Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S výkonnou ředitelkou spolku Konsent o sexuálním násilní, ale i sexu jako takovém.
Sexuální násilí. Téma, se kterým se pojí mnohá tabu, a které je větším problémem, než by se při pohledu do statistik kriminality dalo předpokládat. Většina případů sexuálně motivovaných napadení není hlášena. Ve většině případů je mají na svědomí členové rodiny, přátelé, partneři či známí. Se znásilněním má zkušenost každá desátá žena.
Přesto je toto téma stále do značné míry tabuizované, na školách se o něm neučíme dostatečně a panuje kolem něj řada mýtů. Proto jsme oslovili zakladatelku spolku Konsent Johannu Nejedlovou, která proti sexuálnímu násilí bojuje několik let a se svými kolegy pracuje na projektech, které šíří osvětu nejen o sexuálně motivovaném násilí, ale i o sexu jako takovém.
Jak velkým problémem je sexuální násilí v České republice?
Sexuální násilí je, ačkoliv se o tom moc nemluví, rozšířený problém. Zkušenost se sexuálním násilím, do kterých mohou spadat i méně závažný formy, jako je sexuální obtěžování, má zhruba každá druhá žena. Údaje o tom, jak často se to děje mužům, chybí. Přímo se znásilněním má zkušenost každá desátá žena. Odhaduje se, že znásilnění se stane ročně mezi sedmi až dvaceti tisíci.
To je odhad. Kolik z toho je reálně nahlášeno?
Na policii je nahlášen jen malý zlomek z toho, co odhadují různé průzkumy. Ročně to je okolo 660 až 700 znásilnění. Problém je v tom, že většinou se znásilnění odehrává tak, že ho spáchá někdo, koho oběť zná. Je to třeba manžel partner, soused nebo třeba šéf. V takových případech je většinou pro oběť obtížné, nahlásit dotyčného na policii. Na policii jsou proto většinou hlášeny případy, kdy znásilnění spáchá někdo cizí, což bývá ale jen kolem deseti procent případů.
V Británii se můžeme inspirovat tím, že tam jsou specializovaná centra, kam oběť, když se jí stane znásilnění, může přijít a může vše jednom místě nahlásit, může na tom místě zároveň podstoupit lékařské vyšetření a nabídnou jí i psychoterapeutickou pomoc.
Kolik z nahlášených případů se dostane před soud? V kolika případech je potrestán viník?
Teď si nejsem úplně jistá, kolik těch rozsudků je, ale bude to v řádu stovek ročně. Vím, že v polovině případů, které jsou vyšetřené a padne v nich rozsudek, že pachatel je vinný, tak odchází jen s podmínkou. Což je trochu na pováženou, když se podíváme na to, že sexuální násilí nebo znásilnění je jeden ze závažnějších trestných činů.
Co se tedy musí změnit? V čem dalším krom přísnějších trestů by se měla podle vás legislativa u nás změnit?
Určitě by se měly zpřísnit tresty a zpřísnit i nejnižší hranice trestu. Zároveň si myslím, že je důležité mít nejen přísnou represivní složku, ale potřebná a možná i důležitější je prevence. Zaprvé, už i v rámci trestních rozhodnutí je potřeba, aby soudci byli vzdělávaní v této oblasti, protože i oni často, jako spousta dalších lidí, podléhají stereotypům, které se se znásilněním pojí a vidí některé věci jako polehčující, přestože by polehčující být neměly. Třeba to, že oběť byla opilá. To nijak neoprošťuje pachatele od přísnějšího trestu. Pak je podle mě důležité se bavit i o tom, jak je znásilnění u nás definované. Myslím, že Česko by se mělo vydat směrem jako už některé evropské země a přejít k tomu, že by znásilnění nemělo být definováno jen jako akt, který se stal pod nátlakem nebo fyzickou hrozbou, ale že by to měl jakýkoliv sex, který je bez souhlasu oběti. To je důležité.
Zdroj: se svolením Nikoly Ramešové
Bavíme-li se o legislativě, která země jde v tomto příkladem? Kde bychom se měli inspirovat?
Dobrým vzorem mohou být severské země, které se touto problematikou hodně dlouho zabývají. Před Vánoci byl nově schválen zákon o znásilnění založený na souhlasu v Dánsku. Mně samotné ale přijdou důležitá nejen zákonná opatření, ale i třeba to, jak se pracuje s obětmi. V Británii se můžeme inspirovat tím, že tam jsou specializovaná centra, kam oběť, když se jí stane znásilnění, může přijít a může vše jednom místě nahlásit, může na tom místě zároveň podstoupit lékařské vyšetření a nabídnou jí i psychoterapeutickou pomoc.
U nás to je poměrně komplikované. Když znásilnění chcete řešit ve chvíli, kdy se vám stalo, většinou nejste v úplně optimální psychické kondici. Je to traumatická záležitost, a musíte podstoupit několik cest na policii, ke gynekologovi, a když byste potřeboval od někoho dál podpořit, tak musíte vyhledat specializovanou organizaci, která nemusí mít v tu chvíli zrovna otevřeno, protože má často možnost poskytovat služby jen v některých dnech v týdnu. Není to úplně jednoduché. Mít všechny služby pohromadě je důležité i proto, aby bylo více těchto trestných činů hlášených.
Je podle vás důležitější v našich podmínkách změna legislativy, nebo osvěta?
Já si myslím, že to musí jít ruku v ruce, protože legislativa nastavuje obecný rámec toho, jak nad daným problémem společnost uvažuje. Potřebujeme ale mít oporu jak v zákoně, tak v širší diskuzi ve společnosti a širší osvětě, která se bude šířit ve všech možných prostředích od škol dále.
Abychom si to racionalizovali, tak je jednodušší si říct, že si to oběť částečně přivolala. Pak si můžeme dál žít v představě, že my jsme ti, kteří si dávají pozor, nám by se nikdy nic takového nestalo, nikdy by se nic takového nestalo naší dceři nebo naší mámě, protože my jsme lidi, kteří na sebe dbají a vědí, jak se správně chovat.
Jak jste se dostala k boji proti násilí na ženách? Proč jste se rozhodla založit spolek Konsent?
Byla to shoda náhod. Jak špatných, tak pak asi i dobrých. Sama mám zkušenost se znásilněním a nějakou dobu poté, co se mi to stalo, jsem narazila na průzkum Amnesty International, který se snažil poukázat na to, že je potřeba, aby Česko ratifikovalo Istanbulskou úmluvu ,což je úmluva o genderově podmíněném násilí a domácím násilí. Amnesty v tu chvíli mělo průzkum, kdy monitorovalo, co si Češi myslí o znásilnění a naráželo v něm na stereotypy, že si o to oběť nějakým způsobem koledovala, když flirtovala nebo byla opilá nebo byla nějak vyzývavě oblečená. Ten průzkum říkal, že 63 % Čechů si něco takového myslí. A mně to hodně rezonovalo s mými zkušenostmi, kdy jsem někomu vyprávěla, co se mi stalo. A oni reagovali přesně takhle.
Vzpomínám si, že mi kamarád říkal, že se nemůžu divit, když se takhle oblékám. Kopírovalo to to, co zjistilo Amnesty a mně v tu chvíli přišlo, že to je hrozně problematické, pokud si to opravdu myslí 63 % lidí. Napsala jsem takový post na Facebook, že je s tím potřeba něco začít dělat. Ten příspěvek byl hodně sdílený a ozývali se mi lidi, kteří se chtěli připojit, a z toho se postupně zformoval Konsent. Chvíli jsme přemýšleli, co chceme dělat a jak to budeme dělat a dospěli jsme k tomu, že chceme dělat osvětu v tomhle tématu, aby veřejnost už tyto stereotypy nesdílela. Problém totiž není jen to, že se znásilnění jako takové děje, ale i to, že když už ho zažijete, tak vám okolí opakuje, že si za to můžete sama.
Co se vám v Konsentu za tu dobu podařilo? Na Instagramu často sdílíte, že vám píše hodně lidí. Píší vám i o tom, že jim Konsent pomohl?
Od toho, že jsme byli pár lidí, co má ideu, už jsme se dostali do fáze, kdy jsme organizace, která má zaměstnance a kancelář. Pořádáme týdně kolem pěti až deseti workshopů. Část z nich jsou prevence sexuálního násilí a probíhají na základních a středních školách. Na Instagramu se snažíme hodně otevírat různá témata, která nesouvisí jen se sexuálním násilím, ale teď už i se sexem jako takovým, protože nám přijde, že aby ubývalo sexuálního násilí, tak není možné mluvit jen o tom, že je špatné někoho k sexu nutit nebo si nedávat pozor na to, jestli s tím souhlasí, ale je potřeba se bavit o tom, jak mít dobré sexuální vztahy, které budou založené na respektu. Na to nám ve chvílích, kdy jsme měli zajímavé stories, reagovalo třeba 200 lidí denně, kteří nám sdíleli své zkušenosti nebo jen psali, že je pro ně důležité si tohle přečíst, protože to nikdy nikde jinde neslyšeli, což je docela alarmující. Informace, které jsme sdíleli, jsou vlastně základy, které by měl znát každý.
Otevíráme tam třeba témata o prvním sexu a mýtech spojených s panenskou blánou. Strašně moc lidí nám napsalo, že o tom v životě neslyšeli a jak by jim pomohlo, kdyby tohle věděli. A co se týče sexuálního násilí či znásilnění, tak nám často píší holky nebo ženy, že měly traumatickou zkušenost se sexem, kdy se stalo něco, co se jim nelíbilo, ale že to neuměly pojmenovat a nevěděly, že to jde nazvat znásilněním. Je pro ně těžké si to uvědomit, ale pomáhá, když vědí, že na ten zážitek můžou nahlédnout skrz tuhle perspektivu a vědět, že to není jen tak. Že nemají blbej pocit z něčeho, co si přivodily nebo způsobily, ale že je to něco, co můžou pojmenovat jako znásilnění a uznat, že viník je člověk, který to udělal.
Alarmující je, že i v průzkumech, které dělali pan doktor Weiss a Zvěřina, 9 % mužů řeklo, že byli pachateli sexuálního násilí.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Proč se podle Nejedlové objevují názory, že si za znásilnění oběť mohla sama
Co dělat, pokus se vám svěří osoba blízká s tím, že byla sexuálně napadena
Kolik mužů se procentuálně dopustilo sexuálního napadené
Proč myslíte, že se najde tak velké množství lidí, kteří mají tendenci svalovat alespoň část viny na oběť?
Já si myslím, že je to tím, že nikdo nechceme žít v představě, že se nám něco takového může stát. Abychom si to racionalizovali, tak je jednodušší si říct, že si to oběť částečně přivolala. Pak si můžeme dál žít v představě, že my jsme ti, kteří si dávají pozor, nám by se nikdy nic takového nestalo, nikdy by se nic takového nestalo naší dceři nebo naší mámě, protože my jsme lidi, kteří na sebe dbají a vědí, jak se správně chovat. Když takhle část viny přeneseme na oběť a vyviníme z toho viníka, tak se nám v tom snadněji funguje a orientuje. Celkově ten problém je podle mě tak široký a tak rozšířený, že ho trochu jako společnost popíráme, protože není jednoduché nad něčím takovým přemýšlet. Říkat si, že každá desátá žena zažije znásilnění, to je enormní číslo na to, abychom to nějak pojímali.
Zdroj: Jan Hromadko
Co by měl člověk dělat, pokud se mu osoba blízká svěří s tím, že byla sexuálně napadena?
Máme k tomu na webu takový stručný návod. Určitě je potřeba dotyčnému nebo dotyčné v tu chvíli poděkovat za to, že s námi zážitek vůbec sdílí. Není totiž jednoduché svěřit se zkušeností se znásilněním. Oběti si velmi často myslí, že si za to můžou, proto dobré je podpořit v tom, že to není jejich vina. Můžete říct, že je vám hrozně líto, že něco takového dotyčný nebo dotyčná musela zažít. Je dobré se zeptat, co by od vás dotyčný vlastně chtěl a potřeboval, protože každý prožíváme traumata jinak a pro každého je dobrá jiná pomoc. Je dobré mu nabídnout, že pokud chce, tak ho nebo ji můžete doprovodit na policii a můžete doporučit organizace, které poskytují podporu a pomoc obětem znásilnění. Dají se najít na internetu. V Praze, je to třeba proFem, v Brně je Persefona. Je dobré nedělat nic, co si ten člověk nepřeje. Často se lidé bojí, že to řeknete někomu dalšímu. Přirozená reakce je, že když označí nějakého pachatele, tak na něj máte vztek a říkáte, že si to s ním půjdete vyřídit, ale to může být pro oběť také stresující. Dávejte si opravdu pozor, abyste nedělali nic, co si dotyčný nepřeje.
Pokud většinu sexuálních napadení mají na svědomí osoby, které oběť zná, jaká bývá motivace takových lidí? Proč se dopustí sexuálního násilí?To bych hrozně ráda věděla, ale bohužel k tomu nejsou žádná data. Málokdo, kdo něco takového spáchá, o tom chce mluvit. Narazila jsem na pár případů, kdy násilníci promluvili poté, co si uvědomili, co udělali. Někteří prostě měli pocit, že to můžou udělat, že jim to projde. Další si nepředstavovali, že je to něco, co se dá označit za znásilnění, protože žili ve stereotypu, že znásilnění je jen, když někoho přepadnete v parku. Bylo by zajímavé si s někým takovým promluvit. Alarmující je, že i v průzkumech, které dělali pan doktor Weiss a Zvěřina, 9 % mužů řeklo, že byli pachateli sexuálního násilí. Pachatelů je tady hodně, ale moc se toho o nich neví. Proto, abychom mohli dělat dobrou prevenci, by bylo potřeba se na ně víc zaměřit a víc zkoumat, co jsou jejich motivace.
Vidíte generační rozdíly. Je na tom mladá generace, v uvozovkách, lépe než ta starší?
Z toho, jak se o těch tématech bavíme na školách, vidíme, že část třídy už většinou o sexuálním násilí i souhlasu sama něco ví. Bohužel občas potkáváme i studující, kteří mají se znásilněním vlastní zkušenost. Pak je ve třídě vždycky část, která sdílí všechny stereotypy o znásilněni, někdy mají pocit, že znásilnění je věc, o které se moc mluví a přehání. Přijde mi, že mladí lidé dnes jsou celkově mnohem méně koherentní skupina. Je pro mě těžké říct, že generace mladých je takováhle nebo si myslí tohle, protože mám pocit, že je to hodně různé. U starších lidí mám pocit, že jsou mnohem méně naklonění k tomu o tomto problému mluvit. Často ho zlehčují. Přijde mi ale trochu povrchní je za to jednoduše odsuzovat. Když 40, 50, 60 let žijete v nějaké představě o světě a máte možná sám nějaké zkušenosti se sexuálním násilím, tak je mnohem těžší o tom fenoménu začít uvažovat nějak jinak.
Radim Uzel si v rozhovoru pro DVTV postěžoval, že sem proudí ze zahraničí kulturní vlivy, které upravují náš pohled na konsent a na to, co je sexuální obtěžování. Je podle vás možné, že v tomhle má pravdu, že mladá generace přebírá vzory ze Západu, kde se sexuální násilí řeší více než tady?
Určitě je to i vlivem popkultury, která tohle téma otevírá. Zároveň se ale standardy slušného chování vlastně zase tak moc nezměnily. Ani před sto lety nebylo normální někoho plácat po zadku a lidé si neříkali, že to je běžné chování. Jasněže se o souhlasu u sexu tolik nemluvilo, ale že nemáte někoho nutit k sexu podle mě lidi věděli.
Vy jste zhruba před třemi týdny na Radima Uzla kvůli jeho výrokům pro DVTV podali stížnost lékařské komoře. Prošetřila to? Informovali jste i Planned Parenthood, kde je čestným předsedou. Máte k tomu zpětnou vazbu?
Lékařská komora bohužel zatím nijak nereagovala. Ředitelka Planned Parenthood pro Evropu nám odepsala, že je ráda, že ji na výroky pana Uzla upozorňujeme. Informovali jsme ji i, protože Společnost pro plánování rodiny, jejímž čestným předsedou Radim Uzel je, měla na svém webu uvedené, že patří do jejich sítě a zajímalo nás, jak se k tomu síť Planne Parenthood postaví. Odpověděli, že jeho výroky o sexuálním násilí jsou zcela v rozporu s jejich hodnotami, ale zároveň nás informovali o tom, že Společnost pro plánování rodiny už asi dva roky není jejich členem. Mezitím informace o tom, že jsou členem, zmizela z webu Společnosti pro plánování rodiny. Kdyby pořád byli, tak by asi Planned Parenthood intervenovalo víc.
Obtěžování často souvisí se seznamováním, takže se budeme bavit o tom, jak se dají dobře navazovat vztahy.
Proč si myslíte, že se na školách neučíme o tak zásadních věcech, jako je souhlas se sexem?
Protože sexuální nauka jako taková není úplně lehká disciplína. Pedagogové k výuce nemají dostatečnou metodologickou podporu a nejsou k ní dostupné žádné české materiály. Zároveň možná ani někteří vyučující ani nevědí, jak široké téma sexuální nauky může být. Pro spoustu lidí je také těžké mluvit o sexu třeba i jen s partnerem, a o to těžší to asi musí být pro takového pedagoga nebo pedagožku v rámci třídního kolektivu. Proto se většina výuky sexuální nauky na školách věnuje biologickým apektům. Jsou to jednoduchá fakta, která nejsou nijak hodnotově zbarvená a nedá se o nich diskutovat.
O konsentu, tedy souhlasu, naopak je potřeba více diskutovat a více to téma rozebírat, oproti tomu je probrat, co jsou vaječníky a jak se chránit před pohlavní chorobou jednodušší Ale ve škole není dost prostoru pro spoustu dalších věcí, které by měly mít prostor ve výuce. Od mediální výchovy po spoustu dalších sociálních témat, na která nezbývá čas. Je potřeba, aby se naše školství více zaměřilo na témata, která jsou důležitá pro život. Někdy se tomu říká life-skill lesson. Hodiny užitečných dovedností pro život, které pořád moc nemáme, protože se ve škole soustředíme na tvrdá data a fakta.
Zdroj: Jan Hromadko
V jakém věku dítěte by se mělo začít vyučovat o sexu?
Čím dřív, tím líp. Odmala. My děláme workshopy na tohle téma pro rodiče. Během nich vysvětlujeme, že spousta věcí se dá probírat i s hodně maličkými dětmi. Zároveň, pokud nechceme, aby děti získávaly informace od kamarádů, kteří nejsou asi nejkvalifikovanější zdroj informací, nebo z porna či z internetu, kde si i spousta dospělých neumí najít správné informace, tak je potřeba, aby rodiče neotáleli.
Třeba věci, které souvisí s konsentem, se dají vysvětlovat už hodně malým dětem. Můžeme jim říkat, že jejich tělo je jenom jejich a že nikdo nemá právo s ním nakládat nijak proti jejich vůli. Když s nimi manipulujeme, tak můžeme dítěti vysvětlovat, proč to děláme, aby vědělo, že nějaké věci samozřejmě rodiče musí provádět s jejich tělem, ale že to dělají za účelem, který má smysl. A takhle pomalu se dá mluvit o souhlasu a budování tělesné integrity, která je pak důležitá pro to, aby si člověk uměl nastavit svoje hranice a nepřekračoval hranice někoho jiného.
Vy jste spustili projekt Žádná tabu před tabulí, prostřednictvím nějž chcete dostat na základní školy kvalitní sexuální nauku. Jakým způsobem toho chcete docílit? Jak konkrétně to bude vypadat?
Vycházíme i z toho, že jsme původně dělali sami workshopy na školách, které se týkají prevence sexuálního násilí a máme skvělé ohlasy. Ale nikdy nebudeme mít možnost navštívit zásadní počet škol v Česku a je to i finančně nákladné. Jednodušší by bylo, kdyby to mohli dělat sami učitelé. Proto jsme se rozhodli pro ně připravit návody do hodin s podrobně rozpracovanými aktivitami a teoretickým rámcem, který jim téma přiblíží natolik, aby ho mohli sami ve svých hodinách vyučovat a nepotřebovali k tomu dlouhou přípravu, na kterou nemají čas.
Protože jsme na HitHitu vybrali víc peněz, než byla naše minimální částka, chystáme šest lekcí, které budou pojímat témata konsentu, prvního sexu nebo jak vypadají lidská těla. V téhle lekci se rozebírá to, že mohou vypadat různě, že není potřeba mít trauma z toho, že mé pohlavní orgány nevypadají jako v pornu a podobně. Další oblast na kterou připravujeme materiály se týká seznamování a respektu, což souvisí i s obtěžováním. Snažíme se ale lekce koncipovat spíš pozitivně, nechceme se bavit jen o negativních věcech. Obtěžování často souvisí se seznamováním, takže se budeme bavit o tom, jak se dají dobře navazovat vztahy. Všechny lekce sahají spíše do sociální oblasti, říká se tomu sociální sexuální nauka.
My jsme v rámci kampaně na Instagramu otevírali téma velikosti penisů a spousta holek nám psala, že jejich kluci mají pocit, že mají malý penis, což samozřejmě nenapomáhá jejich sexuálnímu životu.
V rámci Konsentu se věnujte také respektu na půdě vysokých škol. Vypracovali jste výzkum, podle nějž má 18 % vysokoškolských studujících zkušenost s nevítanou sexuální pozorností ze strany vyučujících a kolem 9 % se jich setkalo se sexuálním nátlakem. Co má student udělat, pokud se setká s obtěžováním ze strany učitele?
Zjistili jsme, že na vysokých školách často chybí systém, jak se s incidenty sexuálního obtěžování vypořádat a velmi často nikde není dáno, kam se má oběť obrátit.Teď se snažíme pomoci univerzitám systém nastavit. Například nyní spolupracujeme s Karlovou univerzitou, kde je iniciativa, která má za cíl proměnit přístup UK k sexuálnímu obtěžování. Ale do té doby, dokud na škole není nastavený nějaký mechanismus, Na škole, kde zatím sexuální obtěžování není řešeno nijak komplexně doporučujeme oběti obtěžování vyhledat někoho z pedagogů, ke komu má dotyčný důvěru a tomu to oznámit a poprosit o pomoc. Když na to nebude reagovat tak, jak potřebujete, tak to nevzdávejte a zkuste to s někým dalším Samozřejmě, skvělé by bylo být v takové pozici, kdy se můžete vyhradit přímo vůči tomu vyučujícímu, který se obtěžování dopustil, ale dost často to právě z obav o další studijní výsledky nejde.
Ale už jsou pozitivní příklady toho, kdy na škole byl nějaký takový problém, a podařilo se ho vyřešit tak, že dotyčný pedagog už neučí. Pak se samozřejmě dá obracet na etické komise, ale ty fungují hodně zdlouhavě. Sedí v nich spíš lidi, kteří jsou zvyklí řešit plagiátorství. Takže podnět nemusí vést ke kýženému výsledku a už vůbec ne v tak rychlém čase, aby to té dotyčné nebo dotyčnému pomohlo v tu chvíli, kdy to potřebuje. Na vysokých školách působí pedagogičtí poradci a s nimi jsme měli konzultace a ti nám říkali, že se na ně často obracejí studující, kteří obtěžovánít zažili. I ti by potřebovali systémovou podporu jejich práce v oblasti sexálního obtěžování. Bez funkčního systému k řešení sexuálního obtěžování mají také omezené možnosti pomoci.
Před lety proběhlo v Americe #MeToo. Tady v Česku si myslím, že jsme to trochu vzali za špatný konec. Chci se zeptat na váš názor, zda #MeToo tady v rámci české společnosti něco změnilo, nebo na podobnou revoluci jaká proběhla v Americe teprve čekáme?
Ve chvíli, kdy #MeToo probíhalo, bylo v části mediálního spektra vykreslováné z mého pohledu špatně. Nebylo dobře pochopené a nastavovalo v části společnosti odpor a představu, že jde o hon na čarodějnice. Málo prostoru bylo věnováno obyčejným ženám, víc pak celebritám. Ale myslím, že i přes to nakonec #MeToo dost lidí přivedlo k tomu, že nad tématem sexuálního násilí alespoň trochu přemýšleli. A dodnes se o #MeToo pořád mluví. I když v Česku možná nebylo hnutí pochopené tak, jak bychom si třeba my v Konsentu představovali, tak to byl důležitý předstupeň k tomu, aby se debata o sexálním násilí více rozvíjela.
To, že v létě v Deníku N vyšel speciál, který se věnoval tématu znásilnění a obtěžování, je podle mě i důsledek toho, že připravilo půdu #MeToo. To samé se odehrálo ve Spojených státech, jen mnohem dřív. To, že bylo #MeToo tak úspěšné, je důsledek už dříve probíhajících kampaní. Ty možná nebyly tak masivní a neměly takový dopad, ale nastavovaly rámce toho, jak se o tom tématu dá bavit. Pro Česko bylo #MeToo asi první moment, kdy se takhle veřejně a masivně vůbec o tom tématu psalo, tak se nemůžeme divit, že to možná nebylo všude přijato úplně ideálně.
Spousta odpůrců #MeToo argumentovala tím, že je to hyperkorektnost, a že pokud to půjde takto dál, tak nebudeme moci ženám ani otevřít dveře nebo pustit je si sednout. Co podle vás motivuje lidi k tomu, aby si mysleli takové věci?
Já si spíše myslím, že to je taková klasická figura, kterou se snaží odvést pozornost od toho zásadního problému a neděje se to podle mě jen u sexuálního násilí, ale i spousty dalších věcí, kdy se od toho podstatného utíká k malichernostem. Přišlo mi to až úsměvné – nemám pocit, že by se běžně stávalo, že by se vás někdo v metru desetkrát denně snažil pustit sednout. Je to spíš výjimečná situace, kdy je někdo ohleduplný k ostatním. Zajímalo by mě, kolik lidí z těch, co toto bralo jako argument, vážně někoho pouští sednout v tramvaji pravidelně.
Ještě bych otevřel jedno téma, které je, myslím docela ožehavé hlavně pro mladou generaci. A to je pornografie. Té se také věnujete v rámci Konsentu. Do jaké míry se pornografie podílí na edukaci dětí ohledně sexu a v čem je pornografie špatná a spatřujete v něčem její benefity?
Data, která by v Česku monitorovala to, jak moc se pornografie podílí na získávání informací o sexu, nejsou. Asi ale můžeme předpokládat, že to bude podobné jako v zahraničí, kde více než polovina dospívajících čerpá informace o sexu z porna. To samozřejmě dává smysl, protože když o něčem chcete vědět co nejvíce, tak se na to podíváte. Ale spoustě z těch lidí pak nedochází, že to tak v reálném světě nemusí vypadat, že je to nahraný film. A není to jen problém dospívajících, je to podle mě problém i spousty už starších lidí, kteří žijí pod konstantním tlakem porna, se kterým se porovnávají.
My jsme v rámci kampaně na Instagramu otevírali téma velikosti penisů a spousta holek nám psala, že jejich kluci mají pocit, že mají malý penis, což samozřejmě nenapomáhá jejich sexuálnímu životu. Tyto představy mají lidi, protože se koukají na porno, které zobrazuje jsou penisy velikosti, kterou mají třeba jen dvě procenta lidí. Ale protože se heterosexuální muži málokdy dostanou do situace, kdy vidí jiný ztopořený penis, tak dává smysl, že to, co vidí v pornu, považují za standard. Protože, kde jinde by viděli, co je ten standard.
My tady nejsme od toho, abychom soudili, jestli je, nebo není porno špatné. To by si měl rozhodnout každý sám, na co se chce koukat a v jakých chvílích. Jsou lidé, kterým porno může pomoci zjistit, co by se jim mohlo líbit nebo díky němu mohou ukazovat partnerům, co by chtěli vyzkoušet. V různých průzkumech se ukazuje, že porno jako takové lidi hodnotí spíše jako přínos do jejich sexuálního života. Já myslím, že je ale potřeba, aby lidi věděli, že s pornem musí pracovat opatrně, že na něm může vznikat závislost a že to je nahraný film.
Můžete doporučit organizace, osobnosti nebo média kromě Konsentu, které by měl člověk sledovat, pokud se o tomto tématu chce dozvědět víc?
Mně přijde, že teď ta témata hezky otevírá třeba časopis Heroine, který je lifestylový, ale zároveň chytrý. Hodně mě nadchla kniha, která se jmenuje Respekt: Všechno, co kluci potřebují vědět o sexu a lásce. Vydala to Paseka. Je to pro dospívající chlapce, ale i mně ve třiceti, když jsem si to četla, to přišlo hrozně zajímavé a dočetla jsem se nějaké věci, které jsem nevěděla. Autor píše o vztazích, o sexu, o podobách těla, a je to sice pro kluky, ale vysvětluje tam i to, co se děje s ženským tělem. Takže si myslím, že knížka může zaujmout ženy i muže. Pak kniha Ovoce poznání, která popisuje mýty o ženském těle formou komiksu.
Z organizací se tématům sexuálního násilí a znásilnění věnuje proFem a Persefona, které jsem jmenovala. Na Instagramu se dá najít třeba To po tom, což je účet, který sdílí příběhy lidí, kteří zažili znásilnění. Je to tedy pro takové těžší chvilky. Není to snadné čtení.
Co v Konsentu chystáte do budoucna, respektive v letošním roce?
Byli bychomi rádi, kdyby se nám podařilo vytvořit digitální platformu, kde bychom soustředili všechny materiály k sexuální nauce a k prevenci sexuálního násilí. Rádi bychom posbírali i ty, co mají ostatní organizace a poskytli je věřejnosti. Našli jsme i zahraniční organizace, se kterými bychom na tom chtěli spolupracovat, abychom pak měli ucelenou webovou stránku, kam by mohl přijít rodič, učitel a nebo i někdo, kdo si sám chce přečíst víc o tématech spojených se sexem a intimitou. Není totiž úplně snadné najít k tomuhle tématu komplexní a zároveň zajímavě podané informace.
