Lucia Baranová založila v Mexiku organizaci Blue Religion, jejímž cílem je mimo jiné zredukovat odlov žraloků z oceánů.
„Tohle se ti může stát i v Londýně. Dáš si fish and chips, ale mnohdy ani nevíš, že ti naservírovali smažené žraločí maso. Je plné těžkých kovů jako rtuť, což lidé postupem času díky zkoumání zjistili, takže dnes jej nikdo dobrovolně konzumovat nebude,“ říká Slovenka Lucia Baranová, která pochází z Banské Štiavnice, ale od svých 16 let žije v zahraničí a věnuje se potápění s největšími predátory a ochraně oceánů.
V Mexiku před pár lety založila vlastní organizaci na ochranu oceánů Blue Religion, se kterou dnes učí místní rybáře, že živí žraloci mohou mít mnohem vyšší hodnotu než mrtví, i když se v Hongkongu za talíř polévky ze žraločích ploutví platí i 100 dolarů.
Lucia nám v rozhovoru popsala i to, jak se jí žije v Mexiku, jestli jsou tamní drogové kartely tak nebezpečné, jak se říká, a vysvětlila nám, jak vlastně její organizace funguje.
Dnes se věnuješ zejména ochraně žraloků. Měla jsi k oceánu a potápění vztah už jako malá?
Často jsme jezdívali k moři, protože jsem měla alergie a ekzémy, a tak jediné, co mi pomáhalo, byla mořská voda. Jelikož jsem v ní musela být ponořena dlouhou dobu, měla jsem masku a studovala jsem rybičky. První certifikace na potápění se dala udělat ve 12 letech, tak jsem se do ní hned pustila.
Získala jsi tuto lásku k mořskému životu díky dovoleným někde v exotice, kde jsi mohla pozorovat neobvyklé druhy zvířat?
Mě to bavilo už v Chorvatsku, nemusela to být exotika. Doteď mě to tam baví. I když dnes už žiji v destinacích, kde vidím žraloky a velryby, stále mě baví pozorovat každého malého krabíka pod vodou. Jsem velký nadšenec, takže jsem si odchytávala do kbelíku malé medúzky a rybičky, abych se na ně mohla dívat.
Od svých 16 let žiješ v zahraničí, ze Slovenska jsi odešla mladá. Co tě táhlo k tomu, abys to v útlém věku zkusila ve světě?
Na začátku se mi líbil životní styl potápěčů, takže jsem si udělala licenci, abych lidi mohla učit potápění. Byl to pro mě požitek. Ale když jsem byla pod vodou každý den, viděla jsem stále větší změny a začala jsem se věnovat ochraně moří.
Tehdy jsem přestala učit a začala jsem dělat dobrovolnici pro Sea Shepherd. S touto organizací jsem pracovala dlouhou dobu, hodně se naučila a získala kontakty. Uvědomila jsem si, že moje kariéra nebude o tom, abych lidem ukazovala oceán, ale o tom, že musím pracovat přímo s rybáři a biology a řešit ochranářské otázky.
Velryby, které rodí mláďata, jezdíme navštěvovat ve Francouzské Polynésii a Tongu, což je možná největší životní zážitek, jaký jsem sama zažila.
Kam ses vydala jako 16letá dívka, která se chce potápět?
Odešla jsem na Bali do Indonésie, kde jsem si udělala potápěčské kurzy, ale také všechny možné záchranářské či instruktorské kurzy. Když chceš pracovat v oceánech s rybami, nejjednodušší způsob, jak si vydělat, je učit lidi potápět. Instruktorský kurz jsem si udělala hned jako 18letá, ale tehdy jsem ještě nevěděla, co mě čeká.
Nakonec jsi v Mexiku založila vlastní organizaci Blue Religion.
Ano, sídlíme v Mexiku a i zde žijeme. Většina našich aktivit se děje přímo v Mexiku, kde se snažíme bojovat za ochranu oceánů, i tady děláme expedice, ale pár jich máme i v zahraničí. Například ve Francouzské Polynésii chodíme plavat s velrybami, neboť ty v Mexiku moc nejsou.
Běžný člověk zřejmě o ochraně mořského ekosystému moc neví. Kdyby se tě někdo zeptal, co je hlavní náplň tvé práce v každodenním životě, jak bys mu to vysvětlila?
Zaměřujeme se primárně na ochranu žraloků. Jako vrcholový predátor je žralok důležitý pro oceán, ale jejich populace se snižuje tak rychle, že většině druhů žraloků hrozí vyhynutí. Rybolov není dostatečně regulovaný a žralok ani není moc sympatické zvíře, takže se o něj prakticky málokdo stará.
My se snažíme dopracovat k tomu, aby se v Mexiku zavedly přísnější regulace na lov žraloků, pracujeme přímo s rybáři, kteří se lovením žraloků živí, a nabízíme jim alternativní práci s námi v turizmu. Chceme jim ukázat hodnotu těchto zvířat, když jsou ještě živá, místo aby je usmrcovali pro ploutve a maso.
Pracujeme s dobrovolníky, vzděláváme lidi po celém Mexiku, chodíme uklízet pláže od plastů a vysvětlujeme veřejnosti důležitost oceánu.
Turistům nabízíte mořské expedice za největšími žraloky či velrybami, které podle vaší stránky stojí kolem 3 tisíc eur, tedy 70 tisíc korun. Jak se vám v Mexiku žije po finanční stránce? Je to drahá země?
My expedic děláme jen málo, neboť k tomu celému přistupujeme velmi neziskově. Samozřejmě z toho žijeme a platíme z toho celý chod organizace, ale neděláme to jako byznys.
Organizujeme kolem 5 až 6 expedic ročně s maličkými skupinkami, díky čemuž si takto pokryjeme náklady na organizaci. Žijeme v dost skromné mexické vesničce, kde si pronajímáme malý byt, ale žije se nám skvěle.
Na co konkrétně se při expedicích snažíte zaměřovat?
Naše expedice se zaměřují zejména na žraloky, ale ne všechny. Může s námi jet kdokoliv, kdo umí dobře plavat a už předtím zkoušel šnorchlovat, ale nemusí mít žádnou zkušenost s většími zvířaty. Když děláme plavání s delfíny a velrybami, děláme to tak, aby to bylo v souladu s přírodou.
Máme malé skupinky 5 až 6 lidí a v oceánu jsme na konkrétním místě sami, jen naše loď. Čteme řeč těla živočicha a do vody jdeme jen tehdy, dává-li signály, že se s námi cítí komfortně.
Děláme také oceánské safari, což je mix všeho. Velryby, delfíni a rejnoci, ale také žraloci. Máme například potápěčské expedice, kde jezdíme za velkými žraloky. Velryby, které rodí mláďata, jezdíme navštěvovat ve Francouzské Polynésii a Tongu, což je možná největší životní zážitek, jaký jsem sama zažila.
Nestalo se ti někdy, že na tebe místní obyvatelé zareagovali nepříjemně, protože měli pocit, že jsi je přišla učit „o jejich rybách“, se kterými jsou provázáni?
Nikdy to neděláme tak, že se je snažíme něco naučit. Chodíme k nim, protože se my chceme učit od nich. Jsou to lidé, u kterých se generace za generací živí lovením žraloků, takže my za nimi jdeme kvůli jejich zkušenostem. Vědí, jak se chovat, když jsou pět dní na vodě, jak pracovat s proudy a jak vystopovat zvířata.
Takové rybáře máme na našich lodích, protože jsou to nejlepší kapitáni, kteří umí žraloky najít lépe než kdokoli jiný.
Ale měla jsem špatné zkušenosti. Když jsem cestovala po Indonésii, Japonsku či Hongkongu a dokumentovala trh se žraločím masem, tak mě často vyhodili nebo odháněli, protože nechtěli, abych něco fotila a zaznamenávala. Ale tady v Mexiku jsou lidé překvapivě milí a otevření spolupráci s námi.
Jelikož jsem se potápěla od útlého věku, nebála jsem se ani žraloků. Ani těch největších.
Mexiko má z médií pověst země plné drogových kartelů. Jak je to ve skutečnosti?
Opravdu to tady je. Člověk nebude lhát, že to tady není. Ale jen na některých místech. Když tady chceš žít, tak tady musíš žít s tím, že jsi si toho vědom, a musíš dělat inteligentní rozhodnutí, kam jdeš a kam nejdeš, ve které hodině ano a ve které ne.
My žijeme na místě, kde je bezpečno. Je to turistická oblast, je zde všude mnoho policistů, kteří v člověku navozují pocit, že je v bezpečí. I když jsou to policisté se zbraněmi, což já stále nemám ráda, ale reálně tomu tak je, že tady jsou kvůli nám a že se díky tomu cítíme bezpečně.
Ty se pravidelně potápíš s těmi největšími mořskými predátory na světě. Co člověk potřebuje k tomu, aby se mohl dostat do blízkosti žraloka bílého?
Je to všechno o zkušenostech. Jelikož jsem se potápěla od útlého věku, tak jsem se nebála ani žraloků. Ani těch největších. V začátcích jsem pracovala s velkými bílými žraloky, jak lidé říkají, těmi nejhrozivějšími ze žraloků, a tak byli všichni ostatní po nich už méně nároční na zvládnutí.
Žraloci jsou velice inteligentní, takže většinou vím dva kroky dopředu, co se chystají udělat. Jejich řeč těla lze snadno číst. Ale potápění s velkými bílými žraloky bez klece bych nedoporučovala lidem bez zkušeností. Své chování může tento žralok změnit velmi rychle, je velký, takže se nedá odtlačit, a chce-li zjistit, jestli jsi potrava, udělá to ústy.
S jinými žraloky nepotřebuješ žádné zkušenosti, ale pouze zkušeného průvodce. Ten musí na žralocích vidět, zda jsou komfortní, nebo je lepší se vzdálit.
V minulosti jsem si povídal s expertem na žraloky, který mi vysvětloval, že sám má na těle tři kousnutí, ale všechna si způsobil vlastní hloupostí.
Tak to bývá vždy. Pokud žralok začne být agresivní, tak se mu nelíbí to, co děláš ve vodě. Nejčastěji bývá agresivní tehdy, když někdo z lidí udělá chybu. Nikdy to není jen tak, že by se sám od sebe rozhodl zaútočit. Pokud dojde ke zranění, většinou jde o nehodu.
My jsme měli cvičení, při kterých jsme se snažili žraloky vyprovokovat k agresivitě a následně je odstrčit a uklidnit. Není to vždy jednoduché. Už se mi stalo, že ke mně začali plavat s otevřenými čelistmi, ale žralok je předvídatelný a dá se to zvládnout.
Když loni v Egyptě došlo k útoku žraloka, experti vysvětlovali, že pokud toto zvíře potkáš ve vodě, měl*a bys v první řadě zachovat klid. Je to opravdu základní rada, která ti může pomoci přežít?
Je to určitě rada, která nejvíc pomůže. Jakmile sebou člověk začne házet na hladině a bude dělat rychlé pohyby, žralok ho uvidí jako umírající rybu. To je vysloveně to, čím se živí. Pokud není voda čistá, žralok pluje kolem člověka a potřebuje vědět, jestli je to potrava, nebo ne. Pokud se to hýbe, je to jasný indikátor toho, že to potrava opravdu je.
Kdyby měl člověk nasazenou masku, tak většinou postačí oční kontakt. Pokud se žralokovi upřeně díváš do očí, nemá to rád a většinou k tobě ani nedoplave.
Mexiko je jedna z top 10 zemí, kde se zabíjejí žraloci. Je to 40 tisíc tun žraločího masa ročně, a když to přibližně přepočítáme, jde minimálně o 500 tisíc mrtvých žraloků ročně.
O žralocích se říká, že nemají rádi lidské maso. Pokud žralok zaútočí na člověka, je to obvykle jen ze zvědavosti?
Většina žraloků by člověka nesnědla. Pokud se staly útoky, tak ten člověk nezemřel proto, že by ho žralok snědl, ale kousl ho a oběť ztratila mnoho krve. Velký bílý žralok kousne, zjistí, že to není lachtan, a hned odplave pryč.
Ale například žralok tygří by lidské maso snědl, neboť ten sní všechno. Ale člověka běžně nemá na menu, protože je pro něj příliš velký.
Hlavním z cílů organizace Blue Religion je zabránit tomu, aby místní rybáři zabíjeli žraloky a prodávali jejich ploutve. Je to opravdu tak velký byznys?
Zabránit tomu nelze, ale chceme tento rybolov zredukovat a zlepšit regulace. Mexiko je jedna z top 10 zemí, kde se zabíjejí žraloci. Je to 40 tisíc tun žraločího masa ročně, a když to přibližně přepočítáme, jde minimálně o 500 tisíc mrtvých žraloků ročně. V oceánech je jich stále méně.
Problém však začíná už při tom, že rybáři z lovu žraloka nevydělají skoro nic. Za kilo žraločích ploutví dostanou 5 až 10 dolarů, za žraločí maso 2 až 3 dolary. V Asii, kde je největší trh s ploutvemi, se pak ploutve prodávají klidně až za 700 dolarů za kilo.
Ten rybář, který žraloky zabíjí, na tom dohromady nic nevydělá, ale nabalí se na tom překupníci. Musíme říci, že v Mexiku jsou to nejčastěji kartely. Naším úkolem je proto vysvětlit rybářům, že celý život dělají prakticky zbytečnou práci, neboť my jim na lodi můžeme bez zabíjení a lovu nabídnout dvojnásobný až trojnásobný plat.
Žraločí ploutve se používají například pro rituály?
Většina žraloků na světě se zabíjí pro ploutve. V Hongkongu je jejich cena tak vysoká, neboť v Asii se polévka ze žraločí ploutve považuje za symbol bohatství. Podává se na svatbách a byznys setkáních, když chceš lidem ukázat, že máš spoustu peněz.
Za jeden talíř takové polévky zaplatíš řekněme 100 dolarů. Zbytek žraloka nemá skoro žádnou hodnotu, neboť to maso nikdo moc jíst nechce. Jelikož je levné, potají se používá například do fish tacos. Ale Mexičané sami nevědí, že když si dají fish tacos, tak jedí žraločí maso.
Toto se ti může stát i v Londýně. Dáš si fish and chips, ale mnohdy ani nevíš, že ti naservírovali smažené žraločí maso. Je plné těžkých kovů jako rtuť, což lidé postupem času díky zkoumání zjistili, takže dnes jej nikdo dobrovolně konzumovat nebude.
