Navštívili jsme pražskou komunitní zahradu. Místní sbližuje a některým pomáhá překonat osamocení (Reportáž)

Jak přesně se o to snaží? „Pomáháme v rozjezdu. Každá skupina či firma, která si u nás komunitní zahradu objedná na zakázku, má jiné potřeby. Každému pomáháme trochu jinak. Někomu stačí prvotní konzultace, odkážeme je na zdroje a komunita si to celé zrealizuje sama. Někdo potřebuje vybavení, firmy občas potřebují pomoc i s oslovením samotné komunity či ověřením poptávky v místě, kde je v plánu zahradu otevřít.“

Kokoza nejdříve zjistí potenciál v místě dané komunitní zahrady, následně pořádá prvotní workshopy či seznamovací akce. „Potom se postaráme o veškerý event management. A v tu chvíli zahradu třeba již opouštíme a už jsme tam jen na dálku, na zamávání, kdyby ještě něco bylo potřeba,“ říká.

Do této chvíle Kokoza stála při vzniku 26 projektů komunitních zahrad po celé České republice. „Zahrady nezakládáme sami pro sebe, ale pomáháme v tom ostatním. Poté je necháváme žít vlastním životem,“ vysvětluje. Právě tak to bylo s komunitní zahradou Vidimova.

Fungovat komunitně

Radka, která byla zmíněna v úvodu textu, je momentálně na rodičovské dovolené – a právě rodičovství bylo jedním z důvodů, proč se pro komunitní pěstování s manželem rozhodli.

„Měli jsme malého chlapečka a toto místo nám přišlo skvělé. Takový hezký, ohraničený, bezpečný a příjemný prostor. Je tady spousta zeleně, takže i když je Jižák rozpálený, tady v zahradě je příjemně. Je super, že tady člověk může děti vypustit a nechat je trošku svobodněji než třeba na běžném hřišti. Vždycky přijde nějaká ‚teta‘, která případně pomůže a postará se,“ směje se Radka. „Tetami“ má na mysli ostatní pěstitelky, se kterými se tady za ta léta sblížila.

Postupně totiž začali na zdejším prostředí oceňovat i jiné věci než bezpečí a dostatek prostoru pro „vypuštění dětí“. Ukázalo se, že je to ideální prostředí, kde potkat podobně smýšlející lidi. „Potkali jsme tady hrozně fajn lidi. Naučili se více fungovat v nějaké skupině a uvolnit se od toho stresu, že jsme na všechno sami a všechno musíme sami zvládat…“

„Ačokču,“ přerušuje nás Radčin syn a ukazuje na zeleninu vzhledem podobnou paprice – vzhledem k této podobnosti se plodu přezdívá „paprikookurka“ či „papriková okurka“.

„Tak si utrhni. Zkus nějakou najít.“ „A jakou?“ „Nějakou větší,“ odpovídá Radka a obrací se zpět směrem ke mně: „Myslím si, že město je hodně anonymní. Sice někoho potkáte třeba na hřišti, ale asi si s ním hned nevyměníte telefon. Zatímco tady potkáváte stále ty samé lidi. Mně trvá trošku déle, než se někomu otevřu. V této zahradě jsme už pět let a dostali jsme tak příležitost se s ostatními přirozeně sžít. Našli jsme si lidi, kteří nám jsou blízcí, děti tady společně poporůstají. Je to hezké. Děláme společně i jiné věci než jen tady v zahradě. Je to další bezpečné místo, rozšířený životní prostor,“ popisuje.

Radčina rodina zde pěstuje hrášek, jahody, rajčata, mrkev a bylinky. Pokud od někoho dostanou sazenici něčeho jiného, zasadí i to. „Letos jsme měli třeba okurky, manžel zasadil i růžičkovou kapustu. Je to taková džungle. Úspěch není stoprocentní, občas to třeba sežerou škůdci, takže když něco vyroste, je to radost,“ usmívá se.

Pro tyto případy má doporučení i Lucie Matoušková Lankašová: „Některé plodiny a byliny jsou vhodnější pro začátečníky, protože je snadnější je vypěstovat. To se také ukazuje z dat, že pokud jako začátečník zažijete prvotní úspěch, máte mnohem větší potenciál si sezónu zopakovat. Proto je fajn na začátek volit jednodušší rostliny na pěstování a postupně přidávat, testovat, hrát si,“ popisuje.

Místní komunita se ve Vidimově zahradě snaží pěstovat v souladu s přírodou, tedy například bez používání chemie. Radka se tady skrze workshopy a přednášky (témata těchto akcí sahají od kompostování přes fermentování až po vývoj dětí) seznámila s konceptem permakultury a následně si udělala i permakulturní kurz. Právě i environmentální stránka tohoto místa je jí sympatická: „Jsme rádi, že máme kde kompostovat. Jsme docela ekologicky naladění, takže pro nás bylo důležité, že můžeme žít trochu šetrněji. Před domem už teď máme bio popelnici, takže část dáváme tam, ale část stále vozíme i sem,“ dodává.

Snaha o šetrnost k životnímu prostředí, o kterou usilují pěstitelky a pěstitelé ve Vidimově komunitní zahradě, není v kontextu takových projektů nic neobvyklého: „Připravili jsme výzkum a máme první data, která ukazují, že většina komunitních zahrad už hodně technik šetrných k životnímu prostředí využívá,“ potvrzuje Lucie Matoušková Lankašová.

Duší zahradník

Podobné důvody jako Radka pro vyhledání možnosti komunitní zahrady měl i Jan Jaroš (44) spolu se svou rodinou. Jeho manželka na sídlišti vyrůstala a na Jižní Město se před dvanácti lety přestěhovali společně. Když se jim před deseti lety narodilo druhé dítě, cíleně hledali prostor podobný tomuto – zelený a bezpečný.

Jeho rodina prostor momentálně nejčastěji využívá na oslavy dětí. „Pěstování u nás trochu opadlo. Dřív jsme pěstovali rajčata, jahody, snažili jsme se o cibule, česnek. Teď na to bohužel není tolik času. Ale jsem duší zahradník. V podstatě celý život bydlím v paneláku, ale zahradničení jsem měl vždycky rád. Na chalupě mu třeba věnuji spoustu času. Je to pro mě přirozené – mám rád, když něco roste, vzkvétá. Na začátku sezóny si člověk říká, že se do toho pustí stejně intenzivně jako dřív, ale většinou to skončí u těch rajčat,“ přiznává s náznakem lehké sebekritiky v hlase.

„Ale využíváme tady hodně kompostování. Než se sem člověk dostane, tak se toho doma nakupí hodně a pak sem jdeme se dvěma nebo třemi taškami, které jsou plné kompostu.“ Právě proto si Jan myslí, že by na takto hustě osídlených místech, jako jsou sídliště, měly být kompostéry automaticky, přímo mezi paneláky. „Aby to nemusely suplovat takovéto komunitní projekty,“ říká.

„Ale lidé proti tomu mají trochu předsudky, myslí si, že do toho lezou hlodavci nebo že to smrdí, takže třeba tady na Jižním Městě je těch kompostérů minimum. Ale tady to funguje hezky. Také se samozřejmě stane, že nám tady do toho něco vlezlo, ale prostě se tam dá drátěná síť a je to vyřešeno,“ popisuje Jan. Kokoza má případně alternativní řešení – k prodeji nabízí podzemní kompostéry (využitelné například v městských vnitroblocích), do kterých se „škůdci“ nedostanou.

Janovi na komunitních zahradách ovšem přijde nejcennější pěstování něčeho jiného než rajčat – a to mezilidských vztahů: „Člověk tady pozná více lidí, než kdyby jen chodil na metro nebo do obchodu. Vytvořila se tady síť několika desítek rodin, které se znají. Vytváří to ze života na sídlišti jiný pocit, než když se s nimi znáte jen z hospody nebo ze třídy vašich dětí.“

Mimo to doceňuje i veřejný prostor, který zde mají k dispozici. „Například z bytu, kde bydlí tchyně, se z jedné strany kouká na parkoviště a z druhé strany na jiné paneláky. Když člověk sjede z desátého patra, kde kouká jen do vzduchu nebo na jiné budovy, dolů mezi stromy, je to úplně jiný pocit. Možná to nevnímá každý, ale mně přijde hodně důležité, aby měl okolo sebe člověk zeleň.“

Takových zahrad by podle něj proto mělo být více, a nejenom těch, které jsou oplocené a uzamčené, ale naopak – společných, sdílených. Přístupných všem.

Potřeba družit se

„Prvotní impuls byla potřeba se nějak družit. Šla jsem kolem s kočárkem. Viděla jsem, že je tady komunitní zahrada, což mi přišlo skvělé. V mateřství jsem byla osamělá, takže jsem se zašla zeptat, zda nemají volný záhonek,“ popisuje sociální pracovnice Kateřina Kolářová (43).

Uvědomila si, že tudy každý den chodí s kočárkem, ovšem nikoho z kolemjdoucích nezná. Pocity samoty prohlubovala právě i povaha města a sídliště. To bylo před téměř sedmi lety – od té doby dokonce začala pomáhat jako koordinátorka místní zahrady. „Potřeba komunity, která pro nás byla s manželem na začátku nejdůležitější, trvá dodnes. Máme i ten záhonek, ale nejsme houževnatí pěstitelé.“ 

Komunitní zahrada od slova komunita – tak hovoří i spoluzakladatelka organizace Kokozy Lucie: „Žijeme v rozdělené společnosti, lidé nemají prostor se tolik potkávat. Zahrada je prostor, kde se potkávají lidé, kteří by se běžně třeba ani nepotkali. To podporuje pocit sounáležitosti, zmírňuje to pocit osamění – zvláště pro zranitelné skupiny, jako jsou senioři, maminky na mateřské dovolené nebo lidi s duševním onemocněním.“

Kateřina na svém záhonku pěstuje ředkvičky, mrkve, salát a rajčata. „Zajímavé je, že jak se používá hlína z kompostu, tak mi na záhonku občas vyrostou rajčata, aniž bych je tam zasadila. To je paráda,“ směje se.

I jí poskytuje zdejší prostředí prostor pro vydechnutí. Je tu klid, ticho (v případě, že tu zrovna neběhá osm dětí), příroda. „Zvláštní je, že tady mám opravdový pocit zahrady, ačkoli jsou ze všech stran vidět paneláky,“ popisuje a pohybem prstu indikuje 360 stupňů. Rozhlížím se. Skutečně: ze všech stran pod listy stromů vykukují betonové budovy. „I přesto to pro mě vždy byla a je taková oáza klidu,“ říká.

Zobrazit galerii

(10)

Zahradou to všechno začalo

Zmíněná přání – nalézt bezpečné místo pro hraní dětí a sblížit se s lidmi, se kterými člověk bude mít společné zájmy a dostatek konverzačních témat – měla před sedmi lety i účetní Lucie Čížková (38). „Líbilo se nám to prostředí. Že nemusíme být jen v paneláku a na balkóně, ale máme kam s malými dětmi jít. To pěstování bylo pro mě svým způsobem okrajovější – máme to navíc trochu dál, bydlíme odsud kilometr a půl, takže sem nemůžeme chodit zalévat každý den.“

Za začátku toho pěstovali více, nyní mají zasazené převážně trvalky – stále plodící jahody, na jaře saláty. Lucie ale brzy dostane příležitost chodit sem častěji – a s tím možná opět začít více pěstovat. Její děti jsou nyní totiž starší, nemají tolik času, případně, jako v případě její starší dcery, ztrácí o pěstování a zahradu zájem, a tak sem Lucie bude chodit častěji sama.

Postupně se i pro ni ovšem stala nejdůležitějším faktorem, proč na komunitním pěstování participovat a proč v něm pokračovat i poté, co děti vyrostly, právě zdejší komunita. „S těmi lidmi jsme se sblížili i mimo zahradu, jezdíme společně na dovolené, na lyže. Účel potkávání se s lidmi to tedy splnilo – a zahradou to všechno začalo,“ směje se.

Společná péče

V zahradě se platí roční členství – poplatek stojí 1 500 korun za záhon. Člověk se tak také zaváže k tomu, že odpracuje 20 hodin za rok ve společných prostorách a na společných záhoncích. Pokud se tak nestane, musí na konci roku zaplatit pokutu a zaplatit onu práci, kterou místo něj musel udělat někdo jiný. „Nechceme, aby někdo chodil jen individuálně na svůj záhonek, ale abychom společně opečovávali i to vše kolem. Je to i o společných záhonech, o trávníku, větvích. Je třeba se o tu zahradu starat,“ popisuje Kateřina Kolářová.

Již tři roky mají přes léto zalévací služby – mnozí bývají delší dobu na dovolených a zasazené rostliny a jejich plody by ve vysokých teplotách bez pomoci ostatních členů komunity nepřežily.

Komunitní zahrady tedy poskytují nejenom příležitost vypěstovat si více či méně vlastního jídla, chovat se k planetě v každodenním životě o něco laskavěji, než je možná v metropolích zvykem, ale zároveň mohou být efektivním lékem proti čemusi, co v betonových džunglích minimálně jednou za čas pocítí pravděpodobně každý z nás – osamocení.

Pokud navíc vezmeme v potaz, že podle této metastudie mají lidé, kteří disponují pevnějšími sociálními vztahy, o polovinu vyšší pravděpodobnost přežití (číslo zůstává platné bez ohledu na věk, pohlaví, počáteční zdravotní vztah či třeba příčinu úmrtí), zdá se být obrat od individualismu směrem ke komunitnějšímu a soudržnějšímu způsobu života zcela legitimní, a možná dokonce žádoucí.

Lucie mi nabízí rajčata a lichořeřišnici nasbírané ze sdílených záhonů. Rajčata jsou malá, nejrůznějších tvarů – přesným opakem unifikovaných kusů zeleniny, které na pultech supermarketů vypadají, že jsou výsledkem pečlivého procesu genetického klonování. Jinými slovy: vypadají lákavě. I přesto říkám v domnělé slušnosti: „Ne, to vám nebudu jíst, to jste si sami vypěstovali.“ Na což Lucie odpovídá: „Jen si dej, to je pro všechny.“