Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Tiny houses, česky maličké domy, jsou světovým trendem, který má zastánce i u nás. Jedním z nich je Radek Pospíšil, jenž se v šestnácti rozhodl, že si postaví dům. Než bude plnoletý, bude mít vlastní nemovitost, za jejíž výstavbu nedá ani půl milionu.
Sníš o vlastním bydlení v Česku? Kdo ne. Pořídit si vlastní nemovitost se však pro mladého člověka bez našetřených peněz zdá pomalu nemožné. Už v roce 2018, podle studie společnosti Deloitte, potřeboval Čech na jeden nový byt o výměře 70 m2 celkem 11,3 průměrných ročních platů, což se rovnalo jedněm z nejhorších podmínek v Evropě, a situace se od té doby nezlepšila. Ceny nemovitostí rostou a sny se často rozplývají.
Lidé jsou ale vynalézaví, a při menší úpravě životního komfortu se s tím dá něco udělat. Důkazem je Radek Pospíšil z Karlových Varů, sedmnáctiletý student střední školy, jenž má nyní dvě hlavní priority: udělat závěrečné zkoušky, jelikož je v posledním ročníku, a dostavit si svůj vlastní dům na kolečkách, takzvaný tiny house.
Zdroj: Archiv Radka Pospíšila
Trend „maličkých domů“ má nejen své kouzlo, ale i spoustu praktických výhod. Představ si, že můžeš svůj dům převážet z místa na místo, na jeho stavbu nepotřebuješ skoro žádná povolení, a cenově se s ním bez problému vejdeš pod půl milionu korun se vším. Stačí být trochu šikovnější a většinu práce si na něm udělat sám. Zaujalo tě to?
REFRESHER se s Radkem spojil, aby zjistil, jak se stalo, že se mu zhmotnil vlastní dům ještě před dovršením plnoletosti. Zjistili jsme, co všechno taková stavba obnáší, jaké s ní měl trable, objasnil nám vznik jeho instagramového účtu, na němž informuje o pokroku na stavbě, a připojil k tomu i zajímavé tipy pro lidi, kteří by si takový celoročně obyvatelný dům nebo velmi příjemnou mobilní chatku chtěli postavit.
V tomto článku si přečteš:
Proč se Radek pustil do stavění vlastního tiny housu
Kde na něj vzal peníze
Proč se rozhodl postavit si jej sám v tak mladém věku
Co všechno je ke stavbě potřeba
Z jakého důvodu začal archivovat postup stavby na Instagram
Už nějakou dobu si stavíš takzvaný tiny house. Mohl bys popsat, co je to vlastně za stavbu?
Tiny House je prostě malý domeček na kolech. Něco jako maringotka, ale je to větší. Teda alespoň, který mám já, je větší a taky je trochu víc komfortnější. Je v něm celá koupelna se sprchou a se vším. Nahoře je ložnice pro dva, takže se tam vejde manželská postel. Velikostí je to ale trošku větší maringotka.
Jaká je aktuální situace? Pracuješ, i když sněží?
Minulý rok jsem v tuto dobu taky pracoval, ale bylo to nepříjemné, protože jsem ještě neměl okna a byla mi zima. Teď už okna mám, mám to tam zateplené a uvnitř tmelím sádrokartony. Takže je to příjemné. Když si tam zatopím, tak je tam spíš vedro.
Jak celý projekt začal? Kdy tě poprvé napadlo, že si postavíš vlastní dům?
Někdy před vánočními prázdninami v roce 2019 jsem viděl na Instagramu. Projížděl jsem Instagram a tam jsem to našel. Líbilo se mi to, tak jsem si o tom popovídal s rodiči.
Opravdu jsem nečekal, že mi řeknou, že si to mám postavit, ale nakonec mi řekli, že když jim slíbím, že to dodělám, tak mi to budou platit. Jelikož dělám truhláře, tak se tím naučím spoustu věcí ke škole, a zároveň budu mít místo vysoké školy. Ale musel jsem jim slíbit, že se na to nevykašlu v půlce. Tak snad. (smích)
Teď asi moc praxe kvůli koronaviru ve škole nemáte, tak stavění vlastního domu může eventuálně sloužit jako náhrada, ne?
Přesně. Tam jsem se navíc naučil mnohem víc než ve škole. Protože ve škole jsme měli praxi jen chvíli v prváku a v druháku už moc ne. Už to bylo pořád zavřené. Navíc na baráku jsem pořád, každý den. U toho se pořád něco učím.
Věděl jsi vůbec, do čeho jdeš?
Ne. (smích) Představoval jsem si to mnohem jednodušší. Protože táta staví dřevostavby. A když jsem s ním stavil, tak jsem tam třeba šrouboval. Vždycky jsem tam něco dělal. Vypadalo to úplně jednoduše, že člověk nemusí skoro přemýšlet. Když jsem s tátou stavěl ty obrovské baráky, tak jsem si říkal, že to bude jednoduché.
Ale když to všechno musí člověk dělat a vymýšlet všechno sám, tak je to stokrát těžší. Tátovi ta stavba vždycky strašně rychle stoupla, hrozně rychle to přibývalo. Mně to všechno trvá mnohem dýl. Ale baví mě to. Až na to tmelení těch sádrokartonů, to je fakt nejnudnější práce z celého baráku.
Tvůj táta má evidentně letité zkušenosti. Kolik ti bylo, když jsi začínal?
Bylo mi 16.
Čerstvě na střední škole?
Jo, přesně tak.
Zdroj: Archiv Radka Pospíšila
K tomu všemu jsi ale potřeboval vědět, jak zacházet s nářadím a další věci. Všechno ti poradil táta nebo kdy jsi vzal poprvé do ruky třeba šroubovák?
Šroubovák? Ten už jsem měl, když jsem byl malý. Pracoval jsem se šroubovákem, vrtačkou, a tak dál. Ale třeba s pilami, i s maflem (elektrická ruční kotoučová pila, pozn. red.) jsem pracoval předtím. Spoustu nářadí jsem ale předtím nepoužil. Což bylo zajímavé, jelikož jsem se to musel naučit až na místě. Základní zručnost jsem měl, celý život jsem něco vyráběl. Samozřejmě teď je to úplně něco jiného.
To je ale asi základ, ne? Stavbu by ti rodiče nejspíš nepovolili, kdybys neměl základní zručnost.
To je asi pravda.
Rozumím tomu, že jsi to viděl na Instagramu, ale proč jsi začal stavět zrovna tiny house a ne rovnou normální dům?
To je jednoduché: je to jednodušší s úřady, když je to na kolech. Kdyby to bylo na zemi, tak by byla potřeba spousta povolení, a třeba by to ani na tom místě, kde to teď mám, nepovolili. Taky to tu nechci mít napořád. Až dodělám školu, tak bych si ho rád za pár let převezl. Teď to nemá cenu se někam stěhovat. Ale tak, kdo ví, kam mě zavede život. Třeba bude jednodušší si na místě, kde budu chtít bydlet, najít pozemek, převést si tam domeček, a být ve svém.
Celá dřevěná konstrukce byla snad za dva dny hotová. Najednou jsem byl přesvědčený, že budu mít domeček za dva měsíce hotový. A všichni mě v tom nechali!
To mě taky zajímá. Co všechno bylo nutné udělat ještě předtím, než ses pustil do stavby?
Stačilo jenom stavební oznámení.
To je všechno?
Jo. Ono je to v tomto právě dobré.
Co třeba pozemek?
Stavím vedle domu rodičů. Pozemek si budu shánět, až to bude zapotřebí.
Aha. Každopádně kromě oznámení sis musel určitě vytvořit i nějaký plán, ne? Pomohli ti rodiče?
Museli jsme to celé nakreslit, a to jsem kreslil s tátou, protože jsem to neuměl. Vždycky jsem přišel ze školy a navrhl jsem si, jak by to mohlo vypadat, a nějak jsem to nakreslil. A táta pak přišel večer z práce, a řekl, že to tak nemůže být, protože nebudu tahat vodu přes celý barák, ale u zdi, kde je koupelna, dáme z druhé strany dřez, aby to bylo jednodušší. Takové vychytávky. Takže jsem kreslil a on mi to opravil. A pak to nějak vzniklo. (smích)
Když jsi měl plán a povolení, tak ses asi rovnou pustil do stavby.
No, my jsme si ten barák celý nakreslili sami. Akorát, co jsme koupili, tak byl plán na podvozek. To ani táta nevěděl, protože to u dřevostaveb nedělá. Potřebovali jsme něco, co celý ten barák udrží. Pak jsme objednali železo a další věci a začal jsem svařovat.
Jasně. A jak jsi pokračoval dál?
Nejdřív jsem to před prázdninami v roce 2019 objednal, aby mi to dovezli včas. Na začátku to bylo jednoduché, měl jsem u sebe ten plánek, tak jsem to naměřil podle něj. Všechno to tam bylo spočítané. Všechno jsem to nařezal a celý podvozek svařil. To jsem ale dělat sám nemohl, protože ty traverzy byly těžké, takže mi pomáhali táta s kámošem. Podle toho, jak měl kdo čas.
Svařoval jsem to asi týden, a připadalo mi to nekonečné! Vůbec jsem nevěděl, že to všechno tak dlouho trvá. Pak se tam začaly dávat desky, zateplovala se podlaha, na to se daly další desky, a na tom vznikla celá dřevostavba. Ta celá dřevěná konstrukce byla snad za dva dny hotová. Najednou jsem byl přesvědčený, že budu mít domeček za dva měsíce hotový. A všichni mě v tom nechali!
Zdroj: Archiv Radka Pospíšila
Ani táta?
Ani táta, který se v tom vyzná! Vždycky jen přikývl. (smích)
Možná bylo důležité, abys byl do toho motivovaný a vydržel ti ten elán. Protože v momentě, když se sekneš, a někdo ti řekne, že to potrvá třeba dva roky, tak se ti to nebude chtít dodělatTy jo, kdyby mi to někdo řekl, tak to by bylo hrozné.
Jakmile stála ta dřevostavba, tak jak ten proces pokračoval?
Zvenku jsem dal dřevovláknité desky, a omotal jsem to paropropustnou fólií, aby tam zvenku nekapala voda do konstrukce. Uvnitř jsem pak začal dávat vatu a OSB desky, pak takové latě, mezi které jsem dal další 4 centimetry vaty. Mezitím jsem rozvedl elektriku a vodu. Následně jsem to obestavěl sádrokartony a teď je tmelím.
Finální cena by měla být kolem 350 tisíc.
Zní to velice jednoduše.
Takhle se to zdá velice jednoduché. Jak to teď říkám, tak si to uvědomuju. (smích)
Existují nějaká speciální pravidla stavby takového mobilního tiny housu? Můžeš jej přemisťovat jak chceš a kdy chceš?
No, já nemám registrovaný podvozek, takže nemůžu na silnice. Je to kvůli tomu, že bych musel řešit váhu. V Česku je jeden takový pán, který tiny housy staví, a ten to řeší tak, že sice registrovaný podvozek nemá, ale ten dům dá na podvalník, odveze to, a pak ho z něj zase sundá. To je asi nejlepší varianta, protože člověk nemusí řešit váhu, výšku a nemusí jezdit na technickou. Jinak je to vedeno jako podvalník, na kterém je barák a zátěž.
Takže když jedeš na technickou, tak musíš ten barák sundat a odvést jen ten vozík. Je to takové komplikované. Tohle je mnohem jednodušší, proto jsem si tuto variantu zvolil.
Tys zmiňoval, že ti teda všechny materiály zajišťují rodiče. Máš s nimi třeba nějakou úmluvu, že jim to třeba budeš splácet?
Já bych jim to chtěl jednou vrátit, přestože říkají, že to nechtějí. Až ty peníze mít budu, tak to vrátím, protože je mi blbé chtít po nich tolik peněz. Zatím to mám jako investici do vzdělání. Rád jim to vrátím když ne v penězích, tak v nějaké jiné formě.
Myslím, že 250 tisíc. Teď jsem ale ještě objednal fasádu, tak to stoupne na skoro 300 tisíc. Finální cena by měla být kolem 350 tisíc.
Mluvíme o ceně za celoročně obyvatelný dům, se kterým se může hýbat. To mi přijde prakticky zadarmo.
Je to dobré. Kdyby to bylo s prací, tak je to mnohem dražší. Když něco potřebuju, tak mi přijde pomoc jeden kámoš, který bydlí tady dole. A to je na dobré slovo.
Teď trošku o zážitcích. Už jsme to už nakousli, přesto se zeptám, co tě na práci zatím nejvíc bavilo?
Nejvíc mě bavila ta dřevěná konstrukce, ta byla skvělá! To byla úžasná práce.
A v čem to bylo?
Já mám rád práci se dřevem. A baví mě vrtat šroubky. To je vždycky ta nejlepší práce. Taky mě bavila ta rychlost. Úplně miluju práci, která strašně přibývá. Tohle byla práce, která byla strašně vidět. Dva týdny tady dělám nějaký podvozek, a ta práce skoro není vidět. A pak najednou za den stojí celý barák! To mě fascinovalo.
Blbé je na tom to, že je taková práce na začátku. Pak se to zpomaluje a jsou tam častěji práce, které jsou míň vidět a dýl trvají.
Zdroj: Archiv Radka Pospíšila
Co tě teda na dosavadní práci bavilo nejméně?
To je to tmelení a broušení. Tam se vztekám, ty jo. Protože mi to ani nejde. Než se to člověk naučí, tak to trvá. Nikdy jsem to předtím nedělal a je to hrozně blbá práce. Musím to ale co nejdřív udělat, ať už to mám hotové.
Je něco, co tě během stavby překvapilo?
Překvapila mě ta doba. Chtěl jsem to mít už dávno hotové. Trvá to. Už to stavím rok a půl.
A co se týká těch prací? Například jejich obtížnost nebo naopak jednoduchost?
Asi elektrika, kterou zatím ani nemůžu soudit, jestli jsem ji udělal dobře.
Ještě nevíš, jestli ti bude fungovat elektrika?
No. (smích) Protože jsem ji ještě nezapojil, zapojím ji až teď. Doufám, že to dobře mám. Jestli jsem ji totiž dobře udělal, tak to nebude tak těžké, jak jsem si původně myslel. Dostal jsem načmáranou čmáranici, podle které jsem pochopil, jak to udělat. Nicméně úplně na začátku jsem tam seděl, viděl tam to klubko kabelů, a říkal si: „Tak prostě začnu.“
Pak jsem se v tom zorientoval a začalo mi to dávat úplně smysl. Přitom to byla práce, ze které jsem měl největší strach. Každopádně nevím.
Nechci strašit, ale co když to dobře nebude? Co potom?
To jsem se právě táty ptal. A on říkal, že tam určitě něco fungovat bude. Co nebude, tak to pak nějak opravíme. Táta to totiž po mně ani skoro nezkontroloval.
Vidím, že se toho opravdu nebojíš, když se to všechno zvládáš učit takto na koleně. Já jsem si totiž myslel, že si třeba pozveš nějakého specialistu na práci, ale aby ti vysvětlil, co a jak. Takhle po svém se učíš všechno?
Něco si přečtu na internetu, a když nevím, tak se zeptám táty. Ten mi poradí vychytávky a vysvětlí, jak to dělat. Stane se, že mi na kousku ukáže, jak to udělat. Jako třeba s tmelem, kde mi tmelil jednu spáru. Všechno to vypadá strašně jednoduše, když to dělá on. Pak jsem to vzal do ruky já a najednou jsem vzpomínal, jak to dělal. Přišlo mi to jako úplně jiná hmota!
Nicméně aby se to člověk naučil, tak je nutné to dělat. Koukáním se nic nenaučíš. Tu techniku vidíš, ale nakonec zkušenosti a zručnost získáš sám praxí.
Spolužáci se mi ze začátku strašně smáli. Říkali, že by si radši koupili byt za stejnou cenu. Tak jsem jim vysvětloval, že za takovou cenu byt nekoupíš. Na Instagramu jsem měl málo sledujících…
A teď, jak se to rozkřiklo, tak všichni mi píšou, že by chtěli přijít pomoc. Jen mě viděli v novinách, tak chtějí být kamarádi.
Stavební pokrok je i vidět. Začal jsi jej archivovat na Instagramu a stal se z tebe takový stavební influencer. Ten nápad zachytit práci na stavbě vznikl přirozeně?
Ze začátku jsem ten Instagram neměl, udělal jsem si ho až po třech měsících. Spousta lidí se mi tam chodila koukat a říkali, že je to hustý. Obdivovali to a říkali, že by si jednou taky chtěli takový domeček postavit. Tak jsem si říkal, že bych tímto způsobem mohl inspirovat víc lidí. Navíc jsem to chtěl zachytit i pro sebe a pro pár lidí, co jsou kolem mě. Mít nějakou vzpomínku, trošku si to rozřadit, a pak na to koukat, až to bude dostavené, a budu si říkat: „Ty jo, to bylo práce, ještěže už je to dodělané.“
Dlouho to rostlo pomalu, ještě před třemi měsíci jsem tam měl tisíc sledujících a nebyl jsem tam ani moc aktivní. A pak se to rozkříklo. Lidi mi tam začali psát, že je to inspiruje, tak jsem se snažil být tím víc aktivní a snažil se tam něco přidávat.
Později se toho chytl jeden pán na Facebooku, který mi řekl, že by o tom chtěl udělat propracovanější příspěvek, a najednou mě začalo sledovat o 2 tisíce lidí víc. Potom si toho všimla média. Každopádně na začátku to bylo pro mě, pro kámoše a pro pár lidí, nebyl to záměr. Ale vyhovuje mi to. Strašně se mi líbí, že to lidi inspiruje.
Všiml jsem si toho, že si lidi na tvém profilu tak nějak vybarvují ten svůj sen, který jim stavíš před očima.
Jo, je to tak.
Nicméně občas na Instagram píšeš, že ne vždy jde všechno podle plánu. Že jsi nějaký materiál zničil, než ses s ním naučil pracovat. Kolik tě stály tyto nepovedené pokusy? Počítal jsi s nimi?
Já jsem z toho byl vždycky strašně naštvaný, ale táta mi říkal, že se to stává. Že i on to tak má. Ale nezničil jsem tam drahé věci, třeba sádrokartonovou desku nebo OSBčko, a třeba jen z půlky, takže ta druhá se dá pořád použít. Čili ne víc než za tisícovku třeba.
Ale není to moc o tom materiálu jako o té práci. Jednou jsem tam vyřezával desku tři hodiny, jelikož musela sedět přesně, a pak se zlomila! Tak jsem to chtěl zabalit a jít. Ale zůstal jsem a dodělal jsem to, protože jsem věděl, že by se mi tam druhý den vůbec nechtělo.
Zdroj: Archiv Radka Pospíšila
Chápu. Jak jsi ještě na střední škole, tak se asi mezi spolužáky rozkřiklo, že něco takového děláš. Co na to říkají?
Mám takovou docela divnou třídu.
Takže to neřeší.
No teď už je to jiné, ale ze začátku se mi strašně smáli. Říkali, že by si radši koupili byt za stejnou cenu, a podobně divně argumentovali. Tak jsem jim vysvětloval, že za takovou cenu byt nekoupíš. Pak se smáli, jak to můžu postavit. Na Instagramu jsem měl málo sledujících… A teď, jak se to rozkřiklo, tak všichni mi píšou, že by chtěli přijít pomoc. Jen mě viděli v novinách, tak chtějí být kamarádi. A to mě naštvalo. Jak to má úspěch a čísla...
V rámci školy, kvůli dálkové výuce, asi máte speciální režim. Přesto, dá se stavba skloubit se školou v pohodě?
Je to trochu těžší v tom, že dělám závěrečky. Takže já ráno dělám školu, mám on-line hodiny, pak jdu na barák do osmi, a v osm si vypracovávám otázky na závěrečky. Tak třeba do 12. Je to časově náročné v tom, že dělám školu nebo barák. Uvítal bych, kdybych si mohl dělat tu školu a barák měl hotový.
Takže jsi v posledním ročníku školy?
Jo.
Žádné další koníčky tedy nemáš?
Teď už ne. Dřív jsem chtěl být skejťák, chtěl jsem se tím i živit, ale začal jsem pozdě, bohužel. Hodně jsem jezdil, ale musel jsem to už dávno pustit. Je to ale dobrý, kámoši se na mně ještě nevykašlali. To se na mě spíš vykašlali, když jsem se na ně vykašlal já, když jsem měl holku. To byla největší chyba. (smích)
Chtějí mi i pomáhat, ale ono to je tak, že tam není moc práce pro dva. Teď už teda vůbec ne. Za nějakou dobu se k tomu skejtu budu moct vrátit, takže to bude v pohodě.
Rad by bylo spousta. Jedna praktická, ale to byla spíš moje blbost. Neuměl jsem řezat maflem a málem jsem si uřízl koleno.
Měl jsem ho přesně v tom řezu. Cuklo to, a kdybych s tím kolenem neuhnul, tak bych měl po něm.
Když už mluvíme o době, na jak dlouho to stavení ještě vidíš?
Já už jsem měl takových odhadů! Na začátku jsem si vážně myslel, že to budu mít za dva měsíce. Pak jsem myslel, že to budu mít do listopadu 2019, pak jsem si říkal, že to budu mít za další rok do prázdnin, což taky nevyšlo. Ani do konce roku 2020 ne.
Teď jsem si už radši nic neříkal a pracuju. Dávám si jen cíle na každý den podle toho, co chci nejdřív. Dneska zatmelím tolik a tolik spár, a udělám to. Vzhledem k tomu, že jsem spoustu těch prací ani nedělal, jsem zjistil, že to nemůžu vůbec odhadnout.
Rozumím. Co máš teda ještě před sebou?
Ještě musím udělat celou koupelnu, rozvody, odpady, zateplit to, přidat sádrokarton, podlaha… Ale podlaha mi chybí úplně všude. Chybí mi ještě i nábytek, který si tak z 80 % vyrobím sám…
Aha. Z čeho jej vyrobíš?
Normálně ze smrkového dřeva. Těším se, že se zase toho hodně naučím. Ve škole se naučím pojmenovat materiál, nařezat dřevo a udělat stoličku. Takové věci se člověk musí naučit sám. A jde to, když chceš. Baví mě se učit nové věci.
Před tím nábytkem musím ještě vymalovat a venku musím udělat fasádu, kterou budu dělat v nejbližší době.
Přijde mi, že bys to do konce tohoto roku mít mohl, co?
Doufám, že jo. Protože se mi zase nabaluje práce, kterou bych chtěl dělat potom.
K tomu se ještě dostaneme. Ještě se chci zeptat, jestli je tvůj dům v něčem specifický? Protože tiny housy mají obvykle nějaké vychytávky.
Já jsem tak nějak kopíroval to, co mají ostatní. Tudíž schody budou mít vlastní skříňky či šuplíky, nahoře mám pak takový zvláštní trojúhelníkový tvar, tak tam budou taky zvláštní úschovné prostory. Což se vůbec netěším, jak to budu vyrábět, protože nevím jak. Jinak vychytávky budu muset domyslet, až to uvidím. Záleží na nevyužitých místech.
Jasně. A přestěhovat se do něj chystáš teda natrvalo?
Jo, přesně. Hned, jak to dostavím, tak se tam přestěhuju napořád. (smích)
K tomu bych přidal ještě jednu věc, kterou mě naučil táta, a to je umět se kochat prací a radovat se z toho, co člověk udělá. Jinak by se z toho zbláznil.
Myslíš, že by se tvůj náhled na bydlení mohl v budoucnu změnit a najednou se z tiny housu stane chatka a postavíš si jiný dům?
Myslím si, že jo. Za pár let… Nebo bych to chtěl třeba pronajímat, a měl bych z toho nějaké peníze. Uvidím. Až budu mít nějakou rodinu, tak bych si třeba postavil velký barák.
Kdybys na začátku věděl, kolik práce takový dům obnáší, šel bys do stavby znova?
To by bylo složité rozhodování, ale asi bych do toho šel, protože je to úžasná příležitost, kterou mi rodiče dali. Ale bylo by to těžší. Jsem rád, že jsem vůbec nevěděl, co to obnáší. Kdybych měl ale ty zkušenosti, tak by to bylo zase lehčí. Měl bych to rychleji a bylo by to výhodné. Mohl bych se zdokonalovat v tom, co jsem udělal špatně. Utvrdil bych si to.
Zdroj: Archiv Radka Pospíšila
Třeba si tě v budoucnu někdo na takovou stavbu najme a budeš se tím i živit.
No, chtěl bych to udělat tak, že bych po škole jet na pár let do ciziny stavět tiny houses. Na Zéland nebo do Ameriky. Tam už je to trend docela dlouho, mají nové techniky, což bych se chtěl naučit a uplatnit tady v Česku. Stavět na zakázku, to by byl můj sen.
Máš nějakou radu pro ty, kteří by se rádi do takového projektu pustili? Něco, co jsi sám na začátku nevěděl?
Takových rad by bylo spousta. Jedna praktická, ale to byla spíš moje blbost. Neuměl jsem řezat maflem, a málem jsem si uřízl koleno.
Prosím?
Koleno jsem měl přesně v tom řezu. Cuklo to, a kdybych s tím kolenem neuhnul, tak bych měl po něm. (smích) Pak bych tu měl tu s těmi chybami. Není dobré se na to vykašlat, když člověk dělá chyby. Je dobré to opravit a jít dál. Vytrvalost je důležitá a chyby jsou oukej.
K tomu bych přidal ještě jednu věc, kterou mě naučil táta, a to je umět se kochat prací a radovat se z toho, co člověk udělá. Jinak by se z toho zbláznil. Táta mi jednou řekl: „Teď půjdeš domů, ale předtím si tady sedni a koukni se, co jsi za ten den udělal, a prostě z toho měj radost.“ To je důležité.
To je pěkná rada. A až bude dům kompletně hotový, máš už rozmyšlený nějaký další ambiciózní projekt, do kterého by ses chtěl pustit?
To zahraničí. Ale teď je to komplikované, chci jít ještě na nástavbu, dělám závěrečky… Nicméně bych chtěl na dva, tři roky pryč, a pak budu stavět domy. Druhá možnost je, že bych dělal s tátou workshopy. Když jsem to ze zvědavosti nahodil na Instagram, tak byl o to zájem, to už bychom ale museli začít teď na jaře. Mám těch věcí až moc, a když se nad tím zamyslím, tak už teď to nestíhám. (smích) Musím si to srovnat a uvidím.
