Gilmorova děvčata patří mezi moje „feel good“ seriály. Ne vždy jsem se ale díky hlavní dvojici cítila „dobře“.
„Jste příliš hubené, jako vždycky.“
„Ale my jíme!“ hájí se Rory. Právě jí a její matce Lorelai byla adresovaná poznámka týkající se jejich štíhlosti.
Jedná se o jednu z nejvíce symptomatických scén, které ilustrují problematický aspekt zobrazování vztahu k jídlu v seriálu Gilmorova děvčata.
O čem to mluvím?
Gilmorova děvčata se na našich obrazovkách objevila v roce 2000. Pro mnohé jsou takzvaným „safe spacem“, jinak taky „feel good“ seriálem. Tedy seriálem, za kterým utíkáme, když je nám v reálném životě příliš těžko. Když chceme komfort, pohodlí, domov, to, co nám je důvěrně známé, kde je nám dobře. Utíkáme do fiktivního světa, kde neexistují reálné problémy a kde všechno dopadne dobře. Stars Hollow, město, ve kterém „Gilmorky“ bydlí, byl vlastně o něco reálnější Barbieland.
Protagonistky seriálu Lorelai Gilmore (Lauren Graham) a její dcera Rory Gilmore (ztvárněná Alexis Bledel) jsou charakteristické skrze vícero takzvaných „quirks“ – tedy osobních zvláštností. Právě tyto „quirks“ tvůrci fiktivních příběhů využívají, aby některé postavy odlišili od ostatních.
A Lorelai a Rory jich mají spoustu.
Zapoj smysly. Vnímej. Co je terapie přírodou a proč bys to měl*a zkusit taky?
28. září 2023 11:00
Mluví rychle a hodně. Jsou ojediněle vtipné, laskavé, oduševnělé, inteligentní. Jsou krásné. Krásné a hubené. Ojediněle krásné a hubené. I přesto, že HODNĚ jí. A právě skrze to odpovídají takzvané „Cool Girl trope“.
Cool Girl je holka, která svým chováním zrcadlí typicky maskulinní atributy, chování, zvyky či vášně. Je „v chillu“. Nic nehrotí. Nemá přehnané, občas dokonce žádné, potřeby nebo nároky. Je vtipná. A co sedí na případ Gilmorových děvčat – „neupejpá“ se, co se týče jídla. Nejí jenom saláty. Je s ní přece sranda. Jí hamburgery, pizzy, hranolky, donuty, danishe (nejkonzumovanější sladké pečivo ve Stars Hollow), brambůrky. A jak již bylo řečeno, jí hodně. Proč? Protože není jako ostatní holky. (Jestli cítíš internalizovanou mizogynii, cítíš ji správně.)
Jenže stereotypní figura Cool Girl má jednu rozhodující podmínku. Aby daná dívka oplývala oním mytickým „coolness“ faktorem, je zásadní, aby i přesto, že se absolutně nestresuje výživou a jí hamburgery klidně k snídani, obědu i večeři, zůstala hubená a vysoce atraktivní. Cool Girl tak stojí na patriarchálních hodnotách, které kontinuálně utlačují, omezují a znevýhodňují ženy.
Přesuňme pozornost ke Stars Hollow.
Jez jako my jen v případě, že vypadáš jako my
Vztah Gilmorových děvčat k jídlu je pro seriál zcela zásadní. Obě o jídle mluví. Často.
V epizodě 02×03 se při ochutnávání svatebních dortů Rory své matky ptá: „Představ si, že náš dům hoří. Zachráníš dort, nebo mě?“ Lorelai glosuje: „To není fér, dort nemá nohy.“
V jiném se pak Rory ptá zamyšlené Lorelai, jestli se v magazínu, který zrovna čte, dozvěděla něco zajímavého. „Jo, měly bychom si častěji dávat dort,“ zní odpověď.
Opakovaně je pak skrze celý seriál komentováno neuvěřitelné množství jídla, které matka s dcerou konzumují.
V jednom díle si dvojice vyrazí se svými příteli – Maxem a Deanem – na večeři. Po, jak je implikováno, opulentní večeři se Rory a Lorelai rozhodnou, že chtějí ještě zmrzlinu. Max upřímně zaskočeně říká Deanovi: „Jak do sebe můžou nacpat ještě něco dalšího? Jsou jak bezedná propast.“
Chody jsou reprezentované i vizuálně. Často vidíme duo objednávat obrovské množství jídla, které je pro jejich „mother-daughter time“ integrální. Ne vždy ovšem všechno jídlo dojí – často si zbytky uchovávají v ledničce na později. „Otázkou však je, zda si toho běžný divák všimne,“ zamýšlí se pro Refresher nutriční terapeutka Andrea Mokrejšová, která se lidi snaží edukovat o výživě s rozumem, dle individuálních potřeb, preferencí a dlouhodobě udržitelně.
Skrze seriál je zcela záměrně konstruován narativ, že dvojice jí hodně jídla. A jak bylo řečeno, často jsou to energeticky vydatné pokrmy.
Právě touto cestou je posilována jejich „cool“ aura. Jsou zkrátka výjimečné. „Právě to může být pro mnoho lidí bolestivým píchnutím a může je vést k pocitům, že je s nimi něco špatně a nemají takové štěstí, protože se takhle stravovat dlouhodobě nemohou,“ vysvětluje Mokrejšová.
Ono bolestivé píchnutí znám. A vím, kde přesně bolí. Na gymplu jsem se samozřejmě více ztotožňovala s Rory než s Lorelai (mládí v kombinaci s žurnalistickými ambicemi), ovšem v porovnání s ní jsem si připadala nedostatečně.
Proč nemůžu jíst jako ona a být stejně hubená? Kvůli těmto myšlenkám jsem si navíc oproti ní připadala povrchně a hloupě – mimořádná Rory přece váhu neřeší. Řešit ji totiž nemusela. Jenže moje čtrnáctileté já nevědělo, že bych měla – pro svoje dobro – kriticky reflektovat populární kulturu. A že přesně tento aspekt mojí oblíbené fiktivní postavy má dokonce vlastní název. Takzvaný „Rory Gilmore syndrom“. Termín označuje příliš perfektní, příliš nereálné postavy.
Příliš krásné
Důležitým tématem a součástí scénáře je i očividná krása obou postav.
Obě jsou často validovány za to, jak krásné a bezchybné jsou (přičemž štíhlost je samozřejmě součástí toho, co pod sebe za současných společenských, kulturních, ekonomických i politických podmínek slovo „krása“ integruje).
Paris, Roryina zprvu ústřední Nemesis a poté jedna z nejbližších kamarádek, Rory opakovaně připomíná, jak nespravedlivě půvabná je. V několika dílech ji přirovnává k postavičce z Disney pohádek, v jednom si dokonce přeje, aby se Rory schovala do skříně v momentě, kdy ji k nim na pokoj přijde vyzvednout její rande. Na Roryino „cože“ Paris odpovídá: „Když uvidí tebe, už nebude chtít chodit se mnou.“ (Opět, jestli cítíš internalizovanou mizogynii, nemýlíš se.)
Tematika ženské soutěže a toho, že duo oplývá větší mírou krásy než někdo jiný, se v seriálu objevuje vícekrát.
Když se vrátíme ke scéně z úvodu textu, na Roryinu odpověď, že přece „ale jedí“, jejich známá pokračuje: „A obě jste příliš krásné.“ Lorelai si bere slovo a odpovídá: „To je pravda. Často si vyčítáme, že jsme si přivlastnily příliš velký díl krásy.“
I ony samy tedy posilují narativ o své vlastní výjimečnosti, jež se ovšem neodvíjí od mnoha aspektů, na základě kterých by na sebe mohly být pyšné (laskavost, síla, soběstačnost, píle či péče o komunitu), ale od toho, že jsou krásné. Aniž by se musely snažit. Krásu prostě mají.
Jejich výsostné postavení na pomyslném žebříčku krásy je navíc překvapivě očividně a prvoplánově podpořeno reprezentací ostatních postav.
Doteď mě irituje, že obě nejlepší přítelkyně ústřední dvojice neodpovídají západním bílým stereotypům krásy – Sookie má nadváhu a Lane je Korejka. Krása matky s dcerou jako by měla být posilněna tím, že jsou s ostatními skrze perspektivu západocentrického ideálu krásy v podstatě „neporovnatelné“.
Ukaž jídlo
Jejich stavění na piedestal skrze to, že mohou jíst tímto způsobem, ale nepřibírat (jejich váha se v průběhu seriálu nemění), je problematické i proto, že milovaná Gilmorova děvčata na obrazovce doopravdy nejí.
Schválně si na to příště dej pozor. Kdykoli mají před sebou jídlo, bez ohledu na to, jak hlasitě předtím pokřikovaly, že mají hlad, se pokrmu v podstatě nedotknou. Hrají si s ním, po talíři ho posouvají vidličkou. Z burgeru si uštípnou kousek, který v ruce drolí na atomické částečky. Vybíhají na autobus v momentě, kdy se objednané jídlo dotkne stolu před nimi.
Nejedná se tedy o oslavu svobodného stravování. Jedná se o oslavu zdánlivě nonšalantní štíhlosti.
Seriál tak reprodukuje nedosažitelný ideál – pro to, abychom jakožto ženy byly cool, musíme k jídlu přistupovat s lehkostí. Neřešit ho. Neřešit přibírání. Jenže tato strategie zaručí úspěch ve formě sociálního kapitálu jenom v případě, že přibírat skutečně nezačneme.
A pokud ano – a většina lidí by pravděpodobně na stravě à la Gilmorova děvčata přibírat začala –, setkáme se s nejrůznějšími podobami sociální kontroly: fat shamingem, ostrakizací či šikanou. (O tom, jak se v Česku žije lidem s tlustými těly, si můžeš přečíst tady.)
Koukej
Gilmorova děvčata navíc nepřenášejí zrovna zdravý obraz vztahu k jídlu. Obě kategoricky odmítají zeleninu či ovoce, z nutričně vyváženého jídelníčku si dělají srandu a cvičení je podle nich „uncool“, případně rovnou povrchní.
„I v případě, že se oprostíme od toho, že jde o seriál a neukazuje realitu, může to v nás vyvolat pocit, že přemýšlet o své stravě a hýbat se je tak trochu ostuda. Tady by se ještě hodilo říci, že štíhlost automaticky neukazuje zdraví,“ doplňuje nutriční terapeutka.
Na jednu stranu je pozitivní, že seriál ukazuje odlišnou reprezentaci stravování žen a jaksi emancipuje „fast food“. Často se objevuje narativ, že je nefeminní jíst velké porce. Že ženy musí jíst méně než muži, uchovat si dekórum. V tom Gilmorova děvčata odvádějí práci dobrou. Ukazují, že i hamburgery mohou patřit do našeho jídelníčku. Jenže vždy se v tomto kontextu vyjeví nějaké ale.
Seriál totiž konstantně rozřazuje jídla mezi „dobrá“ a „špatná“. Potravinám by se ovšem takové morální hodnocení dávat nemělo.
„V seriálu můžeme vidět Michela, který stravu naopak řeší neustále. Téměř vždy ho vidíme řešit obsah energie v potravinách a asi každý z nás si vzpomene na díl, kdy zjistil, že v kávě pije plnotučné mléko místo nízkotučného, a proto pobíhá na místě, aby tento příjem vykompenzoval,“ komentuje nutriční terapeutka Andrea Mokrejšová.
Stravovat se jako Gilmorova děvčata je tedy podle tvůrců seriálu v pořádku pouze tehdy, pokud si zvládneme udržet jejich tělesné proporce.
Protagonistky samy navíc reprodukují škodlivou dietní mentalitu.
Seriál na jednu stranu ukazuje poměrně širokou tělesnou inkluzivitu, jak si všímá Jessica Viana, která o tématu natočila díl na YouTube: nejbližší přítelkyně Lorelai požadavkům na štíhlost neodpovídá, stejně jako slečna Patty. A ani jedna z nich není v seriálu kvůli své váze zesměšňována.
Jenže jak připomíná Viana, problém nastane, když nepatříte do úzkého kruhu Roryiných a Lorelaiiných přátel.
V epizodě 04×08 má Rory napsat recenzi na baletní představení. Místo schopností či výkonu se ovšem rozhodla kriticky komentovat vzhled. Baletku označila za „hrocha“ a vysmívá se podprsence zařezané do jejího těla. Následně se obhajuje, že to nebyla kritika její váhy, ale schopností kostymérky, která měla ušít „větší“ kostým.
A fat shaming scenáristi nenechali v prvním desetiletí. I v nové řadě z roku 2016 s názvem „Gilmorova děvčata: Rok v životě“ v díle „Léto“ se Rory dopouští fat shamingu, když muži místo jeho jména „Pat“ řekne „Fat“ (tedy „Tlustý“).
Bez výčitek
I přesto můžeme v seriálu podle Mokrejšové vidět pozitivní vztah k jídlu. „Příkladem je šéfkuchařka Sookie. V celém seriálu není její hmotnost předmětem debaty a komentářů, zároveň však vidíme, jak o jídle láskyplně mluví jako o umění,“ říká.
Opět je zde ono ale, tedy že v reálném světě by její láska k jídlu pravděpodobně nebyla hodnocena pouze pozitivně. Ale ano. Její vztah k jídlu je oproti Michelovi výrazně lepším příkladem.
Vztah k jídlu, který seriál reprezentuje, tak může být poměrně zraňující. Ano – je to fikce. Ale na reprezentaci záleží.
Pokud by nám tedy seriál měl skutečně předat něco „feel good“, nechť je to následující. Mokrejšová oceňuje právě samotný fakt, že si Gilmorova děvčata „užívají jakékoli jídlo bez výčitek“.
„A právě výčitky jsou něco, co by do našeho jídelníčku patřit rozhodně nemělo,“ dodává.
