Jsi unavený*á z hledání nových seriálů na HBO a Netflix? Nemáš náladu na artové filmy ani reality shows? Máme pro tebe čtyři surrealistické poklady od Salvadora Dalího, kterými se můžeš nechat unášet stejně jako tvým oblíbeným playlistem.
Salvador Dalí byl jedním z nejznámějším malířů 20. století – nejspíš znáš jeho rozteklé hodiny, obří tváře nebo třeba Velkého masturbátora. Jenže jeho surrealistický projekt nezůstal jen na malířském plátně. Dalí své sny a fantazie vtiskl i do těchto čtyř výjimečných filmů.
Destino (2003) – 7 minut
Surrealismus se vždy toužil přiblížit našemu podvědomí – jeho volným asociacím, obrazům, které vznikají mimo vládu rozumu a logiky. Nešlo o to dávat světu nový smysl, ale nechat promluvit to, co je běžně potlačováno: naše fantazie, sny a nečekané spojení představ, které spolu na první pohled nesouvisí.
A právě animovaný film nabídl Dalímu ideální prostor pro tohle hledání. V roce 1945 proto začal spolupracovat s Waltem Disneym krátkém filmu Destino. Dalí tehdy připravil stovky kreseb a detailních storyboardů, studio dokonce vytvořilo první sekundy animace. Kvůli finančním problémům ale projekt skončil v archivu.
Až o více než půl století později ho nechal dokončit Roy Disney, synovec zakladatele studia. Podle Dalího původních návrhů vznikl v roce 2003 sedmiminutový film – setkání surrealismu s animovanou poezií, které působí, jako by se sen promítal přímo na plátno.
" width="700" height="393" allowfullscreen="allowfullscreen">
Andaluský pes (1929) – 16 minut
Andaluský pes začíná scénou, která se stala symbolem surrealismu: žiletkou přeříznutým okem. Nejde o šok pro efekt, ale o gesto – film nemá hladit, má podříznout naši potřebu rozumět.
Dalí spolu s režisérem Luisem Buñuelem vystavěli film jako sérii obrazů spojených volnou asociací: mravenci lezoucí z dlaně, mrtvý osel tažený po pokoji, absurdní střety touhy a násilí. Není tu logika příběhu, jen logika snu, která dovoluje okamžitě přeskočit od jedné představy k druhé. Film není klíčem ke skrytému smyslu – je proudem, ve kterém se motivy vracejí, proměňují a mizí.
Oba autoři tehdy stanovili jediné pravidlo: žádná scéna nesmí mít logické ani psychologické vysvětlení. Výsledkem je 16 minut filmu, který se stal manifestem absolutní tvůrčí svobody.
" width="700" height="393" allowfullscreen="allowfullscreen">
Zlatý věk (1930) – 62 minut
Pokud byl Andaluský pes útokem na logiku vyprávění, pak Zlatý věk mířil ještě dál – útočí na společnosti a její morálku.
Film, který Dalí opět připravil spolu s Buñuelem, vypráví o mileneckém páru, jemuž v cestě k naplnění touhy stojí rodina, církev a instituce. Jenže i tady je vyprávění rozpadá na obrazy, které postrádající jednoznačný smysl: mladý kluk v převleku za jeptišku jedoucího na kole, komická svatba, znetvořená socha Krista, nebo závěrečná scéna inspirovaná 120 dny Sodomy markýze De Sade, kdy aristokraté odcházejí z orgií na hradě.
Premiéra v Paříži v roce 1930 vyvolala skandál. Publikum bučelo, skandovalo, došlo i na fyzické útoky. Film byl zakázán a po desetiletí se promítal jen tajně. Dnes se ale právě v jeho provokativní pojetí ukazuje síla surrealismu: osvobodit nejen obraz od logiky, ale i lidskou přirozenost od pout, která jí vnucuje zažitý společenský řád.
" width="700" height="393" allowfullscreen="allowfullscreen">
Rozdvojená duše (1945) – 2 minuty
Dalího imaginace pronikla až do Hollywoodu. Alfred Hitchcock ho přizval, aby vytvořil snovou sekvenci pro film Spellbound (Rozdvojená duše). Hitchcock chtěl, aby sny tentokrát působily skutečně znepokojivě, nikoli jako v té době běžné rozmlžené sekvence.
Dalí vytvořil několik minut obrazů, které měly ztělesnit psychoanalytické motivy – nekonečné chodby s očima namalovanými na závěsech, ruce s nůžkami padající z nebe, rozkládající se krajina. Kvůli produkčním omezením ale nakonec byla většina záběrů z filmu vystřihnuta. Film se ve své době stal blockbusterem a získal i pozitivní kritiky, které pravidelně zmiňovali právě Dalího sen.
" width="700" height="393" allowfullscreen="allowfullscreen">
Giraffes on Horseback Salad (1937)
Dalího nerealizovaný filmový projekt už nevznikal ve spolupráci s Buñuelem ani s Disneyem. V roce 1932 napsal scénář s názvem Giraffes on Horseback Salad (Žirafy na koňském salátu), v němž chtěl ještě radikálněji rozvinout principy surrealismu ve filmu. Za ústřední téma si podle vlastních slov zvolil „neustálý boj mezi imaginativním životem, jak je popsán ve starých mýtech, a praktickým a racionálním životem současné společnosti“.
Dalí tehdy oslovil americké komiky – bratry Marxovy s nápadem na film, který by spojil jejich absurdní humor s jeho vizuální imaginací. Ústřední postavou měla být „Surrealist Woman“, zosobnění iracionality a svobody, kolem níž se měl odvíjet sled fantaskních scén: žirafy s hořícími hřbety pochodující ulicí, jeden z bratrů hrající na harfu, zatímco kolem něj prší bizarní předměty nebo architektura, která se rozpadá a znovu skládá jako ve snu.
Projekt nikdy nevznikl – studio MGM ho označilo za příliš experimentální a komerčně neproveditelný. Přesto právě Giraffes on Horseback Salad, i když zůstal jen na papíře, funguje dodnes jako fascinující připomínka toho, kam až Dalí chtěl posunout filmový surrealismus.
