Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Tina se na nějakou dobu stáhla do ústraní a podle svých slov našla vnitřní klid. V rozhovoru pro Refresher promluvila o tom, čemu se zatím věnovala, proč se rozhodla netajit svoji diagnózu a jaký velký projekt plánuje zveřejnit za 10 let.
Zpěvačka Tina se na pár let stáhla z veřejného a částečně i profesionálního života. Jak sama říká, i díky tomuto období si dokáže hudební svět užívat o to víc. Točí časosběrný dokument o svém životě a v plánu má i velkolepý koncert, který by zmapoval jejích 20 let na hudební scéně.
Zdroj: Refresher/Jakub Ondejka
Na nějaký čas ses stáhla z veřejného života. Čemu ses věnovala během tohoto období?
V mém životě nastaly podmínky, kdy jsem si to mohla dovolit. Uvědomuji si, že ne každý si může dovolit stáhnout se do ticha na vrcholu své kariéry. Byla jsem provdaná za alfa samce, se kterým jsme si to nastavili tak, že kormidlo přebere on a já jsem se mohla doma věnovat dětem.
V té době jsem navíc otevřela školu, která během prvního roku fungování vyžadovala moji každodenní přítomnost. Za toto období jsem velmi ráda. Pokud se člověk stáhne do ticha a externí faktory přestanou ovlivňovat jeho mínění o sobě samém, dokáže hlouběji poznávat útroby svého vnitřního světa.
V čem tě toto období nejzásadněji změnilo?
Dostalo mě to do mnohem většího klidu, který jsem do té doby neměla. Čím lépe se člověk zná, tím lépe vnímá okolní svět. Je v tom jednoduchá fyzika.
Jak tě to ovlivnilo hudebně?
Všechno si mnohem více užívám. Nemyslím tím pozornost, ale to, že mám mnohem větší radost z věcí, které můžu dělat. Uvědomila jsem si, že dělat hudbu je vymoženost, ne samozřejmost. Snažila jsem se hledat i jiné cesty, kterými bych mohla v životě jít, ale nakonec mě to stočilo zpátky k hudbě.
Můj profil se změnil na zvláštní místo, kam si lidé chodí pro informace.
Pochopila jsem, že dělat umění, ať už jako zpěvačka, herečka, nebo moderátorka, je moje cesta. Jsem nesmírně společenský tvor. Ráda si povídám s lidmi, miluji lidi a být mezi nimi. Je to něco, co mi je přirozené a pojí se to s tím, co dělám.
Před lety jsi veřejně promluvila také o své nemoci sclerosis multiplex. Co pro tebe byl impuls, po kterém ses rozhodla, že o tom chceš mluvit veřejně?
Je dost možné, že do dnešního dne bych o tom ani nepromluvila. Důvodem bylo mé přesvědčení, že lítost oslabuje. Když jsem o tom na začátku mluvila s blízkými, upadli do absolutní lítosti a mě to hrozně otravovalo. Při představě, že do toho celého vstoupí jedna velká masa lidí, kteří mě pohřbí přes nějaký novinový článek, jsem si řekla, že tohle v životě opravdu nepotřebuji.
Stalo se ale to, že můj bývalý manžel Separ o tom promluvil v jednom rozhovoru a já se to dozvěděla z médií. Zavolala jsem mu, proč to pustil ven. Vím, že to nemyslel špatně. Prostě přišlo na to téma a on je typ člověka, který řekne věci tak, jak jsou.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemčení?
Co bude v jejím časosběrném dokumentu, který zveřejní nejdříve v roce 2030?
Nikdy jsme si ani otevřeně nepromluvili o tom, jestli to chci tajit, ale překvapilo mě, že se to dostalo ven, aniž bych o tom věděla předem. Ve stejný den, aby nevznikla nějaká nedorozumění a nesmysly kolem toho, jsem vyšla ven se svou verzí.
Když známí lidé promluví o vážném tématu nebo nemoci, často lidé s podobným osudem cítí podporu. Měla jsi takový feedback i ty?
Děje se to průběžně. Můj profil se změnil na zvláštní místo, kam si lidé chodí pro informace. Zajímá je, jak se mám, proč zvedám stokilové činky, stále běhám a hraji basketbal, a to vše navzdory tomu, že jsem se rozhodla neléčit klasickým způsobem.
Udělala jsem ale dohodu sama se sebou, že nebudu vstupovat do života jiných lidí, protože netuším, co je pro ně správné. Jediné, co nabízím, je můj život takový, jaký je, a opatrně zacházím s informacemi o své diagnóze. Dovedu si představit, že nepřipravenému člověku, který se rozhodne ze dne na den vysadit léky, to může opravdu uškodit.
V té době jsi byla i terčem kritiky za toto rozhodnutí. Nepřehodnocovala jsi zpětně, jestli ses rozhodla správně?
Rozhodnutí nebrat léky byl dlouhý proces, který s sebou nesl i rizika, kdybych si danou situaci vyhodnotila nesprávně. Začala jsem se sebou vést takový vnitřní monolog o tom, jak se v daný moment cítím, co to způsobilo a co může být na pozadí. Chtěla jsem zjistit, kde se skrývá ten destruktivní skřítek, který mě dovedl k tomu, abych se takhle cítila. Věřím, že každá myšlenka může spustit emoci a emoce symptomatizuje. Tento cyklus jsem v sobě rozpoznávala dlouhodobě, až jsem se dostala do takového svého vnitřního klidu.
Před časem jsem sdílela na Instagramu citát Anthonyho Hopkinse, který se ptal jednoho jezuitského kněze na nejkratší funkční modlitbu. Ta zněla „Fuck it“.
Žít sto procent času ve svém klidu můžete kdesi v horách v Tibetu. V našem světě denně řešíme mezilidské vztahy, honíme se v zácpách a fungujme na sociálních sítích. V podstatě nepřetržitě k nám přicházejí podněty, které nás mohou vyhodit z rovnováhy. Potřebovala jsem se naučit si takové situace vyhodnotit a zpracovat a zejména čas, než se to stane, se zúžil na vteřiny. Podařilo se mi to dostat pod kontrolu tak, že momentálně už léta nemám žádné příznaky své nemoci. Myslím, že klíčovou roli v tom sehrál ten vnitřní klid.
Máš nějaký ověřený nástroj, jak se v hektickém dni nebo období dostat rychle do klidu?
Hlavně si uvědomuji, že to skončí. Musím to nějak přežít, a hlavně nejde o život. Před časem jsem sdílela na Instagramu citát Anthonyho Hopkinse, který se ptal jednoho jezuitského kněze na nejkratší funkční modlitbu. Ta zněla „Fuck it“. Prostě kašlat na to. Nebrat život až tak vážně. Je to taková moje vnitřní mantra. Člověk musí mít lehkost bytí a nevěřit tomu, že v každé vteřině jde o život.
Zdroj: Refresher/Jakub Ondejka
Potřebuješ i nyní dny, kdy chceš být jen sama se sebou?
Určitě ano. Jsem typ člověka, který miluje samotu. Ráda chodím sama do lesa a nepotřebuji k tomu vůbec nikoho. Miluji lidi, ale nevadí mi ani být sama. Mnoho lidí nedokáže vydržet jen se svou hlavou, ale já ano. Nevnímám to jako útěk před jinými, prostě to tak mám ráda.
Co děláš nejraději, když jsi sama?
Jsem seriálový typ, aktuálně jsem podruhé otevřela The Good Place. Je to pro mě jeden z nejlepších seriálů v historii. Je to z vizuální stránky natočené jako stupidní sitkom, ale je v něm hloubka. Neumím si vybavit lepší seriál, který má takovou hloubku a příběh.
V jednom postu jsi zmiňovala, že točíš svůj časosběrný dokument a plánuješ ho zveřejnit až v roce 2030. O čem bude?
Nejdříve 2030, ale možná to bude později. Ještě přesně nevíme, celé to vzniká za pochodu. Já budu vypravěčem a budu mluvit zpětně o věcech, které se tehdy děly a jak jsem se u nich cítila. Pár rozhovorů máme natočeno i situačně z daného období. Jak to bude vypadat a o čem to celé bude, tedy zjistíme asi za 10 let. V prvních záběrech jsou mé děti ještě malé, a až dokument uvidí, budou už dospělé. Bude to zážitek nejen pro ně, ale i pro mě.
Čili teď točíš různé útržky svého života.
Ano. Když je něco zajímavého, zavolám svému kameramanovi a on za mnou přijede. Například premiéra filmu, do něhož jsem nahrála soundtrack, nebo první koncert po dlouhých letech. Moje děti jako by ještě úplně nezpracovaly to, že jsem zpěvačka. Zejména Leo, když se balím na koncert, občas řekne: „Panebože, zase ty tvoje koncerty!“
Jsem velmi kreativní člověk, ale můj problém je, že nemám tah na branku.
Nespojují si to s tím, že díky tomu máme peníze, bydlíme a tak dále. Vnímají to spíše tak, že se chodím někam bavit bez nich, a irituje je, že ony zůstávají doma. Časem se to ovšem zlepšuje a začínají chápat, že tam potřebuji jít, protože to je to, co dělám. Někdo jde do nemocnice jako lékař, já jdu zpívat.
Občas na sociální sítě dáváš posty o tom, že tě na koncerty obléká tvoje dcera. Má tedy už od dětství výjimečný cit pro módu?
Má neuvěřitelný cit pro módu. Nevím, po kom to zdědila, asi spíše po otci, protože já na to úplně nejsem. Ještě když byla úplně maličká, zkombinovala si šaty pro první svaté přijímání, kopačky a kšiltovku, hrdě tak kráčela ulicí a já ji nechala. Také Leo šel v plavkách na vánoční focení do školy. Nekritizuji je, a pokud to takhle cítí, já s tím nemám problém.
Nikomu tím neubližují a budují si tak vlastní pohled na svět, vlastní charakter a zjišťují, co je baví a co se jim líbí. Já jim v tomto směru nebudu nic diktovat. Myslím si, že více rodičů by mohlo uznat autonomii dítěte a nechat je obléct si to, v čem se budou cítit dobře a co se jim líbí. Anička umí velmi dobře vyjádřit svoji osobnost přes oblékání, já to na ní miluji a mnoho stylingů na koncerty mi vybírá ona.
Zdroj: Refresher/Jakub Ondejka
Když jsme se dostali k časosběru, nedávno jsi vystupovala na koncertě Dary Rolins, který měla na své padesátiny, což byla obrovská show a průřez její tvorbou. Ty jsi na hudební scéně téměř 20 let, plánuješ udělat velký koncert, který bude průřezem celého tohoto období?
Určitě ano a koketovali jsme s tím už před pár lety. V rámci své tvorby mám spoustu pěkných spoluprací a chtěla bych show, kam bych pozvala lidi z těch nejzásadnějších. Mám spoustu fantastických nápadů, jsem velmi kreativní člověk, ale můj problém je, že nemám tah na branku.
Nikdy v životě bych nechtěla být například tak slavná jako Justin Bieber. Miluji své procházky v lese a celkově své soukromí.
Umím přijít s nějakou ideou, ale neumím ji realizovat. Potřebovala bych mít kolem sebe lidi, kteří hned, jak vyslovím nějakou větu, dají věci do pohybu. Když se vrátím k odpovědi, myslím si, že dříve či později něco takového spatří světlo světa.
Nejsi tedy typ, který by se showbyznysem prodíral ostrými lokty.
Ne, já mám úplně tupé lokty. Jak říkám, nemám tah na bránu a nejsem ambiciózní typ. Když mě má stát něco enormní úsilí, řeknu si, že nějak bude. Nejsem impulzivní, neříkám hned „pojďme do toho, honem, všechno vyřešíme“. Takhle nějak jsem přežila i těch 20 let kariéry.
Zpětně vidím spoustu momentů, kdy jsem zaváhala a byla jsem na rozcestí, co se týče kariéry v zahraničí. Měla jsem výborné kontakty v Americe, Anglii i Německu. Dostala jsem maily od člena kapely Simply Red. Chtěli pro mě napsat skladbu. Na mé vystoupení se byl podívat i zpěvák Black Eyed Peas a byli jsme potom v kontaktu. Takže těch možností bylo mnoho.
Když se na to dnes dívám zpětně, myslím, že jsem to vyhodnotila dobře. Nikdy v životě bych nechtěla být například tak slavná jako Justin Bieber. To jsem přestřelila, ale myslím tím ten celosvětový showbyznys. Miluji své procházky v lese a celkově své soukromí. Už za Schwechatem jsem naprosto anonymní. Nepotřebuji hledat soukromý ostrov, nad kterým beztak krouží vrtulníky a drony.
