Výhře jsem nejdřív nevěřila. Mým snem je dostat se do světové špičky, říká juniorská šampionka French Open Lucie Havlíčková

Zlobivé dítě. Tak jste označila sama sebe. Váš trenér o Vás jednou mluvil jako o zlém děťátku ze Sparty. Proč takové přívlastky? Jste tenistka, která má svou hlavu?

To přídavné jméno zlé se mi tolik nelíbí, zlobivé ale sedí. Je to proto, že si dělám spoustu věcí po svém a jsem hodně tvrdohlavá. Když se mi něco dělat nechce, tak to dělat nebudu. A když chci, aby něco bylo takto, tak to prostě bude a podle nikoho jiného to dělat nebudu.

Jak tedy řešíte to, když vidíte třeba nějakou herní situaci jinak než trenér? Dáte na něj?

Pak asi záleží na tom, jak moc mě trenér dokáže přesvědčit o tom, že jeho varianta je ta správná. A také na tom, v jakém jsem rozpoložení. Když jsem naštvaná nebo je ten den něco špatně, tak prostě poslouchat nebudu a udělám to tak, jak se mi chce.

Bylo pro vás těžké zůstat u tenisu během puberty, udržet si nějakou disciplínu, která je potřeba?

Vždycky jsem to zvládla. Bylo to ale i tím, že mi nikdy nikdo nezakazoval i jiné aktivity, třeba stýkat se s kamarády a mít nějaký volný čas. Pokaždé jsem měla trenéry, kteří chápali, že je to pro mě důležité. Vždycky jsme to nějak zkombinovali, aby to nebyl jen tenis. Všichni věděli, že by mě to jinak přestalo bavit a pravděpodobně bych se na to vykašlala.

V semifinále letošního French Open jste se střetla s další Češkou, Sárou Bejlek. To bylo dlouhé a náročné utkání. Ve finále jste porazila soupeřku poměrně hladce, dvakrát 6:3. Který ze zápasu byl pro Vás těžší?

Těžší bylo určitě semifinále. Věděla jsem, že to bude dlouhý a náročný zápas, se Sárou to tak vždycky je. Hraje nepříjemný tenis a výměny jsou vždycky dlouhé a hlavně jsme spolu během turnaje hrály i čtyřhru, takže nastoupit proti sobě bylo těžké. Do finále už jsem šla s tím, že si to chci užít bez ohledu na to, jak to dopadne. Samozřejmě, že jsem chtěla vyhrát, ale hlavní pro mě bylo si to užít a nezhroutit se z toho, že hraji finálový zápas.

Jaké byly první pocity, když jste vyhrála?

Tomu, že se to povedlo, jsem v prvních vteřinách ani nerozuměla. Já jsem na turnaj vůbec nejela s myšlenkou, že bych ho mohla vyhrát. Jasně, vždycky to člověk chce, ale rozhodně s tím nepočítá. Chvíli trvalo, než jsem výhru zpracovala, ale brzy mi vše došlo a bylo to neuvěřitelné.

Po jedné z výher jste říkala, že kdybyste ještě před rokem ve třetím setu prohrávala 2:5, že byste se nesnažila a zápas „nějak dopinkala“. V čem jste se za ten rok nejvíc posunula?

Určitě se změnilo moje mentální nastavení, snažím se na něm pracovat, protože to vždycky byl největší problém. Letos jsem těch zápasů otočila více, tak v tomhle směru posun určitě nastal. 

Psychická stránka je důležitá nejen v tenise, ale ve sportu jako takovém. Co Vám pomáhá udržovat se během turnajů v psychické pohodě? Máte nějaké rituály?

Rituály asi vyloženě nemám. Jen sama sebe musím neustále uklidňovat. Často mi pomůže, že mám blízko trenéra nebo tam jsou ostatní hráčky a hráči z týmu, kteří mě podpoří a povzbudí. To člověka taky občas dost uklidní.

I nám v juniorském věku, když se na náš zápas dá vsadit a prohrajeme, přijde tolik ošklivých zpráv typu „Neumíš hrát tenis, stejně nikdy nic nedokážeš. Umři, ty…“ Pokud to člověk nedokáže vypustit z hlavy, musí to pro něj být velmi náročné.

Psychika je něco, co se v souvislosti s ženským tenisem hodně řeší, téma otvírá například Naomi Osaka. V čem to podle Vás mají dnešní tenistky těžší oproti minulosti?

Velkou roli hraje určitě mediální tlak a taky sociální sítě, kde jim denně chodí neskutečný počet nenávistných zpráv a komentářů. I nám v juniorském věku, když se na náš zápas dá vsadit a prohrajeme, přijde tolik ošklivých zpráv typu „Neumíš hrát tenis. Jdi pracovat do Alberta, stejně nikdy nic nedokážeš. Umři, ty…“ Raději to nebudu říkat, abych nebyla sprostá. Pokud to člověk nedokáže vypustit z hlavy, tak věřím tomu, že to pro něj musí být velmi náročné.

Vy jste podobné nenávistné zprávy už řešila?

Přišla mi spousta takových zpráv – jak jsem říkala, často, když hraji zápasy, na které se už dá vsadit. Ale vůbec to neřeším, mávnu nad tím rukou a smažu to.

Haty na sítích Vás tedy nerozhodí. Čím Vás dokáže rozhodit soupeřka na kurtu?

Přiznám se, že na kurtu tak ledově klidná nejsem, spíš vůbec. Tam dávám emoce hodně najevo. Dřív mě rozhodilo cokoli. Když mi třeba soupeřka ukřivdila s míčkem nebo sama sebe nějak nepříjemně hecovala. Teď se snažím soustředit hlavně na sebe, ale i tak se někdy stane, že mě něčím podobným rozhodí.

Ke kterým tenistkám, ať už z Česka, nebo zahraničí, máte nejblíže?

Nemám jedinou tenistku, která by pro mě byla vzorem úplně ve všem, z českých hráček je každá nějakým způsobem inspirativní. Líbí se mi pestrý tenis, který hrají Karolína Muchová a Barbora Krejčíková. Petra Kvitová a Karolína Plíšková zase hrají neuvěřitelně rychle a hodně si pomáhají servisem, to je mi dost blízké. V tomhle směru je na tom podobně třeba Naomi Osaka, která taky využívá servis a hraje rychle. S tenistkami ze stejného klubu mám možnost si i zatrénovat. Občas si mě k tréninku vybere Petra Kvitová, někdy hraji s Maruškou Bouzkovou nebo Katkou Siniakovou. Trénovala jsem i s Bárou Strýcovou nebo Kristýnou Plíškovou, když ještě hrály.

Vyjmenovala jste jen zlomek těch, díky kterým je český ženský tenis v posledních letech neuvěřitelně úspěšný. Čím to podle Vás je?

Vůbec nevím. Ale určitě k tomu přispívá i to, že máme dobré trenéry a prostě to u nás funguje. Netuším, co přesně děláme jinak, než to dělají jinde, ale daří se to (úsměv). Určitě je možné i to, že se všechny tak nějak vzájemně motivujeme a posouváme. Po mé výhře se holky ozvaly s gratulací, a to samozřejmě člověka potěší i namotivuje. I tím, že jsou s námi ochotné jít trénovat, nám hodně pomáhají.

S turnaji je spojeno cestování. Baví Vás, nebo je spíš přítěží? Stihnete se v tom časovém presu někam podívat?

Cestování mě hrozně baví. Naopak když jsem doma dva tři dny, tak bych hned zase vyrazila. Cestování je pro mě plus. Když to časově vychází, stíhám se i někam podívat. Třeba když jsme teď byli v Paříži, tak jsme Eiffelovu věž měli kousek. Měli jsme v plánu navštívit i Louvre, ale to jsme bohužel vůbec nestihli. Ale záleží to na jednotlivých turnajích. Když někde člověk třeba ve dvouhře vypadne a hraje jen čtyřhru, nebo naopak, tak se to dá skloubit jednodušeji a času je více.

Na začátku jste říkala, že je pro Vás důležité vyplňovat čas i něčím jiným než tenisem. Co ráda děláte, když máte volno?

Konkrétní koníček nemám, spíš se snažím být s kamarády, protože jak jsem pořád pryč, nemám na ně tolik času. Moji kamarádi jsou taky sportovci a hrají tenis, tak neděláme nic náročného. Jdeme si sednout na kafe a popovídat si o tom, jak se máme a co je nového.

Dá se tenisová kariéra dobře skloubit se studiem?

Já studuji dálkově střední školu. Je to ale časově náročné a taky nejsem zrovna studijní typ. Ale některé holky z mého okolí dochází třeba na gymnázium. Jde to těžko, ale jde. 

A myslíte si, že to takto jde zvládnout i na té nejvyšší úrovni profesionálního tenisu? Nebo člověk musí hodně obětovat?

Na těch nejvyšších úrovních je to určitě mnohem těžší. Ale když člověk chce, tak to určitě skloubit jde. Některé hráčky to zvládly a zvládají. Třeba Maruška Bouzková teď dostudovala. Ze světových hráček pak například Coco Gauff, která nedávno odmaturovala.

V juniorském žebříčku jste nyní druhá. Myslíte už na prosazení se v žebříčku WTA?

Nerada si udávám nějakou konkrétní metu. Nikdy nevíte, co bude, můžete se třeba zranit. Chtěla bych se do konce roku posunout do pětistého místa v žebříčku, to by pro mě bylo asi optimální, nyní jsem v deváté stovce. Ale uvidíme.

Máte i nějaké dlouhodobější plány? Něco, o čem zatím jen sníte a chtěla byste toho jednou dosáhnout?

Bylo by fajn dostat se do nejužší špičky, nejlépe do světové desítky. A jednou vyhrát grandslam. K tomu je ale samozřejmě velmi daleká cesta a opravdu jsou to zatím jen sny.

Co by Lucie Havlíčková poradila těm, kteří jsou o něco mladší, mají podobné sny a touží po takové tenisové cestě?

Ať si to hlavně užívají a baví je to. Pokud dělají něco bez zájmu, jenom proto, že to po nich někdo chce, nemá to cenu. Takových případů už bylo hodně. Pokud je to ale bude bavit a budou z toho mít radost, tak jim to i půjde!