Vyzpovídali jsme zástupce skupiny, která prostřednictvím hesel vylepovaných po Praze upozorňuje na společenské problémy.
Během jedné z procházek večerní Prahou jsem si všiml dlouhého plakátu nalepeného na jednom z domů. Stálo na něm: „Ženu ani květinou neuhodíš“. Heslovitý vzkaz mne na první pohled zaujal a vzbudil ve mně řadu otázek. Kdo jej tam přilepil? Proč? Co tím chce sdělit? Naštěstí byl k nápisu připojen i odkaz k profilu na sociální síti.
Až tam jsem zjistil, že podobných plakátů je po Praze už celá řada a vylepuje je skupina, která se prezentuje jako uskupení, jež chce prostřednictvím veřejného prostoru dát hlas těm, kteří jsou často umlčováni.
Abych blíže nahlédl do jejich organizační struktury, pohnutek, které je k tomuto druhu aktivismu vedly a pobavil se s nimi o tom, na co vlastně jejich skupina chce poukázat a čeho tím chce dosáhnout, zkontaktoval jsem se s nimi a domluvil si setkání.
K němu došlo na náměstí Míru v Praze. Čekala na mě čtveřice mladých lidí, která mi během necelé hodiny popsala, co je vedlo k jejich aktivismu, jak rozsáhlý problém je v Česku sexismus, ale také proč jim vadí mansplaining, proč je podle nich panenství mýtus a co je špatně na současném systému.
Jak jste se dostaly k této formě aktivismu?Anna: Přes hnutí ve Francii. Vzniklo to původně tam. Margaret Stern začala vylepovat plakáty, kterými chtěla upozorňovat na úmrtí žen na femicidy. Spousta žen zemře rukou partnera, jejich manžela nebo jejich rodinného příslušníka. Zabývala se i vraždami ze cti. Ve Francii se to hodně rozjelo, protože ta tématika a statistiky tam jsou mnohem vyšší než tady v Česku, ale sexismus je každodenní a setkáváme se s ním i tady, tak nám přišlo důležité na to upozorňovat skrze veřejný prostor, u nějž mi přijde, že často mluví víc k lidem než jeden článek, který zapadne ve smršti informací.
Vy jste se seznámily skrze toto téma, nebo jste se znaly už předtím?
Tereza: Asi jak kdo, propojuje to různé kamarádské skupiny.
Anna: Postupně se to ze skupinky dvou tří lidí rozšířilo, a je nás cca 20 až 30 členů, ale ne všichni se zapojujeme do každé akce. Spíš je to takové nárazové, kdo má čas a kdo má chuť. Postupně se přidávají další. A to tím, že se o tom rozšiřuje povědomí. Tím, že se o tom mluví.
Setkáváte se fyzicky, nebo je to všechno přes internet?
Markéta: Prvotní apel je vždy přes interní zprávu. To fyzické scházení se potom je hrozně stěžejní součástí. Probíhá tam ten brainstorming, ten proces. Ta hesla nejsou něco, co bychom někde opsaly nebo si to vzaly od těch Francouzek. Je to něco, co organicky vzniká, když se sejde právě ta skupina lidí a společně nad tím v tu jednu chvíli vede debatu a potom vytvoří plakáty.
Proč jste zvolily zrovna tuto formu protestu? Je dočasná, je to jen plakát, takže se roztrhá, nebo jej někdo strhne, nebo se vlivem počasí zničí. Tak proč zrovna tahle forma?Anna: Mně přijde, že je v tom veřejném prostoru fakt viditelná. Když tam visí několik týdnů, ale i pár dní, tak to vidí nějaké procento lidí. Ti nás často objevují skrze Instagram. Vidí náš plakát, vyhledají si tag a začnou nás sledovat. A i kvůli tomu, že plakáty jsou často stržené, tak nám přijde, že to nějakým způsobem burcuje veřejnost, že to k někomu promlouvá, že to na někoho, v uvozovkách, útočí a že má potřebu to strhnout, protože se třeba cítí být terčem té zprávy a přijde mi, že hlavně velkou roli tam hraje viditelnost. To, že jsou to velká černá písmena na bílém papíru. A je to taky velký. Vidíš to z tramvaje, není to nějaká malá nálepka.
Tereza: Zároveň je to tak, že touto formou vlastně nikomu neničíme majetek, což je pro nás také důležité. Kdybychom to někde sprejovaly, nebo se to snažily dělat formou, která bude trvalejší, tak budeme mít problém s tím, že ničíme cizí majetek, což je něco, čemu bychom se rády vyhnuly.
Eva: Mně přijde, že to je dost kontrastní. I když se to dá na posprejovanou zeď, kde už třeba může být nějaký text, tak to jde paradoxně vidět víc, i když je to jen papír.
V rámci vaší skupiny jsou jen ženy?
Anna: Ne. Právě ve Francii jsou tyto skupiny často vedené ženami a zúčastňují se těch akcí jen ženy, protože je to pro ně safe space, ale u nás máme i mužské členy, kteří se zapojují, kteří srší nápady a snaží se zapojit i další své kamarády. Rozhodně to není něco, co by se týkalo jen žen. Podobným způsobem jako feminismus není záležitost, která se týká jen žen.
Ve chvíli, kdy se začneš ptát, začneš se svěřovat, začneš naslouchat, být k tomu citlivější, tak zjistíš, že neznáš moc žen, které by se s nějakou formou sexuálního obtěžování nesetkaly.
