Lea díky rakovině našla sebelásku, po vyléčení šíří osvětu: Když jsem přišla o vlasy, cítila jsem se ještě silnější (Rozhovor)

Toho jsem se popravdě vůbec nebála, protože se mi odjakživa líbily krátké vlasy. Já jsem nikdy vlasy nepovažovala za dívčí aspekt nebo aspekt krásy. Nikdy jsem ani neměla ráda řeči o tom, že vlasy jsou korunou krásy. Vždy jsem tehdy jen převrátila oči. A tak jsem to vnímala před nemocí i po nemoci. A paradoxně, odkdy jsem si oholila hlavu a přidala na Instagram svoji první fotku, na které jsem bez vlasů, cítím se mnohem silnější a více ženská.

Nebála ses reakcí?

Tehdy jsem už byla v tak mentálním stadiu, že jsem si uvědomovala, že ničí názor mě nedefinuje. Ani jsem tedy neřešila, kdo si co o tom pomyslí. Ale chodilo mi tehdy mnoho zpráv a mnohé z nich byly podpůrné. Já jsem se předtím Instagramu moc nevěnovala, měla jsem tam hlavně své kamarády, ale jak jsem začala otevřeně mluvit o své nemoci, začalo to stoupat a přicházely mi pozitivní komentáře a úžasné zprávy. Hodně dívek, chlapců, ale i dospělých lidí mi začalo psát, že jim můj Instagram velmi pomáhá a že jsou rádi, že se toto téma snažím odtabuizovat.

Když jsem onemocněla, uvědomila jsem si svoji hodnotu a s mnoha kamarády jsem ukončila vztah, protože mi do života nepřinášeli dobro. Začala jsem si dávat větší pozor na to, koho si k sobě pustím.

Setkala ses i s negativními reakcemi?

To ani ne. Maximálně se našly takové, ve kterých lidé popisovali své zkušenosti s rakovinou, ať už v jejich rodině, nebo mezi blízkými, a mluvili o případech, kdy to skončilo smrtí. Což mi samozřejmě bylo líto, ale nemocný člověk v takové situaci úplně nechce poslouchat ty nejdrastičtější možné závěry.

Změnili tvá rodina a kamarádi chování vůči tobě, když se dozvěděli o tvém onemocnění?

Rodina ne, protože ta je ke mně úžasná odmalička, a co se týká kamarádů, tak s mnoha jsem ukončila vztah a začala jsem si dávat větší pozor na to, koho si k sobě pustím.

Proč?

Nebylo to pro nemoc, ale proto, že když jsem onemocněla, uvědomila jsem si svou hodnotu a začala sama sebe víc milovat. A tehdy jsem si uvědomila i to, že ne všichni lidé se ke mně chovají tak, jak si zasloužím. Přestala jsem chtít nadále s nimi udržovat kontakt, protože mi do života nepřinášeli dobro.

Mám pocit, že na mentální zdraví se v dnešní době až tak nemyslí a lidé potlačují své emoce.

Mnohé zpráva o tom, že mají rakovinu, zlomí a uzavřou se. Ty jsi však, právě naopak, během léčby začala šířit povědomí a osvětu o rakovině na Instagramu. Co tě k tomu vedlo?

Pamatuji si, že když jsem ještě byla na základní škole, úplnou náhodou jsem narazila na nějaký livestream na sociálních sítích, ve kterém nějaká mladá holka s holou hlavou a s hadičkami v nose vyprávěla o rakovině velmi sebevědomě, otevřeně a beze strachu. Dodnes netuším, kdo to byl, ale byla to velmi silná a nebojácná bojovnice. A právě ona mě inspirovala v tom, že když jsem pár let nato onemocněla, začala jsem o tom také mluvit na rovinu.

V příspěvcích mluvíš o nemoci a svých emocích velmi otevřeně. Je podle tebe důležité otevírat i taková témata?

Určitě ano, a i to je jeden z důvodů, proč to dělám. Mám pocit, že na mentální zdraví se v dnešní době až tak nemyslí a lidé potlačují své emoce. Já osobně nemám žádný problém mluvit otevřeně o tom, co zažívám, protože vím, jak mně samé pomohlo, když jsem bojovala s pocity strachu a viděla jsem na některých Instagramech, že zažívat něco takového je zcela normální.

Jsi velmi silná žena, vystupuješ sebevědomě a své emoce netajíš ani před tisíci lidí, kteří tě sledují. Byla jsi taková vždy nebo to přišlo právě až během léčby?

To je velký paradox, protože já jsem taková předtím vůbec nebyla. Dokonce jsem se bála chodit jako první například do kavárny nebo na nějaké místo, kde se nacházelo víc lidí, a pouštěla ​​jsem před sebe kamarády. Měla jsem strach, že se na mě budou všichni lidé dívat nebo že se mi stane nějaký trapas.

Vůbec jsem si nevěřila a své sebevědomí jsem si sama ještě víc podkopávala. Pramenilo to z hloupých poznámek spolužáků ještě na základní škole. Když jsem onemocněla a přišla o vlasy, tak se něco ve mně radikálně změnilo, uvědomila jsem si svoji hodnotu a začala jsem nabírat sebevědomí.

Před nemocí jsem byla více zaměřena na materiální věci, a když se mě někdo zeptal, jaký je můj sen, řekla jsem: „Mít dostatečně mnoho peněz.“ Zdraví jsem vždy brala jako samozřejmost. Dnes už vidím svět jinak.

Na Instagramu jsi řekla, že nemoc ti změnila pohled na celý svět kolem. Jak?

Když třeba pršelo, tak jsem vždycky nadávala na to, že je ošklivé počasí. A bála jsem se například toho, že mi zmoknou vlasy. Když prší teď, řeknu si: Díkybohu. A také jak je úžasné být další den naživu. Uvědomila jsem si, že všechno, co mám, je velký dar, za který bych měla být vděčná.

Před nemocí jsem byla více zaměřená na materiální věci, a když se mě někdo zeptal, jaký je můj sen, řekla jsem: „Mít dostatečně mnoho peněz.“ A zdraví jsem vždy brala jako samozřejmost. Ale teď je pro mě největší prioritou právě být zdravá a šťastná. Vidím od té doby svět barevnější, jsem šťastnější. Někteří lidé by řekli, že jsem až příliš naivní, ale není tomu tak, jen si vážím maličkosti.

Když jsi byla na onkologii, nemohla jsi kvůli chemoterapiím chodit na slunce. Čeho všeho ses kvůli onkologickému onemocnění musela vzdát a jak to ovlivnilo tvůj běžný život?

Nejvíce jsem si musela dávat pozor na krev, jestli mám dostatek bílých krvinek. Pokud bych neměla, nemohla bych jít mezi lidi, protože bych měla oslabenou imunitu a byla bych náchylnější k nemocem. Setkání s lidmi bylo během léčby omezenější. Musela jsem si dávat pozor i na stravu a při poklesu bílých krvinek jsem musela držet dietu. Ale jinak nic takového, co by se nedalo zvládnout.

Mnohé mladé holky se aktuálně nacházejí v podobné situaci a chci jim pomoci, aby si uvědomily to, co já na onkologii, aniž by si tím musely projít.

Bylo pro tebe obtížné udržet si během léčby pozitivní myšlení?

Právěže ne, z čehož jsem byla docela překvapená. Určitě byly i slabší chvíle, ale já jsem věřící a právě víra mě v těch nejhorších situacích držela nejvíc při životě. To byl můj hlavní zdroj pozitivity. A také moje rodina, která je úžasná a vždy stála při mně. Stejně tak mi dodávali sílu i kamarádi z onkologie, se kterými jsem dosud v kontaktu. Hodně věcí mě drželo nad vodou, když jsem cítila, že se topím.

Kromě Instagramu a Tiktoku šíříš osvětu také prostřednictvím svého podcastu Káva s Leou. O čem všem v něm mluvíš?

Hlavně o sebelásce a mentálním zdraví. Když mi bylo asi čtrnáct, moc jsem se bála, jestli se budu ostatním líbit, a porovnávala jsem se s lidmi kolem. A to se mi zakořenilo v hlavě až do nemoci. Vždy si proto představím tu malou Leu, která si nevěří, a snažím se dát jí dobrý příklad. Umím si představit, že mnohé mladé holky se aktuálně nacházejí v podobné situaci, a chci jim pomoci, aby si uvědomily to, co já na onkologii, aniž by si tím musely projít.

Bylo pro tebe během léčby duševní zdraví stejně důležité jako fyzické?

Ano, ačkoli mnozí lidé považují mentální zdraví za méně důležité, protože se „nedá vidět“. Pro mnohé je to znak slabosti nebo si myslí, že když má někdo problémy s mentálním zdravím, tak přehání a snaží se být zajímavý. A i právě proto o těchto věcech mluvím otevřeně tak, jak to opravdu je.

Bereš svou aktivitu na sociálních sítích a v podcastech jako formu terapie?

Ano, moc mi to pomáhá. Když totiž říkám lidem své myšlenky, snažím se mezi nimi vidět právě sama sebe před několika lety. Takže to dělám i pro sebe.

Aktuálně si dávám pozor hlavně na stravu, alkohol, ale také na chování ke svému tělu, což by však měl dělat každý člověk, nejen ten, kdo se vyléčí z rakoviny.

Všechny chemoterapie máš už za sebou a vypadá to, že se ti podařilo onemocnění porazit. V jakém stádiu jsi aktuálně a na co si musíš nyní dávat pozor?

Hlavně na stravu, ale také na chování ke svému tělu, což by však měl dělat každý člověk, nejen ten, kdo se vyléčí z rakoviny. A aktuálně jsem už téměř půl roku vyléčená a musím si zaklepat, že vyšetření mám, naštěstí, dobré. Opět se tedy považuji za zdravého člověka.

Jak bys ze své zkušenosti ohodnotila lékařskou péči na Slovensku?

Všichni na ni nadávají, ale já musím říct, že jsem se nesetkala s žádnou negativní zkušeností. Na onkologii se ke mně chovali velmi mile, všichni mi pomáhali a zpříjemňovali mi pobyt v nemocnici. Myslím si, že tam dělají lidé, kteří to berou jako poslání, a je to cítit. Zachránili mi život, za což jim moc děkuji.

Když někdo, kdo se nachází v podobné situaci, bude číst tento rozhovor, co bys mu poradila? Jak to má co nejlépe zvládnout a vyrovnat se s tím?

I když ta cesta může vypadat nekonečně a člověk cítí, že už to nevládne, je třeba vydržet, neboť už za chvilku bude všemu konec a v konečném důsledku to bude ještě lepší než dříve. Protože člověku to, podobně jako mně, dá víc, než mu vezme.