„Kdo věří, že moč vyléčí AIDS, je prostě hloupý.“
Pití vlastní moči mělo v minulosti zachránit několik lidí, kteří byli nuceni přežít v extrémních podmínkách. Například v roce 2006 uvázl britský turista Paul Beck ve španělských horách. Tehdy třiatřicetiletý muž během túry uklouzl a vykloubil si kyčel. Několik dní se při čekání na záchrannou službu snažil přežít konzumací čokolády v prášku a ovesných vloček. Nakonec jej prý ale zachránilo pití vlastní moči.
Je ale urinoterapie skutečně prospěšná pro zdraví tak, jak tvrdí její příznivci? Věda má zcela jasnou odpověď: ne. Žádné důkazy o tom, že by pití vlastní moči bylo zdraví prospěšné, zkrátka neexistují.
Dosavadní výzkumy naopak naznačují, že se při pití moči mohou do těla dostat bakterie, toxiny a další škodlivé látky. I když je u většiny lidí nízká pravděpodobnost, že by jim pití moči způsobilo vážné zdravotní problémy, podle studií by kontaminující látky mohly činit potíže například dětem nebo lidem s chronickým onemocněním. A to hlavně v případech, že urinoterapii praktikují dlouhodobě.
Pít moč, když umíráte na dehydrataci, by bylo zhruba stejné jako pít mořskou vodu – jen odpornější.
Mezi největší zdravotní rizika trvalejšího pití moči odborná veřejnost řadí například infekci. Moč podle nich sice obsahuje protilátky, ale také bakterie. Studie bakteriálních izolátů obsažených v moči dětí v už zmíněné Nigérii zjistila významný výskyt kmenů patogenů rezistentních vůči antibiotikům, mimo jiné bakterie salmonely, Escherichia coli nebo stafylokok.
V souvislosti s praktikováním urinoterapie autoři a autorky výzkumů také často zmiňují riziko změny hladiny elektrolytů v těle a vystavení se řadě nebezpečných chemických látek, které moč obsahuje. Mnozí odmítají i výše zmíněnou teorii o tom, že moč může někoho zachránit od dehydratace v extrémních podmínkách. „Pít moč, když umíráte na dehydrataci, by bylo zhruba stejné jako pít mořskou vodu – jen odpornější,“ tvrdí odborníci.
„Pití vlastní moči nemá žádné zdravotní výhody. Ve skutečnosti si myslím, že tělu naopak může škodit. Když vypijete svou moč, vyjde ven ještě koncentrovanější. Její opětovné vypití pak může být nebezpečné zejména pro střeva,“ myslí si Helen Andrews z britské dietetické organizace (British Dietetic Association). Lékař a odborník na lidské zdraví v extrémních podmínkách Mike Stroud zase na rovinu říká, že pokud někdo věří tomu, že mu moč vyléčí AIDS nebo zlepší jeho pleť, je prostě hloupý.
Diskuse s léčiteli a autory pseudovědeckých metod nemá zpravidla naději na úspěch, neboť iracionálnímu myšlení nelze oponovat logickými argumenty.
K praktikování urinoterapie se skepticky staví i většina odborných organizací. Například podle České lékařské komory (ČLK) není třeba absurdní představu o léčebném účinku vypití vlastní moči vyvracet.
„Diskuse s léčiteli a autory pseudovědeckých metod nemá zpravidla naději na úspěch, neboť iracionálnímu myšlení nelze oponovat logickými argumenty. Ani přesvědčování nemocných není snadnou záležitostí. Někteří nemocní dávají dočasně za pravdu léčiteli, u něhož našli vřelejší vztah, který postrádali u profesionálního odborníka. A tak dokud nebude k dispozici kauzální a spolehlivá léčba nádorových onemocnění, budou se rodit nové sensační léčebné způsoby a jistá část nemocných i lékařů bude ochotná tyto způsoby akceptovat,“ píše ČLK ve svém stanovisku k neověřeným léčitelským postupům v onkologii.
Zastánci a zastánkyně urinoterapie však trvají na svém, jak dokládají stále nové a nové příspěvky ve skupinách a na fórech, kde se o své kladné zkušenosti s pitím moči dělí. V argumentech se opírají o už zmíněná tvrzení Vilmy Partykové o tom, že lidská urina jedy neobsahuje, ba naopak jejím opětovným používáním člověk obohacuje svůj organismus obrannými látkami a šetří vzácnou energii při boji s nemocí.
„Tato neobyčejná látka produkovaná naším organismem je velký dar, se kterým musíme patřičně uctivě zacházet,“ říká Vilma Partyková. Že by si ale lékaři a lékařky nechávali tajemství „všeléčivého“ účinku lidské moči pro sebe kvůli tomu, že z něj nemají žádný profit? Podobná tvrzení nám trochu připomínají slova Jaroslava Duška o tom, že onkologicky nemocní lidé si za svou nemoc mohou sami. Proto se do dalšího zkoumání těchto vod pouštět nebudeme.
