Design veřejného prostoru nezmění společenské nastavení. Víc lamp v temných uličkách neodstraní problém rape culture, řekla v rozhovoru pro Refresher urbanistka Milota Sidorová.
Města byla tradičně navrhovaná především pro nejskloňovanější skupinu obyvatel – zdravé, bílé, cis, heterosexuální muže. Podle Miloty Sidorové, urbanistky, feministky a, jak sama říká – autorky „ve službě spravedlivého města“, toto nastavení jednoduše vychází z tradice, kdo města navrhoval.
„Teprve před sto lety byl ženám umožněn přístup na akademickou půdu technických oborů. Zároveň, pokud chceme něco postavit, nestačí stavbu pouze nakreslit, ale také schválit. Potřebujeme legislativu, politický souhlas na úrovni města – potažmo státu, stavební zákon, finance – všechno to byly mužské domény. Tato skupina měla většinou kvalitní vzdělání, byla movitá, bílá a měla jasnou orientaci – a pokud neměla, tak se o tom nemluvilo,“ uvedla Sidorová.
Často se nyní hovoří o „městě, které by mělo být pro lidi“ nebo „humanocentrickém městě“ – což podle urbanistky vypovídá o tom, že plánování dosud nefungovalo dobře. Jako problematické označila například suburbie, jinými slovy předměstí či periferie měst.
Zelené vdovy ve zlatých klíckách
„Z analýz dopravy víme, že muži jezdí autem více než ženy. To vzniklo i étosem suburbií, kdy ženy zůstávaly doma a muži dojížděli autem do práce. Všechno to v podstatě vytvářeli muži pro muže. Oni o tom ani možná nevěděli, neznali jiný model. Dnes na to ale doplácíme – jak společensky, kdy jsou ženy izolovány, tak environmentálně,“ dodala.
„Boom“ pak podle Sidorové nastal prostřednictvím amerického poválečného urbanismu, kdy byl zřízen program pro veterány, kteří se měli „detraumatizovat“ na klidných a zelených předměstích. Třicet minut až hodinu dojížděli do práce a jejich manželky zůstávaly v krásných domech, kde ovšem neměly jiné vyžití než práci v domácnosti. Zde se také vyvinul „syndrom zelených vdov“, které byly izolované, zaostávaly ve vzdělání, často také měly deprese a uchylovaly se například i k sebevraždám.
„Dnes to developeři prodávají jako „snové bydlení 15 minut od města“ – ale když se do těch předměstí podíváte, často tam není ani chodník. Bez auta tam nemůžete vůbec fungovat. I tak se to ovšem velmi rychle prodá,“ uvedla s tím, že rozvoj je stále veden spíše do velkých měst.
„Lidé pak přemýšlí nad návratem zpět do města, protože dvě hodiny v zácpě jim za to nestojí. Ve městě pak ale všechna ta auta parkují u vás, před vaším domem, na chodníku, všude,“ dodala. Podle Sidorové by tak bylo lepší znovu se vrátit k polycentrickým městům, která tu byla v minulosti. Taková města se snaží vyhnout přílišnému soustředění na jedno centrum. Lidé tedy žijí ve svém sousedství, kde mají k dispozici vše potřebné a za každou jednou činností se nemusí několik hodin přesouvat.
Centrum vs. periferie
„Čím je člověk bohatší, tím blíže k centru města bydlí. Nebo naopak bydlí na periferii ve velkém domě, ale má několik aut a možnost do centra dojíždět,“ vysvětlila Sidorová s tím, že lidé s nižšími příjmy jsou vytlačováni na okraje měst, kde často dostatečně nefungují spoje do zaměstnaní. Někde končí metro, někde autobus, ale to neznamená, že konkrétně tam končí i bytová výstavba.
„Pokud někde na periferii dojde ke zrušení autobusové linky, výrazně to ovlivní schopnost dostat se do práce nízkopříjmovým skupinám, které tvoří často ženy. Většina takových linek je zároveň koordinována podle běžného pracovního dne – ten ale pro ženu, která chodí například uklízet kancelář nebo odváží děti do školy, k lékaři, začíná mnohem dříve. Musí tak mnohdy stávat ve 4 ráno, aby na místě byla v šest a zaměstnanci přišli v 7:30 do uklizených prostor nebo byla před školou či v čekárně. Plánování tudíž nepočítá ani s časem,“ dodala.
Sidorová proto zmínila například město Bergamo v Itálii, které zřídilo „kancelář pro čas“ či ženský koncil, který už 15 let prodebatovává všechno, co se děje ve městě – optikou žen.
Nerovnosti (nejen) v časových možnostech přitom zvýraznila i pandemie. „Představme si, že jste ve středověku, neexistuje stát a všechno si musíme zabezpečit sami – pouze my, naše sítě, potažmo rodina. To jste úplně v kapitalistickém státě, všechno je na vás. Podpora od státu přišla pozdě – pokud vůbec,“ uzavřela urbanistka.
Design veřejného prostoru nevymaže rape culture, upozorňuje
V souvislosti s genderovým aspektem ve veřejném prostoru se také často hovoří o riziku sexuálního násilí, kterému jsou vystavěny častěji ženy než muži. Jen design veřejného prostoru ovšem podle Sidorové nikdy nezmění společenské nastavení.
„Osvětlení, lavičky, MHD, kupé pro ženy – nic z toho neodstraní problém rape culture. Pokud se k sexuálnímu násilí bude stále přistupovat tak, že „měla minisukni, tak si o to koledovala“, nic se nepohne. Potřebujeme osvětu, podporu od politiků a političek, sociálních služeb, reformu policie… Rape culture přitom ubližuje i mužům, od dětství nám připomínají, že se mužů máme bát, že na nás budou útočit v temné ulici, ať máme v ruce raději připravené klíče. To se neodstraní jen tak,“ uvedla.
Nebezpečí v „nočním městě“ se podle Sidorové ve větší míře shlukuje do okolí klubů, které ženám nabízejí vstup zdarma či kolem strip clubů: „Je to dané kulturou toho daného podniku, která profituje z toxického sexuálního chování. Je to produkt, který prodávají.“
Na druhé straně, nejohroženější skupinou jsou mladé ženy do 18 let, které se chovají jinak než například ženy pětadvacetileté či čtyřicetileté. V takovém případě k problémům nejčastěji dochází poté, co ve 2 ráno odejdou z klubu a čekají na autobus. Je ale nutné si podle Sidorové uvědomit, že agresivního chování se mnohdy dopouští i opilé ženy.
Přestože se muži bezpochyby cítí ve veřejném prostoru bezpečněji než ženy, i oni mají své „strachy“. „Jak řekla kanadská urbánní geografka Leslie Kern – ženy se bojí znásilnění, muži okradení – sorry, ale znásilnění je horší. Zároveň, a nejen nyní je to v souvislosti s uprchlickou vlnou aktuální, je situace výrazně horší pro muže jiných etnik. Jedná se o systémový rasismus, který může na muže velmi nepříjemně dopadat,“ dodala.
S Milotou Sidorovou jsme také probírali:
- jak vypadají férově sdílená města,
- proč gender nelze jednoduše „vyřešit“,
- kde je průsečík mezi urbanismem a feminismem,
- do jaké míry o veřejném prostoru rozhodují ti, kteří v něm tráví nejvíce času,
- proč se na dámských WC tvoří kilometrové fronty.
