Dvě ženy, jedna z Ukrajiny, druhá z Kazachstánu, založily bistro v pražských Strašnicích. Bistro Čeburek reprezentuje východní kuchyni i odvahu těch, kteří v cizí zemi začínají nový život.
Když prý devětačtyřicetiletá Olena Podlyhai přijela v březnu 2022 z Ukrajiny do České republiky, neplakala.
„Nikoho o nic neprosila. Seznámily jsme se náhodou, ale hned jsme si padly do oka. Pochopily jsme, že máme stejný cíl,“ popisuje Olga Dosoudilová (54), co je společně s Olenou svedlo dohromady. Tím bylo založení vlastního podniku; ukrajinské bistro Čeburek ženy otevřely o několik měsíců později, v srpnu 2022.
„Trochu jsme váhaly, ale šly jsme do toho. Všechno jsme tady během dvou měsíců opravily a otevřely jsme. Myslím, že to bylo statečné rozhodnutí,“ říká Olga. O bistru snily ze dvou důvodů – bavilo je vařit a chtěly mít vlastní byznys. Začátky byly náročné, popisuje Olga, a když nad tím tak uvažuje, tak složité je to prý pořád: „Ale snažíme se,“ říká sebejistě.
Sezóna Pumpkin Spice Latte je zahájena! Takhle si oblíbený drink připravíš doma
29. září 2024 v 7:00
U vaření se střídají, pracují ovšem 12–13 hodin denně. Každý den. Jejich časové vytížení dokládá i fakt, že se Olena nakonec rozhovoru neúčastní, jelikož má zařizování ve městě, a ačkoli jsme s Olgou domluvené na třetí hodinu odpoledne, po mém příchodu mi nese čaj a pirožek s višněmi a prosí mě, abych chvíli počkala. Když se mezitím alespoň ptám, jak se má, odpovídá, že dobře. „Pracovně,“ konkretizuje. Nakonec čekám 20 minut, než může aspoň na chvíli opustit kuchyň.
Kazachstán a dědovy pirohy
Bistro nenabízí jen ukrajinské jídlo. Olga pochází z Kazachstánu, takže v nabídce jsou i kazašské pokrmy. „Nabízíme jídlo, které nám vařili rodiče, když jsme byly malé,“ dodává Olga. Z kazašské kuchyně nabízí například manti – knedlíky plněné masovou směsí.
Tyto dvě národní kuchyně se ovšem v mnohém překrývají. Pirožky (pečené či smažené pečivo se slanou či sladkou náplní), pirohy i pelmeně jsou součástí obou kuchyní. „Recepty se možná liší, třeba jinými bylinkami, ale postup je skoro stejný,“ vysvětluje mi Olga.
Základem východní kuchyně je podle Olgy mouka, ale jak říká, chtěly mít i lehčí či výživnější alternativy, například červený boršč. Právě ten je mimochodem Olžin favorit: „Ten mám moc ráda,“ usmívá se.
Suroviny mají výhradně z Česka.
„A dají se tato jídla z českých surovin udělat stejně dobrá jako doma na Ukrajině či v Kazachstánu?“ ptám se.
„Co vám mám říct. Před dvěma lety jsem Kazachstán opět navštívila a je tam úplně jiné maso. Jeho kvalita je o hodně lepší, takže chutná jinak,“ popisuje.
KVÍZ: Chystáš se na dovolenou do Itálie? A vyznáš se v tamějších těstovinách?
13. srpna 2024 v 11:00
Krávy tam běhají volně po polích, což se podle Olgy na kvalitě masa zkrátka projeví. Ubezpečuje mě ale, že si v bistru snaží uchovat co nejvyšší úroveň kvality – i s masem z Česka.
Olgu učila vařit její maminka. Když byla malá, často jezdila navštěvovat své prarodiče, kteří prý – oba – také dobře vařili. „Dědeček připravoval tak dobrou polívku, jmenovala se polévka mnichů, a pekl tak dobré pirohy…“ odmlčuje se a s obdivem kroutí hlavou. Shrnuje to slovy: „Bylo to neuvěřitelně dobré.“ Vždy ji prý překvapovalo, že on „jako chlap“ připravuje tak dobré jídlo. „Myslím, že to chutnalo tak dobře, protože to bylo dětství. Jsou to vzpomínky. Jeho báječné pirohy s jablky si budu pamatovat navždy. Dědeček i maminka měli vaření v krvi. V duši,“ říká.
Kuchyně (a veškeré procesy v ní se odehrávající) byla důležitým prostorem v jejich životech. Její rodina prý mívala hodně návštěv, chodili k nim příbuzní, sousedi i přátelé. „Scházeli se u nás na pokec – a jídlo. To byla dobrá doba. Každý přinesl to, co měl v lednici, nikdo nic nepočítal,“ vzpomíná.
„Je tohle bistro i cestou, jak zůstat blízko svým kořenům?“ ptám se.
„Asi ano. Asi máte pravdu, je to možnost být v kontaktu s domovem. Ale vlastně nejen to,“ navazuje s novým elánem v hlase. „Víte, jak je to příjemné, když někdo přijde, poprvé ochutná ukrajinskou kuchyni a řekne, že mu to chutná? Je skvělé, i když přijde Ukrajinec, který si to sice může připravit sám doma, ale u nás mu to chutná, ale když přijdou Češi, kteří řeknou, že je to dobré, tak jsme štěstím bez sebe,“ říká. „To je prostě nádherné,“ doplňuje s citelným dojetím v hlase.
V Česku žije již přes 20 let. Tehdy sem přijela na výlet, ale potkala zde svého budoucího manžela – a nakonec zůstala. „Chybí vám Kazachstán?“ ptám se. „Chyběla mi maminka a tatínek, ale před rokem zemřeli, takže kromě kamarádů už tam nikoho nemám,“ říká. Na otázku, zda se tady cítí doma, odpovídá: „Já vždycky říkám, že domov je tam, kde je moje srdce.“ Nemyslí ovšem srdce v přeneseném významu, ale ve zcela doslovném. Pokládá si ruku na srdce. „Takže domov je zkrátka místo, kde se nacházíte?“ ujišťuji se, že se chápeme. „Ano,“ směje se.
Neumím si to představit
„Pojď sem,“ říká najednou světlovlasé slečně, která v bistru pracuje jako výpomoc. Jedná se o pětadvacetiletou Anastasii, dceru spoluzakladatelky bistra Oleny. „Já nemluvím česky,“ říká. „Já ti budu překládat,“ odpovídá Olga. Zdá se, že Olga nechce, aby veškerá pozornost byla upřena pouze na ni. K Anastasii, jak pozoruji v průběhu několika hodin, které s nimi v bistru jsem, chová vřelý, přátelský a láskyplný vztah.
Olga nám tedy pomáhá s překladem. Anastasia se narodila v Doněcku, proto mluví jak rusky, tak ukrajinsky. Doma vystudovala žurnalistiku, nyní ovšem sní o jiném oboru – ráda by studovala psychologii.
Ptám se Olgy, zda by se mohla Anastasie zeptat, co během prvních dní války cítila. „Pro nás s maminkou válka začala před osmi lety, když začala válka v Doněcku (ozbrojený konflikt na východě Ukrajiny započal v roce 2014, pozn. red.). Už tehdy se tam střílelo a zabíjeli se lidé. Cítily jsme nenávist,“ začíná s překladem Olga, ale po posledním slově se rozplakává. „Paní Olgo, neplakejte,“ uklidňuje ji Anastasia a hladí ji po ruce. „Je to prostě… Nechápu, proč lidi musí umírat…“ říká Olga a utírá si slzy. Anastasia říká něco rusky a začíná se smát. „Ony prý taky brečely,“ překládá Olga a jejím hlasem prostupuje kombinace smutku a jakési soudržnosti. Sdílené bolesti, která je v ten moment pojí.
„Přijely sem a dovezly s sebou dva psíky,“ říká mi hlasitě Olga, plná emocí.
„Šest!“ upřesňuje Anastasie.
„Šest dokonce. Nechápu, jak to dokázaly. Umíte si to představit?“ obrací se na mě Olga.
„Čtrnáctého února naše fenka totiž porodila čtyři štěňata. To bylo velké překvapení,“ směje se Nastěnka, jak Anastasii Olga oslovuje.
„Fenku, psího kluka a malá štěňátka poskládaly do krabic a kabelek a dovezly je sem, protože je milovaly. Zachránily jim život,“ říká Olga.
Anastasiini prarodiče prý stále žijí v Doněcku a v Charkově. „Ten život je tam složitý, ale bojí se tam nechat všechno, co mají, a přestěhovat se. Jako všichni staří lidé se bojí změny,“ překládá Olga. Jejich vnučka je s nimi v kontaktu každý den.
Musím žít svůj život
Do bistra vchází mladý pán, Olga jde za ním. „Chci něco vyzkoušet, ale vůbec nevím, co co je,“ říká jí. „A co byste chtěl, nějakou polívku?“ ptá se Olga. „Ne, mám hlad,“ odpovídá. To Olgu rozesmává, kouká mým směrem a kýve hlavou – možná tím odkazuje k tomu, že jí dělá radost, když přijde někdo, kdo ukrajinské jídlo nikdy nezkusil.
„Tak bych vám doporučila polévku a třeba golubce,“ radí Olga. Muž souhlasí: „Tak jo, to si dám. A je ukrajinský, nebo český?“ říká muž. „Jeden golubec ukrajinský, jeden český,“ vkládá se do debaty se smíchem Anastasia. „A pivo máme jenom český,“ směje se Olga, podává mu sklenici braníka a obrací se ke mně: „Lucie, a co si dáte vy, co vám máme připravit?“ Říkám, že si dám jídlo až později. Muž si sedá a Anastasia mu po chvíli nese jeho objednávku.
Nedá mi to a zkouším, zda bych si s Anastasií nemohla promluvit sama. Volám ji a ptám se, zda bychom si nezkusily popovídat v angličtině. Říká, že to můžeme zkusit, ačkoli si svou angličtinou není jistá.
Na první den války si vzpomíná. „Byl to čtvrtek, což byl můj jediný den volna v práci. V sedm ráno mi volala maminka, že začala válka. Nevěřila jsem tomu, myslela jsem, že je to vtip. Ale nebyl,“ říká překvapivě věcně.
S maminkou bydlely ve městě Buča. Po začátku války viděly, jak sousedi město urychleně opouštějí. Auty plnými zvířat a věcí, nejčastěji směrem do velkých měst. Ona s maminkou ale stále zůstávaly. Doufaly, že válka rychle skončí. Šly proto do supermarketu, nakoupily nějaké plechovky, aby mohly pár dní přečkat. Anastasia si myslela, že se určitě brzy vrátí ke svému normálnímu životu, že se vrátí do práce. „To se ale nestalo,“ konstatuje.
Nakonec přece jenom odjely. Devátého března byla v Buči umožněna evakuace skrze humanitární koridor. Zabalily si proto věci, společně s tetou a šesti psi nasedli do auta, ve kterém čekali asi pět hodin na znamení ruských vojáků, že mohou v bezpečí odjet. Nejdříve dorazili do Kyjeva, kde přečkali u kamarádů přes noc, poté se přesunuli k malému městu u hranic se Slovenskem a poté přejeli do České republiky.
Přichází další zákazník. Za pultem by normálně stála Anastasia, ta si ovšem povídá se mnou. Od stolu, u kterého sedíme, volá: „Olička!“ a obrací se zpět ke mně. Můžeme pokračovat.
„Mohla bys mi více přiblížit, jak jsi období po vpádu ruské armády na Ukrajinu v únoru loňského roku prožívala?“ ptám se.
Byla naštvaná, smutná. „Ani během prvních dvou měsíců, kdy jsem už byla v Česku, jsem tomu stále nemohla uvěřit. Byla jsem ve velmi zvláštní náladě, byla to taková deprese, šok,“ říká. Bylo to již podruhé, co za svůj život musela opustit svůj domov. „Po nějaké době jsem si ale řekla, že si udělám plány na svůj budoucí život. Že tu situaci nemůžu změnit, ale musím žít svůj život,“ popisuje.
Její plány jsou následující: nejdůležitější je podle ní naučit se češtinu. Pak chce začít studovat psychologii. Rozumět lidem je podle ní základ dobrého života a vztahů – s rodinou, přáteli, budoucím partnerem a budoucími dětmi, ale i psy. Jednou proto plánuje pracovat jako psycholožka, lidem chce pomáhat řešit vztahové problémy.
Nyní si ale užívá i práci v bistru, je ráda, že díky tomu nemusí neustále myslet na válku. Má kolem sebe navíc lidi, kteří jsou jí blízcí. Velmi se spřátelila i s Olgou, a navíc, což oceňuje, si zde může každý den povídat se zajímavými lidmi.
Jak se cítí nyní, po roce války? „Když čtu zprávy nebo mluvím s prarodiči, tak stále cítím depresi. Je to samozřejmě součástí mého srdce, je to moje rodná země, jsou to moji lidé. Nemohu to vyhodit ze svých myšlenek,“ přibližuje.
Chce si také nechat udělat tetování „100% Ukrainian“. Když už jsme u těch ukrajinských adjektiv, jací jsou podle ní Ukrajinky a Ukrajinci?
„Jsou velmi otevření, laskaví, pracovití, dokáží řešit problémy a dívat se na věci s optimismem. Nevím, jak to popsat, ale když Ukrajince potkám, cítím to z nich. A myslím, že lidé, kteří se setkají se mnou, ze mě také cítí pozitivní vibes. Cítíš je ty?“ ptá se mě. Přikyvuju, že jo, že jsem jí to dokonce chtěla říct: že přese všechno, co musela zvládnout, působí velmi energicky a optimisticky. Pokyvuje. „Máme mezi sebou jakousi jazykovou bariéru, ale myslím, že lidi dokáží ostatní lidi cítit. I beze slov můžeš cítit jejich energii,“ říká.
Když poté vchází zpátky do kuchyně, slyším Olgu, jak jí nadšeně říká: „Jsi naša hvězda.“
Proč ne?
V bistru se postupně točí zákazníci, většina z nich jsou Ukrajinci a Ukrajinky. Olga s Olenou by prý chtěly expandovat. „Chcete založit druhé bistro?“ ptám se s neskrývavým údivem v podobě zvednutého obočí – přece jenom je to teprve pár měsíců od otevření jejich prvního podniku. „Proč ne?“ ptá se mě s úsměvem Olga. Odvaha, napadá mě.
Ta zde evidentně není nedostatkovým zbožím. Když jsem se Anastasie ptala, zda si myslí, že je její maminka odvážná, bez zaváhání kýve hlavou, že ano. Předtím totiž neměla žádné zkušenosti s podnikáním, ale v Praze se rozhodla spoluzaložit bistro a reprezentovat ukrajinskou kuchyni. To je, myslí si Anastasia, velmi odvážné.
„Měly jsme obavy, ale rozhodly jsme se, že to uděláme. Adaptovaly jsme se a postupně řešíme problémy, které se objeví. Každý den, krok po kroku,“ dodává – a zdá se, že nemluví jenom o založení bistra.
