Jsi unavený*á z hledání nových seriálů na HBO a Netflix? Nemáš náladu na artové filmy ani reality shows? Máme pro tebe čtyři surrealistické poklady od Salvadora Dalího, kterými se můžeš nechat unášet stejně jako tvým oblíbeným playlistem.
Destino (2003) – 7 minut
Surrealismus se vždy toužil přiblížit našemu podvědomí – jeho volným asociacím, obrazům, které vznikají mimo vládu rozumu a logiky. Nešlo o to dávat světu nový smysl, ale nechat promluvit to, co je běžně potlačováno: naše fantazie, sny a nečekané spojení představ, které spolu na první pohled nesouvisí.
A právě animovaný film nabídl Dalímu ideální prostor pro tohle hledání. V roce 1945 proto začal spolupracovat s Waltem Disneym krátkém filmu Destino. Dalí tehdy připravil stovky kreseb a detailních storyboardů, studio dokonce vytvořilo první sekundy animace. Kvůli finančním problémům ale projekt skončil v archivu.
Až o více než půl století později ho nechal dokončit Roy Disney, synovec zakladatele studia. Podle Dalího původních návrhů vznikl v roce 2003 sedmiminutový film – setkání surrealismu s animovanou poezií, které působí, jako by se sen promítal přímo na plátno.
Andaluský pes (1929) – 16 minut
Andaluský pes začíná scénou, která se stala symbolem surrealismu: žiletkou přeříznutým okem. Nejde o šok pro efekt, ale o gesto – film nemá hladit, má podříznout naši potřebu rozumět.
Dalí spolu s režisérem Luisem Buñuelem vystavěli film jako sérii obrazů spojených volnou asociací: mravenci lezoucí z dlaně, mrtvý osel tažený po pokoji, absurdní střety touhy a násilí. Není tu logika příběhu, jen logika snu, která dovoluje okamžitě přeskočit od jedné představy k druhé. Film není klíčem ke skrytému smyslu – je proudem, ve kterém se motivy vracejí, proměňují a mizí.
Oba autoři tehdy stanovili jediné pravidlo: žádná scéna nesmí mít logické ani psychologické vysvětlení. Výsledkem je 16 minut filmu, který se stal manifestem absolutní tvůrčí svobody.
Zlatý věk (1930) – 62 minut
Pokud byl Andaluský pes útokem na logiku vyprávění, pak Zlatý věk mířil ještě dál – útočí na společnosti a její morálku.
Film, který Dalí opět připravil spolu s Buñuelem, vypráví o mileneckém páru, jemuž v cestě k naplnění touhy stojí rodina, církev a instituce. Jenže i tady je vyprávění rozpadá na obrazy, které postrádající jednoznačný smysl: mladý kluk v převleku za jeptišku jedoucího na kole, komická svatba, znetvořená socha Krista, nebo závěrečná scéna inspirovaná 120 dny Sodomy markýze De Sade, kdy aristokraté odcházejí z orgií na hradě.
Premiéra v Paříži v roce 1930 vyvolala skandál. Publikum bučelo, skandovalo, došlo i na fyzické útoky. Film byl zakázán a po desetiletí se promítal jen tajně. Dnes se ale právě v jeho provokativní pojetí ukazuje síla surrealismu: osvobodit nejen obraz od logiky, ale i lidskou přirozenost od pout, která jí vnucuje zažitý společenský řád.
Rozdvojená duše (1945) – 2 minuty
Dalího imaginace pronikla až do Hollywoodu. Alfred Hitchcock ho přizval, aby vytvořil snovou sekvenci pro film Spellbound (Rozdvojená duše). Hitchcock chtěl, aby sny tentokrát působily skutečně znepokojivě, nikoli jako v té době běžné rozmlžené sekvence.
Dalí vytvořil několik minut obrazů, které měly ztělesnit psychoanalytické motivy – nekonečné chodby s očima namalovanými na závěsech, ruce s nůžkami padající z nebe, rozkládající se krajina. Kvůli produkčním omezením ale nakonec byla většina záběrů z filmu vystřihnuta. Film se ve své době stal blockbusterem a získal i pozitivní kritiky, které pravidelně zmiňovali právě Dalího sen.
Giraffes on Horseback Salad (1937)
Dalího nerealizovaný filmový projekt už nevznikal ve spolupráci s Buñuelem ani s Disneyem. V roce 1932 napsal scénář s názvem Giraffes on Horseback Salad (Žirafy na koňském salátu), v němž chtěl ještě radikálněji rozvinout principy surrealismu ve filmu. Za ústřední téma si podle vlastních slov zvolil „neustálý boj mezi imaginativním životem, jak je popsán ve starých mýtech, a praktickým a racionálním životem současné společnosti“.
Dalí tehdy oslovil americké komiky – bratry Marxovy s nápadem na film, který by spojil jejich absurdní humor s jeho vizuální imaginací. Ústřední postavou měla být „Surrealist Woman“, zosobnění iracionality a svobody, kolem níž se měl odvíjet sled fantaskních scén: žirafy s hořícími hřbety pochodující ulicí, jeden z bratrů hrající na harfu, zatímco kolem něj prší bizarní předměty nebo architektura, která se rozpadá a znovu skládá jako ve snu.
Projekt nikdy nevznikl – studio MGM ho označilo za příliš experimentální a komerčně neproveditelný. Přesto právě Giraffes on Horseback Salad, i když zůstal jen na papíře, funguje dodnes jako fascinující připomínka toho, kam až Dalí chtěl posunout filmový surrealismus.
