Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Nehtový průmysl je dnes odvětvím, ve kterém se celosvětově točí desítky miliard korun. Jak ale vše začalo a v čem je zrovna tento beauty obor speciální?
Nehtové salóny jsou úplně všude. Jedná se o celosvětově nejrozšířenější walk in zkrášlovací proceduru na světě. Většinu nehtových salónů, které dnes také v Česku známe, řídí a vlastní Vietnamci. Byli to totiž právě vietnamští imigranti, kteří nehtový průmysl během dvou generací proměnili v celosvětové impérium.
Proč právě nehty byly tím, co pomohlo tisícům lidí překonat úskalí spojené s nutností emigrace a opuštěním domova, a jak se za tak krátkou dobu nehtové salóny vyprofilovaly do rozsáhlé struktury, kterou vidíme dnes? Přečti si o historii nehtových salónů, jež je také obecně důležitou součástí historie migrace.
Vše začalo válkou ve Vietnamu, která byla důvodem, proč Vietnamci museli svoji zemi opustit. Poté, co padl Saigon a k moci se dostala komunistická vláda Severního Vietnamu, přestala být – především pro lidi z Jižního Vietnamu – země bezpečná. Komunisté omezili všechny svobody. Zavřeli tržiště, neexistovala svoboda podnikání ani svoboda slova, náboženství či vzdělání. Vláda sledovala každý pohyb a lidi odposlouchávala. Za vystupování proti režimu hrozilo vězení, převýchovný tábor, nebo dokonce smrt. Mnoho lidí nemělo co jíst a bojovalo o přežití. Jelikož byla Amerika do války zapojená, byla také tou zemí, která jako první poskytla lidem prchajícím před režimem azyl.
Zdroj: Center for Asian American Media/volně k užití
Jako první opustili Vietnam spolu s americkými vojáky příslušníci vietnamské armády a jejich rodiny. V této první vlně byly také ženy, které v tu dobu zatím ještě nevěděly, že jejich činy budou mít ohromný dopad na stovky tisíc dalších lidí, jež z Vietnamu přijedou do Států po nich, a následně také další generace.
Hollywoodská hvězda přijela pomáhat s perfektní manikúrou
Tyto ženy, jimž se také říká „prvních 20”, jelikož byly opravdu mezi úplně prvními migranty, kteří do Ameriky po pádu Saigonu přišli, byly ubytovány v uprchlickém táboře Hope Village v Kalifornii. V táboře byly především rodiny vojenských příslušníků armády Jižního Vietnamu a tyto ženy patřily mezi ně. Byly to například manželky a dcery generálů a plukovníků.
Do Hope Village za nimi jezdili nejrůznější humanitární pracovníci a snažili se všechny, co museli kvůli válce ze země odjet, v nové zemi co nejlépe aklimatizovat. Mezi těmi, kteří nabízeli humanitární pomoc, byla také hollywoodská herečka Tippi Hedren, známá například z filmu Ptáci a Marnie Alfreda Hitchcocka.
Herečka Tippi Hedren. Zdroj: Universal Pictures
Tippi se v táboře snažila pomáhat právě ženám, a jelikož přijela ihned na začátku, věnovala se první dvacítce příchozích. Společně s dalšími ženami se snažila přijít na to, jaké uplatnění by jim vyhovovalo co nejvíce. Zkoušela vymýšlet nejrůznější profese jako například písařky či švadleny, ale nic z toho se úplně neosvědčilo.
Thuan Le, jež právě patřila mezi prvních dvacet žen, které do tábora přišly, v dokumentu Nailed It! na toto období vzpomíná s radostí. Období, kdy s ostatními ženami a Tippi vymýšlely, co by jí a jejím přítelkyním vyhovovalo nejvíce, si vybavuje přesně. „Pamatuju si, jak jsme se jednoho dne podívaly na Tippiiny nehty a hrozně se nám líbily. Řekly jsem si ‚wow, to je opravdu nádhera‘. V tu chvíli se nám všem začal v hlavě rodit nápad,” uvedla Thuan Le.
Netrvalo dlouho a ženy společně s herečkou začaly nápad měnit ve skutečnost. Tippi přivedla do tábora svoji osobní manikérku, která ihned začala s výukou základů. Nedlouho poté jim Tippi přes své kontakty domluvila stipendium na vizážistické škole. Ženy z tábora tam každý den dojížděly a učily se dělat nehty. Poté, co krátké studium dokončily, jim Tippi domluvila místa v salónech, které znala. Mezi prvními dvaceti bylo kromě žen generálů a vojenských příslušníků také několik učitelek, které ve Vietnamu učily na základních školách. Tato profese byla při dalším předávání zkušeností velmi důležitá.
Příběh z Hope Village byl však teprve úplný začátek. „Ve Vietnamu jsme musely zanechat mnohem lepší život, než jaký na nás čekal, když jsme přijely do Ameriky. Když jsme tedy v celé té ohromné nejistotě viděly příležitost, jak pracovat, živit rodinu a vychovávat děti, nemusely jsme nad tím přemýšlet dvakrát,” říká Kim Dung, jež byla rovněž ve skupině prvních dvaceti žen.
Netrvalo dlouho, než si prvních dvacet žen prací v nejrůznějších salónech krásy dokázalo i s pomocí rodin ušetřit na otevření vlastních salónů. Tím byla odstartována nehtová revoluce, která rychle rostla, a to z mnoha důvodů. Jednak to bylo dáno tím, že naučit se dělat nehty trvá poměrně krátkou chvíli a peníze z toho přichází okamžitě. Dalším důvodem bylo také to, že je vietnamská kultura velmi orientovaná na rodinu a z imigrantů, kteří po válce do Ameriky přijížděli, se stala velká komunita, jež si chtěla pomáhat.
Slovo o lukrativnosti nehtových salónů se šířilo rychle a mnoho lidí se dostalo do byznysu díky rychlému zaučování všech svých příbuzných, včetně těch, kteří přijížděli postupně. V neposlední řadě velký nehtový boom ovlivnil také fakt, že nový nehtový průmysl vietnamských imigrantů cílil na úplně nový segment zákazníků. Před válkou bylo běžné, že gelová manikúra stála od 150 do 200 dolarů a byla to záležitost bohatých bílých Američanek.
Spojení dvou kultur změnilo nehtový průmysl od základů
Vietnamské salóny šly s cenou masivně dolů a poprvé se také otevíraly i ve vyloučených lokalitách, kde tou dobou žili převážně Afroameričané.
O otevření první takové pobočky se zasloužily dvě ženy – Olivett Robinson a Charlie Vo. Obě byly mezi prvními, jež si na začátku osmdesátých let otevřely řetězec salónů ve vyloučené lokalitě, konkrétně na jihu Los Angeles.
Olivett je Afroameričanka a Charlie Vietnamka. Přátelství mezi nimi vzniklo během sezení, kdy Olivett chodila k Charlie na nehty a na oplátku ji učila anglicky. Dle jejích slov je sblížila především sdílená zkušenost rasismu a toho, že se před ním tak nějak ochraňovaly navzájem, jelikož se každá setkávala s odlišným druhem diskriminace.
Svou první pobočku salónu pod názvem Man Trap, kde Olivett dělala vlasy a Charlie nehty, otevřely v roce 1983. O dva roky později už měly salónů devět. Všechny byly v černošských oblastech, což bylo pro další vývoj nehtové revoluce velmi důležité.
Samotný řetězec Man Trap byl v historii salónů důležitým milníkem. Odstartoval totiž spojení dvou kultur – vietnamské a afroamerické. Byly to právě Afroameričanky, které do nového nehtového průmyslu vnesly umění. Nešlo už o obyčejně nalakované nehty. Do popředí se dostávaly dlouhé, zdobené, akrylové nehty. Šlo často o velmi propracovaný design, který mnohdy trval i několik hodin.
Tyto trendy vynesly na výsluní afroamerické ikony jako například Missy Elliott či Coko from SWV a díky dostupnosti, které vietnamské salóny nabízely, se rychle staly součástí kulturní estetiky běžné afroamerické ženy.
Kromě byznysového modelu tedy prošel nehtový průmysl progresem i v kontextu produktu, který nabízel. Nehty byly od těch, které měla Tippi původně v táboře Village Hope, úplně odlišné. Bylo to umění a bylo dostupné všem.
Na konci osmdesátých let už bylo kvůli poměrům ve Vietnamu nuceno emigrovat a usadit se v Americe přes 500 tisíc Vietnamců. Pro organizace zajišťující pracovní místa a trh práce by to byl ohromný nápor, díky nehtovému průmyslu se však mohlo mnoho lidí poměrně rychle začlenit a začít vydělávat.
Touto dobou byl bývalý poručík námořnictva Jižního Vietnamu Minh Nguyen po příchodu do Ameriky sociálním pracovníkem, který se staral o zajišťování místa nově příchozím, netrvalo však dlouho, kdy právě on položil další ze stavebních kamenů novodobého nehtového průmyslu. „Tippi Hedren je matka nehtů a já jsem otec nehtů,” řekl Minh v dokumentu Adele Free Pham.
Krátce poté, co se Minh od své manželky dozvěděl o prosperujícím nehtovém byznysu, opustil sociální služby a rozhodl se pro získání své vlastní licence. V roce 1987 si potom se svou ženou otevřeli první nehtovou akademii Advance Beauty Collage, kde se úplně poprvé řemeslo vyučovalo pouze ve vietnamštině. Minh také v kongresu lobboval za to, aby se state board test (test, na základě něhož může člověk v Americe získat vizážistickou licenci a také oprávnění dělat manikúru, pozn. red.) dělal ve vietnamštině.
S masivním nárůstem nových salónů se v nově ustaveném průmyslu rozmohla ještě větší cenová válka, než jaká se odehrála na konci sedmdesátých let, kdy nové salóny začaly otevírat. Nehty, jež před Vietnamskou válkou stály 200 dolarů, byly na konci osmdesátých let kolikrát i za 10 dolarů, což způsobovalo problém především původním americkým podnikatelům, kteří nehty dělali ještě před válkou.
Byla to tak především závist a konkurenční boj, z nichž se zrodilo stigma a stereotypy, na které vietnamští podnikatelé na začátku 90. let začali narážet. O jejich salónech se začalo šířit, že jsou nehygienické a špinavé a tento stereotyp mnohdy tlačila i média.
Toto stigma v nějaké míře zdědila do současnosti i nová generace vietnamských podnikatelů v nehtovém průmyslu. Bohužel to však není jediný problém, který v oboru po nástupu nového tisíciletí přetrval. Vedle stereotypizace je novodobý nehtový průmysl zatížen také zdravotními problémy, které mohou mít manikéři z celodenní inhalace chemikálií během práce v salónech. Po válce to nikoho moc nezajímalo, avšak dopady z celodenní práce v salónu se po dvou dekádách začaly projevovat. Šlo především o astma, nemoci dýchacího ústrojí, rakovinu prsu i problémy s početím.
Největší problémy v minulosti způsobovaly tři chemikálie, které se do laků a gelů na nehty přidávaly. Byl to toluen, který způsobuje bolesti hlavy, dráždí dýchací cesty i oči, a potom formaldehyd, jenž také působí dráždivě. Nejnebezpečnějším z nich byl však dibutylftalát, známý pod zkratkou DPB, který při inhalování ve vysoké koncentraci negativně ovlivňoval reprodukční orgány a vývoj plodu.
V Evropské unii je dnes již DPB zakázán, chemikálie jsou více kontrolovány a samotné salóny už od jejich používání upouští. I pracovníci jsou na své zdraví už mnohem více opatrní. Oproti osmdesátým a devadesátým letům začali manikéři nosit respirátory, používat netoxické přípravky, jako je například šelak, a firmy vyrábějící nehtové produkty začaly být mnohem více pod dohledem kontrolních orgánů.
Průmysl se navzdory stigmatizaci a stereotypům, které přetrvávají i do dnešních dní, stále rozrůstá a jde o ohromně prosperující odvětví, jež by bez invence, práce a vlastního kulturního dotyku vietnamských válečných uprchlíků v Americe nikdy nevzniklo. Alespoň ne takové, jaké jej známe dnes.
