Většina odborné veřejnosti se k urinoterapii staví negativně. Najdou se ale lékařské osobnosti, které tuto alternativní metodu propagují. Jednu z nejvýraznějších najdeme i v Česku.
„U našich dětí to bylo stejně. Dcera to vzala normálně, syn se dávil a zvracel. Zkuste mu dát moč od manželky, pro začátek spíše odpolední, ta není taková agresivní, ranní je ale nejlepší, dá se to naučit. Podle zkušenosti děti raději pijí moč maminky než vlastní, zvláště kluci. Jestli vám mohu více radit, ať mu manželka dá moč přímo, tedy rovnou čůrat do úst, jako to dělají jiné maminky. On je to spíše psychologický problém, stud musí jít stranou.“
Tento úryvek ze screenu sdíleného na sociální síti X nás odkázal na server Doktorka.cz a vedl k přesvědčení, že nejde o žádný trolling. O urinoterapii a svých zkušenostech s touto alternativní metodou léčby tam lidé hojně diskutují už dlouhé roky. Namátkou vybíráme některé příběhy:
„Byla jsem v Itálii, byla jsem nakažena a v domácí karanténě. Několikrát denně jsme si celá rodina čůrali navzájem do pusy (dva dospělí, děti 5 a 9 let). Dnes už nemusíme být v karanténě, podle nás to byla právě urinoterapie, která nám pomohla.“
„Čerstvá moč, nejlépe ranní, přímo na postižené místo (bradavice, ekzém, poranění), nechat zaschnout. Obvykle do 2 až 3 týdnů je problém vyřešen. Dokonce mi takto zmizelo velmi nepříjemné a bolestivé kuří oko na chodidle, které jsem se několikrát pokoušel odstranit konvenčními prostředky – vždycky se vrátilo, po urinoterapii už ne.“
„Kdo nezkusí, tak neuvěří. Nechtěla jsem brát kortikoidy na astma, i když jsem špatně dýchala a bylo mi hrozně. Psala jsem sem nedávno. Je to sotva týden, co moč používám – vnitřně, na kůži a inhaluju. A dýchám krásně, začala jsem vykašlávat hleny a řekla bych, že snad ani to astma nemám! Opravdu zázrak.“
„S urinkou mám velmi dobré zkušenosti hlavně při léčení nachlazení a infekčních onemocnění. Nejlépe zabírá ještě v počátcích. Ještě rychlejší a účinnější je v injekčním podání – úleva od pocitů ‚rozlámanosti‘, které jsou při chřipce, nastává doslova na počkání. Do půl hodiny a už za dvě hodiny jsem zcela fit.“
„Zdravotnictví nemá z urinoterapie žádný zisk, proto ji nepropaguje“
Pokud člověk hledá opravdu pečlivě, zjistí, že platforem, webů nebo skupin na sociálních sítích, které se urinoterapií zabývají, je opravdu mnoho. Příznivci této alternativní zdravotnické metody tvrdí, že urinoterapie léčí vše, od kožních problémů přes nachlazení až po nejzávažnější onemocnění včetně rakoviny.
Společností je však urinoterapie vnímána převážně jako kontroverzní a odborná veřejnost ji většinově odsuzuje jako naprosto absurdní. I v Česku se však najdou doktoři a doktorky, kteří tuto metodu uznávají a propagují. O nich tě ale budeme informovat později. Co zastánce a zastánkyně urinoterapie vede k tomu, že moč považují za zázračný elixír, kterým nahrazují svou ranní kávu nebo čaj a vedou k jeho konzumaci i své děti?
Historie urinoterapie sahá do dávných dob. Kořeny má hned v několika starověkých kulturách a pravděpodobně i v bibli. O prospěšnosti pití vlastní moči se zmiňují egyptské, čínské i indické lékařské texty a dokumenty. Aztékové ji používali k dezinfekci ran, Římané zase věřili, že moč dokáže vyčistit ústa a vybělit zuby. Dříve lékaři podle chuti moči testovali také cukrovku. Léčbu pomocí moči dodnes praktikují například některé tradiční komunity v Nigérii.
Své zastánce a zastánkyně našla i ve 20. století. Třeba britský naturopat John Armstrong ve 40. letech označoval pití moči za dokonalý lék. Naturopatie jako forma alternativní medicíny je však lékařskou veřejností považována za neúčinnou a škodlivou. I mezi vystudovanými lékaři a lékařkami medicíny ale najdeme ty, kteří urinoterapii doporučují. Pro příklad ani nemusíme chodit daleko.
V Česku se propagací urinoterapie zabývá už dlouhé roky Vilma Partyková, absolventka Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Během své dlouholeté praxe se Partyková teoreticky i prakticky seznámila s netradičními postupy, mezi které kromě bezkontaktních masáží a léčebného hladovění patřila právě urinoterapie. „Vlastní nemoc ji utvrdila v tom, že je potřebné tyto netradiční metody používat a šířit mezi odbornou a laickou veřejnost,“ stojí na webových stránkách této doktorky. Právě knihy Vilmy Partykové zastánci a zastánkyně v diskuzích o urinoterapii doporučují nejčastěji.
„Podstatné při urinoterapii – na rozdíl od chemoterapie – je zvláště to, že urina neléčí jen určitý postižený orgán, ale ozdravuje organismus jako celek, nemá nežádoucí vedlejší účinky a netoxikuje organismus zanášením zbytků po lécích. A samozřejmě je zadarmo, kdykoli a kdekoli po ruce,“ píše mimo jiné Partyková v jednom ze svých článků.
Jednou z nejhlasitějších zastánkyní urinoterapie a autorkou knih o této alternativní metodě ve světě je pak Martha Christy. Ta dokonce doporučuje začít s pitím moči hned ráno, a to pěti kapkami čerstvé ranní moči pod jazyk a postupně zvyšovat dávky až na jeden šálek ráno a jeden večer. Moč lze podle ní použít také jako oční nebo ušní kapky, ke kloktání nebo jako přísadu do koupele. Sama Christy tvrdí, že pití moči jí pomohlo od celé řady zdravotních potíží a že valná většina lékařů a lékařek výhody urinoterapie záměrně nevyzdvihuje, protože z ní nemá žádný zisk.
„Kdo věří, že moč vyléčí AIDS, je prostě hloupý.“
Pití vlastní moči mělo v minulosti zachránit několik lidí, kteří byli nuceni přežít v extrémních podmínkách. Například v roce 2006 uvázl britský turista Paul Beck ve španělských horách. Tehdy třiatřicetiletý muž během túry uklouzl a vykloubil si kyčel. Několik dní se při čekání na záchrannou službu snažil přežít konzumací čokolády v prášku a ovesných vloček. Nakonec jej prý ale zachránilo pití vlastní moči.
Je ale urinoterapie skutečně prospěšná pro zdraví tak, jak tvrdí její příznivci? Věda má zcela jasnou odpověď: ne. Žádné důkazy o tom, že by pití vlastní moči bylo zdraví prospěšné, zkrátka neexistují.
Dosavadní výzkumy naopak naznačují, že se při pití moči mohou do těla dostat bakterie, toxiny a další škodlivé látky. I když je u většiny lidí nízká pravděpodobnost, že by jim pití moči způsobilo vážné zdravotní problémy, podle studií by kontaminující látky mohly činit potíže například dětem nebo lidem s chronickým onemocněním. A to hlavně v případech, že urinoterapii praktikují dlouhodobě.
Pít moč, když umíráte na dehydrataci, by bylo zhruba stejné jako pít mořskou vodu – jen odpornější.
Mezi největší zdravotní rizika trvalejšího pití moči odborná veřejnost řadí například infekci. Moč podle nich sice obsahuje protilátky, ale také bakterie. Studie bakteriálních izolátů obsažených v moči dětí v už zmíněné Nigérii zjistila významný výskyt kmenů patogenů rezistentních vůči antibiotikům, mimo jiné bakterie salmonely, Escherichia coli nebo stafylokok.
V souvislosti s praktikováním urinoterapie autoři a autorky výzkumů také často zmiňují riziko změny hladiny elektrolytů v těle a vystavení se řadě nebezpečných chemických látek, které moč obsahuje. Mnozí odmítají i výše zmíněnou teorii o tom, že moč může někoho zachránit od dehydratace v extrémních podmínkách. „Pít moč, když umíráte na dehydrataci, by bylo zhruba stejné jako pít mořskou vodu – jen odpornější,“ tvrdí odborníci.
„Pití vlastní moči nemá žádné zdravotní výhody. Ve skutečnosti si myslím, že tělu naopak může škodit. Když vypijete svou moč, vyjde ven ještě koncentrovanější. Její opětovné vypití pak může být nebezpečné zejména pro střeva,“ myslí si Helen Andrews z britské dietetické organizace (British Dietetic Association). Lékař a odborník na lidské zdraví v extrémních podmínkách Mike Stroud zase na rovinu říká, že pokud někdo věří tomu, že mu moč vyléčí AIDS nebo zlepší jeho pleť, je prostě hloupý.
Diskuse s léčiteli a autory pseudovědeckých metod nemá zpravidla naději na úspěch, neboť iracionálnímu myšlení nelze oponovat logickými argumenty.
K praktikování urinoterapie se skepticky staví i většina odborných organizací. Například podle České lékařské komory (ČLK) není třeba absurdní představu o léčebném účinku vypití vlastní moči vyvracet.
„Diskuse s léčiteli a autory pseudovědeckých metod nemá zpravidla naději na úspěch, neboť iracionálnímu myšlení nelze oponovat logickými argumenty. Ani přesvědčování nemocných není snadnou záležitostí. Někteří nemocní dávají dočasně za pravdu léčiteli, u něhož našli vřelejší vztah, který postrádali u profesionálního odborníka. A tak dokud nebude k dispozici kauzální a spolehlivá léčba nádorových onemocnění, budou se rodit nové sensační léčebné způsoby a jistá část nemocných i lékařů bude ochotná tyto způsoby akceptovat,“ píše ČLK ve svém stanovisku k neověřeným léčitelským postupům v onkologii.
Zastánci a zastánkyně urinoterapie však trvají na svém, jak dokládají stále nové a nové příspěvky ve skupinách a na fórech, kde se o své kladné zkušenosti s pitím moči dělí. V argumentech se opírají o už zmíněná tvrzení Vilmy Partykové o tom, že lidská urina jedy neobsahuje, ba naopak jejím opětovným používáním člověk obohacuje svůj organismus obrannými látkami a šetří vzácnou energii při boji s nemocí.
„Tato neobyčejná látka produkovaná naším organismem je velký dar, se kterým musíme patřičně uctivě zacházet,“ říká Vilma Partyková. Že by si ale lékaři a lékařky nechávali tajemství „všeléčivého“ účinku lidské moči pro sebe kvůli tomu, že z něj nemají žádný profit? Podobná tvrzení nám trochu připomínají slova Jaroslava Duška o tom, že onkologicky nemocní lidé si za svou nemoc mohou sami. Proto se do dalšího zkoumání těchto vod pouštět nebudeme.
