Lea díky rakovině našla sebelásku, po vyléčení šíří osvětu: Když jsem přišla o vlasy, cítila jsem se ještě silnější (Rozhovor)

„Nejvíce mi v začátcích pomohl humor. Ještě ten den, kdy jsem se to dozvěděla, jsem si z toho s kámoši dělala legraci. Třeba i z toho, jak budu vypadat bez obočí a vlasů. Snažili jsme se do té negativní situace, ve které jsem se nacházela, přinést alespoň něco pozitivního,“ prozrazuje sebevědomá Lea.

Lee Jaššové je 19 let a během pandemie koronaviru onemocněla. S covidem to však nijak nesouviselo. Mladé studentce totiž našli nádor na pánvi. Začalo to tak, že ji koncem roku 2020 začalo bolet v kříži. Nejprve si myslela, že jen nachladla, ale bolest neustupovala a otok se zvětšoval.

Namísto toho, aby ji zpráva o onkologickém onemocnění zlomila natolik, aby se uzavřela do sebe, začala Lea, právě naopak, během léčby šířit osvětu o rakovině na Instagramu. „Spousta dívek, chlapců, ale i dospělých lidí mi začalo psát, že jim moje příspěvky velmi pomáhají a že jsou rádi, že se toto téma snažím odtabuizovat,“ říká Lea, které se nakonec podařilo úspěšně vyléčit, ale dnes nadále šíří povědomí o rakovině.

V rozhovoru se dozvíš, jak překonala onkologické onemocnění, jak se cítila poté, co přidala na Instagram svoji první fotku bez vlasů, proč s mnoha kamarády ukončila vztahy poté, co onemocněla nebo i to, v čem se během léčby změnila o 180 stupňů.

Lein příběh je součástí naší série rozhovorů o životě s rakovinou. Mluvíme s mladými lidmi, které z ničeho nic překvapilo onkologické onemocnění a změnilo jim život. Klikni sem, pokud chceš další části série. Podobný obsah můžeme tvořit jen s podporou našich čtenářů, přidej se do klubu Refresher+ i ty.

O rakovině jsme si povídali i s 28letým Jakubem, který měl nádor na varlatech. Ty mu kvůli onemocnění museli odstranit. Dnes lituje, že nemůže mít děti a štve ho zejména to, že se o prevenci dostatečně nemluví. Doufá, že jeho příběh poslouží jako varování pro mladé muže.

Kdy jsi poprvé zpozorovala, že něco není v pořádku?

V prosinci 2020, kdy jsem z ničeho nic začala mít velké a neutuchající bolesti ve spodní části kříže. Myslela jsem si, že jsem jen nachladla nebo že mám zanícený sedací nerv, a podle toho jsme k tomu i přistupovali. Takže jsem si na to dávala různé obklady a mastičky. Nepomáhalo to, ale po čase to jaksi samo odešlo. Od začátku roku 2021 se však bolest konstantně vracela a v únoru se mi začal zvětšovat otok pánve. Tehdy jsem se už začala bát, že to může být něco vážnějšího.

Napadlo tě tehdy, že by to mohla být i rakovina?

Popravdě ano, ale to jen na moment. Byla jsem však přesvědčená, že jen zveličuji. Spíš jsem si myslela, že to je zánět sedacího nervu, neboť to mělo všechny doprovázející symptomy.

Z krevních testů při první prohlídce u obvodní lékařky se nic nezjistilo. Podle nich jsem byla naprosto zdravá. Na MR mi zase řekli, že jim tam něco svítí, ale nevědí co.

Jelikož bolest pokračovala a otok se nezmenšoval, šla jsi s tím k lékaři. Jak to probíhalo a co ti řekli?

Právěže nic. Tehdy jsem totiž absolvovala maraton po různých lékařích. První návštěva proběhla u obvodní lékařky, která mi udělala krevní testy. Z nich se však nic nezjistilo, podle dat z nich jsem byla naprosto zdravá. Pak jsem šla na MR, kde mi zjistili destrukci pánve, v důsledku čehož přišla další vyšetření. Tam mi řekli, že jim tam něco svítí, ale nevědí co.

Ve kterém bodě během této série vyšetření lékaři konečně zjistili, co ti opravdu je?

Na ortopedii na Kramárech, kde mi udělali biopsii (lékařský zákrok, při kterém se z těla pacienta odebírá vzorek tkáně kvůli stanovení diagnózy – pozn. red.). Za dva týdny po odebrání vzorku nám volali z onkologie, že mám nastoupit k léčbě.

Bála jsem se hlavně toho, jak budu vypadat, když mi vypadá obočí, a jak si ho budu malovat. (smích) To byla úplně první myšlenka.

Jaké byly tvé první pocity, když ses to dozvěděla?

Tohle mi nikdo nechce věřit, ale já jsem se bála hlavně toho, jak budu vypadat, když mi vypadá obočí, a jak si ho budu malovat. (smích) To byla úplně první myšlenka. Ale samozřejmě pak přišly všechny ty strašné myšlenky, protože rakovina u každého automaticky evokuje smrt. Bála jsem se, protože jsem šla do neznámého. Měla jsem spoustu otázek, které mi neměl kdo zodpovědět. Na mnohé totiž ani neexistovala odpověď. Prožívala jsem i chvíle zoufalství.

Co ti tehdy pomohlo?

Humor. Ještě ten den, kdy jsem se to dozvěděla, jsem si z toho s kámoši dělala legraci. Třeba i z toho, jak budu vypadat bez obočí a vlasů. Snažili jsme se do té negativní situace, ve které jsem se nacházela, přinést alespoň něco pozitivního.

Léčbu jsi absolvovala v Národním ústavu dětských nemocí v Bratislavě. Jak dlouho trvala?

Řekli mi, že léčba by měla trvat do roka. V mém případě to bylo asi devět měsíců. Začala jsem ji na konci března 2021 a ukončila na začátku listopadu 2021, kdy jsem měla poslední chemoterapii.

A jak léčba probíhala?

Mnohé možná překvapí, že léčba není bolestivá. Byla jsem přes centrální katetr (CVK) napojená na infuzi, která vedla do srdce. V začátcích chemoterapie jsem se bála, že mi z toho bude špatně a budu vracet, ale nakonec to nepřišlo ani jednou. První chemoterapie byla horší, ale postupně se to zlepšovalo.

Během léčby jsem si v nemocnici dělala úkoly do školy nebo jsme tam s našimi úžasnými učitelkami měli různé kreativní ruční práce. Je to však velmi subjektivní. Já jsem tam chodila ráda, ale potkala jsem tam i takové pacienty, kteří k tomu měli velký odpor. Mně to však nevadilo, protože tam je skvělý kolektiv. Velice nám to zpříjemňovala zejména naše úžasná přednostka Alexandra Kolenová.

Nikdy jsem vlasy nepovažovala za dívčí aspekt nebo aspekt krásy. Neměla jsem ráda ani řeči o tom, že vlasy jsou korunou krásy. Vždy jsem tehdy jen převrátila oči.

Co jsi zažívala v době, kdy jsi o nemoci poprvé veřejně promluvila na Instagramu a přidala si fotku, na které jsi bez vlasů?