Přečti si o zajímavém osudu talentovaného, ale mnohdy zapomínaného atleta Oskara Hekše.
Když se řekne československý maratonec, mnohým se jako první vybaví legendární čtyřnásobný olympijský vítěz Emil Zátopek. Ten vládl tabulkám na přelomu 40. a 50. let minulého století. Československo však mohlo mít významné maratonce a běžce dlouhých tratí hned dva. V roce 1932 vzbudil pozornost sportovního světa běžec Oskar Hekš. Svou atletickou kariéru si ale příliš dlouho neužil. Byl totiž židovského původu.
První atletické kroky dělal nevědomky už v dětství
Oskar Hekš se narodil 10. dubna 1908 v Rožďalovicích na Nymbursku do židovské rodiny. O jeho životě před atletickou kariérou toho není příliš známo. Ví se, že pracoval jako obchodní zástupce pro společnost prodávající telefony. O jeho rodinných poměrech pak žádné zdroje nereferují.
Stejně tak není jasné, kde se u Hekše vzala láska k běhu. Spisovatel Roman Cílek v knize Vavříny pro mrtvé vítěze píše, že Hekš už jako předškolák běhával do městečka vzdáleného od Rožďalovic asi patnáct kilometrů, a protože chtěl být mezi dětmi včas, upaloval vždy, co nejrychleji to šlo. I během dětských her, které se v mnoha případech vyznačovaly bojovými taženími proti skupinám chlapců z jiných vesnic, se Hekš pohyboval vždycky na předních místech.
Když bylo Oskarovi 12 let, přestěhoval se s rodinou do Prahy. Nemohl už sice běhat s vesnickými dětmi, začal ale chodit do Skautu, přes který si našel cestu právě k organizovanému sportu. Velmi brzy zjistil, že mu nejvíce vyhovují právě dlouhé tratě, kde dokázal zdatně konkurovat i mnohem starším chlapcům. Na svůj první maraton si ale musel počkat.
S atletikou jako takovou začal Hekš v roce 1928, kdy se účastnil tradičního silničního závodu Běchovice – Praha, který se bez přerušení konal už od roku 1897. Tehdy skončil až 22. „S obdivem jsem se po závodě díval na vítěze, na Josefa Německého ze Slavie a Karla Nedobitého ze Stadionu Budějovice. Kéž bych už takhle uměl běhat,“ píše jménem Oskara Hekše v knize Cílek.
Hekš už byl v té době členem Pedestriánského klubu Vinohrady. Na podzim roku 1928 se konečně účastnil také vytoužených maratonů. V Praze skončil pátý, v Košicích pak desátý. Svůj první závod vyhrál 14. července 1929. Za atletický Pedestriánský klub Vinohrady získal titul mistra republiky v maratonu.
Mohl jsem dokázat víc, říkal Hekš po vysněné olympiádě
Titul obhájil i o rok později, v té době už byl ale členem Židovského sportovního klubu Hagibor, který měl působiště ve Strašnicích. Hekšovým velkým vzorem byl Paavo Nurmi, finský běžec a v té době držitel devíti zlatých a tří stříbrných olympijských medailí. Jenže cestu na olympiádu, která se v roce 1932 měla konat v Los Angeles, komplikovala hospodářská krize.
To, čemu jsem stále nechtěl věřit, se stalo skutkem. Vybrali mě, abych reprezentoval Československo na olympiádě. Napsat, že se mi splnilo velikánské životní přání, to je málo.
Peníze na cestu se sháněly, kde se dalo. Jistou účast měli tři sportovci. Na další čtyři sportovce sesbíraly peníze různé instituce. Štěstí se usmálo i na Hekše. „To, čemu jsem stále nechtěl věřit, se stalo skutkem. Vybrali mě, abych reprezentoval Československo na olympiádě. (...) Napsat, že se mi splnilo velikánské životní přání, to je málo,“ píše se v Hekšově portrétu.
Olympijského maratonu se účastnilo celkem 28 běžců. Hekš sice začal pomaleji, nakonec se ale i on dokázal prodrat na přední pozice, a dokonce se objevil i před kamerou. Jeho čas 2:41:35 stačil na závěrečné 8. místo. Když vezmeme v úvahu, že šlo o Hekšovu první vrcholnou akci a že rozhodně neměl takové profesionální podmínky jako jiní běžci, bylo jeho umístění o to obdivuhodnější.
Přestože i bez medaile ho doma v Československu vítaly davy nadšených lidí a Hekš z nich měl velkou radost, úplně spokojený se svým výkonem nebyl. „Mé 8. místo je nejlepším, jakého kdy zatím Čechoslovák v maratonském běhu na olympiádě dosáhl. Když jsem odjížděl z Prahy, svěřil jsem se kamarádům atletům, že věřím v umístění do patnáctého místa. Tento slib jsem víc než splnil. Ale nejsem spokojen, protože navzdory chvále cítím, že jsem mohl dokázat víc.“
Připravila ho zásadovost o medaili?
Přestože po olympiádě v Los Angeles se život vrátil do zajetých kolejí, mnoho sportovců už vyhlíželo další akci pod pěti kruhy. Jenže ta byla přiřazena Německu, kde od roku 1933 vládl pevnou rukou Adolf Hitler se svou NSDAP. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) uvěřil slibům německých politiků i organizátorů her, kteří jej ujistili, že hry proběhnou v duchu Olympijské charty, budou se jich moci účastnit všichni sportovci a nikdo nebude pronásledován. MOV Německu pořadatelství ponechal.
Mnohým se ovšem představa prestižní sportovní akce v režii nacistického režimu nelíbila. Vznikaly výbory pro přeložení olympiády, jeden z nich i v Československu. V jeho čele stál kromě rektora Akademie výtvarných umění Jakuba Obrovského, který v Los Angeles v roce 1932 získal v uměleckých soutěžích bronz za svou sochu Odyssea, právě Oskar Hekš.
Hekš už od roku 1935 rozesílal jménem výboru letáky sportovním svazům, tisku i úřadům.
V nich popisoval, jak by konání události právě v Německu mohlo olympijské ideály zdiskreditovat a že by celá akce mohla být zneužita na podporu Hitlerova režimu. Vše ale bylo marné. Československý olympijský výbor a většina tělovýchovných organizací snahu Hekše a jeho spolupracovníků nepodpořily.
Na Hekšovu stranu se nepostavily ani tehdejší velké deníky Národní listy a Lidové noviny. Hekše naopak média na svých titulních stránkách obviňovala z toho, že na jedné straně brojí proti hrám v Německu, na druhé na olympijskou trať pilně trénuje. Do jedněch novin musel sportovec dokonce sepsat vysvětlení, že žádnou přípravu neabsolvuje a do Berlína se nechystá, ale že se stejně jako ostatních 150 atletů pouze zúčastnil části zimní přípravy pod vedením amerického trenéra Mereditha, který byl pozván do Československa.
I když tehdejší vláda o neúčasti v Berlíně uvažovala, vztahy s Německem se den ode dne zhoršovaly a kabinet se tehdy rozhodl, že bude lepší výpravu vyslat. Výsledkově byla olympiáda pro Československo výborná. Tři zlaté medaile přivezli sportovní gymnasta Alois Hudec a dvě skupiny rychlostních kanoistů. Stříbro přidal tým sportovních gymnastů, rychlostní kanoista Bohuslav Karlík, řeckořímský zápasník Jozef Herda, vzpěrač Václav Pšenička a zápasník Josef Klapuch.
Zda mohla být sbírka ještě o jednu medaili bohatší, to se už nedozvíme. Faktem je, že Hekšovy šance umístit se na stupních vítězů nebyly malé. Sportovec ale dostál svému slovu a na protest proti Hitlerově režimu do Berlína skutečně neodcestoval.
Navíc se potvrdily obavy Hekše a celého výboru pro přeložení olympijských her. Olympijské hry v Berlíně byly plně v režii fašistického Německa. Provázela je výrazná nacistická propaganda a měla se projevit i nadřazenost árijské rasy. Změny, které hýbaly celým světem, se projevily i v Hekšově milované disciplíně. Vítězem maratonu se stal Korejec Son Ki-džong. Musel ale běžet pod japonskou vlajkou a japonským jménem Son Kitei, protože japonská armáda tehdy Koreu okupovala.
Přikázali mu upravovat Terezín na ghetto
Do roku 1938 Hekš zaběhl ještě několik výrazných výsledků. Doba však byla stále napjatější, vše vyvrcholilo v roce 1939 německou okupací Československa. V obrovském nebezpečí bylo zejména židovské obyvatelstvo, které muselo už od Hitlerova převzetí moci čelit diskriminaci a pronásledování.
Od prvních dnů nového režimu začala být vydávána různá nařízení vztahující se na Židy, omezující svobodu povolání a účast na veřejném životě. Právě zmíněné olympijské hry byly jediným okamžikem, kdy byly v místě jejich konání odstraněny protižidovské slogany a zakázán prodej ostře antisemitského časopisu Der Stürmer. Po olympiádě se ale vše vrátilo do starých kolejí.
Únik před katastrofou. Fotbal se hrál i v místě, kde bys to vůbec nečekal*a
16. dubna 2023 v 11:00
Jedním z hlavních nástrojů totalitní moci sloužící k izolaci a likvidaci odpůrců režimu či nepohodlných skupin obyvatelstva, zejména pak Židů, se staly koncentrační tábory. V roce 1934 je říšský ministr propagandy Joseph Goebbels nazval „tábory určenými k převýchově protispolečenských živlů těmi nejhumánnějšími prostředky“. Realita byla ale zcela jiná – šlo o místa toho nejhoršího mučení a vražd.
Součástí nacistických plánů na nové uspořádání Evropy bylo takzvané konečné řešení židovské otázky. Smutnému osudu neunikl ani Oskar Hekš. Jeho výrazné běžecké úspěchy byly zapomenuty. Pro nacisty navíc nebyl jen řadovým židovským občanem se žlutou hvězdou na klopě. Díky své známé tváři vyčníval z řady. Zažil měsíce ponižování a omezení.
V roce 1941 se nacisté rozhodli, že z pevnosti Terezín založené v roce 1870 císařem Josefem II. udělají židovské ghetto. Na přípravné práce pro přijímání prvních transportů vybrali skupinu židovských mužů. Seznam mladých a schopných pracovníků bylo třeba vyhotovit za tři dny. Mezi 342 přinucenými staviteli ghetta, svého budoucího obydlí, byl i Oskar Hekš.
Terezín byl však ve většině případů jen přestupní stanicí do mnohem horších míst. Jedním z nich byla Osvětim – největší koncentrační a vyhlazovací tábor v blízkosti polského stejnojmenného městečka. Tento tábor byl známý pro svou tvrdost, vězni zde byli trestáni tím nejkrutějším způsobem.
V Osvětimi také probíhalo masové vyvražďování Židů, právě tam byly zřízeny první plynové komory. V září 1941 tu nacisté poprvé vyzkoušeli vražedné účinky cyklonu B – látky, která se běžně používala pro deratizaci. Postupně zde vznikly čtyři velké plynové komory, kde denně mohlo přijít o život na šest tisíc lidí. Komory vypadaly jako sprchy, aby si oběti myslely, že jde jen o dezinfekční opatření.
Oskar Hekš opustil Terezín po dvou letech, 6. září 1943. Byl součástí transportů D1 a Dm, které dohromady čítaly 5007 osob. Do Osvětimi dorazily vlaky během dvou dnů. Po válce se z více než pěti tisíců lidí, kteří s Hekšem tehdy do Osvětimi odcestovali, vrátilo jen 38. Oskar Hekš žil v krutých podmínkách tábora ještě půl roku. V noci z 8. na 9. března 1944 pak v plynové komoře vyhasl život jednoho z našich nejvíce nadějných sportovců.
