Aneta Gretzová: Jsem jediná žena švec v Česku. Na ručně šité boty si musí zákazník počkat 9 měsíců

Co pro tebe boty znamenají?

Já jsem boty vždycky hodně prožívala. Když jsem si koupila nebo dostala nové boty, tak jsem to prožívala mnohem víc, než když si člověk koupí třeba nové triko, nebo nové džíny. Myslím, že to má více lidí. Boty jsou taková část šatníku, která je podstatná už jen kvůli tomu, že v těch botách nás to drží a vyrůstáme z nich. Hodně na nich záleží náš postoj, ne jenom fyzický, ale myslím, že i psychický. 

Hodně jsou teď v kurzu barefoot boty a jejich šití, co si o tom myslíš ty? 

Barefoot boty je podle mě název, který je špatně a nepopisuje to, co to je. Mělo by se to jmenovat třeba kožené ponožky. Je to úplný nesmysl a zavádějící název. Z ševcovského hlediska je to bota, která je zbavená veškeré konstrukce, takže pro mě jako pro ševce je to absolutně nezajímavé. Je to stejné, jako bych šila fakt koženou ponožku, bez nadsázky. Barefoot boty jsou ochuzené o veškeré řemeslo a o veškerý um. 

Tam jde i o to, že kopyta na barefoot boty respektují nohu. Jenže moje boty taky respektují nohu a to, že kopyto respektuje nohu, neznamená, že ta bota musí být ošklivá. Přijde mi, že z trendu dát najevo, že si neničíme nohy se stala taková lenost udělat to hezky. Není to o tom, že když mám rozpláclé nohy, tak nemohu mít na botě hezkou špičku. Takhle fungují kopytáři, když dělají kopyto na míru, mají obrovskou svobodu v tom, vybrat si jakoukoliv špičku a vymodelovat něco, co neničí nohu, ale zároveň vypadá jako krásná bota. To se o těch barefootových říct nedá, častokrát vůbec nerespektují hledisko estetiky. Hlavně dnes máme všude kostky a tvrdé povrchy takže barefoot nedává smysl. Dřív chodili lidé naboso, protože neměli peníze a byly jiné povrchy. Proč bysme se měli vracet k něčemu, co už je dávno překonané a v našich kulturních podmínkách to smysl nedává. Kdyby někdo žil v lese, tak budou barefootové boty super, ale tady to prostě smysl nedává. 

Jak vypadaly první boty, co jsi ušila? 

To byly takové pánské oxfordy na hrubo šité bez podšívky. 

Ty o sobě mluvíš jako o ševci, protože slovo ševcová má konotaci, že jde o ženu ševce, žádné jiné slovo není? 

Je to takové časté téma, i když se s někým seznámím – že se hledá slovo, které by to mohlo být. Často se zdá, že ševkyně, by mohlo být ono, ale takové slovo neexistuje. Já si říkám tedy švec a ani mi to nevadí. Ševcová mi vadí mnohem více, protože nejsem žena ševce. Takže švec jsem nějak přijala za své a připadá mi to důstojné. Je to ale otázka, jestli je víc feministické říkat si švec, nebo ševcová. Také nad tím často přemýšlím, ale pro mně je to slovo švec. 

Jak je to se ženami v tomhle oboru, je jich v Česku málo? 

Extrémně málo. Ševcovské řemeslo je dost široký pojem. Lidí, kteří šijou boty, je spousta, ale z mého hlediska to nejsou ševci. Za ševce považuji lidi, kteří to řemeslo udržují v nějaké kvalitě a živí se tím. To, že si někdo doma šije boty je hezké a mám z toho radost, ale nejsou to pro mě ševci. Kdybych tedy měla říci, kolik je v Čechách ševců žen, tak jsem tady sama. To je trochu šílené. Teď má Erik Martin Lawart, švec u kterého jsem začínala, novou tovaryšku, takže třeba budeme dvě. Momentálně švec jako takový jsem tady sama. Já se navíc za ševce považuji až tak poslední rok až dva, do té doby jsem to brala tak, že jsem tovaryš a že se to učím. Teď už mi dochází, že jsem švec a že jsem žena a že jsem tady sama, je to trochu zvláštní pocit. Je ale hezké, že ve světě znám pár ženských ševců. To je taková opora, že vím, že to není úplně šílené. 

Jak vypadá cesta tovaryše? 

To hodně záleží, není to nijak institucionalizované, takže je to hodně individuální. 

U mě to bylo hodně tradiční. Odešla jsem ze školy a zazvonila jsem u ševce Erika Martina Lawarta a řekla jsem mu, že hledám mistra, že chci umět šít boty a že to myslím opravdu vážně. On mi naštěstí uvěřil a zrovna mu v tu chvíli odcházeli dva tovaryši. Doteď jsem hrozně vděčná, že mi dal prostor. 

Já mistra beru jako takového člověka, který poskytne dílnu, a který je na té cestě k ovládnutí řemesla jako takový poradce a vlastně parťák k tomu, že v tom člověk není sám. Jasně, že mě Martin naučil strašně moc, ale dochází mi, že to bylo hlavně o otevření těch dveří a poskytnutí prostoru. Člověk se toho pak učí i hodně sám. Byla jsem i na různých výjezdech v zahraničí, takže se to potom nějakým způsobem sečte. Bez toho, aby mi ale otevřel dveře a dal mi možnost trávit v jeho dílně čas, by to nešlo. To je hrozně důležité. 

Kolik hodin denně tomu člověk musí dávat? Muselo to být jako zaměstnání, nebo jsi k tomu mohla pracovat i jinde? 

Ne, to nejde. To je právě největší úskalí každého člověka, který se chce naučit šít boty a možná je to i u jiných řemesel. Je to takový kolotoč. K tomu, abych se naučila šít boty, jsem věděla, že musím trávit čas jenom v dílně. Každý čas mimo dílnu, na nějakých brigádách, by mi bral čas v dílně. Do toho ale samozřejmě člověk potřebuje peníze a je to tedy na začátku v prvních letech hrozně složité. Vybalancovat čas v dílně a čas mimo. Já jsem si třeba za první tři roky nevydělala téměř nic, jestli to byly tři tisíce za měsíc, tak to bylo maximum. Teď už je to samozřejmě lepší.

To období, kdy se člověk učí, ale zároveň si tím řemeslem není schopen vydělat, je hrozně dlouhé. Opravdu nepředstavitelně dlouhé a zvlášť, když chce člověk šít boty v té kvalitě, která mě zajímá. Samozřejmě se dají šít boty v nějaké horší kvalitě, a potom je třeba prodávat kamarádům, ale to zase odvádí čas od toho, aby se to člověk naučil dělat pořádně. Je to opravdu zdlouhavé. Teď na jaře to bude šest let, co šiji boty, a když se mě někdo zeptá, kolik jsem za těch šest let ušila celých párů, tak jestli jsem jich ušila deset nebo patnáct, to je maximum. Potom jsem samozřejmě ušila spoustu různých částí na hromadě bot, ale celých bot od začátku do konce jsem udělala opravdu pár. 

Jak je to možné? 

Je to kvůli tomu, že je to extrémně zdlouhavá práce. Není to tak, že by si člověk řekl, našiju si teď spoustu bot a naučím se to na nich. Jeden pár teď šiju třeba měsíc. To je třeba další úskalí, že i po těch šesti letech je toho stále tolik, co jsem si nevyzkoušela a neobjevila. Je to opravdu na celý život, to vím i od ševců, kterým je třeba 70, také mi říkají, že je mnoho věcí, co nevyzkoušeli. 

Co je teď tvůj sen vyzkoušet, co jsi ještě nevyzkoušela? 

Toho je hrozně moc. Lákají mě třeba kovbojské boty, takové ty klasické prošívané s koseným podpatkem. Potom by mě hrozně bavilo ušít viktoriánské knoflíčkové boty, nebo perka. Je toho opravdu mnoho. Co se týká konstrukce, tam už toho zas tolik není, ale u těch vrchů je toho opravdu dost. 

Chtěla bys i ty svoje řemeslo předat dalším ženám? 

Určitě, já právě ještě pořád spolupracuji s Martinem, i když mám svoji dílnu, tak ještě šijeme často spolu a chodím tam na návštěvu. S Antonií a s Richardem, což jsou jeho noví tovaryši, máme hrozně hezký vztah. Jsem za ně ráda. Je pro mě hrozně silný, že tu v tom nejsem sama a že vzniká nová generace ševců. 

Mohla bys přijmout tovaryše nebo tovaryšku už teď? 

Je to hrozně složitý, ale vlastně proč ne. Zároveň mám pocit, že ten někdo by si to musel prosadit. I já jsem si to musela trochu prosadit. Člověk, když se chce učit šít boty, tak musí mít trochu až šílenej zájem. On sám to musí zkrátka hrozně chtít. Nemáme moc prostor nikoho vést za ruku, musí tam být proto hodně iniciativy od toho člověka a funguje to spíš tak, že tovaryš se ptá a mistr mu odpovídá, než že by ho aktivně něco vyučoval.

Existují v zahraničí nějaká učiliště ševcoviny? Tady v Česku žádné není. 

Vím, že v Japonsku jsou dobré ševcovské školy, ale jinak podle mě ševcovské řemeslo vůbec nepatří do škol. Samozřejmě, že tu máme třeba Zlín, nebo školu v Uherském Hradišti, ale to jsou všechno designy obuvi, není to ševcovské řemeslo. Kdyby byla nějaká vysněná škola, jako je například v Japonsku, tak by to bylo o tom, že tam učí mistři a vyučovalo by se tam i kopytářské řemeslo ručně. V nějakých malých skupinách to tedy asi jde, ale je to opravdu náročné na to odhodlání. Je to zkrátka hodně dlouhá cesta. 

Jak vypadá proces šití bot? 

Proces začíná měřením nohy, je důležité si tu nohu načíst i rukama. Osahat ji a zjistit, kde jsou třeba různé výrůstky na nártu nebo na patě. Jestli je ten člověk spíš kostnatý nebo má naopak silnější chodidla - to všechno se potom do té boty promítá. Na základě měr a informací, které mám, vyrobím kopyto. To je proces, ke kterému každý přistupuje různě. Já si chci kopyta rašplovat sama, ale někdo si je nechává vytvářet u kopytářů. 

Potom se šije zkušební bota, která se ušije na tom kopytě, abychom zjistili, jak všechno sedí. Ten proces je opravdu zdlouhavý. Ve zkušební botě chodí zákazník třeba tři dny, podle toho zjistíme, co bylo dobře, co bylo špatně. Pak se podle toho upraví kopyta a začínají se šít ty reálné boty. Celý ten proces trvá devět měsíců.

Přemýšlela jsi nad šitím bot třeba z recyklovaných materiálů?

To mi moc nedává smysl. Nebo takhle dává to smysl u levnějších bot, kdyby nebyly takhle složitě šitý, potom mi to příjde i sympatický. Ale když šiju botu měsíc a má vydržet, tak já jí potřebuju ušít z materiálu, který to zvládne. Kdybych třeba ušila botu ze staré kožené žíněnky, tak já tomu věnuju čas, úsilí a ta bota se za dva roky rozpadne, jenom kvůli tomu materiálu. To mi přijde jako velká škoda. Potom mi to vlastně nepřipadá ani ekologické. Je to blbé takhle říct, ale třeba z krokodýlí kůže, která je dnes samozřejmě pro lidi absolutně provokativní záležitost, jsou reálně boty, které vydrží nejdéle. Je to potom samozřejmě otázka, co je ekologičtější. Jestli si kupovat každý rok boty z nějakých veganských kůží a nebo si koupit jednou za deset let boty z krokodýla. To říkám trochu provokativně, ale je to taky něco, nad čím se zamýšlím.