Zatímco u nás mají na zákonné volno nárok téměř všichni bez ohledu na věk a délku praxe, v některých zemích tomu je jinak. Počet dnů dovolené zpravidla závisí na věku pracovníka či pracovnice nebo na tom, jak dlouho už chodí do práce.
Dovolená u sousedů: V Rakousku mají i 30 dní
Déle než 20 dní dovolené má například Polsko, kde se její délka odvíjí od délky praxe. Zaměstnanci a zaměstnankyně s praxí kratší než deset let mají klasické čtyři týdny dovolené, ostatní „zkušenější“ pak o šest dní více.
Zkušenosti hrají roli také v Rakousku. Pracující lidé zde mají běžně nárok na 25 dní dovolené. Pokud je ale jejich praxe delší než 25 let, mají nárok na dalších pět dní – tedy 30 dní. Na Slovensku pak záleží na věku pracovníka či pracovnice. Do 33 let mají čtyři týdny dovolené a po překročení této hranice pak o týden navíc.
Zatímco ve většině zemí Evropy je čerpání dovolené téměř automatické, v Německu je umožněno až po 6 měsících od nástupu do zaměstnání. Pracovníci a pracovnice většinou mají až 30 dnů volna. Číslo se může ještě zvýšit v případě zdravotně postižených osob.
Skoro 12 týdnů placené dovolené
Které státy jsou ale skutečně nejštědřejší? Z analýzy Resume.io vyplývá, že až 30 dní placené dovolené je standardem ve 22 zemích, z nichž deset se nachází v Africe. Mimo africké země na ni dosáhnou například zaměstnanci a zaměstnankyně z Monaka, Andorry, Panamy, Bhútánu nebo Ománu.
V některých případech jsou také zvýhodněni pracující s dětmi, lidé se zdravotním postižením nebo mladší 18 let, či naopak pracovníci před důchodem. Pokud tyto podmínky připočteme, nejdelší dovolenou v Evropě si mohou dopřát zaměstnanci a zaměstnankyně v jednom z Pobaltských států – v Litvě.
Pokud jsou pracující v Litvě mladší 18 let, mají dítě mladší 14 let, zdravotně postižené dítě mladší 18 let anebo jsou sami zdravotně postiženi, mají nárok až na 35 dní dovolené. A těm, jejichž práce zahrnuje nervový, emoční nebo intelektuální stres, připadá dokonce až 58 kalendářních dnů. To je 11,6 týdnu v roce.
V mnoha zemích je také zvykem poskytovat vyšší dotaci na dovolenou těm, kteří pracují u svého zaměstnavatele více než deset let. V Řecku si tak mohou polepšit ze dvaceti dní placené dovolené na pětadvacet, v Argentině si ze dvanácti dní polepší na dvojnásobek.
Kde povinná dovolená skoro neexistuje?
Zatímco některé firmy s čerpáním dovolené nešetří a snaží se tím přilákat kvalifikované lidi, jiné je naopak nechají pracovat až na dřeň. Na zotavování zaměstnanců a zaměstnankyň příliš nemyslí například ve Spojených státech. Je to jediná vyspělá země, kde je zákonem stanovený počet dnů dovolené rovný nule, to samé mají pouze tichomořské ostrovní země Nauru, Mikronésie a Kiribati.
Placená dovolená v USA je na uvážení zaměstnavatele. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) však předpokládá, že žádnou placenou dovolenou zde nedostane až 15 % lidí. Na placené volno však mohou dosáhnout alespoň přes státní svátky. Většinou se nepracuje na Nový rok, Memorial Day (poslední pondělí v květnu), Den nezávislosti, Svátek práce (první pondělí v září), Den díkůvzdání (čtvrtý čtvrtek v listopadu) a Štědrý den.
Termín „dovolená“ prakticky neexistuje ani v Japonsku. Ačkoliv ze zákona zde mají nárok na 10 dní, až 16 % pracovníků a pracovnic si žádné volno nečerpá. Přepracovanost a workoholismus jsou zde samozřejmostí. V souvislosti s prací tak v Japonsku dochází k více než 2000 sebevražd ročně souvisejících s prací.
