Karel Krejza (ODS) předal filmový tip na snímek, který viděl doslova každý, a Nina Nováková (KDU-ČSL) uvedla, co má ve skříni. To všechno jsme se dozvěděli při položení tak prosté otázky.
Po nedávných vyjádřeních kandidátky na prezidentku Danuše Nerudové o tom, že se necítí být feministkou, jsme v neděli rozšířili debatu zjištěními, jak to s tímto pojmem mají naši zákonodárci. Anketní otázka, ač velmi přímá, dávala prostor pro hlubší zamýšlení a osvětlení postoje. Cílem nebylo nikoho nachytat. Času na přemýšlení o svém feministickém postoji měli oslovení a oslovené dostatek, odpovědi jsme sbírali přes tři týdny. Škoda, že jej někteří nevyužili k sebereflexi efektivněji.
S vlnou emocí, kterou na sociálních sítích článek vzbudil, vyvstalo také několik otázek nad tím, proč jsme něco takového vůbec dělali a jaký byl účel ankety. Komentátor Petr Honzejk jej ve svém textu označil za něco, co je dobré leda tak pro kulturní války, a proto by takové průzkumy nepořádal. To je naprosto v pořádku, nikdo to od něj pravděpodobně ani nečeká. Přece jen, čtenářská základna Hospodářek je diametrálně odlišná od té Refresheru. Možná by ale propast nebyla tak veliká, kdyby generace „zavedených“ novinářů přestala všechna témata, která zajímají mladé lidi, posměšně označovat za kulturní války.
Mladým lidem je téma feminismu blízké – je možná důležitější než pro jejich rodiče – a chtějí, aby o něm měli jejich volení zástupci povědomí. Chtějí znát postoj zákonodárců, na který se média neptají, a tudíž se jej nemáme odkud dozvědět. Tvrzení, že důležitější jsou činy a skutky než slova, je jistě správné, avšak mluvíme o politicích, jejichž činy novináři kontrolují na základě slov a ta skutkům často předchází.
„Jsi feminista/ka?“ není žádná záludná otázka. Jde o celkem jednoduchý koncept, možná i na dvě věty. Jeho problém je, že se na něj nabalila spousta domněnek o radikálních proudech a také těch, kteří jeho chybným výkladem sledují antifeministické zájmy. Feminismus je však především přesvědčení, že by si měla být všechna pohlaví rovna a nikdo by neměl být na tomto základě diskriminován.
Nejasná otázka?
Někteří kritici uváděli, že otázka byla nejasná a až příliš široká. Právě na konceptu přímé a v podstatě úplně banální otázky ale byla celá anketa záměrně postavena. Nešlo nám o to zjistit, zda jsou poslanci a poslankyně pro kvóty, manželství pro všechny či rovné odměňování. Na to se ptá kdekdo a mimo to si to lze snadno odvodit z odpovědí na onu „nemoudrou“ otázku, jak ji nazval komentátor z HN. Cílem bylo odhalit, zda má česká politická elita odvahu veřejně se přihlásit k feminismu. A jak se ukázalo, nemá. Disappointed, but not surprised.
Feministou může být člověk, který je napravo i nalevo. Stejně, jako mohou dva lidé věřit v boha – byť jinak, za věřící se oba mohou označit. Musí být například věřící pravidelným návštěvníkem kostela nebo mít načtenou Bibli? Ne. Je to jedno a není to důležité. Stejně jako feminista nemusí být zastáncem kvót a nemusí znát každý feministický proud a jeho historii. Pro to, aby člověk odmítal diskriminaci, zkrátka nemusí mít vystudovaná genderová studia.
Naše jednoduchá „anketka“ ukázala o složení Poslanecké sněmovny mnohem více než řada rozsáhlých rozhovorů s výpověďmi, které jsme z úst politiků slyšeli už milionkrát. Ukázala, že dlouhodobé stigmatizace pojmu na F se jen tak nezbavíme. Ukázala, že ve sněmovních lavicích sedí i pick me girls (někdo, kdo není „jako ostatní holky“ – pozn. red.) s internalizovanou mizogynií jako trám a nenapravitelní sexisté. A v prvé řadě ukázala, že mnozí poslanci a poslankyně vůbec nechápou (či nechtějí chápat), o čem feminismus vlastně je. Za pojmem zřejmě vidí nadvládu žen, zotročení mužů a boření tradičních genderových rolí (ať už je to cokoli). Takové představy jsou hluboce zakořeněné a internalizované v české společnosti. Nastupující generace je dokáže rozeznat, ta starší si pravděpodobně vezme svůj strach z „feministické ideologie“ do hrobu.
Na první dobrou
Je pochopitelné, že ne každý občan naší země zná obsah pojmu feminismus a je také pochopitelné, že spousta lidí o něm má mylné předpoklady. Zde je řešení jednoduché – kdo se neptá, nic se nedozví. Od volených zástupců a těch, kteří rozhodují o tom, jakým směrem se bude ubírat institucionální diskriminace v zemi, jež aktuálně předsedá Evropské unii, bychom ale takovou znalost měli považovat za standard, nebo alespoň za nezbytné minimum. Zvláště, dostanou-li všichni dotázaní možnost svoje stanovisko, a tedy i to, jak daný pojem vnímají, vysvětlit.
To se také stalo a o přemýšlení českých politiků nám to prozradilo více než dost, nešlo tedy jen o jednoduché škatulkování. Ukázalo se, že i přesto, že by znalost pojmů neměla být pohádkovým očekáváním – bohužel je. Projevilo se také pár komunikačních fenoménů od what aboutismu až po pick me girl.
Lenka Dražilová (ANO) je bytostně přesvědčena, že žena by měla být vždy žena a muž mužem, ať už to znamená cokoliv. Karel Krejza (ODS) předal filmový tip na snímek, který viděl doslova každý, a Nina Nováková uvedla, co má ve skříni. To všechno jsme se dozvěděli při položení tak prosté otázky. A možná zároveň i to, co jsme se nedozvěděli, je důležité. Ukazuje to postoj, který by jinak nebyl vidět anebo nebyl takto transparentní.
Jak by řekl pan poslanec Rataj: Jedná se o docela košatou problematiku, ale myslíme, že takto na první dobrou to stačí.
