Vysokou školu opravdu k hudbě nepotřebuje. Vztah k ní si taktéž budoval od dětství. Dokonce možná ještě o trochu dřív. „Mamka mi vyprávěla, že když se mnou byla těhotná, tak šla na elektro akci Transmision a prej jsem tancoval taky. Tak možná tam to začalo,“ baví se při vyprávění matčiny vzpomínky. Vůbec tanec a kazeťák byly jeho denním chlebem. Dříve ale poslouchal disco, techno nebo jiné elektro žánry.
„Když už jsem šel do první třídy, začal jsem hudbu víc objevovat. Dostal jsem od táty mobil, který našel, a v něm bylo album od Cypress Hill. To byl moment, kdy jsem začal poslouchat rap. Pak jsem objevil Wu-Tang a 50 Centa, což mi změnilo život,“ seznamuje nás s fakty.
Klasické hudební nástroje tedy nebyly jeho představením do muzikálního světa, přestože jej úplně neminuly. „Párkrát jsem to v ruce měl. Doma jsem si hrál na piano a učil se melodie, které jsem měl rád. Jinak že bych někam chodil, se říct nedá,“ doplňuje. Rap, jakožto hudební nauka a první knowledge, se v něm uhnízdil ještě předtím, než si stoupl na prkno. Poté přišla jiná, tvrdší fáze.
„Měl jsem asi 2 roky takový hardrock období. AC/DC, Iron Maiden, měl jsem červenýho polokohouta. Pak když ten úlet skončil, jsem se vrátil k Wu-Tangu a spoustě dalšího rapu, který jsem objevoval přes skejťáky v USA,“ vrátil se ke své přirozenosti. Není možné ale tvrdit, že by byl odhodlán vzít do ruky tužku a papír, následně si stoupnout před mikrofon a začít rapovat v takovém měřítku, v jakém se prosazuje nyní. Dneska si to asi úplně nedokážeme představit.
Nenech se ale mýlit, Zuris se rapové tvorbě věnoval již na základní škole. Zajímala jej ale především produkce, do které si občas něco špitnul. Nemyslel si však, že se stane rapperem. „Pak mi v 17 letech zavraždili otce,“ šokuje. „Dělal taxikáře. Přistoupili k němu dva kluci, kteří utekli z pasťáku z Německa. Nechali se odvézt do parku a tam ho dost drasticky zavraždili. Tím se mi odstartovaly úzkosti a různý problémy,“ líčí nám své nelehké období.
A to nebylo všechno. „Zhruba 8 měsíců nato jsem přišel o první lásku a dostal se do stadia, ve kterém jsem nevěděl kudy kam. Zničehonic jsem si sedl k počítači, nahrál první track, za 14 dní šel do studia a našel smysl svýho života,“ uzavírá.
Emoce na papíře
Chce se říct, že vše zlé bylo pro něco dobré, ale to by byl cynismus. Vraždu člena rodiny ani zlomené srdce umění nevyváží, jak ale ukázala historie sama, dokáže alespoň zmírnit dopady podobných událostí. Zuris se díky tomu prokousal dál. A když už jsme zmínili počítač, ten mu pomohl vybrat i rapový pseudonym. Fanoušci Gothicu budou vědět.
„Je to moje nejoblíbenější herní série už od dětství,“ říká nadšeně. „Jedničku a dvojku jsem dohrál víc než padesátkrát. Miluju RPG hry, a když jsem vymejšlel artist name, Gothic byla jasná volba,“ mluví o původu jména s evidentním sentimentem. On sám je velmi emocionálně laděný člověk, kdyby to nebylo zřejmé z hudby. Vzápětí nám to potvrzuje, když mluví o svém hudebním vibu.
„Odjakživa píšu podle toho, jakou mám náladu. Umím bejt hodně sad, což pak promítám do svý tvorby, a zároveň mám svou druhou běžnou náladu, která je zase více extrovertní a taková jako ‚mám v pí*i‘,“ narážíme na jeho hudební vývoj, jejž dokážeme identifikovat v různých fázích. „Fáze, o kterých mluvíš, jsou hodně způsobené zvukem, který mi dělali dřív ve studiích. Vlastně všechno, co ode mě vyšlo do Otherside, dělali lidi v různých studiích,“ zmiňuje projekt z února.
„Kluci odvedli skvělou práci, a někdy dokonce udělali ze špatnýho tracku posluchatelnej. Problém byl v tom, že jsem napsal track v tramvaji, flow si udržel v hlavě a pak to jel nahrát. Často jsem přijel a ten track mě už po deseti minutách nahrávaní nebavil. Naopak ve věcech, které mě bavily, mi vždy prostě něco chybělo, když mi přišel final. Něco, co jsem ani neuměl popsat. Jak zvukově, tak v přednesu. Takhle to bylo pořád do doby, než jsem si skrz kámoše zařídil studio,“ obeznamuje nás s problémem.
Pracovat ve studiu pro něj není problém, jelikož s postprodukcí měl zkušenosti. „Začal jsem zkoušet spoustu věcí se svým hlasem, s flow, prostě jsem makal. Po vydání Otherside jsem konečně měl pocit, že je to ono a že chci, aby to tak znělo. Tím se organicky změnila i má image,“ líčí pro ty, kteří by nemuseli pochopit změnu vizáže pražského rezidenta, který je sám se sebou spokojen. „Řekl bych, že teď jsem tam, kde jsem chtěl bejt. Mám základ, kterej jsem potřeboval cejtit, a můžu se odpíchnout,“ doplňuje.
Troufáme si proto tvrdit, že je ti jasné, že jeho inspirací je život sám. „Píšu, co mě napadá a jak vidím svět. Co mě se*e, čemu se směju, z čeho mám bad stavy...“ vydechuje.
„Celej můj život je underground...“
Je proto docela zajímavé, že když se podíváme na začátek Zurisovy tvorby, byl schopen jít skoro mainstreamovou cestou a vyprodukovat track Chameleon, s nímž dal o sobě poprvé vážněji vědět. V rozhovoru pro podcast Switch na něj vzpomínal v ne zrovna pozitivních konotacích, přestože mu „dělal čísla“.
„Upřímně, kdyby mi šlo čistě o poslechy, dělal bych tracky, jako je třeba Den. Easy track s easy melodií, který jsem schopnej napsat za 30 minut. Problém je v tom, že mě to nebaví a přijde mi to hrozně nezajímavý a obyčejný. Necítím z toho nic. Navíc mi přijde, že tyhle ‚písničky‘ tu dělá každej druhej Raego jenom v jiným podání,“ neostýchá se.
„S Chameleonem mám podobnej problém. Není to track, který by mě úplně bavil. Hodně lidí bavil, za což jsem rád, ale vydal jsem mnohem propracovanější tracky se skrytými významy, které mají co nabídnout, a vadilo mi, že byl upřednostňován on. Tak jsem jej stáhl ze sítí a nechal jej jen na YouTube,“ vysvětluje nám, proč track, jenž má druhý nejsledovanější klip na kanále, není na Spotify.
Od doby Chameleona a prvního projektu 50-50 uplynulo hodně času. Stačí je jen porovnat s posledním EP Nothing to Lose. Po jeho poslechu se nám zdálo, že se Zuris i po takové době snaží stavět do pozice undergroundového rappera, který nechce být komerční. „Spíš to myslím tak, že je celej můj život underground. Moje dětství byla síla po všech stránkách. Přes polovinu psychologického seznamu dětských traumat jsem zažil na vlastní kůži, což se na mně samozřejmě podepsalo. Vidím věci jinak než ostatní, co se týče hodnot,“ má jasno.
„Samozřejmě se hudbou živit chci. Ale musí to bejt organický a nezaprodaný. Když to pošlu do extrému, tak takovej ASAP Rocky je čistej příklad toho, jak bejt v komerčním světě s kvalitním rapem bez jakýkoli špinavý spolupráce,“ představuje svůj vzor. Ani on se do žádné velké spolupráce jen proto, aby byla, netlačí. Dosud má venku akorát klip s Meizyym.
„Hlavní důvodem je to, že jsem necejtil dostatečnou kvalitu, což je vlastně i důvod, proč jsem zatím neudělal album. Nejdřív jsem se chtěl sám dostat na určitej level bez featů. Ted už jsou nějaké featy v procesu a čekám na pár slok,“ říká s dodatkem, že to „bude hard“.
Zuris „chce bejt šťastnej“
Zásadový přístup k jeho kariéře nám vnukl otázku, jak by podle Zurise měl vypadat takový moderní rapper a jestli existuje nějaká premisa. „Ono to vypadá, že jo, ale přesně taková premisa vyplivne za rok několik nových ‚raperů‘, u kterých mi přijde, že spíš než že by chtěli dělat hudbu, chtěj bejt rappeři,“ baví se u myšlenky.
On sám si naopak tvoří zejména hudební budoucnost, která pak rámuje a tvaruje všechny ostatní aspekty. Proto je hrdý na poslední videoklip Cígo X Wanted, jenž je podle jeho mínění nejlepším trackem v repertoáru. „Má skvělej klip, kterej vypadá přesně tak, jak jsem chtěl a jak mě baví u artists z USA, které poslouchám. Je tam spousta schovanejch myšlenek za textem, celej track fakt miluju,“ zmiňuje například metaforu posledního cíga, které neznamená konec zlozvyku, ale smrt.
Že se dostal až sem, do pozice, ve které se cítí dobře, hodnotí jako největší úspěch kariéry. Projekty Otherside a Nothing to Lose představují Zurise, který je spokojený ve své tvorbě. Z toho důvodu je milovník multižánrové muziky, jenž v jednu dobu poslouchá Kena Carsona a Yeata a podruhé zase Billy Talent s Depeche Mode, vcelku na stopě svému životnímu snu. „Můj sen je bejt štasnej,“ směje se.
Pak ale přece jen jeden konkrétní odhaluje. „Chtěl bych na starý kolena, pokud se jich dožiju, jezdit do zemí, kde na tom nejsou dobře, a financovat různé projekty na pomoc nejen skrz nadace, ale i osobně. Přišel by mi jako hroznej flex třeba koupit pozemky lesů a zakázat jejich kácení,“ představuje si.
Než se tak ale stane, soustředí se mimo jiné i milovník anime jako Naruto, One Piece, Demon Slayer nebo Tokyo Ghoul (narážky na ně můžeš slyšet i v textech) na nové věci. „Do konce roku chci vydávat singly a featy. Příští rok se vrhnu na Debut,“ slibuje a loučí se.
„Díky Refresheru za oslovení. Poslouchejte dobrou hudbu, mějte se rádi, nekoukejte denně na porno a sportujte. Jo a používejte mozek na tom internetu,“ vzkazuje závěrem čtenářstvu.
