Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Zpěvačka, která se proslavila v Superstar, ale i na americké MTV, se po více než 10 letech hudební kariéry rozhodla vyzkoušet život na tropickém evropském ostrově Madeira. Vyzpovídali jsme ji přímo v jejím novém domově.
Cestou na rozhovor troubíme. Z úzké vozovky tak odeženeme souložící kozy. Zařadíme jedničku a po pár minutách strmé jízdy s více než 20procentním stoupáním nám zalehne v uších. V autě z půjčovny posloucháme nejnovější album Celeste Buckingham s názvem Life.
Zpěvačka se ten svůj „life“ rozhodla po vzoru rodičů a babičky žít na Madeiře. Na „ostrově věčného jara“, který patří Portugalsku, našla kromě rodinného zázemí a přírody připomínající ráj i svobodu být sama sebou.
Celeste má radost, že na rozdíl od místních dorážíme na večerní setkání včas. Poté, co se uvítáme na terase restaurace s výhledem na nekonečný oceán, objednáváme bílé víno, mušle a grilovanou rybu a pouštíme se do řeči.
Jaký je tvůj život na Madeiře?
Příšerný. Nikdo by sem neměl jezdit... Žertuji, je to tady úžasné.
Kolik času tady trávíš?
Více než kdekoli jinde. Je to můj domov a Slovensko je tím druhým. Miluji to tady a opravdu jsem potřebovala změnu. Neberu to jako samozřejmost a vím, že je to privilegium, protože ne každý má takové štěstí.
Působí to tady až idylicky. Má vůbec život na Madeiře nějaké nevýhody?
Ano, tempo. Všechno tady hrozně dlouho trvá. Většinou to není problém, akorát mi trochu vadí, když musíš něco zařídit nebo když někdo přijde na setkání o hodinu později. Už jsem se raději přestala domlouvat na přesný čas.
Zvykám si a nutí mě to zpomalit. V Bratislavě naopak všichni spěchají, i když ve skutečnosti často ani nemusí. Potom jsou vyčerpaní a naštvaní na všechny kolem.
Zdroj: Archív C. B.
Madeira je oblíbená turistická destinace a mnoho cizinců se sem i stěhuje. Nevnímají je místní tak trochu jako „chodící peněženky“?
Záleží na tom, kam jedete. V turistických pastích to samozřejmě platí. Myslím si však, že cizince zde mají upřímně rádi a jsou k nim slušní. Přitom by nemuseli být a mohli by se zlobit, že jim tady všude lezeme a děláme hluk.
Velmi rádi pomohou i navzdory jazykové bariéře. Madeira je jednoduché místo v tom nejlepším slova smyslu. Nesnaží se zde komplikovat život sobě ani jiným. Kdybychom se tím inspirovali na Slovensku, byla by to úplně jiná země.
Vědí místní, že jsi slavná?
Ne. Když jsem se sem přestěhovala, vyšel o mně jeden článek v místních novinách. Psali o mně jako o mladé zpěvačce z východní Evropy, takže neměli ani dostatek informací. Poznávají mě tu ale Češi a Slováci. Když někde sedím s rodinou nebo kamarády, tak se nejednou zastaví. Na Madeiře ale zapomínám, že jsem slavná, a vždy, když se vrátím na Slovensko, chvíli si musím zvykat.
O tom, že jsem hudebnice, tady vědí moji nejbližší kamarádi. Sami jsou hudebníci, a když jsem jim ukázala svoji tvorbu, byli překvapení. Nelžu lidem o své práci, ale žiji zde téměř v naprosté anonymitě. Užívám si to, protože jsem si uvědomila, že ve skutečnosti mě nebaví být slavná. Za úspěch po dobu 11 let jsem samozřejmě vděčná, ale nemyslím, že to bylo zdravé, a nikomu bych to nedoporučovala.
Ty jsi navíc prorazila v opravdu nízkém věku...
Ano. Přišlo to rychle jako facka a užívala jsem si každou vteřinu. Bylo to jedinečné a úžasné. Jako velmi mladý člověk jsem si ale ještě neuvědomovala nevýhody slávy. Například to, že si tě lidé nárokují, cítí se oprávněni tě komentovat, kritizovat a analyzovat. Naštěstí jsem kolem sebe měla malou, ale pevnou skupinu, která zabránila tomu, aby se ze mě stala arogantní, s odpuštěním, kráva.
První roky kariéry jsem byla hubená a trpěla jsem anorexií. Byla jsem doslova poloviční a téměř byste skrze mě viděli.
Přidej se do klubu REFRESHER+
Co se dozvíš po odemčení?
Čí nápad byl, aby se Celeste přestěhovala na Madeiru.
V čem zpěvačce pomohla terapie.
Jak ovlivňuje finanční nezávislost její tvůrčí proces.
Jako třiadvacetiletá jsem měla vážné zdravotní problémy a rychle jsem přibrala. Dodnes za mnou na Slovensku chodí cizí lidé a dávají mi stravovací rady nebo doporučují trenéra. Myslí si, že mi pomáhají. Už jen to, že je vaše tělo předmětem veřejné diskuse, je ale bizarní.
Pokud by se to dalo, vzala bys svou slávu v mladém věku zpět?Ne. Přestože bych nebyla ráda, kdyby si tím prošlo mé dítě. I moje matka mi říká, že pokud by věděla, jaké to bude, nepustila by mě do Superstar, nebo by alespoň pár let počkala. Odjakživa jsem ale chtěla dělat hudbu a tuto stránku si pořád užívám. Můj cíl nebyl nikdy být slavnou, ale tvořit. Někteří lidé to mají spíše naopak a nesoudím je za to. Já patřím k těm, kteří preferují anonymitu. Čím méně o mně lidé vědí, tím lépe.
Jsi na Slovensku a na Madeiře jiný člověk?
Ne, a můj manažer si myslí, že může být rizikové být stejně otevřený na veřejnosti i v soukromí.
Co je na otevřenosti problematického?Otevřenost tě činí zranitelnou před kritikou a může ohrozit tvůj úspěch. Jen málo lidí je upřímně a autenticky otevřených. Mnoho známých lidí si image úzkostlivě buduje a ukazuje jen tu část osobnosti, kterou chce.
Zdroj: Archív C. B
Měla změna tvého zevnějšku vliv na tvou kariéru?
Ano. Ovlivnilo to pracovní nabídky, které dostávám, i celkový úspěch. Veřejně jsem se začala vyjadřovat, že je to neakceptovatelné, protože to nemělo nic společného s mou tvorbou nebo zkušenostmi.
Když jsem během pandemie přijela na Madeiru, hodně se mi ulevilo. Mohla jsem být opět sama sebou a neřešit do zblbnutí, jak vypadám a zda budou mít lidé poznámky. Jistou dobu slovenská média v mé souvislosti neřešila nic jiného než můj vzhled. Už to nedělají, protože se nebojím být ve své reakci otevřená. Řešit těla jiných lidí není přijatelné za žádných okolností a ženy to mají v tomto směru jednoznačně obtížnější než muži.
Myslíš, že je na těchto reakcích něco typicky slovenského?Ne. Je to spíše evropské. Lidé se teprve nyní seznamují s konceptem body positivity. Něčím podobným si prošla i Evelyn, která neměla roky klid. Dnes nás lidé obě obdivují, neboť je to trendy, ale staré rány se už těžko zacelí.
Na Instagramu máš 92 tisíc followerů. Proč ho nevyužíváš jako zdroj příjmů?
Přijde mi nesmyslné prodávat produkty přes platformu, která slouží ke komunikaci s fanoušky. Nikoho nesoudím, ale není to nic pro mě. Pravidelně odmítám spolupráce. Dělala jsem však například s L'Oréal po dohodě, že nebudu příliš „vyretušovaná“ a zůstanu autentická.
Mám štěstí, že jsem finančně nezávislá. Je to výjimečné a dostat se sem mi trvalo 11 let. Kdysi jsem fungovala na plný úvazek a za rok odehrála stovky koncertů. Dnes mám navíc i jiné zdroje příjmů.
Má finanční nezávislost vliv i na tvůj kreativní proces?
Ano. Album Life bylo vůbec první, na které jsem měla čas. Dříve jsem byla závislá výlučně na příjmech z hudby a musela jsem se přizpůsobovat rádiovým cyklům a podle sezónnosti nabízet adekvátní singly na jaro, léto či Vánoce. Načasování je klíčové, ale vysává z tvorby veškerou radost.
Poslední album jsem nahrávala na Madeiře sama, kdykoliv jsem chtěla. S producentem jsme ho dokončili za rok a půl a je to moje nejoblíbenější album. Nemá takový komerční úspěch jako některá předchozí, ale to mě opravdu netrápí.
Po letech pandemie a zdravotních potíží mělo fanouškům v Česku a na Slovensku zejména připomenout, že stále tvořím. Znovu jsem si uvědomila, že hudbu opravdu miluji, akorát musím změnit svůj přístup k práci, abych se necítila vyčerpaná.
Mnoho lidí tě zná i jako zpěvačku duetů. Dostáváš na ně stále nabídky?Ano, často. Vždy odpovídám stejně, že mě musí přesvědčit písnička. Zamýšlím se i nad tím, zda má píseň rádiový potenciál. Lidé si myslí, že dnes na rádiích nezáleží, ale není to pravda. Rádio dodnes definuje úspěch na mainstreamovém trhu.
Zdroj: Archív C. B.
Na Madeiře žiješ tři roky. Proč jsme tě ještě neslyšeli ve skladbě s portugalským umělcem?
Zpívala jsem zatím jen s kamarády, protože většina z nich jsou hudebníci, kteří hrávají na festivalech či v hotelích. Chodívám na jejich koncerty a už mě párkrát bez varování zavolali i na pódium. Když se na tebe všichni dívají, nesluší se odmítnout.
Jednou měsíčně pořádám doma večeři pro 10 až 20 lidí, kde se to občas zvrtne na pěvecký večírek. Živila jsem se hudbou tak dlouho, až jsem brzy zapomněla, jak si ji skutečně užívat.
Jak ses setkala s místní skupinou kamarádů?
(Smích) Přes Tinder. Přísahám. Potkala jsem tam prvního z nich, když jsem si hledala kamarády, a představil mě své partě. Je náhoda, že jde o hudebníky, v profilu jsem totiž záměrně neuvedla, že jsem zpěvačka. Na Slovensku je nemyslitelné, že bych vůbec měla Tinder, okamžitě by to bylo v bulváru.
Čí to byl nápad, abys přijela na Madeiru?
Mé mámy. Dříve jsem na Madeiře rodiče navštěvovala dvakrát ročně, v létě po festivalové sezóně a na dva týdny na Vánoce. Vždy, když jsem sem přijela, jsem to tady milovala, ale až do pandemie mě ani nenapadlo, že tu budu i žít. Před třemi lety jsem si řekla, že nejsou koncerty a cítím se vyhořelá, tak můžu něco ušetřit a zároveň získat čas na přemýšlení o budoucnosti.
A podařilo se ti zregenerovat z vyhoření?
To se mi nikdy úplně nepodaří. Utrpěla jsem poškození orgánů, kloubů a mám problémy s přibíráním váhy a metabolismem. Je to vážně celý seznam. Když přijdu k doktorovi, ptá se: „Tak co to bude tentokrát?“ Naštěstí nic není extra vážné.
I proto jsem častěji tady než jinde, potřebuji se soustředit sama na sebe. Mé tělo si za poslední léta prošlo mnohým a musím ho opravit. Na světě snad není lepší místo, kde zahojit svou mysl a tělo.
Co trpělo během intenzivní kariéry víc, tvé tělo, nebo mysl?
Myslela jsem, že mysl. Ale ta se zotavuje mnohem rychleji, přičemž pomohlo i 10 měsíců psychoterapie. Tělo schytalo víc. Kdysi jsem si myslela, že jsem fyzicky nezničitelná. Hrála jsem koncerty s teplotami 41 stupňů, a když jsem měla rýmu a ztratila hlas, saniťáci mi dali kalciovou injekci a hlasivky „nakopli“.
Mívala jsem také mimořádně nezdravou dietu, která spočívala v tom, že 10 dní před natáčením klipů jsem denně vypila 8 espress bez mléka a jedla jen průsvitný suchý chléb. Když na mě tělo křičelo, že ho ničím, večer jsem si dala maximálně čistý vývar v šálku a Jack Daniel's kvůli náladě. Tato dieta byla moje iniciativa, i když kultura diet rozhodně nepomohla. Měla jsem tehdy velikost 36, ale vždy se našel někdo, kdo říkal, že bych měla mít 34.
Zmínila jsi 10 měsíců terapií. Myslíš, že je s nimi u nás spojeno stigma?
Ano. I když se to zlepšuje. Lidé věří zejména výsledkům, a když jim je ukážete, přestanou pochybovat. Mnoho lidí si zároveň myslí, že terapie jsou jen pro vážné případy psychických chorob. Je to ovšem nástroj, který dokáže pomoci v emočním osobním růstu každého člověka. Kdyby to bylo na mně, udělám je přístupnější pro všechny.
Cítíš se i na Madeiře stále Slovenkou? Půjdeš například volit v parlamentních volbách na podzim?
Samozřejmě že jsem pořád Slovenka. Na Slovensku mám mnoho kolegů a kamarádů, které považuji za součást rodiny. V případě slovenské politiky se jako volič bohužel řídím stále stejným pravidlem: vždy je třeba vybrat to menší zlo. Říkám, aby lidé šli volit, ale nikoho jim nedoporučuji.
Sama jsem vícekrát odmítla se do politiky zapojit, když přišlo několik nabídek na předvolební koncerty.
Takže jsme přišli o kampaň v duchu Run Run Run k volebním urnám...
Přesně v tomto kontextu chtěla píseň použít politická strana člověka, „jehož jméno se raději nevyslovuje“. Je škoda, v jaké politické situaci jsme a že nejsou vidět reálné možnosti, jak přinést zemi změnu, protože se neustále recyklují ti samí lidé, kteří se perou o co nejlepší místa.
Myslíš, že umělci mají moc ovlivnit politické směřování země?
Ne. Je to jen zdání. Naše síla totiž není skutečná. Umělci jsou sice mediálně na očích, ale většina z nich si nemůže dovolit přijít o účast na akcích hrazených z veřejného rozpočtu, jako jsou jarmarky, vinobraní či slavnosti města. Je to velká bariéra. Otevřeně političtí nemohou být umělci ani v soukromých rádiích, která často vlastní firmy napojené na politiky, nebo jejich investoři. Slovensko je malá země.
Ty ses ale otevřeně vyjadřovala k protestům v Íránu či po střelbě před klubem Tepláreň...
To je něco jiného. Zde nešlo o politické strany či lídry, ale o dlouhodobé porušování ženských, a tedy lidských práv a v druhém případě narušení bezpečného místa pro LGBT+ komunitu. Jako heterosexuální žena za ně nemohu mluvit. Mohu však za nimi tiše stát a ukázat podporu. Každý má právo žít svůj život tak, jak chce, dokud neubližuje ostatním.
Zdroj: Archív C. B.
Někteří posluchači oceňují, pokud má i umělecká tvorba názor. Z tvého nejnovějšího alba obsahově vyvstává osobní píseň Chcem, ve které například zpíváš: „Schudni, napiš singel lepší ako tvoj prvý, nebuď smutná, vždy buď šťastná, však showbyznys je tvrdý.“ Asi není náhoda, že jsi v ní vsadila na slovenštinu?
Přesně tak. Text jsem navíc napsala již před 5 lety. Je to temná píseň o vnitřním dialogu o sebevědomí a vyrovnávání se se slávou. O konfliktu vděčnosti, nepohodlí a neustálého strachu o názory druhých. V jedné sloce jsou doslova citáty, které mi lidé řekli nebo napsali.
Nechceš tematicky pokračovat v tomto směru?
Ano, mám dalších 5 nebo 6 písní, které se nevešly na album a jsou o zneužívání nebo psychickém zdraví. I na albu je přitom ještě několik písní s dvojitým významem, které navenek působí jako veselý pop song. Dělala jsem to tak vždy, i když si to posluchači často neuvědomovali.
Vždyť i „Run Run Run“ má hlubší význam, o kterém dlouho téměř nikdo netušil. Rádiové písně mají velmi přísná kritéria a mně se dlouhodobě daří do nich ukrývat hlubší vzkazy.
Kdo je podle tebe na Slovensku nejlepší textař?
Katarzia. I když nehraje rádiový mainstreamový pop, je ztělesněním moderního slovenského textařství. Její texty jsou hluboké, aktuální a zároveň dodržují zákony jazyka. Mám ráda také skladby skupiny Fallgrapp.
Sleduješ i slovenskou rapovou scénu?
Ano, a moc mě baví. Nejvíce ze scény Vladis, který tvoří dlouhodobě kvalitní a hluboké texty. Mám ráda i Alana Murína, kterého znám dlouhá léta. Jako teenager vydával hudbu pod pseudonymem a už tehdy jsem tvrdila, že to tenhle kluk dotáhne daleko. Má dobrou angličtinu, slovenštinu i frázování. Stejně jako já pracoval od začátku se správnými lidmi.
Miluji i kapelu King Shaolin, které se konečně dostává zasloužené pozornosti, i spolupráce producenta Martina Šrámka, který produkoval Ronie, Yaela nebo Dana Kapitána. Právě s Martinem a Andrejem Hruškou jsme udělali „Run Run Run“.
