Aneta Gretzová: Jsem jediná žena švec v Česku. Na ručně šité boty si musí zákazník počkat 9 měsíců

Aneta Gretzová byla 6 let tovaryškou, než se z ní stala, jak sama říká žena švec. V rozhovoru pro Refresher říká, proč nemá ráda označení ševcová nebo jak dlouho vydrží bota ušitá z krokodýla.

Kdy tě napadlo, že začneš šít boty a co byl ten první impuls?

Napadlo mě to poprvé, když mi bylo asi 18, byla jsem na rok ve Francii skrze program francouzského institutu. Shodou okolností jsem tam skončila u jedné učitelky, která byla rok před důchodem, a protože jsem tam byla první zahraniční student, tak moc nevěděli, co se mnou. Od rána do večera jsme spolu jen šily, nechodila jsem na žádné předměty a z toho systémového pohledu to bylo vlastně úplně špatně. Za mě to bylo ale strašně dobře. Ten rok byl moc krásný, trávila jsem čas jen s ní a v porovnání s tím, co jsem zažívala na školách tady, jsem poprvé zažila pocit, že mě něco baví a do toho mi to jde. Uvědomila jsem si, že mi to jde, jen díky tomu, že mě to baví. Moc nevěřím na talent, myslím si, že cokoliv, co člověk dělá, baví ho to a bude té věci díky tomu věnovat dostatek pozornosti, mu půjde. Myslím, že je to vše jen o upřímné pozornosti. 

Tahle učitelka byla krejčová a do toho za mlada pracovala i s kůží, takže jsme se bavily o kůži a mě kůže vždycky fascinovala. Díky tomuhle roku jsem začala uvažovat o tom, že se na střední nevrátím, až to došlo do bodu, kdy jsem si říkala, že fakt ne, že to nejde.

Po návratu ses tedy začala učit řemeslu?

Potom, co jsem odešla ze školy, jsem šla na měsíc do jednoho pražského brašnářství, protože tam byla možnost brigády a já jsem si říkala, že je to dobré, protože už je to nějak spojené s kůží. Zjistila jsem tam ale, že to není úplně ono, brašny pro mě byly moc představitelné. Vidíš, že je to nějaký geometrický tvar pospojovaný švy, boty jsem ale vůbec nechápala, a to mě bavilo. Byla jsem z nich úplně fascinovaná. Nechápala jsem, jak je možné, že vznikne takový objekt, který má takovou formu a tvary. Jak může být třeba podpatek složený jen z kůže a nerozpadnout se. Chtěla jsem se to naučit a bylo mi blízké i prostředí ševců. Sice jsem ho neznala, ale vysnila jsem si ho. V módě se mi třeba nelíbilo, jak je to rychlé a zaměřené na trendy. U ševcoviny se mi líbí, že člověk šije boty a šije je tak, jak se šily před 150 lety a není lepší způsob. Linie a tvary jsou dané a zkrátka mě fascinuje ta stálost. 

Myslíš, že tvar a linie už u klasické obuvi nejde nikam dál posunout. 

U klasické obuvy šité do rámu je 7 stylů, do kterých se dá zabalit jakákoliv bota a zbytek už je jen zdobení a kombinace něčeho, co už je. Líbí se mi, že si člověk může hrát s pravidly, která už jsou ale daná. Když se dívám na staré boty, tak vidím, že dávají smysl z tolika důvodů. I člověk, který nerozumí estetice a na takové boty se podívá, hned vidí, že se mu strašně líbí, i když nechápe proč.