OBRAZEM: Deset mladých lidí se rozhodlo společně čelit krizi bydlení a žít v historické vile

Slova se ujímá Eva. Jedním z předních důvodů byla česká situace na trhu s bydlením. Vysoké nájmy, nedostatek bytů a prekarizované podmínky vedly skupinu k následující realizaci – nikdo z nich by sám o sobě neměl dostatek peněz na to, aby si mohl pořídit vlastní byt či dům. „Taky mě neláká představa, že bych bydlela sama v garsonce nebo v nukleární rodině. Mám ráda komunitní bydlení, ve kterém bydlím už přes deset let. Dává mi to smysl z ekonomického i sociálního hlediska,“ říká.

Krize bydlení – a nemožnost řešit ji individuálně – byla hlavním důvodem i pro Mariku.

„Pokud si člověk nemůže dovolit vlastní bydlení, nedosáhne na hypotéku, bydlí v nestandardních podmínkách nebo v nájmu, který mu bere většinu jeho příjmů, prezentuje se to jako individuální selhání. Je to ale systémový problém. Tímto způsobem to řešíme kolektivně, místo toho, abychom se všichni sami přestěhovali do 1 + 1 někam na periferii Prahy a bydleli ve sklepě nebo v bytě bez oken,“ dodává.

Vždy bydlela se spolubydlícími, takže ani pro ni družstevní bydlení není zase takový skok do neznáma. Ráda navíc tráví čas s lidmi a dává jí smysl sdílet nejenom věci, ale také práce – úklid či vaření.

Anna měla totožné motivace. Důležitá pro ni byla i lokalita vily, tedy český sever. Tento region prochází transformací způsobenou těžbou uhlí i jejím plánovaným odklonem. Annu zajímá právě to, jakým způsobem se místní krajina mění v kontextu takových změn a ekonomických rozhodnutí.

„Firmy určují, kde se bude těžit i jak bude rekultivovaná krajina vypadat. Člověk se k přírodě stále vztahuje jako k něčemu, co může využít. Tady je to velmi viditelné, což poskytuje i prostor být vůči tomu kritický a hledat alternativy. Například družstevní dům je pro mě alternativa vůči normě mít soukromý vlastnický vztah ke koupené půdě či pozemku. Ta místa pak ale třeba ani nejsou využívaná, jde pouze o to vlastnictví samotné. Zajímá mě úprava takového vztahu, který místo toho může být založen na tom, že danou věc potřebuji nebo ji využívám,“ říká.

„Takže je pro vás důležitá péče o danou nemovitost?“

„Ano,“ přikyvuje Anna. I proto chtěli dát starému domu nové využití místo toho, aby stavěli od nuly z nových materiálů.

Marika navazuje – zatímco klasický vlastnický vztah je v současné době často podmíněný představou výhodné investice a budoucího zisku, družstevní vlastnictví je podle ní založené na důvěře, solidaritě, péči a pěstování vztahů.

Dům jistým způsobem vykoupili z trhu s nemovitostmi. Funguje to následovně. Chtějí, aby dům sloužil lidem, aby pro ně byl jistým a stabilním domovem – proto se družstvo ve svých stanovách zavázalo, že nemovitost na trh nikdy nevrátí a z jeho prodeje tím pádem nebude profitovat. Kdyby se ovšem družstvo rozpadlo nebo dům přece jenom prodat chtěli či museli, mohou si rozdělit pouze 30 % zisku. „Rozhodnutí lidí se mění, proto mi přijde důležité mít to ošetřeno i ve stanovách,“ říká Marika.

„Takže je to důvěra s lehkou mírou pragmatismu?“ 

Marika kýve, že ano. „Kolektivy se proměňují, lidé přicházejí a odcházejí. Tohle zajišťuje, aby v našem projektu zůstaly zachovány hodnoty, se kterými jsme do toho šli,“ dodává.

Díky družstevnímu vlastnictví navíc dochází k vyrovnávání ekonomických nerovností mezi členy a členkami družstva. Od výše poskytnutých peněz na koupi vily se neodvíjí míra vlastnického podílu, dům vlastní družstvo – a navíc ne každý člen musel půjčku poskytnout. Pokud se k nim přidá další člen či členka, stačí, když zaplatí vstupní poplatek 20 tisíc. Následně se stane členem družstva a může se nastěhovat. „I lidé, kteří nemají stavební spoření nebo kteří nemají velké dědictví, tak můžou důstojně bydlet,“ říká Anna.

Jak vše nastavit – včetně zmíněných stanov a finančního plánu –, jim pomohl spolek Sdílené domy, pod který družstvo Racek společně s pražskou První vlaštovkou patří. Spolek družstvům pomáhá nejen skrze poradenství, ale také například v kontextu zasazení družstva do rovin českého práva. Má ale i další důležitou úlohu. Jako zastřešující spolek více družstev může pomoci potenciálním novým projektům, ať už zkušenostmi, vyjednáváním s možnými partnery, nebo získáním nových půjček. Díky tomu by pak realizace podobných aktivit mohla být pro nová družstva jednodušší.

Vzájemná péče

Pravidla budoucího soužití vyvstávají spíše průběžně, doplňuje Eva kontext. Většina z nich je na spolubydlení zvyklá, jediným rozdílem tak bude pár jednotlivců navíc. Společně si vaří, ale jen pokud se jim ten den chce, a sdílí domácí práce – doposud ovšem nebylo nutné plánovat služby. Aktuálně, v kontextu probíhajících rekonstrukcí, mají ovšem vytvořené pracovní skupiny: někdo se více stará o plánování prací na zahradě, někdo má na starost finance, někdo plánuje rekonstrukci, někdo opečovává kulturní aspekt sdíleného projektu. „Snažíme se sdílet zodpovědnost rovnoměrně. Děláme to tak, aby nám v tom bylo dobře,“ doplňuje Marika.

Důležitým aspektem jejich současného fungování i budoucího soužití je ovšem péče o vzájemné vztahy. Měli například workshop, jak dávat i přijímat zpětnou vazbu, a do budoucna chtějí dělat takzvané supervize, tedy více sdílet, jak se cítí a co prožívají. Aby „čistili vzduch a aby se nestalo, že někdo vyhoří nebo mu dlouhodobě nebude dobře, aniž by o tom někdo jiný věděl“. Jejich soužití je navíc o to jednodušší, že se jedná o lidi, kteří se povětšinou dobře a dlouho vzájemně znají a kteří mají stejný hodnotový systém stojící na feminismu, solidaritě a rovnosti.

Je pro ně důležité, aby jejich soužití bylo v souladu s tím, jak si představují ideální fungování společnosti. „Takže nechceme, aby se například stávalo, že by všechny každodenní domácí práce dělali lidi, co nejsou muži. Máme to ale všichni osvojené, takže se takové věci nestávají,“ říká Marika, zatímco v kuchyni vaří oběd Mikuláš a družstvo pro média reprezentují tři ženy.

Marika se usmívá a dodává: „Základem je ale to, že o sebe navzájem pečujeme, máme se rádi a záleží nám na tom, aby to tady fungovalo.“

I přesto – jsou nějaké kompromisy, které budou muset učinit? Je něco, čeho se budou muset vzdát?

„Asi do jisté míry soukromí,“ odpovídá Eva a pokračuje Anna: „Já bych to taky neromantizovala. Není to tak, že je člověk neustále happy, že je obklopen lidmi. Jsou momenty, kdy potřebujete soukromí nebo svůj vlastní způsob odpočinku.“

Navazuje opět Eva: „Ale to, co tím získáme, jako vztahy, fungující kolektiv a důstojné bydlení, mi přijde mnohem důležitější. Získáme víc, než čeho se budeme muset vzdát.“

Sousedství a známky důvěry

I péči přenášejí mimo stěny svého budoucího domova. „Je pro nás důležité i pěstování sousedských vazeb,“ vysvětluje Anna. Proto už uspořádali například zahradní slavnost nebo akci sloužící k výměně semínek.

„A jak zatím pěstování sousedských vztahů jde?“ ptám se.

Odpovídá Marika: „Měla jsem velkou radost ze zahradní slavnosti, kam přišlo hodně lidí z okolních domů. Seznámili jsme se a představili jsme, co děláme. Měla jsem z toho dobrý pocit. Za tebou je citrónovník, který nám přinesla jedna naše sousedka,“ usmívá se a ukazuje za moje rameno. Na parapetu odpočívá několik rostlin, včetně darovaného citrónovníku.

Vyjmenovávají i další znaky rozvíjejících se vztahů s dalšími obyvateli Děčína. O jejich slepici se stará sousedka, které „to činí radost“, a na zahradu si k nim začaly chodit hrát děti ze sousedství. „To, že je sem rodiče pustí, je podle mě taky známka důvěry,“ zamýšlí se Anna.

Jsou si, jak připomínají, vědomi, že vypěstovat silné sousedské vazby je úkol, kterému se musí věnovat péče a pozornost po delší časové období. Zdá se ovšem, že se vydali správným směrem: „Ani jednou jsem se například nesetkala s tím, že by si někdo myslel, že jsme divní. Cítím velké pochopení toho, co a proč to děláme,“ říká Anna.

Podobně intersubjektivně přistupují i například k soběstačnosti, na kterou v rámci snahy o ekologickou udržitelnost aspirují. Soběstačnost pro ně není něco, čeho musejí dosáhnout sami. I zde se tedy zrcadlí jejich odklon od individualismu ke komunitě. Soběstačnost je pro ně kolektivní otázkou, snahou vybudovat vazby, které jí pomohou dosáhnout.

Společně s dalšími lidmi z okolí tak například chtějí vytvořit komunitu, která bude podporovat místní zemědělce, aby nemuseli „cpát peníze do marží v supermarketech“. Která si bude pomáhat i v rámci materiálních podmínek. Například komunitní opravářské dílny slouží k tomu, aby si lidé mohli opravit poničený majetek, byť nemají vlastní nářadí, a aby nemuseli kupovat nový a mohli se od sebe vzájemně učit.

„Jsou to drobnosti, které ale vytváří udržitelnější způsob fungování, prohlubují vztahy a distribuují know-how, které je fajn, když ho lidé do života mají,“ říká Marika.

Zároveň jim pomáhá, že v kraji již existuje několik projektů nebo domů, které o komunitní život taktéž usilují: vila Libuše v Janově, spolek Aver Roma v Chanově, ústecká Galerie Hraničář (se kterou externě spolupracuje Anna), děčínské podniky jako čajový klub Ve Vlnách a Cafe Prostoru. „Inspirativních iniciativ je tu ale mnohem více, nejsme tu sami,“ dodávají.

Alternativy a experimenty

Družstevní projekt je snahou přenést společenskou kritiku do praxe. Svým každodenním fungováním se snaží vytvářet svět, ve kterým chtějí žít. Jak zmiňuje Marika, jejich krok nebyl útěkem z města či od společenských problémů. Je pro ně cestou, jak nabízet alternativy, jak pomáhat celospolečenské problémy řešit. Jak jim čelit formou, „která zatím není příliš známá a je do jisté míry experimentem“.

Když po skončení rozhovoru jdeme společně chodbou, Eva ukazuje na obrázek na stěně. Chvilku se s ostatními členkami a členy dohadují, kdo na fotce je – k jednotné shodě nedochází.

Eva debatu zakončuje větou: „No nevím, ale určitě je to nějaký revolucionář.“