Najít si nové přátele může být, zvláště v dospělém věku, náročné. Jak na to? Odpovědi jsem hledala u lidí, kteří si prošli dlouhodobější osamělostí a nakonec z ní nalezli cestu ven. Třeba jejich příběhy pomohou i tobě.
Kvalitní sociální vazby, tedy takové, o které se pečuje – pravidelně, vytrvale a s láskou –, jsou pro naše dlouhodobé přežití stejně důležité jako jídlo nebo voda. Snižují riziko srdečních onemocnění, úzkostí, vysokého tlaku, demence, depresí a cukrovky. Osamělost zvyšuje riziko smrti přibližně jako 15 vykouřených cigaret denně.
„Tehdy jsem ani netušila, jak náročný bude další rok až dva, kdy se budu potýkat s nedostatkem opravdových kamarádů.“
Je tu pandemie osamělosti, která neustupuje.
Například ve Spojených státech amerických je osamělost rozšířenější než jiné závažné zdravotní problémy. Podle průzkumu trpí osamělostí každý*á druhý*á Američan*ka. Situaci zhoršila pandemie koronaviru, kvůli které se zmenšil okruh blízkých mnoha z nás, ale nepomáhají ani všudypřítomné technologie.
Podle průzkumu BBC, kterého se účastnilo 55 tisíc lidí, osamělost nejčastěji postihuje mladé lidi. 40 % účastníků ve věku 16 až 24 let sdělilo, že se cítí osaměle „často“ nebo „velmi často“, zatímco mezi lidmi staršími 75 let se jednalo o 27 %.
Vyšší míru osamělosti BBC zaznamenalo u mladých lidí napříč kulturami, zeměmi i gendery. (Limit tohoto údaje uvádí samo BBC: Jeho průzkum zrcadlí vyšší hodnotu než jiné průzkumy. Jak to? Vzhledem k tomu, že průzkum probíhal online, médium mělo k dispozici samovýběrový vzorek, který mohl přilákat více lidí, kteří se cítí osaměle.)
Situaci nepomáhá to, že potkávat nové lidi se může postupem času stát o něco náročnější než v dětství či v pubertě.
Mnoho z nás jen tak nepřijde za sympaticky vypadajícím člověkem v knihovně, kavárně nebo v parku s otázkou, se kterou bychom ve školce nezaváhali. Frekvence využívání věty „nechceš být můj kamarád / moje kamarádka?“ se tak s narůstajícím věkem pravděpodobně u mnoha z nás snižuje.
Když navíc člověk tráví většinu času v práci (protože chce nebo musí) nebo ve škole, ale ani tam, ani tam neměl zrovna štěstí na kolektiv, nedostane ani moc příležitostí potkat někoho, komu by danou otázku případně stálo za to položit.
Nové komunity
Hledání nových přátel souviselo pro třiadvacetiletou Dariu se stěhováním do České republiky, kde nikdy předtím nebyla. Do Prahy přicestovala kvůli studiu. „Tehdy jsem ale ani netušila, jak náročný bude další rok až dva, kdy se budu potýkat s nedostatkem opravdových kamarádů. Najednou jsem byla sama v neznámém městě. A tak se člověk musí přizpůsobit okolnostem a začít hledat kamarády proaktivně,“ popisuje Daria.
Pomohly jí zájmy a koníčky. Kamarády našla v jógové komunitě, kde „se poprvé po stěhování cítila přijatá“. Z této komunity jí „2–3 lidé“ zůstali v bližším kruhu přátel. Stejně tak nalezla kamarády, milovníky výběrové kávy, na gastro scéně díky kavárně, ve které tehdy pracovala.
Některé nové blízké pak získala ve škole: „S jednou kamarádkou jsme spolu doteď, ráda jí říkám nejbližší přítelkyně,“ říká. Jejich příběh navíc ukazuje, že šťastné konce jsou možné – i přes počáteční zdání neúspěchu. „Oslovila jsem ji já, na začátku se se mnou nechtěla moc kamarádit,“ vysvětluje úsměvně Daria.
„Pár blízkých přátel mi přinesla i práce v marketingové agentuře, jedna kamarádka mi zůstala v životě a teď spolu jezdíme na výlety a dovolené. Je pro mě oporou za jakýchkoliv podmínek, i když se spolu nebavíme na pravidelné bázi. Podobným způsobem jsem našla i přítele, potkali jsme se v shibari komunitě a z kamarádů se z nás stali partneři,“ doplňuje.
Několikrát sice zkusila i akce, kde se lidé schází a trénují cizí jazyky, ale tam „nepotkala nikoho, kdo by ji zaujal“. „Cizinec se často musí proaktivně házet do neznámého prostředí a zkoušet. Věřím, že se podobně přemýšlející lidi přitahují,“ říká.
Hledat si přátele v dospělosti přijde i Darie složitější, než když je člověk mladší. „Lidé mají tendenci zavírat se s věkem před ostatními. Často už mají vybudovanou nějakou ‚bublinu‘, do které nechtějí pouštět nové lidi. Musela jsem několikrát ‚dokazovat‘, že si to místo v jejich srdci zasloužím a mohou se mi otevřít. A stálo to za to!“ popisuje.
A jaký je její tip na hledání nových přátel v dospělosti? Co by doporučila ostatním?
„Nebát se. Objevovat nové komunity a být sám*sama sebou. Podobní lidé se přitahují,“ zakončuje.
Bojovat proti samotě
Podobně inspirující může být i případ Jaromíra (35).
Osamělost začal intenzivně řešit ještě před pandemií, která vztahy zkomplikovala mnohým z nás. „Neměl jsem delší dobu přítelkyni, práce mě poměrně vytěžovala, těžko se mi přemlouvalo stávající kamarády, aby se mnou sdíleli nějaké aktivity,“ popisuje. Stále častěji proto zůstával sám doma nebo navštěvoval jakékoli akce, kam ho kdokoli – i ten nejvzdálenější kamarád či kamarádka – pozval. Nechtěl být sám.
„Pokud se vám rozpadne přátelství, které jste budovali klidně od puberty, a vám je najednou třicet, kamarády máte v jiném městě, protože nejste z Prahy a v práci jsou to spíš kolegové, kteří k vám neštymují ani věkem, ani zájmy, tak jste dost v pasti a člověk se tím začne velmi jednoduše užírat,“ popisuje.
Občas si „připadal doslova prašivě“, že s ním nikdo nechtěl nikam jít. „Což samozřejmě pramenilo z toho, že jsem skrz osamělost extrémně tlačil na pilu a ostatní to prostě poznali. A to přátelství se ani nemusí rozpadnout, u mě konkrétně začalo být třeba suplováno online komunikací z druhé strany,“ říká.
„Povídat si ve skupinovém chatu“ začalo být pro některé jeho kamarády dáváno na stejnou váhu jako osobní setkání. Online komunikace byla navíc dostupná vždy, nejen když měl někdo čas v konkrétní den a konkrétní hodinu. „Já byl brán jako ten, kdo je nutí do něčeho, co sami nechtějí – vidět se, ztrácet čas cestou, být někde, kde je to třeba tak nebaví. Ale přitom mě prostě jen zajímalo, jak se mají, a chtěl jsem, aby mi to mohli říct z očí do očí místo zprávy, na kterou dá někdo palec nahoru,“ vysvětluje.
Po nějaké době „užírání se samotou“ si řekl, že mezi čtyřmi zdmi bytu nové lidi nenajde.
Aktivně proto začal chodit na akce, kde bylo jasné, že se potká s lidmi, kteří mají podobné zájmy. Mnoho lidí na Facebooku rozesílá pozvánky na různorodé akce. Většina lidí zareaguje tlačítkem „zajímá mě to“ nebo „možná“, ale často nakonec nedorazí. Jaromír to měl jinak. Tyto akce začal pravidelně navštěvovat. Když tedy dostal „pozvánku“ na jakoukoli událost – koncert, větší oslavu narozenin, akce typu komentovaných procházek nebo burgerfestů –, šel. I kdyby na pár minut.
„Když mě to tam nebavilo, tak jsem se nepřemáhal, ale důležité pro mě bylo vůbec to, že jsem zvedl zadek z gauče a na místě pozdravil ty, které jsem znal,“ vzpomíná.
Jaký má tedy tip na propojení s novými lidmi? „Nemám žádný zázračný lék na to, když potřebujete kamarády a ti tu pro vás nejsou. Pořád se snažím nějak opravovat rozbité vztahy, u kterých mě to mrzí. Hodně mi pomohlo začít se bavit s lidmi, se kterými jsem se znal od vidění, jen jsme třeba nebyli až tak dobří kamarádi, případně se ozvat lidem, se kterými jsme třeba kdysi sdíleli nějaký koníček. V podstatě se dá říct, že jsme někde prostě jen navázali tam, kde jsme naposledy skončili,“ říká.
Doplňuje důležitou věc. V boji se samotou může pomoci i občasná přítomnost lidí. „I když třeba nemusíme být ti nejlepší kamarádi na světě, tak mít kolem sebe spoustu fajn lidí, se kterými třeba sdílíte jednou za měsíc nějakou aktivitu, je, minimálně pro mě, hodně fajn způsob, jak bojovat proti samotě,“ doporučuje na závěr.
Buďme proaktivní
Jedním z největších mýtů je, že přátelství vznikají sama od sebe. Místo čekání na pozvánky na kafe nebo na pivo je efektivnější postavit se sami do role těch, kteří je iniciují. Udělejme si vědomě na budování přátelství více času, pravidelně oslovujme naše stálé přátele, oživme staré vztahy nebo se odhodlejme napsat jako první lidem, kteří nás zaujali.
Přicházejme do situací s pozitivním mindsetem a sebevědomím
Je přirozené mít strach z odmítnutí. Plno z nás tak vstupuje do interakcí s novými lidmi především s úzkostmi nebo pochybnostmi o sobě samých. Ale pravděpodobnost, že konverzaci někdo odmítne, je malá. Navíc obecně platí, že lidé mají tendenci podceňovat, jak je vnímá jejich okolí. Například americká studie zjistila, že účastníci, kteří byli vedeni k přesvědčení, že udělali dobrý dojem a protějšek je má rád, byli více otevření, méně odmítaví a měli pozitivnější přístup. Jedná se tak v jistém slova smyslu o sebenaplňující proroctví. Pokud předpokládáme, že nás ostatní mají rádi, naše chování je více přátelské – a ostatní pravděpodobně reagují podobně.
Snažme se o pravidelný kontakt
Klíčem k budování přátelství je opakovaný kontakt. Vyberte si aktivitu, která se pravidelně opakuje, jako je například knižní klub, keramika nebo práce z coworkingu každý čtvrtek. Pokud hledáte nové přátele, je důležité opakovaně vídat ty samé lidi. Nejenže je jednodušší kontakt navázat a udržet, ale funguje i tzv. efekt pouhé expozice – čím více někoho vídáme, tím pozitivnější vlastnosti jim přisuzujeme oproti lidem neznámým.
Buďme zranitelní
Přátelé se relativně často dají najít i v práci nebo ve více formálních kolektivech. Důležité je zajímat se o druhé, snažit se pochopit jejich jednání a dovolit si být zranitelní. Z psychologických studií vychází najevo, že čím více toho o sobě lidé sdílejí, tím více se nakonec mají rádi. Umět se druhým otevřít je to, co nám pomůže překonat prostor mezi „známí“ a „přátelé“.
Cíleně tvořme sdílený kontext
Dalším způsobem, jak budovat přátelství, je cíleně tvořit sdílený kontext tam, kde není. Právě jste se přestěhovali do nového bytu? Zkuste více poznat své sousedy. Pokud vám při vaření nečekaně chybí jedno vajíčko, nebojte se zaklepat vedle na byt a půjčit si ho. Jasně, můžete seběhnout do večerky nedaleko, ale i takto malá sousedská výpomoc může sloužit jako záminka k navázání přátelství. To stejné platí i v jiném prostředí. Přátelství často vzniká, když si dovolíme být závislí na druhých a máme odvahu nechat je, aby nám pomohli.
