Ostatně kontroverzi pak vodun budí také kvůli rituálům, které jsou prováděny. Součástí těchto rituálů byly až do začátku 20. století lidské oběti. Kupříkladu během pohřbu krále v tzv. dahomejském období padly stovky lidských životů a až donedávna bylo běžnou praktikou, že pokud lidé chtěli bohatou úrodu, do půdy pohřbili živé dítě. Pro úspěšnou stavbu byly děti zase pohřbívány do základů a pro vítězství ve válce se vhazovaly do řeky.
Části těchto lidských obětí pak byly používány k výrobě fetišů, což částečně přetrvává dodnes. Právě kritici těchto praktik byli často ti, kteří končili mezi oběťmi, avšak dnes již bývají nahrazeny zvířetem či potravinami. Krev je ovšem stále nejvíce rozšířená, neboť se věří, že dodává sílu a moc.
Ačkoli jsou lidské oběti již oficiálně zakázány, prameny uvádí, že skutečnost může být jiná. Zkušenost s tím má také Čech Ondřej Havelka, který v Africe málem přišel o život.
„Sám jsem se v odlehlé oblasti afrického Mali, na území kmene Dogonů, dostal do dramatické situace, kdy bylo nutné prolít krev po znesvěcení obětního místa. Ta krev měla být moje (respektive naše – byli jsme dva), protože obětní místo, tzv. sacré, jsme znesvětili svou zakázanou přítomností. Lidská oběť měla padnout za to, že jsme omylem (zcela nevědomě a nechtěně) usedli na obětní kámen. Tehdy nás obklíčili Dogoni s klacky a kameny v rukou, dovlekli nás před náčelníka, který seděl na vyvýšeném pahorku nad hliněnou vesnicí mezi podivnými totemy s vyřezanými symboly zdejšího vodunu, a srazili nás na kolena před velkou hrozivou maskou. Náčelník se zvláštním špičatým kloboukem a starou brokovnicí položenou po pravici po dlouhém rozmýšlení vyřkl ortel: obětní kámen potřebuje krev, přesněji řečeno – hodně krve. Nakonec jsme se vykoupili krávou, která byla rituálně zabita u obětního kamene, jenž byl poté celý zalit její krví,“ popsal pro server Dingir.
Fetiše a ochranné amulety s krví
Jak jsme již zmiňovali, důležitou součástí vodunu jsou fetiše, neboť se věří, že se do nich nižší duchové dokáží převtělit. Mezi tyto fetiše pak patří ochranné sošky (nejčastěji soška dvojčat), masky a ochranné amulety, do kterých se dávají části obětí a kterým se přezdívá kri-kri. Tyto amulety tvoří kožené pouzdro zavěšené na krku, uvnitř kterého se nachází očarovaný ochranný předmět nebo malý papír s kouzlem. Obojí je pak pokapáno krví obětovaného, dnes už nejčastěji kohouta.
Zmíněné masky pak bývají často používány také na vodunských slavnostech a festivalech. Zangbeto, jak se masce říká, obléká tanečník a je vyrobeno tak, že vypadá, jako by se samo pohybovalo a točilo bez lidské pomoci. Lidé, kteří tančí se zangbetem, jsou opravdu vynalézaví a jejich pohyby skutečně vypadají tak, jako by se masky zmocnil sám duch.
Západ vs. vodun
Vodun umí pomoci, věří se, že vyléčil tisíce životů, ale Západ je k němu stále skeptický. Důvody, proč západní společnosti nahlížejí na vodun tak negativně, pramení z historie, kultury i nedostatku informací. Lidé, kteří praktikovali vodun a jiná africká náboženství během období kolonialismu, byli v historii perzekuováni a utiskováni západními mocnostmi. Mnoho afrických náboženství bylo tehdy označováno za „pohanská“ či „barbarská“ a aktivně jim bylo bráněno v praktikování. Tento stereotyp na některých místech bohužel přetrvává dodnes.
Dalším důvodem, proč bývá vodun odsuzován, je kulturní neznalost či nedostatek informací. Média vodun často vyobrazují jako něco nebezpečného, strašidelného či jako černou magii. To pak může vést k předsudkům a obávám.
Poslední příčinou mohou být i rozdílné představy o tom, co je náboženství. Západní společnosti se častěji upínají ke křesťanství, judaismu nebo islámu a jiná náboženství považují za „méněcenná“ či „vymyšlená“. Je však nutné si uvědomit, že vodun má dlouholetou tradici, a ačkoli se k němu v minulosti pojilo mnoho kontroverze, dnes již (snad) nikomu neškodí. Je důležitou součástí kulturní identity mnoha afrických kmenů a na nás je, abychom ho respektovali.
