Profil jedné z nejvýznamnějších sportovkyň našich dějin.
Ve dvacátých letech minulého století byla Eliška Junková nejrychlejší ženou světa. V článku ti Refresher připomene její osud. Junková byla česká automobilová závodnice, od jejíhož narození nedávno uplynulo 122 let.
Česká sportovní historie je plná významných žen. Už jsme ti zprostředkovali příběh Laty Brandisové, první a jediné ženy, které se povedlo vyhrát Velkou pardubickou.
Jejím snem bylo vždycky cestování
Eliška Junková se narodila 16. listopadu 1900 v Olomouci jako Alžběta Pospíšilová do rodiny zámečníka. Měla celkem sedm sourozenců, dospělosti se ale dožili jen čtyři včetně ní. Že svou budoucnost zasvětí automobilům, tehdy ještě nevěděla. Co ji od dětství naopak velmi lákalo, bylo cestování. Proto se už velmi brzy začala učit cizí jazyky, což jí šlo velmi dobře.
„Mně samé je dnes takřka neuvěřitelné, jak hravě jsem se učila cizím řečem. Francouzským učebním textům z reálky jsem se naučila hned, jak je bratr předčítal, memorovala jsem je dřív než on. (...). Nerozuměla jsem ovšem jedinému slovu, ale dobře jsem vyslovovala a přesně odříkávala celé říkanky,“ vzpomínala sama Eliška později v knize Má vzpomínka je bugatti.
Když vystudovala, začala pracovat v olomoucké pobočce Pražské úvěrní banky. Oddělení, pro které pracovala, vedl disponent Čeněk Junek. Tehdy se sice každý stýkal s někým jiným, bylo ale zřejmé, že si nejsou lhostejní. Jako podřízená následovala Junka do Brna a následně v roce 1918 i do Prahy.
Z Alžběty Pospíšilové Eliškou Junkovou
Vztah Alžběty a Čeňka prošel v začátcích mnoha peripetiemi. Mladá dívka se bála, že není pro úspěšného úředníka rovnocennou partnerkou. „Kolísali jsme mezi sblížením už skoro úplným, kdy jsme se oddávali snivým projektům společné budoucnosti, a mezi rozchody rovněž takřka úplnými, když jsme se loučili na věčnost, která trvala do příštího setkání,“ napsala Eliška ve svých memoárech.
Český sport v roce 2023: Zlaté medaile, nečekané tituly i velké premiéry
31. prosince 2023 16:30
Přestože byla z Prahy nadšená, konec světové války probudil v Alžbětě její pradávnou touhu cestovat. Odjela na stáž do Francie, kde chtěla prohloubit své vzdělání a poznat svět. Byla rozhodnutá, že dokud „neokoukne svět svýma očima“, vdávat se nebude. Jejím snem bylo navštívit Cejlon, tam se ale nedostala.
Při návštěvě vlasti zjistila, že Čeněk Junek se s velkým zápalem vrhl na motorismus, účastnil se dokonce i soutěží. Díky němu se tak k tomuto sportu dostala i Alžběta. V Praze se potají zapsala do autoškoly, kde úspěšně složila zkoušky. Sice ještě pokračovala v cestách do zahraničí, sama ale cítila, jak se všechny její myšlenky vrací k automobilům.
Čeňka Junka si po několikaleté známosti vzala v Praze v roce 1924. Kromě příjmení si tehdy změnila i křestní jméno: „České Alžběta je v jiných jazycích Elizabeth a důvěrná zkratka zní Eli nebo Eliza. Tak mne všichni volali a z toho jako za starodávna v Česku vycházela Eliška. Obměna jména se dostavila samovolně a ujala se nenásilně.“ Tak se z Alžběty Pospíšilové stala Eliška Junková. A jako by prý šlo o dvě různé osoby. Dokládá to i fakt, že na svatební cestu odjeli novomanželé na trénink závodu lázeňských měst Karlovy Vary – Mariánské Lázně.
Doba nebyla autům ani řidičkám nakloněna
Tehdejší doba rozvoji automobilismu neprospívala. Auta byla vykreslována jako buržoazní přepych, zatížený dvanáctiprocentní daní. Pravidla silničního provozu byla zastaralá. „Těžko lze pochopit, jak se mohl československý motorismus vyvíjet tak příznivě za těchto nepříznivých okolností. Měl ve světě lepší pověst, než odpovídalo domácí podpoře,“ napsala Junková.
Učila jsem se od každého, kdo to dobře uměl. (...) Ale stejně jsem musela pracovat dál na svém vlastním stylu. Každý z nás má jiný temperament, odlišný cit pro vůz, jinak reagujeme v nepředvídatelných situacích. (...) To platí pro každého řidiče, nejen pro závodníka.
Ještě neutěšeněji působil stav na ženy řidičky. Jejich počet se v té době totiž zvyšoval jen velmi málo. Každá žena musela podle Junkové bojovat nejen za motorismus, ale i proti předsudkům. „I v této oblasti projevovaly naše ženy trpnou ústupnost, kterou vlastně podporovalo rozšířené mínění, že nemají přirozené schopnosti se tu uplatnit a že je nutno ponechat toto ohromné pole působnosti jedině silným mužům,“ uvedla Junková a doplnila, že mnohdy stačí jeden zdařilý čin v pravou chvíli, aby se takové mínění změnilo v opak. A to se podařilo právě jí.
První velké samostatné úspěchy
Junková začala závodit nejprve jako spolujezdkyně svého muže v roce 1923. Společně si v Paříži pořídili Bugatti T32. Triumfovali v mnoha závodech, Junková se podle vlastních slov od úspěšného Junka učila. V září 1924 jí manžel řekl, že „ji uznává za schopnou samostatného závodění“.
Uvědomila jsem si, že nezávodím jen o svou čest, nýbrž i o to, abych umlčela předpotopní názory na ženský sport.
6. září 1924 se Junková posadila do automobilu Bugatti T30, kterému říkali Babuška, a zúčastnila se závodu kategorie cestovních vozů na trati Lochotín–Třemošná. „Z řad diváků jsem slyšela všechny ty běžné poznámky o ženách za volantem. Byla jsem tím po všech předcházejících zkušenostech před svým prvním startem trochu znervózněná, zároveň jsem si však uvědomovala, že nezávodím jen pro svou čest, nýbrž i o to, abych umlčela předpotopní názory na ženský sport,“ uvedla Junková ke svému prvnímu závodu, který vyhrála.
První absolutní vítězství ženy v mezinárodním klasickém automobilovém závodu
Do roku 1925 sbírala Junková, stejně jako její manžel, jeden úspěch za druhým. Už to ale nebyl jen Čeněk Junek, od kterého se přiučovala dovednostem. „Člověk se musí učit ode všech, poznávat všechny metody a teprve z nashromážděných poznatků si výběrem vytvořit vlastní styl, způsob, který ti nejlíp vyhovuje,“ vysvětlovala.
Mohl být jako Zátopek. Život talentovaného sportovce ale vyhasl v Osvětimi
21. října 2023 11:00
Do závodního roku 1926 vstoupila Junková s vozem po manželovi, Bugatti T35, kterému přezdívali Otakárek. Novináři ho ale překřtili na Modrý blesk, stejnou přezdívku následně dali i Junkové. Zatímco ona se vydala do jubilejního 10. ročníku závodu Zbraslav–Jíloviště v tomto voze, její muž startoval ve výkonnějším stroji Bugatti T35B.
Nejprve to vypadalo, že suverénním vítězem závodu bude Čeněk Junek. Jenže Eliška Junková prolétla cílem s Modrým bleskem o 1,3 sekundy rychleji než její muž, a stala se tak první ženou, která ovládla mezinárodní závod.
1. místo v závodu do vrchu Zbraslav–Jíloviště (roku 1926)
2. místo v závodu do vrchu Klaussenpass (1926)
1. místo ve Velké ceně Německa na Nürburgringu ve třídě do 2,0 l (1927)
1. místo v závodu Coupé des Dames (1927)
1. místo ve velké dámské ceně Montlhéry (1927)
5. místo v závodu Targa–Florio (1928)
Junková si zprvu mimořádnou závažnost svého vítězství neuvědomovala. Ovace publika brala jako obvyklou poctu pro všechny, kdo se závodu účastní. Co se jí podařilo, jí pořádně došlo až ve chvíli, kdy se o jejím úspěchu začalo psát v zahraničí. Junková se ale velmi ohrazovala proti tomu, aby byl její úspěch přenášen mimo sport. „Nikdy jsem nechtěla být něčím jiným než závodníkem mezi závodníky. Nepřála jsme si žádné úlevy a přednosti z té příčiny, že jsem žena.“
Vůbec největšího úspěchu dosáhla Junková v roce 1928 v závodu Targa Florio na Sicílii. Závod se skládal z pěti okruhů, každý byl dlouhý 108 kilometrů. O rok dříve musela Junková kvůli poruše svého vozu odstoupit z průběžné druhé pozice, v roce 1928 ale závod dokončila. Po čtvrtém okruhu byla znovu průběžně druhá, nakonec obsadila páté místo.
Stala se první ženou, která protnula cílovou pásku tohoto závodu. K tomu získala pohár za nejrychlejší druhé kolo, za nejlepší amatérský výkon a dámskou cenu.
Československo přivítalo Junkovou slavnostně. Z nádraží se vydala po boku manžela ve žluté bugattce za doprovodu tisíců lidí, kteří jí nadšeně aplaudovali. „Nedovedu popsat to veliké vzdutí nálad, které vyvolal můj návrat z Targy. Byl to prostě den mého života. Praha mi splatila lásku, kterou jsem já ji milovala,“ napsala Junková ve vzpomínkách ke svému návratu.
Aktivní kariéru ukončila tragédie
Jenže rok 1928 přinesl Junkové kromě největšího úspěchu také životní ránu. A to tak velikou, že se ze dne na den rozhodla aktivní kariéru ukončit. 15. července během Velké ceny Německa na okruhu v Nürburgringu zemřel její manžel Čeněk Junek. Na rozpáleném a změklém asfaltu dostal smyk a narazil hlavou o skálu.
„Když jsem se s Čeňkem loučila, byl tak, jako by pouze spal. Jen hlavu měl ovázanou. Sejmula jsem mu náramek z ruky, a když jsem se plna smutku a nevíry v to neuvěřitelné, co se stalo, vracela domů, hodila jsem tento talisman do vln Rýna. Jaký to talisman pro štěstí?“ napsala Junková o smrti manžela.
Po ní svou aktivní závodní kariéru ukončila. Po letech konečně uskutečnila cestu na Cejlon, po návratu spolupracovala s Československým automobilovým klubem pro Moravu a Slezsko. Podílela se na výběru tratí a organizaci prvních Masarykových okruhů u Brna. Než odešla do penze, pracovala u firmy Baťa ve vedení prodejního úseku, který dodával pneumatiky továrnám a centrálním úřadům.
„Sport pro mě znamenal v celém životě velmi mnoho. Bylo to především proto, že jsem zjistila, jak zpevňuje můj charakter. A čím dál tím víc jsem se přesvědčovala, že člověk může strašně moc vydržet. Že může vydržet víc, než by sám někdy doufal.“
V roce 1940 Junkové zemřel bratr, a tak adoptovala osiřelého synovce Vladimíra, který přijal její příjmení. O sedm let později se podruhé vdala za redaktora Ladislava Kháse. Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994, krátce po svých třiadevadesátých narozeninách.
