Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Kliknutím na tlačítko tě přesměrujeme na news.refresher.cz
Refresher Česko
Otevřít v aplikaci Refresher
Stáhnout
X
27. července 2023 6:00
Čas čtení 14:24
Lucie Kotvalová

Jak mít láskyplné vztahy? Přinášíme ti recept, jak na ně

Jak mít láskyplné vztahy? Přinášíme ti recept, jak na ně
Zdroj: Freepik/freepik
REFRESHER LÁSKA VZTAHY
Uložit Uložené

Média, popkultura, ale třeba i náboženství nám přenáší jeden obraz vztahovosti: muž, žena, setkají se, zamilují se. Objeví se překážka, tu překonají, znovu se shledají. A žili šťastně až navěky. Ledaže?

Došlo tak k vytvoření jakéhosi kultu romantické lásky. Ten je problematický z vícero důvodů. Zaprvé je neinkluzivní, mnohdy heteronormativní a stojící na genderových stereotypech. Zadruhé reprodukuje toxické podoby vzájemného vztahování se, jelikož nám namlouvá, že „pravá láska bolí“ nebo že se „lásce musí obětovat vše“. Zatřetí je fikcí, protože je nereálný. Psychoterapeutka Eliška Remešová přidává ještě další důvod: tento kult nám bere z rukou kontrolu, jelikož říká „je to jen o výběru“. 


„V dnešní době, kdy se seznamuje hůře a čím dál více lidí se seznamuje online, mi přijde zúzkostňující představa, že je výběr tak zásadní. Problematické na tom narativu je, že říká, že je to otázka osudu. Že se v těch 8 miliardách lidí musíte najít, potkat se a pak vám to bude bez práce fungovat. Výběr samozřejmě má určitou váhu, ale větší část stojí na tom, jak se spolu ve vztahu učíte fungovat,“ říká Remešová.

S Eliškou Remešovou jsme probírali, jak o vztahy úmyslně a důmyslně pečovat. Každý vztah, ať jde o ten partnerský, přátelský, s dětmi, kolegy, přáteli i sousedy, má potenciál stát se lepším. Jak na to?

Když vím, že mám vztahy ve svých rukou a mohu je pozitivně ovlivnit, dává mi to neskutečnou moc.

Doporučeno
OBRAZEM: Deset mladých lidí se rozhodlo společně čelit krizi bydlení a žít v historické vile OBRAZEM: Deset mladých lidí se rozhodlo společně čelit krizi bydlení a žít v historické vile 26. července 2023 11:00

Co je základem zdravého a spokojeného vztahu?

Kéž by existoval jednoduchý seznam, já ho ale neznám. Za důležité považuji sebeuvědomění. Vědět, jakou představu o vztahu mám, co si nesu ze společnosti o tom, jak má vztah vypadat a fungovat, a jaké vztahové vzorce mám naučené z rodiny. S tím se pojí i znalost vlastních hranic a potřeb. Vědět, co chceme, co nám dělá dobře, co nás naopak dráždí. Neméně důležitá je pak schopnost komunikovat to druhým. Laskavou formou, která nekonfrontuje, neuráží, neponižuje, ale zároveň takovou, díky které dokážeme stát za vlastními hranicemi. Vztahy můžeme mít spojené s tím, že nemůžeme ubližovat druhým, což ale často vede k tomu, že ubližujeme sami sobě. Je důležité umět stát za sebou samým. Když po nás někdo chce něco, co dělat nechceme, říct: hele, tohle já dělat nebudu. A to zase vyžaduje umět nést zodpovědnost za to, že jsem potřebovala stát sama za sebou a že jsem mohla druhého zranit. A taky naopak: ustát, že naše potřeba uspokojena nebude, protože ji náš partner třeba uspokojovat nechce, a že si ji občas budeme muset zajistit sami.

Aby vztah mohl být partnerský a rovný, musí za něj převzít zodpovědnost všichni zúčastnění. Nikoli pouze ženy, jak vyplývá z patriarchálního nastavení naší společnosti, kvůli kterému je emocionální práce převážně na bedrech žen. Eliška Remešová se navíc domnívá, že dokud budou témata, jako je láska, emoce a rodina, vnímána jako „ženská, nevýkonná, neempirická, softová“, bude na ně nahlíženo jako na něco méněcenného – ve společnosti přitom podle ní není nic důležitějšího než právě mezilidské vztahy.

 

Ve společnosti panuje představa, že láska má být mystická a tajemná, což pak znemožňuje či limituje otevřenou a upřímnou komunikaci – týkající se konsentu, řešení problémů či verbalizování našich potřeb či přání. Měla by tato potřeba tajemnosti ustoupit ve prospěch toho, že budeme dobře znát sami sebe i sebe navzájem, abychom se k sobě mohli lépe vztahovat?

A není kouzelné, když dobře známe sami sebe? Takže určitě. Každý máme zodpovědnost za to, znát sami sebe, abychom naše potřeby mohli srozumitelně komunikovat druhému a nespoléhali na to, že je náš partner vytuší. Takže takové to „pokud mě má skutečně rád, dojde mu to“ neplatí. A pak máme sdílenou zodpovědnost za práci na našem společném vztahu. Ve vztazích by neuškodilo více pragmatismu, v reálu by to znamenalo méně nedorozumění či zklamání. 


Esther Perel mluví o tom, že vášeň a jiskra ve vztahu se pojí s určitým tajemnem, ale nemyslí tím „má se to dít samo“, ale spíš že je důležité vyvažovat společný partnerský čas s časem pro nás, naše koníčky, vášně. Že je důležité hledat rovnováhu mezi tím, co máme společné, a tím, co je jenom naše. To nám umožňuje vzájemně se dobře znát, ale zároveň neztratit chuť poznávat se dál. 


S kultem lásky máme spojenou domněnku, že když to celé přijde samo, bude to lepší. Ale když si půjčíme příklad ze sportovního světa: sportovci by sami od sebe asi také nic jen tak nevyhráli. Za jejich vítězstvím jsou roky dřiny a stejně si ho pak dost užívají. Takže je důležité se na práci na vztahu dívat jinak než tak, že je to nudné, suché, těžkopádné dření, ale že to přináší skutečné benefity. Jen za ně pak neděkujeme osudu, životu či bohu, ale nám a našim partnerům.

Doporučeno
Čech studuje na Princetonu, jedné z nejprestižnějších škol světa. Kolik stojí studium a jak těžké je dostat se tam? (Rozhovor) Čech studuje na Princetonu, jedné z nejprestižnějších škol světa. Kolik stojí studium a jak těžké je dostat se tam? (Rozhovor) 26. července 2023 7:00


bell hooks mluví o tom, že láska není podstatné jméno, ale sloveso. Že je praxí, nikoli pouze pocitem. Problematizuje i spojení „fall in love“, jelikož nás dojem, že láska je prostě něco, co se nám přihodí, do čeho spadneme, jaksi zbavuje zodpovědnosti. Proč je důležité nespoléhat na to, že láska je prostě něco, co se nám přihodí a na čem vlastně nemusíme nijak aktivně participovat?

Jako klíčové v tom vnímám ono zplnomocnění. Vědění, že máme kontrolu nad svým životem, a tedy i nad svými vztahy. To nám v prvé řadě dává svobodu v něm být, nebo nebýt. Ve chvíli, kdy v něm jsem svobodně, jsem mnohem méně svázaná tím, co se ve vztahu děje. Když vím, že z něj mohu odejít, jsem daleko méně manipulovatelná. A když vím, že mám svobodu i v tom vztahu samotném, a tedy vím, že ho mohu posouvat a pracovat s ním, dokážu ho tvarovat tak, jak oba potřebujeme, nikoli podle toho, co si společnost myslí, že je správné.

Eliška Remešová.
Eliška Remešová. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

Jak tedy péče ve vztahu vypadá? Co to znamená „praktikovat lásku“?

Spočívá v každodenních věcech. Je to o napojení se. První bodík v té péči je to, že vím, zda je náš vztah zapnutý, nebo vypnutý. Že vnímám, zda napojení jsme, nebo ne. Že mám jakési čidlo a umím tak rozpoznat, zda jsme na sebe naladění, zda spolu chceme trávit čas, nebo nám to teď nefunguje. Když nastane situace, že chodím každý den do práce, večer se mnou partnerka občas mluví, občas ne, za mě je vše v pohodě, a o rok později mám na stole rozvodové papíry a jsem překvapený, protože jsem nevěděl, že se k tomu schylovalo, znamená to, že jsem to čidlo zapnuté neměl, že primárně jsem o ten samotný vztah příliš nepečoval.


Další úroveň je následně to, že opečovávám svou část. Znám svoje hranice a potřeby, hledám způsob, jak si je ve vztahu naplňovat, a společně s tím hledám cesty, jak pomoci zjišťovat a naplňovat potřeby druhého.


Jaké dovednosti jsou pro spokojené vztahy třeba?

Za mě jsou základní a užitečné dovednosti zvídavost a laskavost, které pomáhají vztah upevňovat.


Jak můžeme zvídavost přenést do vztahové praxe?

Zvídavost je to, že chceme vědět víc. Stejně jako máme zvídavost v rámci naší práce či nějakého našeho koníčku, ji můžeme dostat do našeho vztahu. Líbí se mi metafora Chany Frumin, která mluví o kultuře daného člověka. Takže zajímat se o kulturu našeho partnera. O to, jaké věci partner dělá. Proč je dělá. Proč je dělá tak, jak je dělá. Co si o tom myslí. Co se v něm děje. Jak se má. Co se děje v jeho životě. Co ho stresuje, co mu dělá radost. A následně nejít do hodnocení „skvělý, no, to máš zase jinak“ ani do ignorace „nezajímá mě, jak to máš“, ale stále se aktivně pídit po tom, „jak to vlastně máš?“


A také být zvídavý, co se týče toho vztahu samotného. Zamýšlet se nad otázkami jako: Jak by náš vztah mohl vypadat jinak? Jak může vypadat, pokud spolu budeme trávit víc času? Jak bude vypadat po dětech? Můžeme náš vztah nějak zlepšit? Můžeme udělat něco, aby nám oběma bylo lépe?


Neustálé kladení otázek, na které nemáme odpovědi, ale hledáme je spolu, je za mě užitečný mindset, který pomáhá prožívání, že jsme ve vztahu společně. Že jsme tým, který daný vztah objevuje a tvoří, spíše než dvě jednotky, které se na chvíli rozhodly spojit, a když se objeví konflikt nebo jinakost, jdou od sebe.

Doporučeno
„Okopávání na poli mi dělá radost.“ Hana se z Prahy vrátila na vesnici a ve 22 letech založila úspěšnou farmu „Okopávání na poli mi dělá radost.“ Hana se z Prahy vrátila na vesnici a ve 22 letech založila úspěšnou farmu 22. června 2023 6:00


A laskavost je možné do vztahu přinášet jak?

Laskavost se týká způsobu, jak spolu komunikujeme a jak se k sobě chováme. Projevuje se to tak, že když sdílíme, druhý nás nepřerušuje, nehodnotí to, nezpochybňuje to. Dává nám bezpečný prostor pro to, abychom řekli, co potřebujeme, co cítíme, co máme na srdci, a zároveň to validuje, umožní nám dané emoce mít. Nemusí souhlasit, nemusí udělat to, co chceme, ale validuje, že je to pro nás důležité. Je velký rozdíl v tom být odmítnuta, nebo být pochopena, přijata v tom, co prožívám, a poté odmítnuta.


Důležitá je ale opět i laskavost vůči nám samotným. To je právě to, že umíme partnerovi říct ne, pokud něco dělat nechceme, a zároveň za něj neseme zodpovědnost, pokud jsem ho tím zranila. Takže budeme přemýšlet o tom, co mu to moje „ne“ udělá, nepůjdu přes mrtvoly, nebudu dávat ultimáta. Budu o tom přemýšlet jako o společné cestě.

Psycholog John Gottman dělal průzkum, proč spolu některé páry vydrží a jsou šťastné a proč některé skončí buď rozvodem, nebo vzájemnou zahořklostí či odporem a dysfunkcí. Přišel na to, že svou roli sehrály takzvané „nabídky“. Tím pojmenovává malé každodenní žádosti o propojení s partnerem. Například když má partner rád kytky a na ulici partnerce ukáže krásnou květinu, partnerka má dvě možnosti. Zamručet „hm“ a žádost o propojení přejít, kvůli čemuž se partner bude cítit neviditelně a umenšeně, nebo nabídku přijmout a začít interagovat a doptávat se, čímž se mezi nimi v daný moment prohloubí spojení. Páry, které ve výzkumu Gottmana těmto nabídkám vyhovovaly častěji, byly dlouhodobě spokojenější, jelikož se snažily vytvořit prostředí plné láskyplnosti a respektu. Spokojené páry tedy hledaly cesty, jak se propojit a vyjádřit si láskyplnost, respekt a vděčnost za druhého, zatímco nespokojené páry své partnery opomíjely a spíše se soustředily na partnerovy chyby.

Může to být, na základě výsledků průzkumu, takto jednoduché?

Ano. Může to být takto jednoduché, ale není to snadné. To je právě ono. Je to velmi jednoduché, když je nám společně dobře. Když jsme na začátku vztahu, když prožíváme hodně posilující fázi vztahu, kdy jsme si druhým naprosto jisti. Je to ale hodně obtížné, když na sebe nemáme čas. Když máme hodně stresu. Když je prioritou malé dítě, které hodně pláče, nebo nemocný rodič.


Jak s tím tedy pracovat?

Dá se to přirovnat k jakékoli změně životního stylu. Jako lidé umíme dobře sprintovat, ale dlouhodobé tratě nám dělají problém. Neumíme udržet píli, motivaci, zapálení. Koukněme se třeba na psaní diplomky. Na začátku máme jasné téma a máme pocit, že to napíšeme hrozně rychle. Ale pak se to začne vléct a najednou je to těžké. Pak už je to otázka práce s motivací. V tom vztahu je to podobné. Je jednodušší koupit velký dárek, drahou dovolenou, romantický getaway. Udělat něco velkolepého. Chceme tyto megalomanské věci, protože neúmyslně doufáme, že nás vynesou hodně vysoko a budeme z nich moct dlouho čerpat. To je ale pro mě to umění života. Dělat věci na dlouhou trať. Dělat je udržitelně, střídmě, ale pořád. V tom vnímám, že jsou ty každodenní drobnosti, které jsou hezké, neskutečně těžké. 


Znamená to, že když se ráno vzbudím a mám blbou náladu, i přesto dám pusu partnerovi. Ne proto, že bych chtěla potlačovat to, co cítím, ale protože si nezaslouží, aby hned ráno dostal studenou sprchu, protože jsem špatně spala nebo jsem protivná nebo naštvaná. Podobně je těžké si ve všech těch povinnostech, které na nás volají, křičí, vyžadují naši pozornost, vytyčit prostor, abychom tomu všemu na chvíli řekli: „Ne. Já teď chci věnovat pozornost něčemu subtilnímu, jemnému, co na mě nevolá.“ Tedy našemu vztahu. 


Jak u toho tedy vydržet dlouhodobě, i přes nevyhnutelné těžkosti?

Těžké, těžké… Zkusila bych se zaměřit na výsledek, který chceme – tedy jak vypadá vztah, který chceme. Myslet na to, že si přejeme třeba vztah, ve kterém jsme spokojeni, který nás naplňuje, ve kterém máme svobodu, ale zároveň v něm cítíme napojení a podporu. Cítíme, že druhý je náš parťák, o kterého se můžeme opřít, ať se děje, co se děje. Pak si být vědom toho, že velká část spočívá v té každodennosti. A je dobré si z toho vytvořit nějaký návyk. Rituál. Jsem fanda zjednodušování věcí. Pokud na to někdo nedokáže myslet a pomůže mu, když bude mít každý den v kalendáři v deset hodin dopoledne napsáno „napiš SMS partnerovi, jak se má v práci“, tak ať to dělá klidně třeba takto.

Doporučeno
Menstruační volno: výhoda, nebo prohloubení nerovnosti? Ptali jsme se přímo v Barceloně, kde zákon zavedli Menstruační volno: výhoda, nebo prohloubení nerovnosti? Ptali jsme se přímo v Barceloně, kde zákon zavedli 16. května 2023 6:00


Byť se to zdá banální, a možná dokonce zvláštní, že taková malá gesta mohou být tak důležitá, asi se za tím skrývá něco hlubšího, že? Třeba to, že se člověk ve vztahu chce cítit viděný, validovaný a milovaný? 

Je rozdíl v tom být milovaný, viděný a přijatý. To první, co potřebujeme a chceme, je být viděný. Hezky o tom mluví Sue Johnson. Mluví o třech aspektech emočního pouta. První je právě to, že je člověk dostupný. Že tady pro nás vůbec je. Když se nám něco děje a přijdeme za ním, je tady. Pak mluví o responzivitě, což znamená, že poté, co uděláme tento krok k partnerovi, na nás zaměří svou pozornost, odloží mobil a poslouchá nás. A pak je angažovanost, tedy že je zapojený a udělá další krok navíc – zajímá se o mě, moje potřeby, vášně, cítíme se spolu dobře, spoléháme na sebe. Všichni potřebujeme vědět, že na nás někomu jinému záleží.


Jak péči převést do momentů, kdy se objeví konflikt? Jak být při nich zvídavý a laskavý?

Třeba tím, že nás zajímá, o čem ten konflikt je. Douglas Stone napsal knihu Difficult Conversations. Říká, že každý konflikt má tři roviny.

  • Rovinu konfliktu samotného, tedy toho, co se stalo. Například jeden z partnerů nevyzvedl to, co měl, přišel pozdě nebo tráví moc času v práci.
  • Emoční rovinu, tedy toho, jak si daný konflikt interpretujeme. Například máme pocit, že nás daný člověk nemá rád, když přišel pozdě.
  • A rovinu naší vlastní identity. Napadá nás, že když daný člověk tráví více času v práci a na nás už nemá čas, znamená to asi, že nejsme dost? Že nejsme hodni toho, aby s námi trávil čas?

Většinou ale zaměřujeme pozornost jen na tu první úroveň konfliktu. Řešíme to, co se stalo a jak to mělo být jinak. Už ale neřešíme, co je pod tím. Ten konflikt nemůžeme vyřešit, pokud nevíme, co je ta druhá a třetí úroveň. Takže to je ta zvídavost. Že se nebudu zaměřovat jen na to, že náš partner přišel o 15 minut později nebo tráví moc času v práci, ale budeme se zabývat i tím, proč nás to bolí, a náš partner bude hledat řešení. „Aha, takže když trávím dva víkendy za měsíc v práci, tebe to bolí a myslíš si, že s tebou nechci být. Takže množství času, které s tebou trávím, ti říká, jak moc tě mám rád? A platí to jen o víkendech, nebo i během pracovního týdne?“ Společně tedy budeme objevovat ty další dvě roviny a hledat řešení.

Co dělat, když se naše potřeby liší? Někdo potřebuje více společně tráveného času, někdo více fyzického kontaktu, někdo si chce častěji povídat.

Mít odlišné potřeby není nic neobvyklého. Každý z nás jsme jedinečný, s jedinečným příběhem, je přirozené, že máme rozdílné představy, potřeby i způsoby fungování. Problematické je, když očekávám, že budeme mít potřeby stejné, a když se tak neděje, vnímám to jako nedostatek lásky či zájmu z druhé strany. Například když si právě chci povídat a pro mého partnera je to příliš hodně povídání. Na první dobrou se mohu rozzlobit, že mě nemá rád, že se mnou nechce trávit čas, že pro něj nejsem důležitá, anebo se začnu zajímat, proč to takhle má, co by raději dělal, co mu dává pocit, že ho miluji. Jinými slovy, právě tady může sehrát dobrou práci zvídavost, když přemýšlíme nad tím, co máme jinak, a produktivně spolu hledáme, co máme podobně či stejně. Na čem můžeme takzvaně stavět. 

Lze to krásně znázornit ve dvou kruzích, které se částečně překrývají.

vztahy
Zdroj: Refresher/Daniel Tichý


Potřebujeme zapojit zvídavost a objevit, co máme společného, a zkusit zjistit, jestli tu množinu společného můžeme ještě trochu zvětšit. Současně pak můžeme přemýšlet na těmi potřebami, které máme každý jiné. Jak si tedy můžeme naplnit naše potřeby mimo vztah, aniž by to druhého ranilo? Pokud je naše potřeba fyzického doteku větší než partnerova, mohu ho získávat nějak jinak, třeba skrze péči o sebe, chození na masáže, kde dotek dostanu. Sice od někoho jiného a nějak jinak, ale částečně bude moje potřeba doteku saturovaná. Pak do vztahu nejdu s tím, že veškerou mou potřebu dotyků musí uspokojit jeden člověk. Je to o tom naučit se laskavě spolu být, ačkoli máme i jiné potřeby.


Často mluvíte o konceptu vztahové nuly. Co to je a jak souvisí s péčí ve vztahu?

Ve společnosti umíme polarizovat. Říct „tohle je modré, tohle je zelené“. Co už nám celospolečensky tolik nejde, je hledání toho, co má modrá a zelená společného. Co je mezi nimi? V jaký moment se potkávají? Stejně přistupujeme ke vztahům. Buď funguje a je dobrý, nebo „to“ tam není, a tím pádem je špatný. Většina času ve vztahu se ale děje někde mezi tím.


Když se podíváme na dvacetiletý, pětiletý nebo i půlroční vztah, momentů, kdy je to zcela perfektní, nebo naopak momentů, kdy je to úplně na prd, je daleko méně než těch, kdy je to někde mezi tím. A někde uprostřed toho se nachází vztahová nula. To znamená, že náš vztah není ani dobrý, ale ani špatný, možná lépe řečeno v tu chvíli ten vztah jakoby ani není, odpočívá, hibernuje, spí. Dobré to není, protože na sebe třeba nemáme čas a prioritou v tu chvíli je něco jiného, třeba se jednomu z nás děje něco důležitého, ať už v práci, ve škole, nebo v naší primární rodině. V takový moment náš vztah upozadíme, protože na něj prostě nezbývá síla a kapacita.

Doporučeno
Po sexu místo mě „objal“ mobil. Phubbing může být zabijákem vztahu, jak ho poznat a jak se mu bránit? Po sexu místo mě „objal“ mobil. Phubbing může být zabijákem vztahu, jak ho poznat a jak se mu bránit? 2. května 2024 16:00

Pokud to ale není vykomunikované, druhý může mít pocit, že ten vztah vyšuměl, že nám na něm už nezáleží. Ty příběhy jsou různé: sex už není, co býval, nepovídáme si spolu, máme společný volný jeden den a my jsme se pohádali hned u snídaně. V takový moment začneme panikařit. Kolikrát je to ale jen o tom, že v té přirozené pulzaci vztahu se nacházíme zrovna dál od sebe, nevidíme přes starosti na jeden druhého, potřebujeme chvíli vydechnout a věřit, že ten vztah má dost silné základy, že to ustojíme. Jako kytka, co odkvete a v zimě spí, ale na jaře zase vykvete. 


Jak tedy poznat, kdy je to krize a kdy je to vztahová nula?

Ve své praxi jak s jednotlivci, tak páry pozoruji, že když partneři prožívají vztahovou nulu, tak mají obecně v životě naloženo nebo je nějaká konkrétní oblast enormně zaměstnává, často třeba rodiče malých dětí. Mají tak méně energie, pocit, že nestačí, že už nemůžou, a vztah je jedno z primárních míst, kde se ta únava projeví. Když však máme v jiných oblastech spoustu energie, cítíme, jak se nám daří, a naši spokojenost nám „kazí“ vztah, už to nemusí být o vztahové nule, ale právě signál, že jsme se vztahově přešoupli do minusu. Občas je třeba regenerovat, neperformovat, ale reflektovat. Občas je v pohodě vedle sebe prostě být. Když jsme si toho vědomi, můžeme to opečovat a vykomunikovat. Sdělit si, že teď vedle sebe chvíli prostě jen tak budeme a počkáme, než zase budeme mít energii, kterou do vztahu můžeme dát. 

Doporučeno
Cítila jsem úzkosti i osamělost, bylo to jako ztratit jeden smysl. Zkusila jsem si týden bez mobilu Cítila jsem úzkosti i osamělost, bylo to jako ztratit jeden smysl. Zkusila jsem si týden bez mobilu 29. května 2023 6:00


Esther Perel problematizuje individualizaci romantické lásky. Od partnerů požadujeme to, co dříve zajišťovaly celé komunity – stabilitu i novost, ochranu i vzrušení, zabezpečení, identitu, sdílení všech koníčků, případně to, co poskytovalo božstvo, tedy naplnění, transcendenci, smysl. Podle ní lidé potřebují rozšířit svoji sociální síť, aby neměli přehnané požadavky od jednoho člověka a aby diverzifikovali zdroje uspokojující jejich potřeby. Souhlasíte s tím?

Ano, to je podle mě hodně přelomové. Vytvoření nukleárních rodin bylo podle mě jedno z těch krátkozrakých rozhodnutí moderní doby. Strašně jsme si to zkomplikovali, na partnerský vztah je kladen obrovský tlak. Nemůže pak moc pulzovat, protože je svázaný těmi všemi očekáváními. 


Vytvořit si kolem sebe podpůrnou síť zdrojů a sociálních vazeb je důležité. Nejenom pro náš partnerský vztah, na který se pak sníží nároky, ale hlavně pro nás samé. Pokud se s tím vztahem pak cokoliv stane či děje, objeví se jakákoliv bouře, mám i jiné zdroje, které mě posilují, abych bouři ve vztahu zvládla. Pokud se s naším vztahem něco děje a můj partner je jediný zdroj, ta krize narůstá do daleko větších rozměrů, protože zároveň přicházím o půdu pod nohama. Zatímco ve chvíli, kdy mám jiné lidi, o které se mohu opřít, jiné zdroje, mám prostor, kde dočerpat síly, zregenerovat se.

Co byste si sama přála vědět o lásce, když jste s její partnerskou podobou začínala?

Patnáctileté Elišce bych řekla, ať ve vztahu více používá i hlavu. Lidé jsou často buď v srdci a řeší vztahy jen po emocionální rovině, nebo jsou příliš v hlavě a řeší je jenom pragmaticky, analyticky. Já jsem více ten srdcař, takže bych si bývala přála, abych v tom uměla hledat větší balanc. Abych uměla poslouchat obojí.


Co pro vás znamená více používat hlavu?

Všímat si těch každodenních věcí a signálů, které třeba odkazují k tomu, že tohle nebude člověk, se kterým budu šťastná. Koukat na to, jaký daný vztah je, neidealizovat si ho. Takže bych si přála mít otevřené oči, abych viděla, co se děje, jaký ten vztah opravdu je, a ne to, co si přeju vidět.

Eliška Remešová je psycholožka, psychoterapeutka a lektorka se zájmem o psychologii lásky a moderní podobu partnerských vztahů. Ve své soukromé praxi se orientuje na partnery, kteří se spolu chtějí mít lépe. Přes čtrnáct let přednáší, facilituje a vede workshopy ve firmách i neziskových organizacích. Mimo jiné rozvíjí leadery a jejich týmy ve vztahové inteligenci, například ve vztahovém bezpečí, autentickém leadershipu či emoční inteligenci, a v roce 2022 založila institut mezilidských vztahů MEZILIDMI. Na sítích informuje o tom, že #laskajedovednost, a vzdělává širokou veřejnost o tom, jak pečovat o sebe a své vztahy.
Domů
Sdílet
Diskuse