? Podle Sidorové jsou nejdůležitější dvě roviny:
Dostupné bydlení, což se ukazuje nyní ještě více, když potřebujeme ubytovat uprchlíky z Ukrajiny.
Kvalitní veřejný prostor, aby člověk nemusel za každou věc platit.
„Má kamarádka, která žila v Londýně mi říkala, že vyšla ven a hned lítaly peníze – zadarmo vlastně byly jen trhy. Pokud budou ve veřejném prostoru i nekomerční zóny, kde můžeme něco bezplatně zažít, hodně to pomůže lidem, kteří mají nižší příjmy – studentům, starým lidem, ženám,“ míní urbanistka.
Efektivně k nadbytku komerčních prostor přistoupili podle Sidorové například ve Vídni na Mariahilfer Straße, kde ve velkých bytech v historickém centru dožívá mnoho starých lidí, kteří ovšem nemají na to, aby nakupovali v tamních drahých obchodech. Město proto zřídilo komerční a nekomerční zóny – přičemž těch nekomerčních je více a mají lepší „vybavení“, nacházejí se zde pítka, fontány, lepší sezení.
„Vedení města si uvědomilo, že možnost vyjít jen tak ven a pobavit se s lidmi, aniž bychom museli platit, je hrozně důležitá,“ uzavřela.
A co dívky ve věku od 9 do 12 let, mají si kde hrát?
Situace se podle Sidorové zlepšuje i v Praze a Bratislavě. Míní ale, že současné architektuře chybí mnoho znalostí, které by mohly lidem výrazně ulehčit život. „To byla také hlavní motivace, proč jsem se rozhodla nastoupit do Metropolitního institutu Bratislavy. Řekla jsem si dost osvěty, je třeba to také zapracovat do praxe,“ vysvětlila.
A to se dle jejích slov daří. Nejlepší způsob, jak dát prostor intersekcionalitě, je totiž zapojení veřejnosti. Dotazníky či setkání na radnici ale nejsou dle ní tou efektivní, konstruktivní formou. Často se totiž nezapojují ti, kteří by k danému tématu měli co říct. Do participativního plánování se například málo zapojují ženy a děti, přitom se jedná o dvě skupiny, které jsou ve veřejném prostoru nejvíce.
Zdroj: Unsplash/ Dmitry Spravko
Na základě průzkumů se například došlo k závěru, že v parcích a na dětských hřištích zcela chybí dívky ve věku 9 až 12 let. Tato místa pro ně nejsou atraktivní, protože se orientují buď na menší děti nebo na týmové hry typu fotbal.
„Máme zmapované trasy, jakými se děti přemisťují ze škol domů. Stačí někam umístit prolézačku, houpačku. Ono už je to pak navede,“ dodala Sidorová.
Chceme hovořit s těmi „nejtiššími“ skupinami, které ale mají co říct. Vyhneme se tak „běžnému návštěvníkovi radničních setkání“ – muži ve středním věku, který pravděpodobně má nějaký developerský záměr.
Pokud však chtějí města debatovat se ženami, musí tomu uzpůsobit i samotná setkání, upozornila Sidorová. Neměla by se konat večer, případně je nutné zajistit hlídání dětí přímo v místě.
Mužská dominance v profesi = neinkluzivní prostor?
„Neférový“ veřejný prostor souvisí podle urbanistky s tím, že v profesi chybí ženy, a pokud už tam jsou, jsou neviditelné.
„Architektonická kultura, byť se to nyní mění, byla vždy velmi machistická– žena v této profesi působila jako divný element. Spousta architektek či urbanistek zároveň skončí jen proto, že založí rodinu. Systém na ně nemyslí. Na což upozorňuje i projekt Architektky mých kamarádek Alžběty Brůhové a Adély Pečlové. Proč nás na univerzitě nikdo nenaučil, jak skloubit architekturu – profesi, kde pracujete 15, 16, 17 hodin denně, s rodičovstvím, ptají se. Na takové věci se vůbec nemyslí, ale mělo by, pokud chceme ženy v této oblasti udržet,“ řekla Sidorová.
Za svůj osobní úspěch pokládá fakt, že toto palčivé téma vůbec objevila: „Je přitom fascinující si zpětně uvědomovat realitu. Člověk například jede metrem, kde je teplota nastavená pro mužské tělo, která ženám nemusí vyhovovat. Stejně tak většina klimatizovaných budov.“
Urbanistka Milota Sidorová. Zdroj: Foto: Petra Rjabininová, se souhlasem Miloty Sidorové
Ženy podle ní chybí i ve vedoucích funkcích na magistrátech a veřejné správě – důležité složce v procesu schvalování. Ženy zde působí spíše na pozicích asistentek a referentek.
I ženy samy se musí umět prosazovat a podporovat navzájem, čímž nemám na mysli „bezvýhradné sesterstvo“ – důležitá je i konstruktivní kritika.
Chceme více záchodů, soch a ulic!
„Neférový“ veřejný prostor má přitom i tak „banální“ důsledky, jakými jsou kilometrové fronty na dámských veřejných toaletách. Muž se zpravidla stihne třikrát vyčůrat, než vy onu frontu vystojíte. I zde selhává územní plánování. Jak ve své publikaci Invisible Women upozorňuje britská novinářka Caroline Criado Perez, toalety totiž bývají rozděleny „pade na pade“ – počtu kabinek na dámských toaletách odpovídá počet kabinek a pisoárů na pánských toaletách.
Ženy ale na použití toalet potřebují více času třeba kvůli tomu, že většina seniorů a invalidních lidí jsou ženského pohlaví nebo kvůli tomu, že ženy bývají častěji doprovázeny dětmi. Ženy také častěji potřebují využívat toalet v době menstruace, kdy si musí vyměnit tampon, vložku či jiné pomůcky. Také během těhotenství se zmenšuje kapacita močového měchýře a ženy tak logicky potřebují „na malou“ častěji. V neposlední řadě ženy (až osmkrát!) častěji trpí zánětem močových cest.
Nedostatek je ve veřejném prostoru také soch, které by zobrazovaly reálné historické osobnosti – ženy. „Za to máme dostatek prsatých matek krajin, justic, múz,“ uvedla Sidorová. Ženy totiž často bývají zobrazovány pouze symbolicky či alegericky.
Reprezentace žen ve veřejném prostoru je upozaděná také co se týče názvů ulic. „Z celkového počtu ulic v Bratislavě jich je asi 500 pojmenovaných podle mužů a jen 17 podle žen. Ty „ženské“ jsou mnohdy také kratší a mimo centrum – jsou tedy méně významné než hlavní ulice, jakou je například Štefánikova,“ uzavřela urbanistka.
Pokud všechno dobře dopadne, v Bratislavě by mohlo vzniknout první „ženské“ náměstí – jméno by dostalo po nejstarším ženském spolku na Slovensku Živena, uvedla Sidorová, která je také místopředsedkyní Názvoslovné komise hlavního města.
