Homofobie je ve fotbalovém světě stále přítomná. Coming out hráčům často ztěžují spoluhráči, funkcionáři, fanoušci a někdy i novináři.
Píše se rok 2023, a přestože se vnímání různých sexuálních orientací většinovou společností v průběhu historie dost výrazně proměnilo, existuje oblast, v níž je toto téma často přijímáno negativně, případně je zcela tabu – je jí fotbal. Pokud v nějakém sportovním odvětví stále bují homofobie, je to právě tento sport.
Nešťastný tweet českého novináře
Podnětem pro nové diskuze v souvislosti s coming outem v nejsledovanějším sportu na světě se stal příspěvek českého novináře Luďka Mádla. „Světem sportu se logicky prolínají všechna společenská témata. Korupce, rasismus, feminismus... Civilizační úroveň českého fotbalu i jeho fanoušků ale patrně brzy otestuje (a ve svém důsledku posune) prohlášení, které tu zazní poprvé. Člen české reprezentace chystá coming out. Hodně síly,“ napsal sportovní žurnalista v minulých dnech na svůj twitterový profil.
Tento příspěvek už ale na Mádlově profilu nenajdeme. Sám jej totiž velmi brzy smazal a označil jako jednu velkou chybu. „Napsal jsem ho přitom s nejčistším úmyslem vyjádření osobní podpory. Ne abych někoho skandalizoval nebo mu ublížil. (...) Z celé věci pro mě vyplynulo poučení, že ač jsou vaše úmysly jakkoli šlechetné, tato oblast je natolik hypercitlivá, že jakkoli se jí dotknete, takřka jistě při tom něco pokazíte,“omluvil se novinář.
Přestože Mádl psal tweet zřejmě s dobrým úmyslem a nechtěl nikoho poškodit, jeho důsledky byly opravdu nešťastné. V komentářích se začala propírat konkrétní jména hráčů, kterých by se mohlo ono oznámení týkat. Tweet než jako podpora hráči vyzněl podle mnohých spíše jako snaha přiživit se na velkém příběhu, bulvárně a senzacechtivě. Onen hráč přišel o výsadu promluvit o své orientaci jako první.
Smyslem tohoto článku ale není řešit, s jakým cílem a proč Luděk Mádl tweet psal. Mnohem více alarmující je totiž fakt, že i v jednadvacátém století je vyoutování sportovce nebo sportovkyně prezentováno jako něco ojedinělého a také jako něco, na co by se mělo v takové míře upozorňovat.
Kultura nastavená pro mužské oči
Smutnou pravdou totiž je, že v mužském fotbale je téma homosexuality nebo jiné než homosexuální orientace víceméně stále tabu. V prostředí, které se vyznačuje hypermaskulinitou a adorací mužnosti a síly už několik století, se totiž ke coming outu odhodlá málokdo. Profesionální fotbalisty, kteří se hrdě hlásí například k homosexuální orientaci, bychom spočítali na prstech svých rukou, a to by nám pár prstů navíc ještě zbylo.
„Průkopníkem“ byl v tomto směru anglický fotbalista Justin Fashanu. Už na začátku devadesátých let se otevřeně přihlásil k homosexuální orientaci a stal se tak prvním profesionálním fotbalistou v historii, který tento krok udělal. Jeho život ale skončil tragicky. Po přestěhování do Spojených států amerických v roce 1998, rok po ukončení kariéry, ho sedmnáctiletý mladík obvinil ze sexuálního napadení.
Policie ale Fashanua zatknout nestihla. Fotbalista po prvním výslechu utekl zpět do Velké Británie, kde spáchal sebevraždu oběšením. V dopise na rozloučenou se zmínil o své obavě, že se mu kvůli orientaci zřejmě nedostane spravedlivého soudu a že nechce rodině a přátelům „dělat další ostudu“. Dodal také, že k žádnému napadení nedošlo a mladík s ním měl sex dobrovolně.
Od té doby ale počet fotbalistů, kteří se veřejně vyoutovali, přece jen trochu stoupá, stále jich je ale vzhledem k celkovému počtu hráčů málo. Coming out provedl v roce 2011 švédský reprezentant Anton Hysen, následovali ho třeba Josh Cavallo a Andy Brennan z Austrálie.
Naproti tomu se v ženském fotbale o sexuálních orientacích mluví docela otevřeně. Obecně se ke coming outu ve sportu odhodlávají častěji ženy než muži. Důvod je podle sociologa a člena skupiny PROUD (platforma pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu, pozn. red.) Zdeňka Slobody jasný. „Naše kultura je nastavena pro mužské oči. Když se ženy drží na ulici za ruku nebo si dají pusu, je to vnímané buď jako projev přátelství, nebo jako něco roztomilého, že je to pěkné pro muže. Problematické to začíná být až ve chvíli, kdy jedna z těch žen vypadá významně maskulinně,“říká.
Sportovkyním v tomto směru pomohla už v osmdesátých letech třeba tenistka Martina Navrátilová, k LGBT+ komunitě se z českých sportovkyň hlásí třeba snowboardistka Šárka Pančochová, mezi fotbalistkami provedla veřejný coming out fotbalová brankářka Bára Votíková. Mezi muži bychom jméno hledali s větší námahou.
Homofobie ve fotbalovém světě přetrvává. Kudy vede cesta ke změně?
Už tak těžkou situaci může hráčům s jinou než heterosexuální orientací ztížit i prostředí, ve kterém se nacházejí. Velkou roli totiž hraje to, jak se ke coming outu hráče postaví spoluhráči, protihráči, funkcionáři nebo fanoušci. A přestože by se mohlo zdát, že žijeme v osvícenější době, reakce hráčova okolí často přívětivé nebývají. Homofobie ve fotbalovém prostředí přetrvává.
Rozpovídal se o tom například bývalý hvězdný francouzský fotbalista Patrice Evra. Během své kariéry byl prý mnohokrát svědkem homofobních útoků ze strany spoluhráčů. „Když jsem hrál v Anglii, v šatnách se spoluhráči o tomto tématu bavili stylem, že jestli je někdo gay, ať okamžitě vypadne. Znám z každého klubu minimálně dva hráče, kteří jsou homosexuálové. Jenže ve světě fotbalu platí, že pokud se vyoutuješ, tvoje kariéra skončila,“řekl Evra v loňském roce pro deník Le Parisien.
„U těch heterosexuálních mužů v tom mužském kolektivu si myslím, že se ty homofobní narážky dělají víceméně ze stereotypu. To, co se děje v těch šatnách, se často děje z důvodu neznalosti a nějaké setrvačnosti, že to má být vtipné. Nikdo si třeba neuvědomí, že by tam nějaký gay mohl být a že by to někomu mohlo ubližovat. Oni to nedělají schválně, jen si to ani neuvědomí,“myslí si sociolog Sloboda. Týmová podpora přitom bývá pro hráče klíčová, a pokud se mu jí dostane, může být coming out mnohem snazší než v individuálních sportech, kde se sportovec mnohdy nemá o koho opřít.
Podobně jako s podporou spoluhráčů to mohou mít homosexuální fotbalisté složité i v případě fanoušků. Zajímavý průzkum v tomto směru provedla v roce 2016 stanice BBC. Jeho výsledky ukázaly, že osm procent fotbalových fanoušků v Anglii, Skotsku a Walesu by mělo problém s tím, pokud by v jejich oblíbeném týmu hrál homosexuál. Bylo by to pro ně tak zásadní, že by zápasy daného klubu dokonce přestali sledovat. Osmnáct procent dotázaných se pak domnívá, že by si hráč svou orientaci měl nechat pro sebe a neměl by se o ni dělit s veřejností.
Takový postoj ale něco vypovídá spíše o těchto fanoušcích a fanynkách. Nebo bychom měli napsat „fanoušcích a fanynkách“. Pokud je totiž pro někoho zásadní, zda branku adorovaného týmu během zápasu ubránil heterosexuál nebo homosexuál, měl by se zamyslet spíše sám*sama nad sebou. Je totiž přinejmenším podivuhodné, pokud radost ze vstřeleného gólu ovlivní to, jestli ho vsítil člověk upřednostňující v soukromém životě muže či ženy.
„Těchto osm procent fanoušků by nemělo být připuštěno na fotbalové stadiony. Je šílené, že v naší společnosti mohou takoví lidé určovat, zda se dotyčný má přiznat, či ne,“okomentoval výsledky výzkumu Chris Sutton, bývalý hráč Norwiche, Blackburnu, Chelsea či Celticu.
Měl by si tedy fotbalista nechávat svou sexuální orientaci pro sebe, když to není pro výkon na fotbalovém hřišti důležité? Jistě, na samotnou hru to vliv nemá. Veřejný coming out ale může mít zásadní vliv na další hráče, kteří se vyoutovat chtějí a zároveň z toho mají kvůli mnoha výše zmíněným důvodům strach. A vědomí, že v tom nejsou sami, by jim mohlo výrazně ulevit.
Jaká je tedy cesta k tomu, aby se coming out fotbalistů (respektive sportovců) bral jako fakt, na který není potřeba dopředu upozorňovat na sociálních sítích ve snaze hráče ochránit před smrští negativních komentářů, která se nakonec ukáže jako kontraproduktivní? Zdeněk Sloboda vidí jako ideální řešení „řízený coming out“, kdy by se větší počet sportovců vyoutoval najednou. Cesta je ale také v edukaci, nemalou roli mohou hrát také veřejné kampaně největších sportovních sponzorů.
Fotbal a vlastně sportovní svět jako takový čeká ještě dlouhá cesta. K tomu, aby v něm sexuální orientace přestala být tabu, je zapotřebí, aby k tomu přispěl každý z nás. Sportovní novináři tím, že na coming out sportovce nebudou upozorňovat jako na senzační odhalení a s podporou hráče počkají, až nastane ten správný čas. Spoluhráči zase tím, že se vyhnou zraňujícím poznámkám a komentářům v šatnách. A nakonec i fanoušci, a to tím, že pro ně nebude během zápasu rozhodující, jestli hráč upřednostňuje ženy nebo muže. To vše může hráči usnadnit coming out – tedy krok, který je v boji proti homofobii nejúčinnější.
