Přinášíme ti recenzi filmu Tři tisíce let touhy od George Millera.
Kdo by se nechtěl vrátit do dětských let? Zavzpomínat na pohádky před spaním, bdělé snění a fascinující světy, které pro nás autoři knih a režiséři filmů připravili. Pohádkový žánr nás baví právě proto, že nám pomáhá utéct před realitou, která obvykle není zdaleka tak zajímavá, barevná nebo veselá. Nejraději bychom se ukryli pod peřinou z příběhů a ve sporém svitu baterky bychom si je znovu a znovu nechali běhat před očima.
Film Tři tisíce let touhy se vlastně snaží přesně takové pocity probudit a fantastické světy v našich hlavách přenést do konkrétnějších kontur na filmovém plátně. To je ostatně Millerova silná stránka. Vytváří světy, ve kterých bychom chtěli žít, nebo se tam alespoň podívat. I když nás režisér dost často nakonec přesvědčí, že je fiktivní svět ve skutečnosti realitě velmi podobný a duše smyšlených postav jsou stejně bolavé jako ty naše.
Nejinak je to i v případě snímku Tři tisíce let touhy, který vznikl na základě povídky The Djinn in the Nightingale's Eye od spisovatelky A. S. Byatt. Během 108 minut ukazuje, že i džinové jsou v jádru velmi podobní lidem, že moderní doba vlastně předhání pohádkovost prastarých příběhů a že se každý chceme tak trochu skrýt do fikce.
Už kvůli tomu, jak se Millerovi před šesti lety podařilo skvěle obnovit příběh Mad Maxe, by se dalo předpokládat, že se mu s tak skvělými herci a hlubokým námětem podaří vytvořit strhující a přitom promyšlený film. Bohužel se ale jedná o jedno velké rozpačité dílo, které nevyužívá ani potenciál barvitých pohádkových světů, ani kvality jednotlivých herců.
Nejsem jako jiní džinové, přísahám!
Pohádky a klasické báje celý film rámují. Naratoložka Alithea Binnie (Tilda Swinton) na pracovní cestě do Istanbulu potkává jednoho džina hned na letišti, další se jí zjeví na přednášce a je jasné, že není zdaleka poslední nadpřirozenou bytostí, kterou v „exotické zemi“ potká. Když si později koupí jako „suvenýr se zajímavým příběhem“ záhadnou lampičku a její hotelový pokoj zaplní další džin, tentokrát mocný džin Idris Elba, je jasné, že se Alithea buď dočista zbláznila, nebo ji čeká pozoruhodné dobrodružství.
Pohádka může začít. „Jsem tu, abych ti splnil tři přání,“ vysvětlí Alithee džin. Ta jako zkušená akademička ví, že příběhy o splněných přáních jsou zároveň varováním, že je třeba si na své touhy dávat pozor. A také moc dobře ví, že džinové jsou v pohádkách dost často šejdíři, kteří chtějí na svých pánech profitovat.
Takový ale Idris není. A aby ji o tom přesvědčil, začne jí vyprávět celý svůj příběh. O tom, jak provázel královnu ze Sáby, jak ho proklel král Šalamoun a jak se tři tisíce let snaží najít svobodu a vrátit se do světa džinů, kam patří. Svůj příběh jí vylíčil, teď je řada na její přání.
Orient je barevný a v Istanbulu televize není
Během jeho vyprávění i poté, co džin s Alitheou odjede do Londýna, je poměrně zajímavé sledovat, jak vlastně stále jako „západní společnost“ nahlížíme na východní kulturu. Těžko říct, jestli vědomě, nebo nevědomě. Na jedné straně se tvůrci snaží vzdávat východní kultuře hold, na té druhé v dílech předvádí, jak málo toho o ní často vědí.
Co se dočteš po odemknutí?
- Kolik toho (ne)ví tvůrci o Istanbulu.
- V čem snímek okleštila stereotypizace.
- Kolik filozofických myšlenek se vejde do jedné lampy.
- Co film nabízí, když odhlédneme od společenského kontextu.
- Co se Millerovi rozhodně povedlo.
- S kým se na film ideálně kouknout, když si chceš příběh užít a po zhlédnutí jej rozebírat.
