(2. část) 10 socialistických monumentů v Bratislavě: vydej se na procházku ikonickými, kontroverzními i zapomenutými památkami

Kolem reliéfu od Juraje Meliše pod hlavním nádražím projdou denně tisíce lidí. Je však na očích méně než jeho jiná díla z centra města –⁠ socha vojáka Napoleonovy armády či legendární osobnost petržalských ulic Schöne Náci. Impuls ke vzniku série čtyř betonových reliéfů vzešel podle umělcovy dcery Jany v 70. letech od vedení města. Pro Nový Čas řekla, že její otec návrh reliéfu na základě konzultací s představiteli města několikrát upravoval a uskutečnil jej mezi lety 1979 až 1981.

Reliéfy jsou vytvořeny z betonu a kromě mnoha ikonických staveb Bratislavy –⁠ Bratislavského hradu, Dómu sv. Martina, Michalské věže či kostela klarisek –⁠ zobrazuje i několik koster a množství typografických odkazů na historii města.

Žofie Halmová z oddělení kultury bratislavského magistrátu říká, že reliéfy vznikly v souvislosti s masivní přestavbou infrastruktury v blízkosti hlavního nádraží a dodnes působí jako humanizující prvek v dopravně přehuštěném hlučném území.

 4. Zvláštní dívka se svatozáří ve špatném stavu

V nelichotivém stavu a v pokleku na mohyle z kamenných bloků z původní konstrukce Starého mostu najdeme v hlubinách petržalského sídliště sochu s oficiálním názvem Zamyšlená.

S poetickou pózou bronzové sošky dnes kontrastuje řada tagů a nánosů spreje. Socha se svatozáří, kterou začal tvořit sochař Vladimír Havrilla ještě za socialismu, si své místo mezi paneláky našla těsně po pádu režimu v průběhu roku 1990.

Obecně je podle Vladimíry Büngerové ze Slovenské národní galerie špatný stav některých bratislavských soch a monumentů způsoben tím, že ne každému správci záleží na tom, aby byla díla „prezentována důstojně a hodnotně, s respektem a pokorou k jejich historickým nebo uměleckým hodnotám“.

5. Touha létat u Slovnaftu

Nalézt tuto sochu není vůbec jednoduché. Nachází se na parkovišti před budovou internátu středního odborného učiliště v areálu Vlčího hrdla u bratislavské rafinerie Slovnaft. Hliníková konstrukce abstraktních tvarů s ženskou tváří, která stojí na mramorovém podstavci a měří přes tři metry, má sourozence se stejným jménem a příbuzným motivem i v Seredi a na bratislavských Palisádách. 

Autorem sochy z Vlčího hrdla byl v roce 1983 bulharský rodák Emil Venkov, který na Slovensku působil od dob svých vysokoškolských studií v 60. letech. Zobrazení dynamiky pohybu v různých materiálech patřilo k celoživotním tématům tohoto významného sochaře s nezaměnitelným rukopisem.

6. Komunista Karol Šmidke nikam neodchází

Jméno na počest účastníka Slovenského národního povstání a poslance KSČ nesl kdysi celý růžinovský park. Když ho v roce 1989 město přejmenovalo na park Andreje Hlinky, socha Karla Šmidkeho v něm zůstala. Pokud se však chceš o jeho životě dozvědět víc, na pomník se nespoléhej. Všechny znaky kromě těch tvořících jeho jméno a roky narození a smrti totiž z podstavce pomníku zmizely.

Ivo Štassel z městského útvaru ochrany památek zachování sochy vysvětluje tím, že Šmidke se nikdy nedostal na seznam protagonistů komunistického režimu a po roce 1948 byl KSČ dokonce perzekuován. 

Vladimíra Büngerová ze Slovenské národní galerie předpokládá, že sochy Šmidkeho nebo Marka Čulena jsou ve veřejném prostoru většinou tolerovány. „Zřejmě se pamatuje i na jejich jiné skutky než jen na ty komunistické. U obou památek si musíme uvědomit, že se nenacházejí na nejvýznamnějších místech v centru Bratislavy. Zůstaly déle i díky své poloze, jednoduše tolik zraku nepřekážely.“ Dnes má bronzový Šmidke stejně jako socha Marka Čulena statut hrobu. 

Bronzovou sochu, kterou v roce 1979 odhalil československý prezident Gustáv Husák, má na svědomí sochař Vojtech Remen. Za dispoziční návrh a architektonickou podobu parku vděčíme autorovi bratislavského krematoria Ferdinandu Milučkému, který území funkčně rozdělil na „politickou“ část s pomníkem a větší relaxační část s lavičkami, fontánami, fontánkami s pitnou vodou a dalším vybavením.

7. Monument padlým bulharským partyzánům

Nedávno opravenému parčíku na Vajanského nábřeží dominuje bronzová socha partyzánů z Bulharska, která vznikla na počest 38 evidovaných obětí bulharské národnosti Slovenského národního povstání. Scéna evakuace zraněného spolubojovníka je na plaketě podstavce doprovázena úryvkem textu bulharského revolučního básníka Christa Boteva ve slovenštině i bulharštině: „Kdo padne v boji za svobodu, neumírá.“

Pomníky padlým bulharským partyzánům byly po válce osazeny na několika místech bojů na slovenském území. Realistickou sochu od českého výtvarníka Vladimíra Davida odhalili 3. září 1949.

8. Milníky ve tvaru šipek ve směru sovětského osvobození

Petržalský žulový pomník ve tvaru šipky na křižovatce Rusovské a Vídeňské ulice patří do stejné série s pomníky v Lamači, Novém Městě, Podunajských Biskupicích, Rači a Ružinově. Symbolická šipka je v každém případě orientována ve směru postupu Sovětské armády během osvobozování střední Evropy.

Autory milníků, které jsou kromě textu zdobeny i přírodním ornamentem a komunistickým symbolem srpu a kladiva, byli v roce 1960 sochař Ladislav Snopek a architekt Ladislav Beisetzer.

Každý z pomníků nese mírně odlišný text. Ten petržalský hlásá nedávno pozlacenými písmeny v ruštině a slovenštině: „V těchto místech překročily oddíly slavné Sovětské armády hranice osvobozené Bratislavy, aby lid Rakouska osvobodily od nadvlády fašismu! Čest a sláva hrdinské Sovětské armádě!“

I když je používání komunistické symboliky na Slovensku od 1. prosince 2020 zakázáno, jejich zobrazení na dílech před tímto datem protizákonné není. Podle Iva Štassela bychom je proto neměli odstraňovat. „Vhodným řešením dilematu ‚nemorálnosti symbolů‘ je osadit u těchto děl informační tabuli vysvětlující historické okolnosti vzniku díla.“ 

9. Vítězství – památník osvobození Rudou armádou

Mezi nepřehlédnutelné památníky věnované sovětským osvoboditelským armádám patří také alegorická socha Vítězství. Nachází se na náměstí Eugena Suchoně mezi historickou budovou Národního divadla a Slovenskou filharmonií. Socha ženy svírající symbol míru v podobě olivové ratolesti má připomínat osvobození hlavního města ukrajinskou frontou v tzv. bratislavsko-brněnské ofenzivě.

Autorem pomníku byl již v roce 1946 Jozef Kostka. Nedávné architektonické úpravy měl na starosti ateliér architekta Milana Škorupy.

10. Pijící holubice ze sadu Janka Krále

Největší městský park slovenského hlavního města vznikl již v roce 1774. Kromě sochy Janka Krále ukrývá i 12 soch zobrazujících znamení zvěrokruhu od Rastislava Miklánka. Fontána Pijící holubice byla do provozu uvedena v roce 1982. Autorem návrhu byl akademický sochař Ambróz Balážik. Ze slitiny hliníku a křemíku odlili části fontány ve slévárně v Žiaru nad Hronom a na místě je později upravovali pískováním.

Svým vznikem se váže k období revitalizace sadu v 80. letech 20. století podle konceptu zahradního architekta Alfonze Tormy. Už v nejbližších měsících se fontána dočká renovace, která obnoví výtvarnou a materiálovou kvalitu ve smyslu původních autorských návrhů.