Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Příběh, který se odehrál v pokoji číslo 1046 v kansaském hotelu President, budí hrůzu i dnes. Vrah, který umučil nebohého muže, nebyl nikdy dopaden.
V rámci našeho článkového seriálu Nevyřešené vraždy se tentokrát podíváme na záhadu pokoje číslo 1046 v hotelu President. V něm se v roce 1935 ubytoval jistý Roland Owen, na kterého personál vzpomíná jako na „podivína“. Jen o pár dní později byl Owen nalezen ve svém pokoji v zuboženém stavu, s mnohočetnými bodnými ranami. Krátce po převozu do nemocnice zemřel. Jak se později ukázalo, nebyl tím, za koho se vydával. Jeho i vrahova identita zůstávají až dodnes zahaleny tajemstvím.
Příběh končící záhadnou vraždou se začal psát 2. ledna 1935. V hotelu President v centru Kansas City se v odpoledních hodinách ubytoval osamělý muž jménem Roland T. Owen, který hned na první pohled upoutal pozornost personálu. Do hotelu si totiž přišel stěžovat na nehorázné ceny vedlejšího ubytovacího zařízení, v rukou svíral pouze hřeben a zubní kartáček a vyžádal si pokoj, který bude v jednom z nejvyšších pater hotelu. Přidělen mu byl pokoj s číslem 1046 v 10. patře hotelu. Jakmile se v něm Owen ubytoval, vyrazil ven.
Jeho chování připadalo tamnímu personálu velmi podivné. Téměř nikdy nevycházel z pokoje, a když ano, choval se zvláštně. Personál nad tím ale mávl rukou. Přece jen byl zvyklý na to, že se tehdy v hotelu ubytovávala spousta obchodníků, kteří si do pokojů zvali společnice a čím méně se do toho zaměstnanci pletli, tím lépe pro ně i pro celý podnik.
Hned o den později, tedy 3. ledna 1935, navštívila Owena hotelová pokojská, aby uklidila jeho pokoj. Bylo to zhruba kolem poledne, kdy většina hostů vyrážela ven, ale on byl uvnitř, zamčený. Když pokojská zaklepala, Owen jí otevřel, a i když jej ujišťovala, že může přijít kdykoli jindy, pustil ji dovnitř. V pokoji měl úplnou tmu, žaluzie byly stažené, aby do místnosti nešel ani paprsek světla, a rozsvícená byla pouze malá stolní lampa. Během úklidu zmínil, že za ním za chvíli přijde kamarád, ale ještě předtím se půjde projít a pokojská má nechat pokoj odemčený.
Když se pak o čtyři hodiny později pokojská vrátila, aby hostovi donesla čerstvě vyprané ručníky, pokoj byl stále odemčený. Owen v něm ležel oblečený na ustlané posteli a údajně se zdálo, že spí. Na nočním stolku měl položený lísteček se vzkazem: „Done, vrátím se za 15 minut. Počkej tady.“
Ani následující den neprobíhal v pokoji číslo 1046 klidně. Pokojská se v něm zastavila kolem půl 11 dopoledne, aby ustlala postel, a zjistila, že dveře od Owenova pokoje jsou zamčené zvenku. To nasvědčovalo tomu, že z pokoje odešel, avšak když pracovnice vstoupila dovnitř, uviděla Owena, jak sedí v rohu místnosti, ve tmě.
Když se pak vrhla do úklidu, hostovi zazvonil telefon, do kterého prohlásil: „Done, já nechci jíst. Nemám hlad, právě jsem snídal. Vážně nemám hlad.“ Poté zavěsil a začal se pokojské vyptávat na její práci a hotel. To bylo poprvé, co s ženou vedl dialog, ale údajně se měl ptát jen na to, kolik je v hotelu pokojů, jací hosté v něm bydlí a znovu zmínil, že ceny ve vedlejším zařízení jsou příliš vysoké. Pokojská rychle dokončila úklid a Owena nechala v místnosti samotného. Po cestě zpět na recepci jí došlo, že muže musel v pokoji někdo zamknout…
Velký hluk a nadávky
Pokojská během úklidu odnesla z pokoje všechny ručníky, a když je posléze chtěla nahradit novými, překvapilo ji, že z místnosti slyší dva hlasy. Za dveřmi proto zahlásila, že nese čisté ručníky, avšak hlasitý a hluboký hlas jí odpověděl, že jich mají dost. Žena věděla, že to není pravda, ale nechtěla se vměšovat do rozhovoru, který se zdál být citlivý a soukromý.
Téhož dne hotel President přivítal dva nové hosty. Jean Owen (shoda jmen je náhoda), která byla ubytována v pokoji číslo 1048, a hotelového poslíčka, který měl tu noc službu a potřeboval někde přespat.
Oné noci prý Jean Owen z pokoje číslo 1046 slyšela opakovaný ruch. „Slyšela jsem velký hluk a nadávky. Jednalo se o hlasitý rozhovor mužů a žen. Chtěla jsem zavolat recepčního, ale nakonec jsem to neudělala,“ vypověděla později.
Na druhý den ráno, tedy 5. ledna 1935, zavolal poslíčkovi telefonní operátor hotelu a upozornil jej na to, že telefon v pokoji 1046 je již deset minut vyvěšený a nikdo ho nepoužívá. Zaměstnanec proto ihned vyrazil k zařízení, avšak jeho dveře byly zamčené a na klice visela cedulka „nerušit“. Poslíček na dveře přesto zaklepal a Owen jej vyzval, aby šel dovnitř. Dveře ovšem byly zamčené, a když na to zaměstnanec hotelu upozornil, žádné další odpovědi se mu nedostalo.
Muž zkusil ještě jednou zaklepat, a když mu stále nikdo nepřišel otevřít, na Owena zakřičel, aby položil telefon. Domníval se totiž, že je pouze opilý a sluchátko omylem vyrazil.
O hodinu a půl později volal telefonní operátor znovu. Telefon v pokoji 1046 byl prý stále vyvěšený. Poslíček se do něj proto znovu vydal, a tentokrát se dokonce vybavil hlavním klíčem, pomocí kterého si otevřel dveře. Když tak učinil, spatřil Owena nahého, ležícího na posteli. Zaměstnanec usoudil, že je opilý. Nechtěl se s ním bavit, a tak rychle narovnal sluchátko, pokoj opustil, zamkl za sebou a Owena nahlásil svému vedoucímu.
K překvapení všech se jen o hodinu později znovu ozval telefonní operátor s tím, že sluchátko je vyvěšené. Poslíček se tak opět vydal do pokoje, ale tentokrát bylo vše jinak.
Když otevřel dveře, spatřil něco hrozného. Owen seděl schoulený v rohu místnosti, hlavu si svíral v dlaních a na jeho těle byly vidět desítky bodných ran. Krví byla potřísněna prostěradla, ručníky i stěny.
Uklouzl jsem a spadl na vanu
Poslíček okamžitě zavolal policii, která poraněného převezla do nemocnice. „Uklouzl jsem a upadl na vanu,“ řekl během převozu vyčerpaný Owen.
Lékaři v nemocnici zjistili, že host hotelu neupadl, ale byl mučen. Krk, nohy a ruce měl spoutané provazem, na hrudi měl několik bodných ran, utrpěl zlomeninu lebky a jeho plíce byly proražené. Muž v zuboženém stavu byl jen pár minut po příjezdu do nemocnice prohlášen za mrtvého.
Pitva následně ukázala, že Owen smrtelná zranění utrpěl ještě předtím, než poslíček ráno onoho dne přišel do jeho pokoje. Telefonní sluchátko bylo několikrát vyvěšené, protože se pokoušel volat o pomoc, ale kvůli zraněním neměl dostatek sil, aby tak učinil.
Zdroj: Kansas City Public Library/volně k použití
Když pokoj číslo 1046 začali prohledávat kriminalisté, všimli si dalších podivností. V místnosti nebylo žádné oblečení a chyběly v něm i hotelové produkty jako mýdlo, zubní pasta a další. Jediné, co vyšetřovatelé našli, byly čtyři otisky prstů na telefonu, které však nebylo možné identifikovat.
Detektivové navíc zjistili i to, že nikdo jako Roland Owen neexistuje a v celých Spojených státech nenašli ani jediný záznam o tom, že by někdo takový kdy žil. Policie proto požádala o pomoc s rozluštěním této záhady veřejnost. Přihlásit se měl kdokoli, kdo o oběti nebo podezřelém pobytu v hotelu něco věděl. Jediný, kdo se přihlásil, byl sousední hotel, na který si Owen neustále stěžoval, a doložil, že muž se v něm ubytoval pod jménem Eugene K. Scott.
Tam však stopy končí. Ani o jméně Eugene K. Scott neexistoval jediný záznam.
Záhadný vzkaz na pohřební kytici a neúspěšné pátrání po vrahovi
Během následujících měsíců několik lidí identifikovalo zesnulého jako svého příbuzného, ale ukázalo se, že si vymýšlí. Případ postupně vychladl, stejně jako zájem o něj, a policisté se rozhodli tělo zavražděného pohřbít. Když však zařizovali malý a finančně nenáročný pohřeb, v pohřebním ústavu se objevila kytice květin, tučná peněžní suma na úhradu pohřebních nákladu a dopis, v němž stálo: „S láskou na věky. Louise.“
Vyšetřovatelé nakonec usoudili, že Roland Owen by mohl být Artemus Ogletree, pohřešovaný syn jedné z žen, která se přihlásila na policii, avšak pádné důkazy pro to chyběly. Ve vzduchu tak stále visí hned několik otázek.
Kdo je Louise? Jaká je pravá identita zavražděného? A kdo je jeho vrah? To jsou otázky, na které pravděpodobně odpověď nikdy nezískáme. Případ dodnes zůstává nevyřešený, ale stále se najdou tací, kteří se nehodlají vzdát. Každý rok se objeví nové potenciální důkazy a kansaská policie případ znovu otevírá, ale vraha se jí stále nedaří najít.
