Strávili jsme dopoledne s družstvem Racek.
„Co si myslíte o těch borůvkách?“ zní po mé levici.
Sedím na zahradě družstva Vzletný racek, které mě po rozhovoru pozvalo na oběd. Na stole je obrovský kastrol plný zeleninového rizota (cuketa ze zahrady, houby z lesa), salátová mísa (část salátu ze zahrady, část od místního zemědělce a zmíněné borůvky nasbírané v lese), sriracha a lahůdkové droždí. Ostatní u stolu na otázku okamžitě reagují. Spokojeným zamručením, souhlasným pokýváním hlavy či dodáním něčeho ve stylu „za mě dobrý“.
Oběd uvařil Mikuláš. K obědu nás svolala Lída. Talíře, skleničky, příbory a další propriety na stůl donesli tak trochu všichni. U zahradního stolu nás sedí 10, všichni si mezi sebou povídají, smějí se, trochu se baví o pracovních e-mailech. Dojídáme a řešíme, jaké jsou alternativy, co se týče dezertů a kofeinu. Konsensus padl na nedalekou kavárnu. Zvedáme se, ale najednou po schodech přichází členka družstva nesoucí majestátní, co do kvantity, french press plný kávy. Zase si sedáme, někdo mezitím rozdává hrníčky a o chvilku později každý pije svoji dávku kafe.
Posledních 30 minut strávených obědem může poměrně věrohodně posloužit jako metafora pro fungování i charakter děčínského družstva – práce je rovnoměrně rozložena mezi všechny zúčastněné a jeho inherentní součástí je vzájemná péče.
Začátky
Jeho součástí je deset mladých lidí, všem je kolem 20–30 let – někteří jsou z Prahy, někteří z děčínského okolí, někdo z Karlovarska. Někteří učí, další pracují ve zdravotnictví či pečujících profesích, jiní pracující manuálně, v kultuře nebo v akademii. Jedná se o skupinu přátel (někteří se seznámili v práci či díky činnosti v environmentálních a feministických hnutích, někteří se znají od dětství), která se před dvěma lety rozhodla kolektivně čelit současné krizi bydlení.
Společně tehdy založili družstvo a začali hledat nemovitost, do které by se všichni mohli přestěhovat. O rok později našli vilu po bývalém majiteli čokoládovny, kterou pojmenovali Diana. Aby ji mohli koupit, dali dohromady našetřené peníze a zbylou část si půjčili od rodin a blízkých. Teď je vila jejich. Respektive družstva samotného. Částka, kterou každý z nich do domu investoval, funguje jako půjčka, neznamená vlastnický podíl.
Vize je pak následující. Z vily by se měl stát polyfunkční dům, který bude sestávat z bytových jednotek, ateliérů, v přízemí by pak mělo být kulturní centrum a v garáži cyklodílna, kam si lidé budou moci přijít opravit kola. Družstvo už nyní pořádá kulturní a vzdělávací akce pro lidi z okolí a program přenáší i za hranice svého pozemku – do místní knihovny, klubu nebo třeba kavárny.
„Přijde nám fajn, abychom se mohli poznávat a propojit s dalšími lidmi, kteří například neměli možnost podívat se přímo k nám,“ říká Marika Volfová několik hodin před společným obědem, zatímco sedíme v zimní zahradě – proskleném vzdušném pokoji v přízemí, ze kterého má člověk výhled ven. Společně tu s námi sedí další dvě členky – Anna Remešová a Eva Lédlová.
Momentálně v domě nikdo z nich nemůže bydlet permanentně, prozatím probíhá proces rekolaudace. I tak v něm ovšem střídavě přespávají – dům totiž prochází opravami, které si z velké části zajišťují sami. Škrábají omítky, renovují podlahy a okna, izolují okna a za poslední měsíce vytvořili komunitní zahradu. Momentálně dělají nové omítky a příští rok bude „největší výzvou nová střecha“, na kterou vybírají peníze.
Když mě později provázejí vilou, všímám si, jak vkusně jsou prostory zařízené. Nejčastěji starým nábytkem z druhé ruky, získaným zadarmo za odvoz. V obývacím pokoji je stěna plnící se knihami, které si budou moci lidé – nejenom ti, kteří jsou součástí družstva – půjčovat. V rohu pokoje se suší byliny, momentálně lípa, a na nástěnce jsou fotografie zachycující významné družstevní milníky. Jako předání klíčů nebo probíhající opravy.
Pod schody v chodbě je několik kol. Podívat se jdeme i do dalšího patra, kde je o něco patrnější, že je obnova domu stále v procesu a že je ještě čeká poměrně hodně práce.
Zachované hodnoty
Do zimní zahrady prosvítají sluneční paprsky. „Jaká byla vaše největší motivace? V kontextu České republiky se stále jedná o poměrně netradiční krok,“ ptám se trojice.
Co se dočteš po odemknutí?
- Proč se členové a členky družstva rozhodli opustit „běžný“ formát bydlení.
- Co dělají pro to, aby udrželi dobré vztahy.
- O tom, jak na ně reagují sousedé.
